autor: Muckátko :o*
Po dlouhé době vás všechny zdravím!
Nevím, jestli to vnímáte nebo ne, ale já mám pocit, že po té měsíční pauze mají ty díly podivný nádech. Nevím, jestli je to tím, jak vypadá můj život a co se kolem mě děje, nebo se opravdu něco změnilo. Každopádně musím říct, že mě trochu mrzí, že jsem vám předem prozradila něco o posledních dílech povídky, protože to vypadá, že spousta z vás povídku přestala číst jen proto, že jsem předem naznačila, že v ní někdo zemře. Opravdu bych si přála, abyste tomu dali šanci, i když nutit vás samozřejmě nemůžu. Zároveň ale moc děkuji Alex za povzbuzující komentář a také tě vítám u své povídky. Budu doufat, že si ji budeš užívat až do konce.
Děkuji všem věrným čtenářům za komentáře a hodně zábavy u dalšího dílu!
Muckátko :o*
Na tenkém ledě
Hodiny se blížily k desáté hodině dopolední, zatímco Amelie procházela nedlouhou ulicí, která vedla k cílovému domu, kam nesla dvě tašky s všemožným obsahem. Den to byl jako každý jiný a vše probíhalo jako vždycky. Vstala ve stejnou dobu, shromáždila vše, co měla dopravit na místo určení, jela stejnými dopravními prostředky, a tak jako byla zvyklá, ulice zela prázdnotou, což se dalo očekávat. Desátá hodina dopoledne většinou znamenala, že všichni z okolních rodinných domů jsou v práci, proto přijížděla většinou v tuhle denní dobu.
Sotva se ale přiblížila k domu, kde hodlala zazvonit, sdělit své přidělené služební číslo a vejít dovnitř, od protějšího domu zaslechla poměrně hlasitý pozdrav, který ji donutil zastavit se a ohlédnout se.
„Dobré dopoledne,“ zopakoval muž ještě jednou a dobelhal se s nohou v ortéze až k Amelii.
„Dobré dopoledne,“ odpověděla mu žena a snažila se zachovat chladnou hlavu. Nesměla na sobě dát nic znát. Tak trochu se cítila nejistě, protože oba dva stáli zrovna ve slepém úhlu obou kamer, které sledovaly ulici, protože ještě nebyla přímo u domu, kde byl sledován každý centimetr čtverečný. Navíc je zčásti skrýval velký keř, který rostl nad plotem a zasahoval do celého prostoru nad chodníkem a byl ostříhán jen tak, aby chodcům nevypíchl oko.
„Já bydlím naproti. Už párkrát jsem vás tu viděl,“ sdělil jí muž.
„A co pro vás můžu udělat?“ zeptala se Amelie klidně.
„Nic nepotřebuji. Jen že s tímhle teď nemůžu nic moc dělat, takže si teď většinu času hovím v obýváku na pohovce a nemohl jsem si nevšimnout, že máte velice podivný denní harmonogram,“ pronesl šťouravě.
„A mohu se zeptat, proč se tak staráte o harmonogram naprosto cizího člověka?“ zaujala bojovnou pozici, ale ne tak, aby to vypadalo, že něco skrývá a že muž na něco kápl.
„Jen si myslím, že je dobré vědět, s kým bydlíte v ulici,“ pokrčil muž rameny.
„Já jsem Trudy,“ představila se mu vymyšleným jménem s naprostou samozřejmostí.
„Jens, moc mě těší,“ sklonil se malinko k zemi a potřásl ženě rukou.
„Přejete si ještě něco, Jensi?“ pozvedla obočí, když muž setrvával na místě.
„Vy tu bydlíte, Trudy? Možná byste mohla někdy zajít na čaj,“ navrhl.
„Děkuji za pozvání, ale ne. Nebydlím tu,“ vyvrátila mu.
„Nebydlíte? Takže tu máte příbuzné?“ Tím muž Amelii v podstatě nahrál.
