Časoprostor II 53.

BILL

Filip se hned po zatroubení auta na dvoře vymrštil jako ještěrka a utíkal ke dveřím. Vypadal, jako by mu přijela jeho ztracená láska, a mně pomalu začalo docházet, že tahle Vall bude nejspíš něco víc než jen kamarádka a genetická inženýrka. Nejspíš to bude ta, o který si myslí, že by ho mohla mít ráda i s jeho vrozenou vadou. Jsem na ni upřímně zvědavej, v životě jsem se nesetkal s živou vědkyní, a ještě ke všemu tak mladou… a docela hezkou, jak vidím mezi dveřma. Kdyby neměla ty brejličky a blond vlasy stažený do drdůlku, mohla by bejt docela kus. Postavu má snad pěknou, může mít tak stosedmdesát do vejšky a váhu bych odhadl na pětapadesát… no… možná. Má na sobě takovej nějakej pytel neurčitý barvy, z kterýho vykukujou nohy v džínách, jak z toho má člověk něco poznat… ty holky se neuměj oblíkat, aby zdůraznily svoje přednosti. Vezme si na sebe takovej volnej hábit, myslí si, že všechny nedostatky skryje, a ono jí to spíš všechny zdůrazní, a každej si pro jistotu ještě nějaký přidá ve svý fantazii. Až seknu s muzikou, budu navrhovat. Už o tom přemejšlím léta a vidím to pořád jako docela zábavný povolání. Vytáhnu starý desky s návrhama a mrknu se, co z toho se dá ještě dneska použít, a rozjedu to… ale to už si říkám pět let a nic… zatím nebyl čas a muzika má přednost. Kdyby si tahle kočka na sebe vzala upnutý tričko, trošku zdůraznila prsa a vypla se v ramenou místo toho shrbenýho postoje, mohla by stát za pohled. Malinko bych jí zdůraznil tváře, linky a lehký stíny a bude z ní holka jako lusk… zelená a vohnutá, dodal by můj vtipný bratr, ale to sem nepatří. Jistý je, že v tom, co má na sobě teď, je snadno k přehlídnutí.

„Tak tohle je Vall, moje kamarádka,“ představí nás Filip oběma najednou. Tom se pomalu přišoural od svýho počítače až ke mně a tváří se tak nějak neurčitě, jako by chtěl zmizet nebo co. Co mu je? Že by mu vadil její absolutní klid? Snad nečekal, že začne pištět a hned se mu vrhne kolem krku? Upozorňoval jsem ho, že ta jeho teorie s fanynkou bude blbost, ale nenechal si to vymluvit. Tak teď to má. Holka evidentně nemá tucha, s kým se právě seznamuje.
„Vall, to jsou mí zaměstnavatelé a v poslední době taky kamarádi. Tohle je Tom,“ ukáže na brášku, „a tohle Bill,“ nasměruje svůj pohled na mě.
„Těší mě,“ špitne Tom nezvykle krotce, jako by se chtěl vydávat za někoho jinýho. Pořád se zřejmě ještě nedostal z šoku, že musí být nějaké holce představen, aby věděla, jak se jmenuje. Celé Německo přece ví, kdo je Tom Kaulitz, tak jak to, že tahle to neví…
„Bill,“ zopakuju své jméno, abych neříkal stejnou frázi jako Tom, a stisknu její křehkou ruku. Na to, jak je křehká, má ovšem docela pevný stisk. Moc hezký modrý oči se jí za brejličkama úplně blejskaj, jako by v nich měla jiskřičky. Vrátil jsem jí úsměv a ujal se radši přípravy oběda, protože Filip vypadal, že není schopen dělat nic jinýho, než hypnotizovat svoji kamarádku. Jeho absolutně přiblblý výraz jen potvrdil mojí předešlou teorii, že Vall je nejspíš objektem jeho zájmu.

