Časoprostor II 52.

TOM

Měl jsem se s bráchou vsadit. Prej že si fandím… Když se Filip trochu vzpamatoval, zavolal té své genetické Vall a s úsměvem nám sdělil, že je zrovna na dovolený doma v Drážďanech a zítra se ráda přijede podívat… no neříkal jsem to? Určitě je to naše fanynka. I když jsem teda neslyšel, že by jí do telefonu říkal naše jména, ale třeba jsem se přeslechl.
Když jsme včera večer konečně přišli na to, proč se Filip cestou do budoucnosti neuzdravil, bylo jasné, že musí zase užívat svoje pravidelné léky. Byl totiž po přenosu v čase ve stavu, kdy v těle neměl jedinou částečku chemie, kterou potřeboval, a proto byl tak vyřízený. Když si vzal po pár hodinách další dávku, začal se pomalu vzpamatovávat. Bill ho odmítl nechat samotného, takže jsme nakonec zůstali na noc. Sice jsem spal zkroucený v křesle a Bill vedle Filipa, ale vzhledem k tomu, že jsme kecali do tří do rána, nebylo to zase tak dlouhý. Zapomněli jsme si nařídit budíka, tudíž nikdo nepřiložil do kamen, a mě teď ráno vzbudila příšerná zima. Musel jsem jít a znovu zatopit, ti dva jsou dokonale zahrabaní v peřině. Zpod bílýho povlaku vyčuhují jen dva barevný chomáče vlasů, jeden černý a druhý bílý.

Okamžitě mi to připomnělo Andrease. Měl taky tak bílý vlasy jako Filip, ale na rozdíl od něj byly odbarvený chemicky. Vzhledem k tomu, že Filip mluvil o tom, že nikdy neměl žádnou ženskou, nedělal jsem si v tomhle případě nejmenší starosti… ten mi snad Billa nebude chtít sebrat jako Andy.
Andy… pořád na to musím myslet… únor byl vlastně takovej „měsíc návratů“… nejenže jsme se znovu po letech neslavně setkali s ním, ale ještě jeden člověk se nám náhodou vrátil do života. Daleko příjemnější a krásnější…

flashback

„Strejdó, já chci čůůůrat,“ hlásí Dejv, když vylezeme z vody. Je to s ním pořád stejný. Vždycky když jsme v chladný vodě bazénu, neustále lítá na záchod.
„Tak si tam skoč, já jdu zatím koupit něco k jídlu, jo?“ ukážu mu směr, ale protože už je tady jako doma, nemám obavy, že by netrefil.
„Na, podrž mi to,“ vrazí mi do ruky nafukovací kruh s kačerem Donaldem a zdrhá pryč. Jeho žluté plavečky zmizí za rohem a já si stoupnu do fronty. Přede mnou prdelka v tangách, za mnou slečna s trojúhelníčkama místo podprdy… samý krásný ženský a já mám v ruce kruh s Donaldem, kterej mě automaticky vyřadí z jejich lovnýho lístku. Jsem otec od dítěte, tudíž nevhodnej k lovení… dokud si ovšem nevšimnou, co jsem zač… pak nestačím zdrhat, protože moje otcovství v tu ránu padne. Až se budu chtít jednou opravdu zbavit svojí popularity, budu muset ostříhat dredy… dokud to neudělám, všude mě prozraděj. Dneska je prozatím klid. Ještěže tu není Bill, okamžitě by mě odsud odtáhl do bezpečí, kdyby viděl v jak nebezpečný stojím frontě. Ten teď sedí v kadeřnickým křesle, přitom mu Silke hučí do ucha ty svoje holčičí řeči a on u toho určitě usíná. Včera jsme trošku dováděli, šli jsme spát ve tři ráno, tak to musí někde dohnat. Silke mu dělá i nehty. Stěžoval si, že už je má prej děsný… já na nich teda nic zvláštního neviděl, černý jako vždycky, ale do tohohle mu nekecám, to jsou jeho vlastní starý známý problémy. Aby si to lakoval sám, jako když nám bylo šestnáct, na to je už moc línej. Na všechno má lidi… no prosím, před sebou takovej obrázek a já myslím na nehty svýho bratra… určitě by mi to nevěřil…