„Podívejte se, Jensi, opravdu se mi nelíbí, že mě tu takto zpovídáte, když se vůbec neznáme a prakticky vám vůbec nic není do toho, kdy a kam chodím, ale když to potřebujete tak nutně vědět, ten dům patří mému synovi, který je po většinu roku pracovně v zahraničí a já mu sem chodím zalévat květiny a uklízet,“ vymyslela si.
„Ale tudle jsem tam vidět světlo v okně,“ vzpomněl si.
„To protože tady tu a tam sama přespím, když jsem příliš unavená, abych šla domů, navíc je dům zabezpečený kvůli zlodějům, takže světla jsou nastavená tak, aby během dne a noci několikrát sama rozsvítila, ale tyhle otázky už jsou mi podezřelé,“ podotkla. „O co se snažíte? Proč se takhle vyptáváte? Upozorňuji vás, že můj druhý syn je policista a jestli sem přijdu a na domě budou známky vloupání, můžete třikrát hádat, za kým ho pošlu jako první,“ narovnala se Amelie.
„Ale tak jsem to vůbec nemyslel, madam,“ bránil se Jens. „Jsem jen zvědavý,“ vysvětloval.
„Tak nebuďte. Zvědavost je ošklivá vlastnost,“ pokárala ho a poté ho bez dalšího slova obešla, aby zdolala několik posledních pár metrů a stanula před brankou do domu. Nenápadně stiskla bzučák a předstírala, že v kabelce hledá klíče, zatímco Jens stále postával na stejném místě a přebíral si v hlavě ženina slova.
„Jméno a identifikační kód, prosím,“ ozvalo se z malého mikrofonu.
„Amelie Maike Hein BT06301989,“ vychrlila Amelie rychle. „Pospěš si, Bille, musím okamžitě dovnitř,“ dodala spěšně a dál se přehrabovala v tašce, aby nevzbudila podezření. Jakmile zaslechla klapnutí branky, nafingovala odemknutí a na oko klidným rozvážným tempem zmizela za bránou. Jakmile za ní dveře bezpečně klaply zpět, svižným krokem došla ke dveřím, které už pomalu otevíraly s agentem mezi futry. Amelie vklouzla dovnitř, položila tašky k botníku a počkala, dokud za nimi Bill nezajistí dveře.
„Tašky počkají,“ zastavila agenta. „Na programu je teď soused od naproti,“ vysvětlila, když se Bill nesouhlasně zamračil.
„Co se děje?“
„Musíš uvědomit komisaře. Nemyslím si, že jde o něco podezřelého, spíš jen nějaký zvědavý důchodce, který strká nos, kam nemá a sousedům načuhuje přes plot a šmíruje, ale ať ho prověří. Pro jistotu,“ pověděla mu Amelie.
„Co vám řekl?“ zjišťoval Bill.
„Vyptával se. Všiml si, že sem chodím dost nepravidelně. Řekla jsem mu, že sem chodím synovi, který je služebně pryč, uklízet a zalévat kytky, načež mi odpověděl, že tu posledně viděl rozsvícené světlo. Nemyslím si, že by se v tom chtěl dál šťourat, protože jsem docela odpálkovala, ale komisaře uvědom, ať máme čisté svědomí, že jsme oznámili vše, co bylo třeba,“ navrhla Amelie, načež Bill souhlasně přikývl.
„Dobrý den, Amelie!“ objevil se v chodbě i druhý obyvatel domu v poměrně veselé náladě.
„Ahoj Tome!“ pozdravila ho žena a věnovala mu váhavý úsměv, nad čímž se Tom zamračil.
„Stalo se něco?“ přeletěl pohledem obě osoby.
„Tašky zůstanou tady v chodbě, dokud se nevrátím,“ pronesl Bill důležitě a odešel z chodby pryč, otíraje se svojí paží o tu Tomovu, protože muž stál agentovi přímo v cestě a on nebyl ten, který by uhýbal či obcházel. Tom se za ním nechápavě ohlédl a pak se vrátil zmateným pohledem k hospodyni.