~*~

„Tak pojďte jíst, ať to nevystydne,“ vyzvu je všechny tři, když ohřeju jídlo. Filip ukazuje Vall počítače a veškeré vybavení naší laboratoře a Tom tak nějak postává vedle nich a sleduje jejich hovor. Divím se, že ho to ještě nepřestalo bavit, protože výrazy, jakými se ti dva vědci dorozumívají, mi připadají jako řeč mimozemšťanů. „No tak, nechte toho a pojďte,“ zvýším ještě trochu hlas, aby mě slyšeli, a konečně se všichni tři vydají ke stolu. Nejhladovější samozřejmě začne první, aniž by slušně počkal na ostatní. Loupnu po něm očima a zrovna jsem svědkem dalšího nášupu, který zmizel v jeho hladovém žaludku.
„Kdes to koupil?“ zeptá se Tom s plnou pusou, a když zjistí, že si kousek masa vyplivl při mluvení na vlastní ruku, rozpačitě se usměje a nenápadně se snaží ten kousek dopravit zpátky do pusy. Vall má ovšem oči všude a neubrání se uchichtnutí. Tomova vážnost, kterou si až doteď udržoval, utržila první trhlinku a počítám, že nebude dlouho trvat a začne se chovat zase normálně jako Tom… teď nemám ponětí, kdo to s námi sedí u stolu. Proč ho ta holka tak rozhodila?

TOM

„V Hambuku u Ještěra,“ odpoví mi bráška na dotaz, při kterým jsem se docela ztrapnil… ježiš, to je ostuda. Zrovna musim prskat, když na mě čučí. Vědkyně… mám z tý holky takovej divnej pocit. Málokterá ženská, s kterou jsem se v životě setkal, mi dřív nebo později nedala najevo, že o mě stojí, ale tahle je naprosto výjimečná. Nejenže mě ani bráchu evidentně nezná, ale její pohled neustále bloudí směrem k Filipovi. Nevzpomínám si, že bych někdy zažil takovouhle zvláštní situaci, ve který nejsme s bráškou my dva středem pozornosti. Je vidět, že si člověk zvykne na všechno, a když to pak není, připadá mu to divný. Ona mě prostě překvapuje… no, ale tím líp. Aspoň brácha vidí, že i takový ženský na světě existujou, a že nemusí hned vyšilovat, když se s nějakou setkám. Musím jíst opatrně, aby se už neměla důvod posmívat mý nešikovnosti. Ona jí jako slečinka z dobrý rodiny. Žádný hltání jako já… hezky pomalu a s grácií. Filip na ni neustále zbožně zírá, taky mu několikrát spadlo maso zpátky do talíře, když se místo na jídlo soustředil na její ucho, nebo co to zrovna sledoval. Sedí oba vedle sebe naproti nám s Billem a nic neříkají. Nejspíš je slušnost u jídla mlčet, ale u nás v rodině se zrovna při jídle probíraly vždycky ty nejdůležitější události. Nikdy jindy jsme se pohromadě nesešli, tak se všechno řešilo u stolu.

Konečně sezobla poslední kousek z talíře a Bill porušil svým hlasem panující ticho.
„Chutnalo?“ zeptal se konverzačně. Kývla, protože ještě neměla úplný prázdnou pusu, a usmála se. Zvedla se a naskládala na hromadu naše talíře.
„Umyju to,“ špitla a už si to šinula k dřezu.
„To nemusíš, Vall, já to pak umeju,“ nabídne se Filip, a když se jeho kamarádka nerozhodně zastaví uprostřed pohybu k vodovodnímu kohoutku, dodá: „Pojď si radši sednout k nám a já ti povím, proč jsem ti vlastně volal. Kluci už budou muset jet a já bych byl rád, aby to taky slyšeli.“
„Já myslela, že jsi mě chtěl vidět,“ smutně pronese Vall, když si k nám sedá na sedačku, kam jsme se mezitím všichni přesunuli.
„Ale jistěže jsem tě chtěl vidět, jen mám pro tebe současně taky jednu nabídku,“ usměje se na ni povzbudivě Filip a stáhne ji za ruku k sobě na sedačku. Tak trošku na něj upadla, ale za malinkou chvilinku už zase našla ztracenou rovnováhu a nasadila neutrální výraz.

