autor: B-kay
betaread: Janule
betaread: Janule
„Víš, bylo by zvláštní ho znovu potkat po tak dlouhé době… Ale nepřeju si nic jinýho, než abych jej ještě jednou uviděl… tak strašně mi chybí, že jsem po něm pojmenoval i psa… připadám si směšnej,“ špitl tiše a zklamaně sklonil tvář, aby Bill neviděl, že tiše brečí… Tomu se však konečně všechno vyjasnilo… Jak mohl věřit těm hloupým řečem a takhle jim naletět?! Jak to mohli vůbec rodiče udělat, že je takhle chtěli rozeštvat… a dokonce se to i podařilo… alespoň tedy v jednom případě…
„Půjdu si už lehnout, ano? Zejtra mám to focení tak… dobrou, Tome,“ šeptl Bill a dřív než stihl Tom zvednout sklíčený pohled, byl Bill už pryč…
Rychlými kroky utíkal až k Tomově posteli, kam hned hupsnul a dal si pod tvář veliký polštářek, aby Tom neslyšel jeho pláč… Nedokázal uvěřit, že by mu tohle udělala vlastní mamka… že by mu takhle nechutně a ošklivě lhala… v tenhle moment ji nesnášel… ne Toma, ale ji! Ji a také tátu, který zase lhal Tomovi… Bolestně přivřel víčka a snažil se zapomenout. Snažil se zapomenout na všechna ta léta, co jako malej plakal po nocích sám ve své postýlce, zatímco mu Tomovo hluboké objetí nahrazoval jenom veliký plyšový medvídek… Snažil se zapomenout na ty smutné narozeniny a Vánoce, když se z vánočního stromečku těšil sám a narozeniny slavil také osamělý… snažil se zapomenout na všechny ty hnusné lži, které mu mamka navykládala. Možná to myslela dobře, nechtěla, aby byl smutný, a chtěla, aby dřív zapomněl… jenomže takhle daleko zajít nemusela… Bill se prudce posadil a přes závoj slz ani neviděl. Jeho srdíčko už úplně zapomnělo na nějaké škádlení brášky a dělání mu naschválů, už si toho chudáček užil dost… a trpěl stejně jako on.Už mu víc ubližovat nechtěl. A proto se rozhodl jít s pravdou ven! Ted hned!…
Jeho nohy se tiše spustily podél postele a on se pomalými a tichými krůčky vydal dolů, kde už Tomi spokojeně spal, zachumlán v dece a u nohou gauče byl strážen Billem, který hravě okusoval svou hračku. Bill si rychle setřel slzy a tiše vydechl. Tiše jako myška se připlížil až ke stolku, kde si opatrně klekl. Jeho pohled láskyplně jezdil po tváři svého dvojčátka a slzy teď už zmáčely každičký milimetr jeho tváře. Tomova tvář na něj působila neskutečně mile. Jeho očka se sem tam jemně zachvěla a on občas rozkošně zavrtěl čumáčkem. Jeho rtíky byly zvlněny do spokojeného úsměvu, avšak jeho dlaně nevědomky osahávaly volné místečko vedle. Bill se překvapeně díval, jak se jeho bráška najednou začal nespokojeně mlít a tiše kníkat. Do očí mu padla Tomova ruka, která jakoby něco hledala. Tiše vzlykl a něžně propletl své prsty s těmi jeho… Bylo to úplně poprvé, co se takhle vzájemně dotkli a Tom tenhle dotek ucítil dokonce i ve snu.
„Bille…“ tiše zanaříkal a zoufale vydechl. Bill se s tichým pláčem přitiskl ještě blíže k jeho tváři a ucítil, jak se Tom pomalounku zklidnil a dokonce ani jeho srdíčko tak zběsile netlouklo.
„Jsem tady, Tome… jsem u tebe,“ zašeptal a musel svůj zoufalý pláč plný zklamání tišit do Tomova polštářku. Už to prostě nešlo vydržet… Jak mohl myslet, že by na něj někdy zapomněl?! Jak vůbec mohl o svém dvojčeti takhle pochybovat?!
„Bille…“ tiše zanaříkal a zoufale vydechl. Bill se s tichým pláčem přitiskl ještě blíže k jeho tváři a ucítil, jak se Tom pomalounku zklidnil a dokonce ani jeho srdíčko tak zběsile netlouklo.
„Jsem tady, Tome… jsem u tebe,“ zašeptal a musel svůj zoufalý pláč plný zklamání tišit do Tomova polštářku. Už to prostě nešlo vydržet… Jak mohl myslet, že by na něj někdy zapomněl?! Jak vůbec mohl o svém dvojčeti takhle pochybovat?!
Najednou však ucítil, že se tělo vedle něj malinko pohnulo a rozespalá očka se snažila identifikovat osobu, která tiše plakala do jeho polštářku.