„Nic se nestalo, Tome, jen jeden vlezlý zvědavý soused, o kterého je třeba se postarat,“ pověděla žena. Tom rozšířil oči.
„V jakém smyslu?“ polkl, když si nebyl jistý, co znamenalo „o někoho se postarat“ ve spojení zrovna s Billem. Amelie se zasmála.
„Ne takhle. Jen je třeba ho prověřit, a kdyby měl znamenat nějaké zbytečné ohrožení nebo by měl působit problémy, musel by se odstěhovat. O to už by se někdo postaral,“ usmála se Amelie a přešla do kuchyně, aby si alespoň přichystala věci, které bude potřebovat na přípravu oběda.
„Co ten tvůj malý chlupatý uličník?“ houkla Amelie z kuchyně a Tom sebou cukl a vyděšeně se podíval na Ameliina záda. Nemluví takhle doufám o mém… „Tady je! Ahoj, Snowy! Jak se máš?“ Uf, myslela kočku.
„Má se dobře, jen si myslím, že mu to tady začíná být malé,“ povzdychl si Tom a posadil se k jídelnímu stolu. „Prošmejdil už všechny místnosti a začíná být dost nevrlý, že nemůže prozkoumávat nic dalšího.“
„No jo, kočky jsou zvídavé a potřebují si prolézt celé teritorium,“ zavrkala Amelie.
„Což mě taky přivádí k faktu, že tu těžko bude moct zůstat, až začne značkovat. To by mě Bill asi uškrtil. Nevíte o někom, kdo by si ho třeba vzal? Pro děti nebo někdo starší, kdo by rád společnost?“ zeptal se Tom. Dělal to nerad, protože si zvykl mít tu a tam Snowyho stočeného u své hlavy na polštáři, ale s ohledem na události posledních dní mu rozhodně nebude vadit, když Snowyho v posteli nahradí Bill.
„Můžu se poptat, ale nebude ti smutno? Do teď dělal alespoň společnost tobě,“ podotkla žena.
„To ano, ale než aby se zavřený tady trápil, radši se ho vzdám, ať může mít volnost,“ pousmál se a zvedl ze země bílou chlupatou kuličku, která se mu otřela o nohu a jemně mňoukla.
„A jak vám jde vaření?“ zeptala se Amelie, když si uvědomila, že tohle je po dlouhé době poprvé, co zůstávala déle, aby oběma uvařila oběd.
„Hlady netrpíme,“ zasmál se Tom. „Ale z té kuchařky vybíráme jen ta jednoduchá a rychlá jídla,“ přiznal Tom se smíchem.
„Takže když si dáte dneska pořádně do nosu, tak to vadit nebude, jak tak koukám, hm?“ mrkla na něj Amelie přes rameno.
„Rozhodně ne,“ uchechtl se Tom a podíval se doleva, kde se vynořil agent s taškami v rukách, které položil před Toma na stůl.
„Komisaře jsem na celou věc upozornil, ale chce, abyste se za ním zastavila v kanceláři a podrobně jim vše popsala,“ vyřídil Bill profesionálně.
„S tím jsem počítala. Půjdu tam hned, jak skončím tady,“ slíbila a postupně si ze stolu brala vše, co agent zkontrolované odložil.
„Uvědomuješ si, že kdyby do té tašky někdo schoval bombu, už bychom tady neseděli, že jo?“ zeptal se Tom se založenýma rukama, zatímco očividně upozorňoval na fakt, že prioritou mělo být podle všeho nejdřív zkontrolovat cokoli, co se dostalo do domu, a až pak řešit telefonáty. Bill se zarazil v půli pohybu a věnoval Tomovi smrtící pohled z části taky proto, že měl ten zmetek zase jednou pravdu.