„Tak povídejte, jsem zvědavá,“ řekne Vall, když po Filipově proslovu nastane chvilka ticha. Sjíždí nás postupně jednoho po druhém svýma modrýma očima a čeká, co z nás vypadne. Filip se zřejmě rozmýšlí, kde začít. Když z něj ani po dalších deseti vteřinách nic slušnýho nevypadne, rozhodnu se začít já. Koneckonců původně to byl můj nápad.
„Máme pro tebe vlastně takovou pracovní nabídku,“ řeknu do ticha, a když její obočí vylítne vzhůru údivem a oči se tázavě zapíchnou do Filipa, nezbývá mu nic jiného, než se konečně rozhoupat k řeči.
„Pamatuješ profesora Schultze?“ zeptá se Vall, a když ta jen přikývne, rozhodí rukama a pronese: „Tohle je jeho domov, tady žil a vynalézal před svojí smrtí. Z téhle střechy prý spadl, když montoval anténu. Stalo se to loni v červnu. Bill to tu pak celý koupil a mě najal, abych dodělal profesorovu práci,“ ukončil svůj úvod Filip a já zatím pozoroval postupně se měnící výrazy ve Vallině obličeji. Skončila více či méně překvapeným.
„On ještě pracoval? Vždyť už mu bylo kolem osmdesátky, ne?“ zeptá se udiveně naše genetická inženýrka.
„Jo, letos by mu bylo osmdesát jedna, ale bohužel se toho nedožil. Nestihl dodělat svoji práci, tak jsem to dokončil za něj. Víš, na čem v posledních letech dělal?“
„Mám dojem, že na nějakým nesmyslu na cestování časem. To chceš říct, že to nebyla jen pomluva? Skutečně na něčem takovým dělal?“ nechce věřit tomu, co se jí Filip snaží říct.
„Když se podíváš tímhle směrem, uvidíš tam takový červenočerný auto,“ ukáže na Bédu stojícího u zdi laboratoře. „To je profesorův a částečně už i můj vynález. Doveze tě, kam budeš chtít. Můžeš se podívat do jakéhokoliv času, do minulosti či do budoucnosti, na hodinu, nebo na dýl… jak budeš chtít. Zeptej se tady pánů jednovaječných bratrů… oba mají výlety už za sebou, Bill dokonce dva,“ kývne naším směrem. Vall jenom s otevřenou pusou zírá střídavě na mě a na Billa a zareaguje pro mě naprosto nelogickým způsobem.

„Vy jste dvojčata?“ skoro vykřikne, a když jí to s Billem odkýváme, vymrští se a začne nás oba studovat zblízka. Je mi to malinko nepříjemný, tak se zatvářím divně, aby jí to docvaklo, ale ona soustředěně pozoruje naše rysy přes ty svoje kulatý brejličky a nenechá se odradit ani tím, když na ni udělám divnej škleb. „Právě pracuju na studii jednovaječných dvojčat. Jsem ochotná vyměnit svůj čas za váš, pokud máte zájem. Mám absolutní nedostatek ochotného materiálu… tedy pardon… prostě nemám dostatek dvojčat k výzkumu. Jak je možné, že jste každý tak jiný? Vždyť vy popíráte úplně všechny zákonitosti, které já se ve své studii snažím potvrdit? Jste pro mě neocenitelný vzorek, doufám, že mě nezklamete,“ drmolí rychle a zapáleně, je vidět, že se dostala do svého živlu. Vidím potutelný úsměv na tváři svého bratra a je mi zcela jasné, že jsem jím byl právě odsouzen do role pokusnýho králíka ve Vallyině kleci pro dvojčata… no potěš pánbůh.

BILL

„Můžeme se dohodnout, pokud pomůžeš ty nám,“ slyším plynout slova z vlastních úst, a přestože se mi do té její šílené studie nechce, vidím to jako jedinou možnost, jak dokončit náš uzdravovací stroj. Je to lepší výchozí situace, než jsem čekal. Ona potřebuje nás, my potřebujeme jí… prima obchod.
„Co to bude, pánové? Nemožné děláme na počkání, zázraky do tříd dnů…“ prohlásí slečna vědkyně s úsměvem, a konečně přestane mžourat na naše obličeje. Musím se jí pak nenápadně zeptat, jaká je genetická pravděpodobnost milostného vztahu mezi jednovaječnými dvojčaty. Nebo radši ne, bůhvíco je schopná z nás v tý studii vytáhnout, ještě by si mohla dát dvě a dvě dohromady… radši to nechci vědět, stejně se touhle možností její výzkumy vůbec nezabejvaj, to jsem si skoro jistej.
„Potřebovali bychom změnit genetický kód lidské buňky,“ řekne Filip do ticha laboratoře a Vall jen vykulí oči.