„Prosíííím,“ ozve se za pultem pisklavý hlásek. Přišla na mě řada. „Dvakrát hamburger, dvoje hranolky, jeden džus bez ledu a colu,“ poručím si a slečna mi za chvilku přes pult podá tác plný jídla. Zaplatím a zaberu nám jeden volný stolek. Dejv tu ještě není, tak si sednu a rozhlížím se po aquaparku. Je tu neuvěřitelnej řev, největší ovšem vychází od tobogánu, na který mě Dejv už tisíckrát ukecával, ale má smůlu. Sám by se dole utopil a ve dvou se jezdit nesmí. Bude si muset počkat… hergot, kde vězí? Už by tu měl dávno bejt… Pozoruju chodbu, ve který zmizel, a vtom mi úplně zatrne hrůzou. Co když ho někdo unesl? Ježíšikriste… okamžitě se zvednu a vystřelím rychle k záchodům. Jestli se mu něco stalo, zbláznim se… a Bill mě pak dorazí. Rozrazím dveře pánských záchodků. U pisoárů není, na ty je ještě moc mrňavej, musí chodit do kabinky. První kabina je zamčená, tak vrazím do druhý, do třetí, a když ani ve čtvrtý není ani noha, orosím se strachy až na zadku. Unesli ho! Znova zkusím zalomcovat dveřma první kabinky, ale když se z ní ozve: „Co jéééé, vole?“ nechám toho. Ještě se urychleně podívám pod dvířkama, jestli tam s tím volem náhodou není i Dejv, a když nic nevidím, vystřelím rychle ven.

Přímo naproti se otevřou dveře s panenkou a z nich vykráčí vysoká černovlasá slečna v bílých plavkách, drží za ruku našeho mladýho a vesele si spolu povídají.
„Dejve, kde jsi, málem jsem umřel strachy!“ vrhnu se k němu a rychle ho popadnu do náruče. „Tys mi dal, ty špunte, co lezeš na dámský záchody, na to seš ještě moc malej, abys očumoval ženský,“ usměju se na něj, šťastnej, že žije, a najednou mi něco dojde. „Sabine?“ otočím se na černovlasou slečnu. Stojí a zírá stejně udiveně jako já.
„Tome…? To je Davídek?“ nevěří svým očím, a teprve teď jí dojde, že si celou dobu povídala se synem své nejlepší kamarádky.
„No jo, to je Dejv,“ potvrdím jí to, postavím synovce na zem a zavelím: „Pojď s náma ke stolečku, koupil jsem jídlo, a jestli nám to ještě nikdo nesežral, tak si dáme a pokecáme, jo?“
„Jsem tu s kamarádkou, tak jí to skočím říct a přijdu za vámi,“ odběhne Sabine a my se vydáme ke stolečku. Máme štěstí, kruh leží na mé židli a tác na stole je nedotčený.

„To je teta,“ pronese Dejv s absolutní jistotou.
„Ty si jí pamatuješ?“ zeptám se udiveně. Přece jen je to už víc než půl roku, co jí viděl naposledy, a pokud vím, potkali se jen jednou v Bambulce. Pak Sab odešla a Dejv se nastěhoval do jejího bývalého pokoje. Bože, připadá mi to už tak dávno. Co asi dělá? Jak žije? Ještě chvilku o ní v médiích psali jako o bývalé přítelkyni Billa, ale pak všechno utichlo a zavřela se nad ní voda.
„Přišla za mnou s tátou,“ vysvětlí mi Dejv, proč si ji pamatuje a mně je to jasný. Zřejmě si ty dva spojil dohromady, a když ji uviděl, připomnělo se mu to, co prožil v Bambulce.
„Tak jsem tady,“ sedne si Sab na vedlejší stoličku a zadívá se na Dejva. „Ty jsi ale vyrostl, vůbec jsem tě nepoznala. Bylo mi divný, že mi říká teto…“ obrátila se ke mně a usmála se. „Tak jak se máte, jak vám to klape kluci? Co táta, nezlobí tě?“ vyptává se a neustále si prohlíží prcka. Dejv se na ni zaraženě podívá a zavrtí hlavičkou.
„Táta mě nezlobí, jenom strejda,“ zazubí se na mě.
„No jo, strejda vždycky zlobil, to já znám,“ uzná, že má Dejv pravdu.