„To byla samozřejmě legrace,“ řekl Tom nakonec, aby se pokusil si agenta udobřit, jinak večer bude usínat sám, možná dokonce pod pohrůžkou smrti, když se pokusí přiblížit k agentově ložnici.
„Věci jsou v pořádku,“ pronesl Bill stroze a obešel stůl, aby zanesl zbytek věcí Amelii na kuchyňskou linku.
„Odnesu Snowyho do pelíšku, aby se tu nemotal,“ zvedl se Tom a rychle šel odložit kotě do obýváku k topení. Bylo mu jasné, že hned, jak jeho bodyguard odloží tašku na lince, zmizí ve své místnosti, proto Tom odložil kotě a rychlými kroky se vracel zpět do kuchyně, odkud právě vycházel už od pohledu namíchnutý agent. Ostře se na Toma podíval, vysílaje k němu jasnou zprávu, aby mu šel okamžitě z cesty a nechal ho projít.
Místo toho se mu Tom ale postavil do cesty, v dlaních sevřel jeho paže a přitiskl ho ke stěně po své levici. Ačkoli měl chuť se dravě zmocnit agentových rtů, pamatoval na to, že on nebyl v pozici, aby si něco vydobyl sám, proto lehce přiložil ukazováček na agentova ústa, která se okamžitě otevřela v jasném pokusu Toma zasypat vlnou protestů a nadávek.
Když se Tom ujistil, že agentova ústa zůstanou němá, i když jeho oči zvládly říct všechno, co nepadlo nahlas, se Tom něžně přitiskl k agentovým stále pootevřeným rtům v nedokončeném pokusu promluvit a prsty jedné ruky projel Billovy vlasy.
„Ještě jsem dnes nedostal svůj polibek na dobré ráno,“ hlesl šeptem, dýchaje na Billovy vlhké rty. Oba si moc dobře uvědomovali, jak blízko k přistihnutí měli. Vedle Billova levého ramena, které bylo přitisknuto ke zdi, zbývalo jen pár centimetrů k rohu, za kterým byl vchod do kuchyně, takže kdyby se Amelie postavila mezi futra, dostala by plnou show hodně zblízka. O to víc to Toma vzrušovalo. Na okamžik ho napadlo, jaké by to bylo, kdyby je Amalie přistihla, jak jsou k sobě přitisknutí a zaklesnutí do sebe díky svým ústům.
Pozici toho na oko dominantnějšího si však neužíval moc dlouho. Stačilo jedno sevření paže a škubnutí a rázem se ocitl v pozici, ve které se ještě před sekundou nacházel Bill – přitisknutý ke stěně a s druhým tělem na sobě. Na rozdíl od Toma Bill ukázal své dominantní postavení tím, že přitiskl levou ruku na stěnu vedle Tomovy hlavy a pravou přiložil z části na Tomovo rameno a z části na jeho hrdlo. Líbal Toma mnohem náruživěji než druhý muž předtím jeho, avšak jen do té doby, než si byl jistý, že jeho klient bude po jejich polibku dostatečně omámený a chycený v tom opojení, aby protestoval, když se od něj Bill odtáhl.
Přesně podle očekávání Tom pootevřel oči zahalené mlhou a snažil se zjistit, proč ho agent přestal líbat.
„Riskuješ…,“ sykl tiše ale důrazně.
„Nemohla nás slyšet,“ protestoval Tom.
„…že budeš dnes usínat sám,“ dodal Bill a vítězně se ušklíbl. Poté se ledabyle odpíchl od zdi, o kterou se opíral, věnoval Tomovi pohled, který podle druhého muže překypoval sváděním, a poté odešel, jako by se nic nestalo.
