betaread: Janule
Bledé rty se mu zvlnily do jemného úsměvu. Tmavě modrá mikina nevypadala nikterak všedně a ani nepřitahovala přílišnou pozornost. Spolu s úzkými kalhotami tvořila perfektní, nenápadnou kombinaci jako stvořenou pro krásu. Krásu skrytou v jednoduchosti.
Ještě jednou poslední kradmý pohled do zrcadla…
Přál si odrazit se a vzlétnout. Na kratičký okamžik získat křídla a doletět až do milované náruče…
Milované… To slovo mu ulpělo na rtech jako neznámá podmanivá chuť, jež opatrně převaloval na jazyku, jakoby se snažil zjistit, jak zní. Na chvíli mu omámila smysly svým, pro něj nevšedním, nádechem. Jenže nato se ihned rozplynula v prach, pouhou nehmatatelnou vzpomínku, když se chlapcovy oči střetly s druhými, těm jeho tak podobnými. Tomova tvář, jindy skrytá pod zkřivenou maskou bolesti s drobnými jiskřičkami naděje v čokoládových duhovkách, byla nyní bez výrazu. Prázdná. Ocelově chladná a stejně tak nepřístupná.
„Jdeme?“ zeptalo se starší z dvojčat a bez dalších přebytečných slov si to zamířilo ke dveřím. A přitom by stačilo tak málo…
Možná jedno slůvko navíc, možná o jedno slůvko míň a namísto něj alespoň jeden jediný úsměv. Co na tom, že třeba jen ze zdvořilosti. Jeden povzbudivý pohled, že se jeho bráška ještě nerozhodl vzdát ten doposud marný boj a všechno hodit za hlavu pro několik dobře mířených vět, které byly vysloveny z pouhopouhého zmateného rozmaru, v němž se jako uprostřed bludného kruhu ocitla Billova duše.
Nic takového nepřišlo a černovlasému chlapci začalo pozvolna docházet, že nyní to bude nejspíš on, kdo bude muset zabojovat a obhájit nebezpečné city, které se minutu po minutě nesměle snažily vkrást do jeho srdce. Pokud by však…
~*~
Mlčky šli ulicí ozářenou slunečními paprsky, vylévající svou zlatavou zář do oken. V jejich odrazu vířily částečky prachu, které, pokud je nezachytil vítr do své chladivé náruče, se volným pádem snášely k rozžhavené zemi a nechávaly se pohltit smutnou šedí malého německého městečka.
Černovlasý chlapec upíral svůj pohled k rohovému domu před sebou, snažíc se nevnímat shrbenou postavu. Ta tiše kráčela po jeho boku jako naprosto cizí člověk a nikoli jako starší dvojče, které jeho bráška požádal o pomoc. Nevnímala Billovu nejistotu a strach, jenž se zmocňoval jeho divoce bušícího srdce. Její touha zachránit své city jakoby den ode dne vyprchávala, mizela nenávratně pryč stejně jako jejich porozumění. Neptala se. Vlastně vůbec nemluvila. A mladší ze sourozenců jen stále sledoval ten jeden bod před sebou a snažil se zachytit ta drobná smítka naděje, která s tím místem byla spojena. Kdo ví, co se za ním objeví, co přinese. Třeba snad… konečně… vzpomínku. Pár Tomových slov, snažících se odhrnout alespoň trošku ten černý závoj popisem známých míst a těch několika málo zážitků. Jenže bod se opomíjen pozvolna míjí a vše se vrací na začátek, kdy čokoládové oči pátrají ve změti budov a hledají další záchytný bod. Pro záchranu. Pro naději, myšlenku, která však stále nepřichází…
Tome, tak mluv… Prosím! Nechci slyšet to ticho…
Ve svém nitru…
Mluv…
Třeba i pohádky…
*
„Povíš mi pohádku?“
„A jakou chceš slyšet?“
Jakoukoli…
( – Jen když bude znít z tvých úst…)
„Tak dobře… Bylo nebylo…“
*
Billova mysl samovolně a bez varovaní opět zabloudila k jeho první vzpomínce a on se tak ocitl v modrobílém károvaném pyžámku s hnědými medvídky, na které odkapávalo několik drobných krůpějí vody z jeho rozcuchaných černých vlasů, obut v chundelatých papučkách v podobě psíka s černými oušky. Uprostřed místnosti plné strašidel…
Kéž by tu teď byla. Zhmotnila jeho strach nikoli do pouhých dlouhých, nesmyslných vět a toku pocitů, jenž se nedá zastavit, ale do přeludů. Do neviditelného těla, proti kterému by mohl bojovat, Stínu jeho duše, kterému by mohl dát jméno. Jiné než-li láska nebo snad… Tom. Děsu, kterého se bojí a zároveň jej z hloubky svého zkaženého srdce miluje.
