autor: MiMi
betaread: Janule
betaread: Janule
Tak sem se rozhodla sepsat jednodílnou ffku, což je pro mě dost problem… bude to možná i něco jako zamyšlení, ale nevím jestli to bude originální, protože takových povídek je hodně, ale budu se snažit… každý člověk je originál xD… MiMi
A musíte k tomu poslouchat song co mě k tomu nápadu přivedl: http://www.youtube.com/watch?v=qZWiXmWd4ak kdyby vám to nešlo je to song: Heavy on my heart od Anastacie
Na první pohled smutný chlapec se procházel parkem, tak jako každý večer… nevěděl co tam hledá, ale věděl, že tam se jeho deprese ještě prohlubují, nesnažil se je vyřešit, nedělal vůbec nic, byl nečinný a imunní vůči všemu a všem, až na jednu osobu… osobu, která způsobila jeho heavy on heart…
Možná si řeknete, že se v depresích vyžíval, když byl tak nečinný, ale nebylo tomu tak… když se cítil v depresi, bral ji jako společnost, necítil se tak sám… ano, samota, to je to co tolik nenáviděl, bál se jí, a přesto byl pořád sám, i když nechtěl, ale nedokázal si říct o to, aby s ním někdo zůstal… chtěl, aby člověk, kterého miluje za ním přišel sám a dělal všechno spontánně, nechtěl si o nic říkat, mělo to být automatické, ale nebylo… tolikrát uvažoval nad smrtí, říkal si na co žít, když jednou stejně zemře a pak se na něj zapomene, tedy jestli to ještě jde víc…
Sednul si pod starý dub, kam vyryl písmena B+T… každý den se na ně hodiny díval a dotýkal se jich, hladil je… přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby se jich dotýkali spolu… přemýšlel pořád, jaké by to bylo, kdyby šli spolu třeba jen za ruce… ale jemu by to stačilo… stačila by maličkost… i když věděl, že si to jen namlouvá… chvíli by stačily nevinné polibky a ještě nevinnější dotyky, ale po čase by chtěl to, o čem snil a přemýšlel prakticky pořád… byl to snílek, ale co dělá z lidí snílky? Snílci jsou přeci ti, kterým něco chybí a jen ve snech to můžete mít… a proto to i Bill tak rád dělal… ve snech byl pánem on, nebyla pravidla… ano ta hnusná pravidla… kvůli nim je tak nešťastný, v tomhle světě, nemůže milovat svého bratra… vždyť by ho za to mohli i zavřít… nechápal to, je to přece láska jako každá jiná, nemůže za to, že jí chová k bratrovi… nenáviděl za to boha, myslel si, že on za to může… naložil na něj příliš moc… bylo to nezvladatelné… ten, kdo nepoznal, nepochopí… když vedle něj seděl, chtěl se jej aspoň dotknout, ale nemohl a uvnitř ho to spalovalo… uvnitř křičel, ale nikdo jej nemohl slyšet, jen on… bylo to jako kdyby jste byli 2 dny o žízni a před sebou měli pohár vody a prostě jste jej nemohli vypít, takové to bylo… ale tenhle zakomplexovaný chlapec by strávil radši 2 dny žízní, než 2 roky milovat svého bratra… ano, tak dlouho to bylo… 2 roky promarněného života jen sněním… tolikrát už si myslel, že jej to přešlo, ale stačila bratrova přítomnost a bylo to zpátky… než šel spát, díval se hodiny na jeho fotky, které pak ukryl pečlivě pod polštář… vždycky Tomovi kradl nošená trika a mazlil se s nimi… ano, tak byl zoufalý… to, že cítil jak voněl, mu dávalo neskutečný pocit štěstí… nebo když pil, vždy se napil po něm, chtěl aspoň trochu poznat, jak chutnají jeho rty… ale nikdy mu to nestačilo…
……………………………………………………………………………………………………………………………………..
