autor: Geheimnis
betaread: Janule
betaread: Janule
..:: Bill ::..
Přitulil jsem se k němu a sundal jsem mu čepici z hlavy. Odhodil jsem ji kamsi pryč. V okně nebyly ani pořádné záclony, natož závěsy nebo snad přepychové žaluzie. Takže na naše tváře dopadala měsíční zář a v dálce svítilo centrum Tokia.
„Bille? Myslíš, že je tohle hodně špatné?“ zeptal se mě nejistě Tom. Podíval jsem se mu do očí a řekl jsem: „Tome, čeho bychom se báli? Není to nic špatného… Nic přece neděláme. Navíc… Když se nezmíníš Georgovi o tom polibku… Pak nic nehrozí.“ Uculil jsem se na něho.
„Asi máš pravdu.“ Usmál se i on a objal mě pevněji.
„Smím… Smím tě políbit?“ pohladil mě po tváři a tázavě se na mě díval.
„Nesmíš.“ Řekl jsem a políbil jsem ho.
„Musíš.“ Usmál jsem se na něho, když znejistěl. Polibek mi několikrát vrátil a já jemu. Takhle procítěně jsem se s nikým nelíbal.
Naše polibky neznaly mezí. Už zase se Tomovi povedlo, že mě vzrušil. Obyčejným polibkem! Naši odvázanou vášeň ale narušil můj telefon.
„Cože? Ty máš jako vyzváněcí tón Michaela Jacksona?“ vykulil na mě oči Tom, když se mi na stole rozezněl Michaelův hit – Black or White.
„No co… Má super písničky!“ obhájil jsem se a Tom se mi začal smát. Co mu jako přijde vtipný? Michael Jackson?!
„To je David!“ zvolal jsem, když jsem došel ke stolu.
„Ahoj Davide! Víš, kolik je hodin?!“ naznačil jsem zívání.
„Nazdar, Tokiáči,“ zasmál se a ten název ‚Tokiáči‘ řekl obzvlášť ironicky.
„Jak je v Tokiu? A co Hotel?“ smál se dál David.
„Jen se směj, blbečku. Je tady tma. Protože je jedna hodina ráááno! A hotel… Ehm, proč voláš?“ zavedl jsem řeč jinam, protože fakt nestojím o to, aby se nám posmíval za náš opravdu skromný příbytek.
„Cože? Jedna… My tady s Gustavem a Georgem ležíme na hotelové střeše u bazénu, slunce svítí… Jsme v Los Angeles. Chystáte se na letiště?“ zahrnul mě informacemi, které ve mně snad měly vyvolat závist bo co..
„Heh, letiště? No, my… Teď jsme chtěli spát, takže… Zejtra se pokusíme zjistit nějaké spoje do Ameriky. Stačí?“
„Dobře, dobře. Až něco budete vědět, tak mi ihned zavolejte!“ téměř mi to rozkázal.
„Ehmp… Počkej ještě! Co naše zavazadla? Dorazila tam?“
„Uh… Bille, víš… Je to docela sranda.“ Nejistě se smál David.
„Co je sranda?!“ znejistěl jsem i já.
„No, víš… My jsme v LA, vy v Tokiu… A vaše zavazadla… Zůstaly v Německu.“ Řekl konečně David a já myslel, že začnu křičet. Ale to jsem nemohl, protože Tom mezitím usnul.
„Co dělají tam?!“ nasupeně jsem šeptal do telefonu.
„Noo… Neprošly kontrolou…“
„Jak to?!“ sykl jsem do telefonu.
„No, ehm… Volali mi, že jste prý v kufrech měli nějaký zbraně nebo co.“ Řekl už normálním hlasem David.
„Cože?!“ zařval jsem do telefonu…
autor: Geheimnis
zbraně???:-D
zbraně??? xD
cooo???
takoví malí teroristi;) heh:)
xD zbraně? xD aaah Bill mafián…Tom mafián xD hej jako hukot, je to fakt super! xD
abych nekazila partu: zbraně??? xD
zbraně? stříkaci ne xD
cože jaký zbraně??? xDxDxD
No tak teda já taky. Jaký zbraně???? :-)))
*ROFL* jak cip!!! xDxDxDxDxD
Jakozhe mestecjo Palermo ju?????????xDxDxD…znate tu hru?……xDxDxD……Ju a Michael je peecka…..xDxDxD
Co tam jako Bill měl? Vibrátor? =D