„Malá dráždivá mrška,“ zamumlal si Tom pod nos, aby ho Amelie neslyšela, o to víc však sebou překvapeně škubl, když Bill zastavil v půli pohybu a významně se na Toma podíval, jasně mu dávaje najevo, že jeho poznámku slyšel, i když byl od Toma mnohem dál, než Amelie, která vypadala, že si není vůbec vědoma dění na chodbě hned za rohem. Tom se zády odrazil od zdi, rychle odvrátil pohled od agenta a schoval se v kuchyni, aby unikl Billovým rentgenovým očím.
„Takže uhm… můžu s něčím pomoct?“ odkašlal si Tom a snažil se chovat co možná nejpřirozeněji.
„A seš si jistý, že máš na mě čas?“ zeptala se Amelie a tajemně se usmívala, což ale Tom nemohl vidět, jelikož k němu byla stále zády. Možná neslyšela, co si Bill s Tomem šuškají, ale ticho, které na okamžik zavládlo domem, bylo dostatečně podezřelé na to, aby žena tušila, že se něco děje, a když o moment později uslyšela jemné mlaskavé zvuky, bylo jí jasné, co se odehrává na chodbě. Nejdříve chtěla dvojici vyrušit a utnout něco, co by se dít nemělo, ale brzy to pustila z hlavy, jen co se nad tím zamyslela. Kdyby nebyla svědkem té chvilky mezi oběma muži, řekla by, že Bill se k Tomovi chová úplně stejně jako na začátku, tudíž usoudila, že Bill má situaci pod kontrolou a snad není třeba se ničeho obávat.
„Proč bych neměl mít?“ nakrčil Tom obočí.
„Já jen jestli nemáš na práci něco jiného,“ prohodila Amelie a kousla se do jazyka, aby se nezasmála.
„Ani ne,“ řekl nakonec.
„Dobře, tak tedy můžeš začít s čištěním zeleniny,“ svolila nakonec Amelie a neodpustila si letmý škádlivý úsměv, když se Tom postavil vedle ní a sáhl po škrabce.
*
Kolem třetí hodiny se Tom probudil ze svého krátkého odpoledního zdřímnutí a s mírným zklamáním zjistil, že Amelie už v domě není, protože v kuchyni byl kromě naprostého ticha také naprostý pořádek. Protřel si oči a s nově načerpanou energií zamířil do řídící místnosti, která měla pro jednou dveře dokořán, jako by snad Toma vyzývala ke vstupu.
„Amelie je pryč,“ nakoukl Tom dovnitř a poté vešel úplně. Bill zvedl hlavu od složek na stole.
„Budeš se divit, ale já to vím. Pouštěl jsem ji ven. Chtěla se s tebou rozloučit, ale když viděla, že jsi v hlubokém odpoledním kómatu, posílá alespoň pozdrav,“ vyřídil Bill neochotně a nijak nereagoval na skutečnost, že se Tom posadil naproti němu ke stolu.
„Že děkuji,“ procedil Tom ze slušnosti. „Co ten chlápek, co dělá potíže?“ zajímal se Tom a opatrně se nakláněl tak, aby zahlédl alespoň kousek obrazovky s kamerovým přenosem. Bill přemýšlivě našpulil rty a kamerou namířil na jeho dům.
„Od té doby, co Amelie odešla, sedí ve svém obýváku a šmíruje okolí.“
„Takže druhý ty,“ zasmál se Tom, protože agent prakticky dělal to samé, jen na to měl daleko lepší techniku. Jeho bodyguard ho ale okamžitě zpražil zlostným pohledem, ačkoli neřekl ani slovo. Tom na znamení vzdání se zvedl obě ruce a ukázal Billovi obě dlaně, aby ho ujistil, že žádné další nemístné poznámky, o které agent očividně nestál a nebyl na ně zvědavý, nepřijdou.
Tom se zadíval ven skrz okna za Billovými zády. Nebylo bůhví jak příjemné počasí, spíše typicky podzimní počasí, které se brzy přehoupne v zimní, ale odpoledne se chvílemi za mraky ukazovalo i slunce a ozařovalo zbarvené listí na okolních stromech, takže když byl člověk ochotný přehlédnout ten chlad, mohl si užít hezkého počasí s úsměvem na tváři, i když byla země ještě stále promáčená s předchozích deštivých dnů.
