The Best Damn Thing 6.

autor: Sauriel
betaread: Janule

To je ten kluk ze včerejška. Jak si proboha sehnal moje číslo? A od koho ho má? Zastavim se a chvíli si ho prohlížim. Upnutý černo-bílý triko mu nádherně obkresluje jeho ještě dokonalejší postavu a upnuté džíny mu dělají ještě krásnější nohy než už má. Jeho krátké, černé vlasy, ze kterých má udělaný parádní rozcuch, jsou určitě heboučké na dotek, stejně jako na pohled. No a pleť má jemně tónovanou do tmava. Jedním slovem je užasný a to jsem ještě neviděl jeho tvář. Pochybuju o tom, jestli ho vůbec oslovím. Koukám na něj jak na svatej obrázek a nemůžu se hnout z místa, natož vůbec promluvit. Co se to se mnou děje? A to ho vlastně ani neznám. Neznám jeho jméno. Prakticky o něm nevím nic a přesto mě naprosto okouzlil. Jenže podruhé už nesmím udělat tu samou chybu, tentokrát ho musím oslovit, ať už se má stát cokoliv.
„Jsem tady,“ řeknu polohlasem a položím mu ruku na rameno.
„Stojíš za mnou už pěkně dlouho…“ odpoví mi. Ten hlas já znám. Znám ho, ale teď rychle nevím odkud. „To mi neřekneš ani: Ahoj? Už ti ani za to nestojím?“ otočí se ke mně. V tu chvíli se mi podlomily nohy, ruce se mi začaly třást neuvěřitelným způsobem, nebyl sem schopen jediného slova. Oči, které nejdřív byly z této schůzky tolik vystrašené, se teď zalily slzami, které mi začaly klouzat po tvářích v pramíncích a zastavily se vždy až o mé triko.

„A-Alexi?“ vydechnu překvapeně, když mě mé hlasivky začaly aspoň na chvíli poslouchat.
„Nezměnil ses, Tome,“ vydechne Alex.
„Ale ty si se změnil. Moc ses změnil“ vrhnu se Alexovi kolem krku a mám pocit, že ho za chvíli asi nejspíš uškrtim. Nemohu zastavit slzy. Na to sem teď až moc omámený tímhle setkáním.

—Alex—

Je to sice jen pár měsíců, co sem ho neviděl, ale mám pocit, že sem ho neviděl roky. Objímá mě, tiskne se ke mně, hladí mě po zádech a já mám tričko zmáčené od jeho slz. Jen dvakrát sem ho viděl plakat. Když sem odjížděl a teď.
„Tome, sotva sem přijel a ty mě chceš hned teď uškrtit?“ pousměju se o Tom povolí svoje sevření.
„Já nevim co říct. Ty ses za těch pár měsíců tolik změnil. Ale tvoje oči zůstaly stejné. Do těchhle očí sem se před půl rokem zamiloval. A ani teď nemají jinou barvu,“ šeptá mi Tom a hladí mě všude po tváři. Prsty přejíždí po mých rtech, přes moje tváře, krk, víčka.
„Nebyl sem pryč tak dlouho,“ zašeptám a blížím se k jeho rtům.
„Pro mě to byly roky,“ zašeptá i on a spojí naše rty do dlouhého vášnivého polibku na uvítanou. Jak dlouho sem si připravoval, jak bude naše setkání vypadat. Ano, už když sem odsuď odjížděl, tak sem si to připravoval a každý den vylepšoval, až to dovedl k úplné dokonalosti. Věděl sem co řeknu, jak se na něj podívám, co udělá on, kam položím ruce, až se opět políbíme, jak dlouho náš polibek bude trvat. Ano, vždycky sem si všechno plánoval. Ale Tom vždycky mé plány úplně změní a vymaže z mé hlavy. S ním vždycky zapomenu co sem chtěl udělat a jak sem to měl naplánované. A ani v tomhle se Tom nezměnil. Dokonale mě vyvedl z míry a já teď nevím, kam mám položit ruce, abych si po takové době odloučení nedovoloval příliš a ani nevím jak dlouho trvá náš polibek.
„Mi-“ začne Tom, když se od sebe vzdálíme. Položím mu prst na rty.
„Teď ještě ne, prosím,“ podívám se mu do očí.
„Mám tě moc rád,“ zašeptá mi tedy.
„Vždyť já tebe taky,“ odpovim a políbím ho.
„Pánové, nevím co ste zač, ale podle toho jak ste oblečený, tak barák nebo byt máte. Necháte mi aspoň tuhle lavičku?“ zachraptí někdo za námi a já ucítím silný závan alkoholu.
„Ale jo, už sme stejně skončili. Naše 4-procentní radovánky si necháme až na doma a jak tak vidim, tak se k nám asi nebudete chtít přidat, co,“ pousměje se Tom. Vůbec ses nezměnil Tome, vůbec.