„Bille?“ špitl a něžně nadzvedl dvěma prsty tu krásnou tvář, kterou teď zdobila jenom přirozená krása – ne krása líčidel nebo různých make-upů. „Ty pláčeš?“ zeptal se tiše a posadil se, aby udělal vedle sebe místečko, ještě pro tuhle jednu osůbku.
„Já bych ti chtěl… tedy, já ti musím něco říct, Tome,“ zaštkal Bill, zatímco si pomalounku stíral slzičky, které mu smáčely jeho krásnou tvář.
„A nepočkalo by to do rána? Jestli jde o Tomase, tak jej můžeš dát sem,“ pousmál se mile Tom, který byl strašlivě unavený.
„Ne, o Tomase nejde. Tome, já bych to do rána už nevydržel… neusnul bych,“ pípl, a když ucítil, jak se k němu Tom lehce skláněl, vyplašeně se mu díval do tváře.
„C-co děláš?“ pípl. To už však Tomova bříška prstů jemně pohladila jeho tvář, jak mu lehkými pohyby stíraly slzy. „Neplakej, a klidně mi řekni, co tě trápí, hmm?“ pobídl jej a ze stolku mu podal kapesníček. Nevěděl proč, ale Bill mu v tuhle chvíli připadal neskutečně bezbranný… Takhle jej vlastně viděl úplně poprvé. Možná má nějaké potíže v práci nebo v rodině… ale když viděl, jak pořád tiše plakal, vyloučil, že by se jednalo jenom o rodinný problém… Najednou však cítil něco zvláštního… Cítil, že mu na téhle osůbce moc záleží. Ale proč?! Vždyť to byl jenom cizí model, který s ním měl strávit asi tak dva týdny a pak znovu odletět. Tak proč najednou nechce, aby se do Magdeburgu vracel?!
„Bille?“ špitl a něžně nadzvedl dvěma prsty tu krásnou tvář, kterou teď zdobila jenom přirozená krása – ne krása líčidel nebo různých make-upů. „Ty pláčeš?“ zeptal se tiše a posadil se, aby udělal vedle sebe místečko, ještě pro tuhle jednu osůbku.
„Já bych ti chtěl… tedy, já ti musím něco říct, Tome,“ zaštkal Bill, zatímco si pomalounku stíral slzičky, které mu smáčely jeho krásnou tvář.
„A nepočkalo by to do rána? Jestli jde o Tomase, tak jej můžeš dát sem,“ pousmál se mile Tom, který byl strašlivě unavený.
„Ne, o Tomase nejde. Tome, já bych to do rána už nevydržel… neusnul bych,“ pípl, a když ucítil, jak se k němu Tom lehce skláněl, vyplašeně se mu díval do tváře.
„C-co děláš?“ pípl. To už však Tomova bříška prstů jemně pohladila jeho tvář, jak mu lehkými pohyby stíraly slzy. „Neplakej, a klidně mi řekni, co tě trápí, hmm?“ pobídl jej a ze stolku mu podal kapesníček. Nevěděl proč, ale Bill mu v tuhle chvíli připadal neskutečně bezbranný… Takhle jej vlastně viděl úplně poprvé. Možná má nějaké potíže v práci nebo v rodině… ale když viděl, jak pořád tiše plakal, vyloučil, že by se jednalo jenom o rodinný problém… Najednou však cítil něco zvláštního… Cítil, že mu na téhle osůbce moc záleží. Ale proč?! Vždyť to byl jenom cizí model, který s ním měl strávit asi tak dva týdny a pak znovu odletět. Tak proč najednou nechce, aby se do Magdeburgu vracel?!
„Tome… já, já nevím, jak ti to říct… strašlivě jsem ti ublížil… já ti lhal… a byl jsem na tebe tak zlej,“ jeho slůvka byla pozměněna tónem pláče, který v sobě nedokázal udusit.
„Bille, já ti nerozumím. V čem jsi mi lhal?“ šeptl tiše Tom a nechápavě sledoval, jak se Billovy rty lehce chvěly pokaždé, když vzlykl …
„Bille, já ti nerozumím. V čem jsi mi lhal?“ šeptl tiše Tom a nechápavě sledoval, jak se Billovy rty lehce chvěly pokaždé, když vzlykl …
„Tome, já ti nechtěl ublížit… přísahám, že jsem nevěděl, nevěděl jsem, že ti táta také lhal, stejně jako mě máma, a -“ náhle byl jeho proslov zastaven.
„J-jakej táta?! A jaká máma?!“ Tomovy oči nechápavě poletovaly po tváři člověka, který mu najednou už nepřipadal tak cizí. „Bille? Tak vysvětlíš mi to, prosím?“ teď byl už zcela probuzen a pomalounku mu docházel význam Billových slov.