„Nepůjdeme ven?“ zeptal se Tom, aniž by nad tím příliš uvažoval. Nakukoval z okna, a když ani po dlouhé chvíli nedostal žádnou odpověď, zakotvil pohledem na svém bodyguardovi.
„A do obchoďáku bys náhodou nechtěl?“ ucedil Bill sarkasticky. Tom protočil očima.
„Myslel jsem jen za dům. Nadýchat se čerstvého vzduchu,“ vysvětlil. Bill se zamračil. „Pět minut,“ slíbil Tom. „Pět minut a můžeš jít se mnou,“ dodal ještě.
„Oh, jak velkorysé, že jsi mě přizval,“ odtušil Bill.
„Fajn. Budu venku, jak dlouho budu chtít a bez tebe,“ pronesl Tom, vstal a zmizel ve své ložnici, kde se hodlal přiobléct a taky zmenšit své zásoby kuřiva, které se už tak ztenčovaly.
Když ale sešel dolů, aby zadním východem na chvíli zmizel venku, našel tam stát oblečeného agenta s dost nevrlým výrazem ve tváři.
„Nemusel ses obtěžovat. Trefil bych ven i zpět dovnitř,“ zabručel Tom a zapnul si mikinu až ke krku.
„Jasně a na těch pár metrech bys stihl ještě udělat nějakou pitomost,“ vrátil mu Bill stejným tónem a odkódoval zadní vchod. Oba vyšli ven a Bill se ujistil, že za sebou dveře zajistil zase zpět.
„Ohhh bože,“ zavzdychal Tom, když do svých plic nasál čerstvý i když chladný vzduch, ucítil na svých tvářích lehký větřík, který sice nepříjemně zalézal pod oblečení, ale o to víc si ho užíval, protože to vakuum, které panovalo v domě, se s tímhle nedalo srovnat. V ten moment by mu nejspíš ani nevadilo, kdyby zmokl na kost, protože déšť v posledních měsících viděl jen v televizi nebo za oknem, takže teď by klidně mohly z nebe padat trakaře a on by se zeširoka usmíval. Bylo zvláštní si snad poprvé v životě všímat a především užívat takových věcí, které člověk bere jako samozřejmost a ještě je schopný se kvůli nim celý den mračit.
Za tohle všechno ale mohl život, který teď Tom vedl, takže jakýkoli kontakt s okolním světem mimo ten dům byl pro něj výhrou v loterii.
Aby si ten okamžik náležitě užil, vytáhl z kapsy mikiny krabičku cigaret a jednu si hned vložil mezi rty. Otevřenou krabičku poté přisunul k Billovi, který zůstal stát vedle něj a ostražitě naslouchal všem zvukům okolo. Že mu něco druhý muž nabízí, zaregistroval až ve chvíli, kdy Tom šťouchl do jeho ruky a znovu k němu přisunul krabičku.
„Já potřebuju mít plíce v perfektní kondici, ne abych po pár metrech běhu chrchlal jako stoletý kuřák,“ odsunul Tomovu ruku zlostně a odfrkl si.
„Alespoň neubude,“ pokrčil Tom rameny a cigaretu zapálil. Labužnicky potáhl první šluk do svých plic po několika týdnech abstinence a se zakloněním hlavy nad sebe vyfoukl přebytečný bílý kouř. Opřel se zády o zevní fasádu domu, pokrčil pravou nohu a zapřel se botou o omítku.
Agent vedle něj vypadal, že konečně prolustroval okolí nejen zrakem, ale i sluchem, a kdyby mohl, tak i čichem, protože se po chvíli uvolnil a napodobil Toma v jeho opřené pozici. Tom si všiml, jak nepatrně pošilhává po jeho zapálené cigaretě a na očích mu bylo vidět, že by si dal, ale jeho vlastní já mu to zakazovalo.