„A jak se máš ty?“ zeptám se. „Kde teď vlastně žiješ?“
„No, asi dvacet minut od vás. Bydlím u kamarádky, děláme spolu v práci,“ naznačí bradou někam k bazénu, kde se zřejmě ta dotyčná nachází. „Kde máš tátu?“ zeptá se Dejva.
„Je u Silke,“ odpovím dřív, protože prcek tohle ani neví. „Zkrášluje se,“ mrknu na Sab. „Chodíš k ní ještě?“ zeptám se, protože vím, že to byla její oblíbená kadeřnice.
„Jo, chodím, občas mi o vás něco málo řekne, ale já se nevyptávám,“ usměje se smutně. Vím, jak neslavně to vlastně u nás skončilo, Bill mi to pak všechno vykládal. Sabine si asi dodneška myslí, že jí Bill celou dobu neřekl o Davídkovi, a pak hrál překvapenýho, když mu to prozradila, jenže copak jí mohl říct pravdu? A kromě toho, ten starý Bill jí fakticky lhal. Jenže ona jemu taky neřekla, že má syna, takže jsou si vlastně kvit.
„Našla sis někoho?“ vzpomenu si, co mi Bill říkal o její touze po vlastním životě. Dojde mi, že jsem asi ťal do živýho, když uvidím její smutný oči, ale už to nemůžu vzít zpátky, je pozdě.
„Zatím jsem sama. To víš, takoví chlapi, jako jste vy dva, nerostou na stromech… musej se složitě hledat. Nějak jsem si zvykla na vás a všechny případný kandidáty srovnávám… hlavně s Billem. Je to děsně těžký najít někoho takovýho… tak tolerantního, milujícího, hodnýho…“ vyjmenuje postupně všechny krásný vlastnosti mý lásky a ještě malinko víc posmutní. Jo, to máš pravdu, Sab… takovej poklad se těžko hledá…
„Chlapi rostou na stromech?“ ozve se z vedlejší židličky zvonivý hlásek našeho špunta a my se oba rozesmějeme na celé kolo.

konec flashbacku

Domluvili jsme se, že se musíme zase znovu sejít. Když jsem to doma řekl Billovi, byl štěstím bez sebe, a hned začal plánovat, jak Sabine pozveme na oběd, co všechno ukuchtí, aby se vytáhl, a jak se na ni neuvěřitelně těší. Za ten krátký čas, co s ní po svém příchodu do nového života pobyl, mu přirostla k srdci a byl nešťastný, že nás tak rychle opustila. Byla jedna z mála, která s k němu dokázala chovat přirozeně kamarádsky a nedělala z něj hvězdu i doma v soukromí. Je to zvláštní, ale ačkoliv se to nezdá, on tohle vyloženě nesnáší. Když je na jevišti, užívá si to, ale doma je rád, že je obyčejný člověk a nemá rád jakékoliv projevy podlézavosti. Oběd se Sab je naplánovaný na zítra, tak doufám, že se nám to tady u Filipa moc neprotáhne. Vypadá, že už by se mohl sebrat a začít zase normálně žít, prášky zabírají a on se už prý cítí skvěle. Jdu se rychle osprchnout, musím se nějak zahřát, stát u kamen je stejně naprd, protože to hřeje jen z jedný strany a ta druhá studí. Musel bych se otáčet jako kuře na grilu, a to mě nebaví. Horká sprcha mě zahřeje líp. Než se tihle dva černobílí kluci probuděj, budu dávno zpátky.

BILL

Hned ráno, když jsem se vyklubal z peřin, jsem zajel pro něco k jídlu. Byl jsem rád, že můžu z tý zimy vypadnout a v autě se pořádně prohřát, nejspíš jsme zapomněli v noci přiložit, nikdo se o to nepostaral. Tom znovu zatopil, ale ještě byla pořád zima. Slyšel jsem z koupelny, že se sprchuje a potichu si píská. Filipa jsem nechal spát, potřebuje teď hlavně klid a odpočinek. Rychle jsem se oblíkl, trošku namaloval a vyrazil. Deska má přijet Vall, tak jsem se stavil v jedný hamburský restauraci, kde mě znali v mém starém životě, a koupil tam něco s sebou pro čtyři lidi. Vall jede z Drážďan, tudíž jestli vyrazila hned ráno, bude tu kolem poledne. To je za pár minut.
Filip pořád spí, ale budu ho muset vzbudit, aby se připravil na svou návštěvu. Jsem na ni zvědavej… bráška se domnívá, že sem jede hlavně kvůli nám, ale to se podle mě dost plete. Pokud vím, Filip se o nás do telefonu vůbec nezmínil, tudíž o nás ani neví. Nejspíš má k Filipovi nějaký vztah… buď kamarádský, nebo možná i trošku bližší. Svědčí o tom rychlost, s jakou se rozhodla za ním přijet. Neřekl jí vůbec, o co se jedná, takže je to zatím opravdu jen návštěva Filipa jako osoby.