„J-jakej táta?! A jaká máma?!“ Tomovy oči nechápavě poletovaly po tváři člověka, který mu najednou už nepřipadal tak cizí. „Bille? Tak vysvětlíš mi to, prosím?“ teď byl už zcela probuzen a pomalounku mu docházel význam Billových slov.
„Tome, já… věřím, že mě teď budeš nesnášet, ale alespoň mě vyslechni, mě mamka lhala… a já jí prostě naletěl… byl jsem dítě,“ vydechl a drobnýma ručkama si otíral obličej. Tom však pohotově vyskočil z gauče a se zoufalým výrazem se zhroutil dolů na zem.
„Tak tys byl dítě… To tě ale vůbec neomlouvá, proč jsi mi lhal. Proč jsi mi to neřekl?! Proč jsi mi ublížil ještě víc?! Myslíš, že já nebyl dítě?! Myslíš, že já jsem neposlouchal od táty hnusný kecy?! Ale já jim nikdy nevěřil, protože jsi byl pořád u mně… Bože můj, Bille… ty… ty to nemůžeš být,“ jeho křik, který v Billovi vzbuzoval ještě větší zoufalství, se pomalu měnil v naléhavý pláč… Nemohl tomu uvěřit… Ten sebevědomý a rozmazlený kluk… ten dokonale sexy přitažlivý model… ta neskonale tvrdohlavá osobnost… tohle všechno bylo jeho dvojče…
„Tak tys byl dítě… To tě ale vůbec neomlouvá, proč jsi mi lhal. Proč jsi mi to neřekl?! Proč jsi mi ublížil ještě víc?! Myslíš, že já nebyl dítě?! Myslíš, že já jsem neposlouchal od táty hnusný kecy?! Ale já jim nikdy nevěřil, protože jsi byl pořád u mně… Bože můj, Bille… ty… ty to nemůžeš být,“ jeho křik, který v Billovi vzbuzoval ještě větší zoufalství, se pomalu měnil v naléhavý pláč… Nemohl tomu uvěřit… Ten sebevědomý a rozmazlený kluk… ten dokonale sexy přitažlivý model… ta neskonale tvrdohlavá osobnost… tohle všechno bylo jeho dvojče…
Až teď si mohl plně uvědomit, jak jsou si vlastně podobní. Tehdy nad tím neuvažoval, ale teď měl k tomu mnohem větší důvody.
„Proč jsi sem vlastně přišel?“ šeptl tichou otázku na chlapce, krčícího se na gauči a zachumlaného v teplé dece, která už stihla nasáknout slanýma kapičkama jeho bolesti.“Udělat ze mě šaška? Nebo mi to snad chceš všechno vrátit? Kruci, Bille, tak mi teď řekni, proč ses vrátil?!“ nechtěl křičet, ale teď za něj mluvilo zoufalství. Zoufalství člověka, kterému se teď úplně změnil celý život. A stačil k tomu jenom jeden jediný den.
„Tomi, já-“ špitl a vyděšenýma očkama pozoroval, jak jeho bratr vstává.
„Neříkej mi tak! Ta osoba, která mi tak směla říkat, zůstala v Magdeburgu. Ty seš někdo úplně jinej… jdi pryč, prosím,“ vydechl sklíčeně a ukázal rukou na horní patro. Bill tiše vstal a s jemným pláčem se vydal ke schodům.
„Možná, že jsem ti lhal… možná, že jsem ti to přišel i všechno vrátit… jenomže jsem to pořád já, kdo je tvým dvojčetem. Tak proč nepřijdeš ke mně a neřekneš mi – ahoj, jsem tvůj bráška, jaks to plánoval?! Nebo ti fakt, že právě já jsem tvé dvojče, změnilo plány?“ teď se zase neodlehčil od křiku Bill. Prostě mu to musel říct a poté se urychleně rozběhl nahoru, kde sebou praštil na postel a plakal snad ještě zoufaleji, protože teď věděl, že o brášku přišel. Tom zůstal zmateně sedět dole, kde zoufale drtil polštářek, ke kterému se naléhavě tulil.
„Tomi, já-“ špitl a vyděšenýma očkama pozoroval, jak jeho bratr vstává.
„Neříkej mi tak! Ta osoba, která mi tak směla říkat, zůstala v Magdeburgu. Ty seš někdo úplně jinej… jdi pryč, prosím,“ vydechl sklíčeně a ukázal rukou na horní patro. Bill tiše vstal a s jemným pláčem se vydal ke schodům.