„Kdy sis naposled zapálil?“ zeptal se ledabyle.
„Co tě vede k myšlence, že jsem vůbec někdy kouřil?“ otočil k němu Bill obličej.
„Možná to, že kdyby ti to nebylo hloupé, tak mi ten kouř kradeš přímo z pusy?“ pozvedl Tom obočí a podíval se na agenta vedle sebe. Rysy v Billově tváři okamžitě zamrzly a on se ostrým pohledem zadíval před sebe. Tom se nejdřív uchechtl, ale poté zvážněl. Billova tvrdá povaha a okatá ignorace mu určitým způsobem imponovaly a dělaly muže vedle něj ještě víc sexy. Potáhl ze skoro dokouřené cigarety větší množství kouře, během mžiku se postavil před agenta a ve chvíli, kdy Bill otevřel ústa, aby mu Tom zmizel z očí, se mu Tom přitiskl ke rtům a část nasátého kouře vdechl Billovi do úst, sdíleje s ním žhavý cigaretový polibek. Věděl, že agent by si z cigarety nikdy sám nepotáhl, proto mu dal alespoň trochu ochutnat něčeho, čeho se vzdával, a v tu chvíli neměl na mysli jen tu cigaretu, která mu sama dohořívala v prstech, zatímco Billa hluboce líbal. Kouř, který si chvíli předávali z úst do úst, se nakonec vypařil a co zůstalo, byly jen náruživé polibky a nemravné mlaskání, jak o sebe oba muži třeli jazyky.
Bill byl první, kdo se odtáhl.
„Tuhle hru se mnou hrát nechceš,“ oznámil Tomovi.
„Možná chci,“ naklonil Tom hlavu na stranu laškovně.
„Prohraješ,“ varoval ho Bill.
„Rád prohru přijmu,“ hlesl Tom. Výzva se bleskla v Billových očích a Tom polkl. Bill se ďábelsky usmál a bez varování sáhl druhému muži do klína, kde promnul poměrně bohatý obsah spodního prádla.
„Zatraceně,“ hekl Tom překvapeně a vyplašeně se podíval do Billovy tváře, která kromě úšklebku nevyzařovala žádnou jinou emoci. „Možná… možná…“ koktal Tom.
„Možná co? Zamrzl ti jazyk?“
„Možná bych chtěl prohrát radši uvnitř… v soukromí… ne tady všem na očích… i když,“ vydechl a snažil se rychle sebrat, „tahle prohra mi spíš připomíná výhru,“ uchechtl se ztěžka.
„To protože ještě nevíš, co přijde,“ prozradil mu Bill, ale přistoupil na Tomův návrh a i s Tomem zmizel uvnitř domu.
Půl hodiny na to Tom hluboce oddychoval, přičemž ležel na zádech na Billově matraci, zatímco se agent sbíral, aby se mohl vrátit k práci. Tom pozoroval, jak si postupně obléká spodní prádlo a kalhoty a na rtech mu pohrává vítězný úšklebek, když tu a tam hodil pohledem po vyčerpaném muži na jeho posteli.
„Doufám, že jsi dostal lekci,“ odtušil Bill a dopnul zip na svých kalhotách.
„Nemáš ani ponětí,“ vydechl Tom a praštil hlavou do polštáře.
Stále se snažil vstřebat skutečnost, že po opravdu dlouhé době ho někdo vykouřil, a ještě tak dobře, že když vyvrcholil, přísahal by, že viděl hvězdy, a také že byl krátce na to vhozen do moře ledové vody, když byla jeho hlava nekompromisně natlačena mezi agentova stehna a očekávalo se od něj podobné představení na oplátku. Netušil, jestli Bill dosáhl vrcholu tak rychle, protože byl Tom přirozený talent a hned na poprvé zvládl vše na jedničku, nebo za to mohla agentova sexuální frustrace, že prostě déle nevydržel. Každopádně se znovu posunuli o krok dál, i když z toho měl Tom teď menší trauma.