Seděl pod stromem a zase snil tak jako vždy… pak vytáhl cigaretu a zapálil si. Ten oheň ho fascinoval… dokázal by se dívat hodiny… ale vždy mu rychle zmizel z dosahu, stejně tak jako Tom… kouřil, protože Tom taky… dělal vše co Tom, chtěl se mu tím aspoň trochu přiblížit… Chtěl si potáhnout, ale zjistil, že už je celé vykouřené… zase moc dlouho přemýšlel… bál se, že mu takhle zmizí i Tom… tolikrát to chtěl říct, ale neměl odvahu… vždy, když si na to vzpomněl, bodlo ho u srdce… myslel si, že mu to nikdy nedokáže říct… pořád se ptal proč to necítí, jsou přeci dvojčata, jedna krev, jedno tělo, jedna mysl…
Na začátku Toma štvalo, že se s ním Bill nebaví, myslel si, že dělá něco špatně a donekonečna se mu omlouval, ale to Bill slyšet nechtěl, chtěl ta dvě slova a to ne omlouvám se, ale miluju tě, ale pořád se mu nedostávaly… vždy když za ním Tom přišel, vzplál v něm malý plamínek naděje… ale když to byla jen prosba o to, aby ztlumil hudbu, bodlo ho to vždy do srdce… nevěděl, jak dlouho to vydrží… ale to si myslel i na začátku… uvědomil si, že další 2 roky prostě nevydrží… jak to má tedy udělat… co když jej Tom třeba taky miluje a on tu jen mešká čas… čas, který by mohli strávit s tím nejdokonalejším člověkem na světě… tolik miloval jeho oči, přišly mu tak ďábelské a jeho plné rty… někdy mu přišel roztomilej jako miminko… bylo to jeho mimi… ovšem nejhorší bylo, vidět se jej dotýkat někoho jiného, to prostě šílel… jednou, když byli na oslavě Andreasových narozenin, Tom se tam líbal s jednou holkou, co Bill nemohl vystát… tolik ho to rozčílilo… utekl tam odsuď a doma rozmlátil celý pokoj, roztrhal fotky, ale ne všechny, věděl, že to nedokáže… a potom upadl v hysterický pláč, měl záchvat… a pak vyčerpáním usnul… když se ráno probudil, chtěl se jít jako každý den kouknout na bratra… dokonce si nařizoval budík, aby vstal dřív než on… šel k němu do pokoje… už u dveří ho praštila do nosu přeslazená vůně dámského parfému… věděl, že jestli půjde dál, tak ho to zabije, ale on šel, musel to vidět… leželi v objetí… nechutné, pomyslel si Bill… když v tom spatřil na nočním stolku velké nůžky… vzal je do ruky a díval se v nich na svůj odraz… lekl se… lekl se, co se s ním stalo… najednou ho napadla „ta“ věc… bodnout ho do ní… přibližoval se… ale pak ucukl. Nedokázal to, byl to slaboch… utekl zpátky do pokoje a pořezal si ruce… měl je celé od krve… ale najednou se cítil volný… bolest v rukou trochu přebila tu v srdci, ale nikdy by jí nenahradila…
…………………………………………………………………………………………………………………………………………
A tak zase seděl sám u toho prokletého stromu… řekl si, že mu to dnes řekne… co může ztratit… nic… když mu řekne, že je nechutný, věděl co udělá, a když mu řekne, že jej miluje, bude moct konečně zase žít, ale věděl, že to tak nebude. Věděl, že dnes v noci skončí na útesu za parkem…
Když přišel domů, byla už noc, ale jemu to nevadilo. Když byla noc, cítil se svůj, obklopovala ho a to měl rád… a v noci lidé také bývají odvážnějšími…