Zloba, či snad nenávist…
Láska…
Chtíč a touha v okovech hříchu…
Horoucí cit…
Strach z neznámého…
Obavy o milovaného…
Že se mu oddálí…
Že jej ztratíš…
Kéž bych mu dokázal…
„Bille? Bille? Sakra, posloucháš mě aspoň trochu?“ zastavilo hocha jeho dvojče a snad dnes poprvé mu pohlédlo zpříma do očí.
„Pr – promiň,“ špitl Bill, „zamyslel jsem se.“
„Zamyslel! Já ti už tři minuty tady něco vykládám o tvé minulosti a ty si jdeš v pohodě dál, jakoby se nechumelilo! Vůbec… vůbec mě nevnímáš!“ vyjel na něj Tom. Zoufalství, strach z prohry bez šance na odvetu… hodiny strádání, tisíce slz… To všechno jako by nyní vyplouvalo napovrch v nekonečném proudu kalně rudých slov. Dobře mířených slov. Těch, které přesně jako hroty šípů zasáhly svůj cíl, zbarvující se rudými kapkami krve, vytékajícími z žil. Ten malý ostrůvek, jenž začal tepat životem a… láskou. K nenáviděnému.
„Já? Já tě nevnímám? Nevím, kdo mě tu dnes celý den ignoruje! Kdo se na mě nedokáže ani podívat! Komu se musím prosit o pouhých pár slov!“ vykřikl teď Bill prudce oddychujíc.
„Takže je to moje vina? Že ty… ty jsi…“ Tom popadal dech. Jeho plicím jakoby se nedostával vzduch. A čím víc lapal po pár doušcích kyslíku, tím víc se začínal dusit potlačovanými slzami a nesnesitelnou bolestí.
„Že jsem co?“ sykl Bill a nenávistně bratra probodával pohledem. Jejich tváře si byly tak blízko… Možná až nebezpečně blízko. Jen několik málo milimetrů.
„Že jsem co, Tome… No řekni?!“ zopakoval.
„Bastard…“
„Cože?“ Horká dlaň černovlasého chlapce bez prodlení nechala svůj otisk na bledé tváři, kterou ihned následovala totožná, leč přesto jiná v podvědomém reflexu.
„Bastard… Necitelný, bez srdce… Bez kousku pochopení. Bastard, co je schopen cítit, jen když má strach a potřebuje něčí ochrannou náruč. Ale sám nic takového nabídnout nedokáže a ani nemůže.“ Tomova tvář se začala zalévat vodopádem slaných slz. Nejdříve jedna, nikým nezachycena, se vykradla zpod rozechvělých řas. Avšak ihned nato ji následovaly desítky jejích sester. Znovu.
„Já že nemám pochopení? Podívej se na sebe! Ty nemáš tušení… Nevíš jaký to je, když nevíš… co cítíš. Když tě najednou někdo postaví před hotovou věc, navíc tak…“
„Jakou? Nechutnou, nemorální? Já si pamatuju tvá slova, Bille… Zradil si mě, Bille… Zradil si nás. Naši společnou lásku. Jen tak…“
„To se…“ chtěl odpovědět Bill, ale jeho námitky zanikly ve výkřiku z druhého konce ulice a další změti hlasů, která se k nim každým dalším okamžikem přibližovala.