Tom hraje na počítači nějakou starou hru, co našel, vyvádí u toho jak malej harant, divím se, že se Filip při tom jeho věčným vykřikování ještě neprobudil. Je tak roztomilej, když si hraje… jako s Dejvem. Když jsme tomu našemu špuntovi včera večer volali, že zase nepřijedem, bylo mi to líto, ale on je u babičky rád, tak snad nám to odpustí. Děda mu určitě vyprávěl nějakou pěknou starou pohádku, nevymejšlí si takový ptákoviny jako Tom a babička se o něj hezky postará. Je fakt, že nejdůležitější pro ni je, ho pořádně nakrmit, jako kdyby byl nějaká vychrtlá sušinka, ale to bude asi zvyk z našeho dětství. Doktorka jí pořád nabádala, aby nás krmila, že jsme hubený jako vyžlata a hrozila jí, že nás pošle do ozdravovny, abychom tam přibrali. Naštěstí jsme se tomu vyhnuli, ale jen za cenu toho, že máma vždycky odpřisáhla, že opravdu doma jíme… kývali jsme tehdy s ní jako zběsilí, jen aby nás nikam neposílali. Báli jsme se, že nás rozdělí, a to byla hrozba, která nás nutila jíst i to, co nám nechutnalo. Stejně jsme byli pořád jako lunti. A jsme dodneška. Někdy mě to mrzí, hlavně za Toma, protože vím, že by měl rád pořádný svaly a dělá pro to, co může, jenže přírodu asi nikdy nepřelstí. Já jsem takhle v pohodě, vyhovuje mi, co mám, a nestěžuju si.

„Filipe,“ budím opatrně našeho osobního vědce, aby se mohl připravit na návštěvu Vall. Nereaguje, tak musím tvrději. „File!“ houknu mu u ucha a zatřesu ramenem. Když už pomalu začínám chytat paniku a hmatat krční tepnu, jestli náhodou není mrtvej, tak najednou otevře oči a zašklebí se na mě.
„Bál ses, co? Ale mě se jen tak lehce nezbavíte!“ směje se na mě a já si oddechnu. To jsou blbý fóry, tohle. Zvedne se a připadá mi, že už je na tom stejně jako před včerejší „uzdravovací“ misí. Konečně. Počkáme, až přijde Vall, seznámíme se a odfrčíme domů. Musím ještě cestou nakoupit věci na zítřejší oběd, zkusím ukuchtit něco extra speciál pro Sabine, neuvěřitelně se na ni těším. Je zvláštní, jak ta Sabine z nového života překryla svou osobností tu starou, co mi zabila moji lásku. Život je divnej…

TOM

No konečně… fanynka přijela. Slyším troubení ze dvora, slečna Vall ohlašuje svůj slavnostní příjezd. To je dost, už mám hlad jako herec a Bill nedal jinak, než že na ni musíme počkat… Zabiju ještě dva parchanty, co mám na mušce, a když se rozprsknou o zeď, vypnu hru. Jsem dobrej… sice se k tomu teď už tak moc často nedostanu, ale občas když Dejv chrní, si ještě pořádně zapařim.
Filip je od chvíle, co se probudil, jak na trní, neustále čučí směrem ke dveřím, jestli už někdo nevchází dovnitř a já z něj mám pocit, jako by čekal na někoho, koho se nemůže dočkat. Že by mezi ním a tou Vall něco bylo? No… uvidíme. Jestli ji chce ovšem dostat, tak to si k tomu neměl brát za asistenty nás dva… neříkám, že mu ji sbalíme, ale když jsme my dva s bráchou u toho, většinou na sebe strhneme pozornost všech ženskejch v okolí půl kilometru. Budu se snažit chovat skromně, abych mu to nepřekazil, ale jestli se mi vrhne kolem krku, tak má chlapec asi smůlu… a Bill mě zabije.

autor: Janule
betaread: Janik