Šel lehce po schodech nahoru… otevřel dveře… Tom ještě nespal… seděl na okně… jen v boxerkách… dokonalý, napadlo Billa, když jej spatřil…
„Bille, co potřebuješ?“ řekl mile Tom…
„Já? Já potřebuju lásku, Tome,“ řekl Bill a nebyl vůbec nervózní. Věděl, že není co ztratit…
„No, já, Bille… nechápu přesně co myslíš,“ řekl překvapeně Tom…
„Prostě láska, neznáš ten cit? Já, já ho znám moc dobře.“
„Si nešťastně zamilovaný? Proto se chováš tak divně?“
„Ne, Tome, já sem šťastně zamilovaný, ale ten koho miluje mé city neopětuje, chápeš to? Přitom mám pocit, že o tom někdy ví a stejně mě trápí… je mu to jedno… bodá mě do srdce…“ řekl Bill a začal plakat… Tom znervózněl…
„Bille, no tak neplakej, koho teda miluješ?“
„Bože, děláš to schválně?“
„Ale co, Billi?“
„Neříkej mi tak, roky si mi tak neřekl.“
„No já, tak promiň, nerozčiluj se.“
„Já se nerozčiluju, já sem zoufalý!“
„No tak, řekni mi co se děje.“
„Víš co se děje, tak ty chceš vědět co se děje,“ ječel Bill hystericky…“Chceš vědět co se děje a já to přitom mám napsaný na čele, vrytý do srdce, zakódovaný v hlavě… koluje to mými žilami…“ Bill nezvládal situaci, brečel tak moc…
„Bille, bráško, neplakej, bude dobře,“ řekl Tom a rychle Billa objal a zachumlal do své velké a hebké mikiny…
„Tome, milovals někdy?“ pronesl po chvíli Bill…
„Miluju přeci tebe.“
„Ale ty mě miluješ jen bratrsky, to není láska“
„Ale je“
„Kdybys mě miloval, toužil bys mě políbit.“
„Ale já toužím.“
„Pročs to tedy nikdy neudělal?“
„Není to správný.“
„Není to podle pravidel?“
„Ne není…“
„Proč nevymyslíš naše vlastní, náš vlastní svět?“
„Ty bys chtěl?“
„Ano, já chci abys mě miloval, tak jak to cítíš!“
„Bože, Bille, byli jsme tak hloupí…“
„To ano, ale teď už nebudeme, chci abys vyhnal ten bolestný osten z mého srdce. Chci se tě dotknout vždy když budu chtít.“
„Já taky, Bille… dám ti všechno, ale něco mi slib.“
„Co? Udělám všechno?“
„Neříkej to nikomu, ublížili by nám, Bille a to já nechci, nechci tě vidět trpět… budeme žít navždy spolu sami dva, jen náš svět, naše vlastní pravidla.“
„Ano, Tomi, neboj se, miluju tě moc…“
„Já taky… budeme už navždy spolu, už žádný heavy on my heart…“
„Já? Já potřebuju lásku, Tome,“ řekl Bill a nebyl vůbec nervózní. Věděl, že není co ztratit…
„No, já, Bille… nechápu přesně co myslíš,“ řekl překvapeně Tom…
„Prostě láska, neznáš ten cit? Já, já ho znám moc dobře.“
„Si nešťastně zamilovaný? Proto se chováš tak divně?“
„Ne, Tome, já sem šťastně zamilovaný, ale ten koho miluje mé city neopětuje, chápeš to? Přitom mám pocit, že o tom někdy ví a stejně mě trápí… je mu to jedno… bodá mě do srdce…“ řekl Bill a začal plakat… Tom znervózněl…
„Bille, no tak neplakej, koho teda miluješ?“
„Bože, děláš to schválně?“
„Ale co, Billi?“
„Neříkej mi tak, roky si mi tak neřekl.“
„No já, tak promiň, nerozčiluj se.“
„Já se nerozčiluju, já sem zoufalý!“
„No tak, řekni mi co se děje.“