„Tome!“ vykřikl nějaký kluk, který vedl skupinku stejně starých vrstevníků. A ačkoli oslovení patřilo pouze jednomu z dvojčat, otočila se obě. Bill v hloučku lidí poznal přátele, za nimiž šel jeho bráška před několika dny. Píchlo ho u srdce. K jeho nelibosti mezi nimi stála i dívka, jíž se Tom tu noc tak vehementně věnoval. A teď na něj opět upírala pohled. Sváděla ho. Jeho Toma…
„Čau, Marku.“ Odvětil sklesle Tom a lehce sklopil hlavu, aby mu nebylo vidět do obličeje. Ovšem pár vnímavých karamelových očí lze jen těžko oklamat. Chladné prsty jemně nadzvedly hochovu tvář a odkryly tak ještě stále čitelný otisk dlaně.
„Bille, to je tvoje práce?“ zeptal se Mark a s úšklebkem pohlédl chlapcovým směrem. „Copak, že by potíže v ráji?“
„Normální sourozenecká hádka.“ Namítl hoch s dredy dřív, než se tázaný vůbec dokázal nadechnout k odpovědi a udělat nějakou hloupost.
Mark na to nijak nereagoval a jen dál vyčkávavě sledoval černovlasého chlapce. Cítil, že se něco změnilo. Ačkoli toho trochu podivínského bratra jednoho z jeho nejlepších přátel neměl zrovna v lásce, nemohl se zbavit dojmu, že je něco špatně. Ty oči, jindy podivně prázdné, s city skrytými za rouškou tajemství, nyní odrážely až příliš mnoho rozpolcených pocitů. Avšak bledé, lehce semknuté rty jakoby navzdory tomu všemu netoužily cokoli popřít. Namísto toho mlčely v němém souhlasu.
„Kam máte namířeno?“ otázal se po chvíli nepříjemného ticha Tom a donutil tak Marka, aby se konečně odpoutal od Billovy tváře, kterou doposud se zaujetím sledoval, opětujíc na kratičký okamžik ten prazvláštní pohled čokoládových očí, jenž se v konečném důsledku sklopily k zemi s téměř nezřetelným náznakem prohry.
„Ke Gerymu. Pořádá party u bazénu. Jeho rodiče jsou na služebce, tak má celej barák pro sebe… Rozhodl se to rozjet už ráno, aby mu hned většina kámošů nezmizela do pokojů s nějakejma kočkama.“
„Neslaví je náhodou v březnu?“ namítl Tom a překvapeně se natočil na Andrease, který právě vystřídal roli předchozího chlapce a probodával jeho stále trochu rozčíleného, ale hlavně poněkud nervózního brášku zkoumavým pohledem.
„Jo to máš recht, Tome.“ Přitakal blonďák. „A od té doby je slaví každej měsíc.“
„Tomu nerozumím.“ Promluvil plaše Bill a trošku nakrčil čelo, jak se usilovně snažil přijít na důvod, proč by měl člověk slavit své narozeniny dvanáctkrát do roka.
„Víš, Billí, on si je předslavuje.“ Zachichotala se černovlasá dívka a jmenovaný chlapec si s úlekem uvědomil, že náhle stojí vedle jeho staršího bratra a pravou rukou jej objímá okolo pasu. To vedle něj takhle stála celou dobu? A… tiskla se k němu jakoby se jí zmocnila zimnice a on byl jediným zdrojem tepla na míle daleko? Nevzpomínal si.
Mysl mu zahalil další stříbrný závoj utkaný z pavučin, jenž mu nedovoloval si na těch několik otázek plných žárlivosti odpovědět.
Žárlivosti?
Ano, asi ano…
*
Víla skrytá v nitru tiše si poskočí
Na zrůžovělých rtech úsměv se jí skví
A srdce tluče v rytmu zvonkohry –
To lásky smích.