„Cože? Jsi magor? Chceš, aby mě zavřeli?“ oboří se na Filipa vysokým hláskem, který s každým dalším slovem sílí a sílí… „File, já vím, že jsi pořád zalezlej v laboratoři, ale snad se k tobě doneslo, že na tyhle pokusy byl nedávno vydanej docela přísnej zákon, ne? Já nejsem sice žádná ustrašená holčička, už jsem pár takových věcí pokusně dělala, ale nikdy ne na kšeft. To se na mě nezlob, ale za to mi tyhle dva nestojej!“ kývne směrem k nám. Ještě před chvilkou byla nadšená, že má ochotnej materiál, a najednou jí nejsme s Tomem dost dobrý, jo? Už se nadechuju, abych jí něco řekl, ale skočí mi do toho Filip.
„Bylo by to pro mě, Vall. Ne na kšeft. Mám možnost být normální, můžu se zbavit i vady srdce, ale potřebuju k tomu tvoji pomoc.“ Nastalo hrobové ticho, ale mám pocit, že ještě slyším poslední zbytky ozvěny jejího vysokého hlásku. Teď mlčí jako ryba, jen kulí oči a zřejmě čeká, až jí Filip oznámí, že to byl jen blbej vtip a zakřičí „Apríííííl“. Jenže ten jen sedí zkroušeně na sedačce a pozoruje její výraz, z kterého se snaží vyčíst, jak dopadla jeho zoufalá prosba o pomoc.

„Myslíš to vážně? Neděláš si ze mě srandu, že ne?“ pronese tichým hlasem, a hned se nadechne a pokračuje. „Protože jestli jo, tak mě hrozně naštveš, File! Z takových věcí si legraci prostě dělat nemůžeš, protože mě to bolí… možná víc než tebe, ale to ty nemůžeš pochopit, protože jsi byl vždycky jen zabedněnej vědec, co nekouká nalevo ani napravo a jde si jen za svým snem… nevšímá si lidí kolem sebe, kteří…“ zarazí se v půlce věty a zrudne. Úplně vidím, jak jí jeden po druhém naskakují malinkaté růžové flíčky po tvářích a její podivně nepřítomné oči jasně říkají, že právě přemýšlí nad tím, jak se z téhle nedokončené věty co nejšikovněji vyvlíknout, „… ho třeba mají rádi,“ dokončí pomalu a je naprosto zřejmé, že na žádnou výmluvu prostě nepřišla. Jestli tohle Filip nepochopí, tak mu to snad budu muset přeložit. Je na ní tak vidět, že ho má ráda, dokonce bych se nebál říct, že ho miluje. Rozhodně tak teď s těmi rudými tvářemi vypadá. Musím zasáhnout, jinak se ti dva budou spolu topit v rozpacích. Filip nejspíš potřebuje delší čas na zpracování informace, kterou právě vyslechl.

„Nedělá si legraci, Vall, myslí to naprosto vážně, a ty jsi jediný člověk, který mu může pomoci,“ řeknu do ticha. „Vidíš támhle tu stříbrnou kabinu? To je náš malej zázrak, kterej dokáže uzdravit úplně každýho. Má jen jednu základní výjimku, a to jsou vrozené vady. Potřebujeme tě, abys pozměnila Filipův genetický kód, a když se pak usadí do kabinky, vyleze z ní za dvě minuty úplně jinej kluk. Bude mít možná hnědý vlasy, modrý oči a krásný tmavý obočí. Srdce mu bude bít jako zvon a bude moci vyjít támhle z těch dveří na slunce, aniž by si musel nasadit svoje speciální brýle. Nestálo by to za to malinké porušení zákona?“ zeptám se na závěr a už podle výrazu jejího obličeje si myslím, že moje řeč byla úspěšná.
„No to by za to sakra stálo,“ souhlasí se mnou Vall a zvedne se ze sedačky. Pomalu dojde k naší stříbrné kabině a otevře dvířka. Zvědavě nakoukne dovnitř, a když neobjeví žádná složitá zařízení, zklamaně vykoukne zpátky.
„Může mi někdo vysvětlit, jak to funguje?“
„Pokud slibuješ, že do toho jdeš s námi, tak jo,“ odopovím a kývnu na Filipa, aby šel za ní a všechno jí vyložil.
„Jdu do toho! Vy dva se mi s bráškou ještě budete moc hodit, škoda takovýho skvělýho materiálu,“ zazubí se na mě a zmizí v kabině. Filip se zřejmě rozhodl využít nastalé situace, a když za nimi zapadnou stříbrná dvířka, za kterými zřejmě teď začne rozsáhlé vědecké pojednání o cestách časem, oboří se na mě moje láska:
„Ježíš Bille, já už si myslel, že jsem z tý její klece pro dvojčata nadobro venku, a ty to všechno zase takhle pokopeš. Je ti doufám jasný, že do nás bude píchat vším možným a určitě bude chtít i naší krev? Až budeš kňučet, abych tě při tom držel za ruku, tak se na tebe vykašlu. Ale ty mě za tu ruku budeš držet za trest a budeš se na to dívat!“

autor: Janule
betaread: Janik