„Kdybys potřeboval první pomoc, aby ses psychicky nezhroutil, víš, kde mě hledat,“ uchechtl se Bill vysměvačným tónem a s tím odešel. Tom zakňučel jako nakopnuté štěně a pro jednou byl rád, že agent odešel a nezůstal s ním.
**
Příště: „Poprvé“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Koukám že se ledy pěkně hnuli.
Teda Bill se s tím nesere 😀 Líbí se mi, že ten dominantní je tady Bill. Krásný a děkuji za to jsi napsala.
Ten Bill mě docela dostává! 😀 I přes to všechno je z něj pořád stejný tvrďák na povrchu, ale já věřím, že uvnitř už začíná cítit nějaké ty city. 🙂 Ti dva mě spolu skutečně baví! 😀 Já se těším, kam až je to zavede a jestli z toho bude láska jako trám?!
A jsem ráda, že Amelie z tohoprozatím nedělá žádnou vědu, snad to tak i zůstane. 😉
A co ten pán od naproti? Je to skutečně jen zvědavý důchodce? I bych řekla, že ano, ale Shana raději nepodceňovat, tak snad si jej policie pěkně proklepne. 😉
A Snowy mi bude chybět, jestli jej nakonec Amelie odnese někomu jinému! Naprosto Tomovo počínání chápu, ale stejně mi to bude líto, až na to přijdu. 🙂
Moc děkuji za další díl! 🙂
Nooo Bill se s tim nemazli 😀 libilo se mi, ze Toma posunul o krok dal a nedal mu na vyber. Ale musi to byt pro nej sok, vsak doted jenom zensky a najednou cizi penis v puse? Chudak 😀 😀
Moc hezky dil, dekuji ^^
Bill docela válí, to mě překvapilo, je to tedy borec!
Zdá se, že když už Bill na něco přistoupí, tak se s tím moc nemaže. Na druhou stranu je Tom velmi schopný provokatér.
Taky se mi líbí, že Bill jen dominantní, protože většinou je to obráceně.
Děkuji a těším se na pokračování.
Já jsem stále tady 🙂
I když přiznávám, že se stalo mnoho věcí-rozbil se mi NTB a v neposlední řadě jsem prostě neměl vůbec na twc náladu, celkově. Takže ti dlužím komentáře od 39. dílu 😀
Hned jak si je samozřejmě přečtu a přiznávám se, že vůbec nevím kdy budu mít na to sílu. 🙂 Ale rozhodně se na to těším, jen musím být v dobré náladě.
Nebojím se o tebe, vím, že píšeš naprosto famozně a jsem rád, že stále píšeš a k tomu i něco nového. 🙂 Jen pokračuj 😀 a já se zase brzy vrátím k této naprosto perfektní povídce. Tak se na mě hlavně nezlob 😀 <3
Pac a pusu D. :-*
Tohle mě vážně baví čím dál tím víc 😀 Bill se pořád strašně snaží hrát si na tvrďáka a na to, aby neprojevil ani jedinou emoci, ale přitom kdyby se mu to doopravdy dařilo, tak by nikdy nepřipustil, aby se tohle dělo. Tom s ním pěkně cloumá, i když si to nejspíš ani jeden z nich neuvědomuje. Ale co, pořád lepší, než aby se tam oba zcvokatěli nudou, takhle se aspoň zabaví 😀
No. Fakt, že sa Tom nezľakol a urobil to znamena veľké plus. Hoci možno to urobil práve preto, že sa zľakol, xi… Tak či tak je evidentne, že mu Bill podlieha. Len tak ďalej!
Džízis! 🤣😱🔥 Bill je tu neuvěřitelně hot. Skoro by mi Toma bylo i líto, ale bavím se tak dobře, že není 😁👌