*
Pár dalších vět. Snaží se jim porozumět. Proč je neslyší? Proč vidí jen falešně usmívající se tváře a pohybující se rty v němých slovech, které k němu přeci nikdy nemůžou dolétnout, když někde, tak blízko, šumí vodopád a obrovské masy vody narážejí na hladinu?
Zamrká. Možná chce odehnat tu vtíravou myšlenku, že žádný takový proud tu není, či patrně probudit se z onoho mámení. Vrátit se do reality a zaslechnout i sebevíc bolestivá slova, která ublíží. Ačkoli by neměla.
„… nebudou se moct slavit.“ Andreas mluví k němu. Vysvětluje. Namísto ní – Krásy. Bylo by špatné požádat jej, aby svá slova zopakoval?
„Tomi, prosím, pojď s námi. Bude legrace. Udělám ti masáž…“ Tichý šepot. Nejraději by ji zadržel. Tu lákavou nabídku zjevné vášně z úst jedovaté zmije, která se snaží jeho dvojčátko uštknout a získat jeho srdce.
„S Billem se půjdete projít zítra…“ Zuby nepovšimnuty koušou. Jed se pozvolna roztéká do Billových žil. Byly zasáhnuty i ty bráškovy?
Tělem pozvolna šíří se strach. Pocit, že pokud teď nic neudělá, zahodí svou poslední příležitost a ztratí Toma. A přesto všechno nemůže nic říct. Nemůže nic namítat a zabránit tak těm zbylým troskám jejich lásky, aby se navždy zřítily do propasti zapomnění. Mysl je již zasažena, rty samotné mluvit nedokážou a němé srdce křičí.
Prosím, nepodléhej svodům…
Zůstaň se mnou…
Zachraň nás…
Tebe a mě…
Znovu…
Doufat. Jak jen krásné to je. Těch několik drobných střípků okamžiku plných nejistoty, topících se v bledé bílé záři naděje. Tisíce vroucných proseb a příslibů, jež prolétnou myslí v jediném zlomku sekundy a snaží se zasáhnout svůj cíl.
Doufat, dokud zbývá ještě pár možností na výběr. Avšak i ty nakonec zmizí. Jednou provždy. A jediné, co po tom všem zbude, bude jen bolest a zklamání.
„Dobře.“ Téměř neslyšný souhlas rtů, až příliš blízko líce Krásy.
Ten pohled…
Bolí…
Bill pohlédl do čokoládových očí. Jak těžké bylo jen potlačovat slzy a skrýt zoufalství pod jejich oslnivým jasem. Ani skoro nevnímá, že jsou k němu o krok blíž, téměř na dosah rtů. Stačilo by se jen malinko naklonit a přerušit tu křehkou hranici a…
Zaváhání. Zrnko písku v přesýpacích hodinách dopadá na dno. Ona jedinečná chvíle zmizela v nenávratnu.
Tomův obličej lehce mění směr a jeho hebký hlas tiše šeptá do vlasů. Ovšem proč to tak bolí?
„Promiň, Bille, ale budu muset jít. Cestu domů znáš a jak se zdá, moji pomoc nepotřebuješ a ani o ni nestojíš. Hodně štěstí při vzpomínání. Až se ti něco vybaví, dej vědět.“
Zarachocení klíčů, když dopadají na dno kapsy. Zvuk vzdalujících se kroků ulicí, dokud nezmizí za některým z postraních domů a on se neocitne sám.
Teprve tehdy se uvolní potlačované slzy, smývající černou tužku zpoza řas a i bledá ústa se rozpomenou a samovolně až příliš pozdě pronesou slova do prázdna před sebou, která stejně nikdo nevyslyší.
„Ale já už si vzpomněl. Jednou…. Když jsi mě svíral v náručí.“
Zlatavé paprsky protnou mále bílé mráčky, jež jim vítr poslal po obloze, aby skryly zlatavý kotouč, který zoufale prosil o jejich pomoc. Slunce přece nemůže plakat…
autor: Cera
*fňuk,fňuk* bože jak já miluju tuhle ff
boze to je smutny:( na tuhle povidku sem cekala veky………
ááá opět budu plakat… těším se na další