—Tom—

Musí nás ten blbec rušit? No nic, už se stalo.
„Alexi, pojď, půjdeme někam, kde nás nebudou rušit,“ chytím Alexe za ruku a odvádím ho pryč.
„A kam teď, zlato?“ natiskne mě Alex na strom, když se zastavim.
„No, můžem k nám, ale tam je Bill. Co u tebe?“ projedu mu rukou vlasy, s kterýma se chudák dělal asi fakt dlouho.
„A odkdy ti Bill vadí? Chodívávali sme přeci k vám. A navíc ani Billa sem dlouho neviděl. Bude mít radost, že mě vidí. Všechno vám povykládám a skouknem nějaký filmy. Co ty na to?“ zašeptá Alex těsně u mého ucha a následně do něj jemně kousne. No, dva kluky, který mám rád, budu mít vedle sebe, to dopadne špatně, ale nevim pro koho.
„Dobře,“ kuňknu, protože si fakt nejsem jistej, jak tohle ještě dopadne. Alex mě chytí za ruku a kráčíme k našemu domu.
„A kde si vlastně celou tu dobu byl?“ zeptám se ho, aby řeč nestála.
„Nebudu to vykládat dvakrát, miláčku. Povim to tobě i Billovi najednou. Hm?“ zamumlá Alex a zastaví se. „Měl si někoho?“ vypálí na mě Alex otázku, se kterou sem fakt nepočítal.
„NE!“ odpovim mu razantně, ale nechápu, proč se mě ptá.
„Ty-ty si někoho měl?“ zakoktám, když mi možná dojde význam jeho otázky.
„NE!“ odpoví mi stejnou razancí jako já jemu.
„A proč ses teda ptal?“ Chci to vědět, sem od přírody zvědavej.
„Voníš jinak. Tvoje kůže a dready voní jinak než sem byl zvyklej. Nevoní tebou,“ sklopí Alex oči. No co mu na tohle mám říct? Že sem dneska spal s Billem v posteli? To by asi nedopadlo dobře. Ale my sme si nikdy nelhali.
„Spal jsem dneska u Billa. Poslední dobou mívá noční můry, a to vždycky chce, abych spal u něj.“ Dobrá, tak teď sem zalhal jen zpoloviny.
„Tak to jo,“ pousměje se Alex.

—Bill—

Kde ten Tom je? Tam objevil nějakýho kluka a teď se od něj nemůže odtrhnout? Hodim mu pánvičku na hlavu, až se uráčí přijít. Z mého přemýšlení mě vytrhnou až klíče v zámku, zvuk otevírajících a poté zavírajících se dveří.
„Sem doma, Bille“ zaslechnu hlas z předsíně.
„Jaký bylo ran-“ no to snad ne. On ho tam pozval Alex. Ale vždyť, ne to není možný tohle. Je to jen zlej sen a ty se z něj probudíš, Bille. Vstávej!
„Ahoj Bille. Tvůj brácha mě vítal malinko jinak, ale tohle je taky hezké,“ řekne Alex, objímá mě a vesele mé poplácává po zádech. No tak tohle sen nebude…

autor: Sauriel