„Možná, že jsem ti lhal… možná, že jsem ti to přišel i všechno vrátit… jenomže jsem to pořád já, kdo je tvým dvojčetem. Tak proč nepřijdeš ke mně a neřekneš mi – ahoj, jsem tvůj bráška, jaks to plánoval?! Nebo ti fakt, že právě já jsem tvé dvojče, změnilo plány?“ teď se zase neodlehčil od křiku Bill. Prostě mu to musel říct a poté se urychleně rozběhl nahoru, kde sebou praštil na postel a plakal snad ještě zoufaleji, protože teď věděl, že o brášku přišel. Tom zůstal zmateně sedět dole, kde zoufale drtil polštářek, ke kterému se naléhavě tulil.
Jeho slzy stékaly po celé jeho tváři a on nedokázal uvěřit, že je tady… Bill byl znovu u něj…
Člověk, kterého toužil potkat už 12 let, je znovu tady u něj… vrátil se… Postavil se mamce na odpor a odešel sem do Berlína… A to za Tomem… Hlavně tedy za Tomem, nějaká reklama nebo focení, či přehlídka, to byly jenom menší pomocné výmluvy… Byl strašlivě vyděšený, ale také neskutečně šťastný… Tak proč na něj vlastně křičel?!
V horním patře Billí už neplakal, protože jeho mysl se oddala neklidnému spánku. Chudáček zaspinkal na zemi, jak si hrál se svým morčátkem, které si vzal nahoru sebou…
autor: B-kay
ooooooh anooooo já dostanu….ehm ne radši ne pššššššt jeee to je kráááááááásnýýýýýýýýýýýýýýýýýýýý juchu honem dál mě vzrušuje každej díl xD
iiiiiiiiiiik xD rychlo dalsi diel prepana sak nezaspim vecer rychlo bo bude zle :D:D:D
iiiiiiiiiiik xD rychlo dalsi diel prepana sak nezaspim vecer rychlo bo bude zle :D:D:D
nadhera dalll..
super, krása, nádherná povídka 🙂
juuuuuuuuuuuuuuuu:) tak doufám, že budou co nejdřív zase za dobře:))) dostanou rozum, budou sví milovaní bráškové a potom…??:D:D:D:D
ale je to fakt nádhera:) co nejdřív další díl!!!:))
B-kay, tvé povídky se mnou pěkně cvičí. Jsem jim naprosto propadlá x))) už jsem se dokonce naučila brát ke kompu kapesníčky, protože je při čtení tvých dílků potřebuji téměř nepřetržitě… a nezáleží na tom, zda se odehrává něco pěkného, milého… nebo něco ošklivého, brečím tak jako tak :))) a neměnila bych!!! opravdu kouzelné… :D:D
morče zdrhne?
jejky super dal :-)))
B-kay, ještě malá malilinkatá prosbičkaaaaa x)))))
Co tvé další povídečky? Horké dlaně kytaristy a Blbej hip hoper? Že bude brzy pokrááááčkooooo… jsou to nádherné povídky, nezaslouží si nemřít :((( bitte bitte bitte bitteeeeee :D:D:D:D moc se na ně těším a určo je nás víc :)) díky za vyslyšení x)
"zemřít"… patří tam zemřít, ne "nemřít"… zbrklé prsty :((
aaach boze tzo je nadherny dileee.. pis rycjhle dalsi ale hodnemne mrzi ze na sebe kriceli:(:(.. ale je to jkraaaasneeee…
oooooooo x( toe smutnéé , ža pofňukávam ! prosíím ďalej ! nádherná poviedka x)
Konečně jsem si přečetla i první dva díly 😀 Jsem občas trochu zpomalená 😛
No tak to skončilo hezky napínavě 😛 Ale snad se Tom brzo vzpamatuje 😉
překrásné……..ty máš vždcky tak úžasně napsané povídky, že mě to fascinuje….určitě si počkám na další díl…..x)
ježiš ten tom místo aby byl rad tak ho tak dořve? to je vůůl
rychle písej dál je to skvělí!!
ty jo…tak snad se spolu usmíří,že?tom po něm řval jen proto,že byl v šoku……určitě…..on billa přece miluje,jako svoje dvojče (?)…
bože,já už nevim, co mám k těm jednotlivým dnům psát…sou prostě dokonalý!!! Já…nemám slov,fakt nevím co na tohle říct…je to jedna z nejkrásnějších a nejpovedenějších povídek♥ Miluju ji!
Ten sebevědomý a rozmazlený kluk… ten dokonale sexy přitažlivý model… ta neskonale tvrdohlavá osobnost…
tak tohle bylo na tom to neeeej!!Úpe supéééér….
hey a kdy bude konečně TWC?? xD xD
néé jako skvělá ffka!!!
JE TO NAPROSTO DOKONALÁ POVÍDKA CELÝ DÍL JSEM PROBREČELA 🙁 JE TO ÚPLNĚ DOJEMNÝ