„Víš co se děje, tak ty chceš vědět co se děje,“ ječel Bill hystericky…“Chceš vědět co se děje a já to přitom mám napsaný na čele, vrytý do srdce, zakódovaný v hlavě… koluje to mými žilami…“ Bill nezvládal situaci, brečel tak moc…
„Bille, bráško, neplakej, bude dobře,“ řekl Tom a rychle Billa objal a zachumlal do své velké a hebké mikiny…
„Tome, milovals někdy?“ pronesl po chvíli Bill…
„Miluju přeci tebe.“
„Ale ty mě miluješ jen bratrsky, to není láska“
„Ale je“
„Kdybys mě miloval, toužil bys mě políbit.“
„Ale já toužím.“
„Pročs to tedy nikdy neudělal?“
„Není to správný.“
„Není to podle pravidel?“
„Ne není…“
„Proč nevymyslíš naše vlastní, náš vlastní svět?“
„Ty bys chtěl?“
„Ano, já chci abys mě miloval, tak jak to cítíš!“
„Bože, Bille, byli jsme tak hloupí…“
„To ano, ale teď už nebudeme, chci abys vyhnal ten bolestný osten z mého srdce. Chci se tě dotknout vždy když budu chtít.“
„Já taky, Bille… dám ti všechno, ale něco mi slib.“
„Co? Udělám všechno?“
„Neříkej to nikomu, ublížili by nám, Bille a to já nechci, nechci tě vidět trpět… budeme žít navždy spolu sami dva, jen náš svět, naše vlastní pravidla.“
„Ano, Tomi, neboj se, miluju tě moc…“
„Já taky… budeme už navždy spolu, už žádný heavy on my heart…“
A tak skončil příběh dvou chlapců, kteří čekali až příliš dlouho… ale přece jen, ne až moc… žili šťastně, než opustili oba tento svět… žili svůj vlastní život… svoje vlastní pravidla… vlastní lásku…. NAVŽDY…
Tak doufám, že sem nebyla moc trapná… snad ne… komentáře potěší…
autor:MiMi
jeeeeee.. to je tak klaaasneeeeeee…….
vubec to nebylo trapne, ba naopak naprosto uzasne!!!!! a taky jsem strasne rada ze to skoncilo stastne a ne smrti…. moc nadherne!!!
jj krááásnýýýý
uzasna nadherna ffka len ten koniec je mierne uponahlany nem?
tak to je nádherný…..klásný a ani nevím jak to ještě popsat……BOŽSKÝ
ty bláho!!!to bylo tak moooc krásné!!!proč jenom moje city někdo neopětuje????cítím se stejně jako bill ale ta povídka byla naprosto úchvatná
ty jsi naprosto dokonalá! to je absolutně úžasná povídka! je to dokonalý.. zažévám něco podobnýho, ale tys to napsala tak nádherně…. to snad ani neni možný, seš naprotej talent! Dokonalé….. ne to je víc.. to je dokonale dokonalé… líbilo se mi to.. moc!……
krásný..
to je dokonalost s happy endem
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
miluju to xD
ach…to byla NADERA____*_*_*
Hurá happy-end, kdyby to skončilo špatně tak…bych zase bulela xD ne ale opravdu to bylo nádherný, a vůbec ne trapný! Krásný…♥
moc hezounký
to bylo pěkný,,já byla napjatá,co ten Bill teda jako udělá,ale dobrý..je to nádhern napsaný..a ta písnička se k té ffce skvěle hodí..:-)
bylo to krásný!!a tu písničku miluju!!
kuásný.. :))))
krása, vážně!
jééé jaká trapná?!! xD Tohle se to moooc povedlo, to vylíčení Billových citů naprosto úžasný^^ Ta písnička je taky bezvadná k tomu:-*
je to úža!! žádná trapná!! to byla jedna z nej povídek co jsem četla..super x) i ten song k tomu ladí x)
je to moc krásnýýýýýýýýýýýýýýýý, úžasný!