Časoprostor II 40.

BILL

„Kde je Andy?“ zeptám se Toma, když vylezu z koupelny a vidím ho sedět samotného u kuchyňského stolu.
„Musel ještě do casina, celý mu to tu patří, musí si to hlídat. Mám tě pozdravovat a prý se uvidíme zítra u snídaně,“ usměje se na mě Tom. Dojdu k němu, a než se stihnu vzpamatovat, stáhne mě k sobě na klín. Okamžitě se mi přisaje na rty a začne mě divoce líbat. Co se to děje? Je snad nadrženej, že to nemůže vydržet až domů? Oh, ale líbá skvěle. Hladově, dobyvačně… že by se tu mezitím, než jsem se vysprchoval, stihli s Andym opít? Ale alkohol z něj není vůbec cítit. Bože, to je nádhera, nic takovýho jsem nečekal, když jsem se sprchoval. Těšil jsem se do postele, ale ne takhle… Myslel jsem, že půjdeme spát. Rukama mi jezdí po zadku, už to vypadá, že snad ze mě strhne ručník, co jsem si obtočil kolem boků. Musím ho zadržet, co kdyby přišel Andy? Ale vůbec se mi nechce, je to tak krásný… Cítí, že se odtahuju, ještě víc si mě přitiskne a přidá na intenzitě. Bože, co se děje? Nechce mě vůbec pustit, nemám šanci se vyvlíknout. Konečně se mi podařilo odtrhnout.

„Tomi, co se děje?“ zašeptám udýchaně. Položil mi hlavu na hrudník a tiskne mě k sobě.
„Miluješ mě?“ zeptá se do ticha kuchyně. Bože… Něco se snad stalo za tu chvilku, co jsem tu nebyl? Takhle naléhavě už se mě neptal dlouho. Jako by se potřeboval ujistit…
„Samozřejmě, lásko,“ odpovím tiše a sám ho začnu znovu líbat. Musí vědět, že je to tak, zřejmě potřebuje ujištění. Vrací mi polibek zase s takovou vášní a divokostí, ale už nemám pocit, že by mě chtěl hned zatáhnout do nejbližšího kouta a znásilnit. Najednou skončí a odtáhne se. Dýchá rychleji a vyčítavě na mě kouká. Co jsem mu udělal? Něco jsem snad zkazil? Bože to je situace, vůbec nevím, o co tu jde…
„Stalo se něco?“ zeptám se. „Provedl jsem něco? Proč jsi tak divný?“ dodám, když neodpovídá a jen smutně kouká. Už ten jeho pohled není ani vyčítavý, ale jen smutný. Proč? Tak řekni už něco, nebo…
„Slib mi, že mě nezradíš,“ vypadne z něj. Co se stalo? Tohle mi snad ještě nikdy neřekl. On mi nevěří? Jaký k tomu může mít důvod? Vždyť jsem snad nic neudělal? Řekl mu snad něco Andy? Ale co? Že by se dozvěděl tamto? Ale vždyť to bylo, když nám bylo necelých patnáct, to nebylo nic významnýho… tedy pro mě.

flashback

„Andy, počkej na mě!“ volám na kamaráda. Jde přede mnou asi deset metrů. Zastaví se a čeká, až ho doběhnu.
„Kde máš Toma?“ zeptá se překvapeně, když mě vidí samotnýho.
„Bolí ho v krku, tak zůstal doma,“ odpovím udýchaně a zastavím se těsně u něj. „Tak jdem?“ vybídnu ho, abychom nepřišli pozdě. Za půl hodiny začíná první hodina, máme němčinu a já zapomněl domácí úkol. „Máš úkol z něminy?“ zeptám se ho, mohl by mi ho dát opsat. Bylo by to daleko rychlejší. Kývne na souhlas. Fajn, tak to stihnu. Nerad bych dostal kuli z domácáku, to už by byla tenhle měsíc druhá.
„Kde si to chceš opsat?“ ptá se Andy, protože škola i třída jsou touhle dobou ještě zamčené. Rozhlídnu se kolem sebe.
„Třeba támhle,“ ukážu na zastávku autobusu, kde je lavička. Je to taková dřevěná bouda, budu muset napínat oči, je v ní málo světla, ale to zvládnem. Zaplujeme dovnitř, vytáhnu sešit a čekám, až Andy vyhrabe ten svůj.
„Dík,“ usměju se na něj, když mi ho podá.
„Chceš to diktovat?“ zeptá se a já kývnu. Bude to rychlejší. Hodím tašku na zem, kleknu si a sešit položím na lavičku. Je tu sice šero, ale něco ještě vidím. Rychle naškrábu včerejší datum a čekám na první Andyho slova.

(…)

„Jsi zlato,“ usměju se na něj a zaklapnu sešit. „Co bych si bez tebe počal?“ dodám a úlevně si sednu na lavičku. Oba nacpeme sešity do batohů. Ještě máme čtvrt hodinky, není třeba spěchat, ve škole jsme odtud za pět minut.
„Bille?“ ozve se pípnutí vedle mě.
„Co?“ odpovím a otočím se na Andyho. Setkám se s jeho hlubokýma očima. Vidím na něm rozpaky. Co se děje? Něco doma? Má problémy? Občas spolu něco řešíme, ale teď už dlouho nebyl důvod.
„Máš mě rád?“ zašeptá do tmavé boudy.
„Jasně, jsi fajn kámoš, stalo se něco?“ udiveně se zeptám. Ještě nikdy se takhle neptal. To vypadá na nějakej větší průšvih. Najednou ucítím jeho ruku na své. Jeho oči se začnou pomalu přibližovat a já strnu hrůzou. Co to dělá? On mě chce snad líbat? Bože… přitiskl své rty na mé a začal se do nich dobývat jazykem. Panebože, co mám dělat? Já miluju Toma, ne tebe, Andy… nechci se s tebou líbat. Nechci, ale je to příjemný. Kdyby mě takhle políbil Tom, byl bych blahem bez sebe, ale ty? Andy, proč mi to děláš? Proč zrovna ty? Náš nejlepší kamarád? Než si to stihnu uvědomit, oplácím mu líbání. Tohle přece nesmím, to je špatné, nemám ho rád. Ne tak, jak by chtěl. Mám ho rád jako kámoše a ti se nelíbají na autobusové zastávce. Přitiskl se ke mně a jeho ruka mě začala hladit na hrudníku. Musím to ukončit, tohle přece nejde… Odhodlám se, až když ruka dorazí k mému rozkroku. To už je moc, Andy. Tohle nesmíš. Odstrčím ho a udýchaně ho sleduju. Stáhne ruku zpátky a sklopí oči.
„Promiň, Andy, ale tohle jsem nechtěl. Už to nikdy nedělej. Nemiluju tě, špatně jsi to pochopil,“ řeknu, popadnu batoh a rychle vypadnu z boudy. Nechci se dívat do jeho smutných očí. Nejde to. Vím, jak se cítí, taky jsem zamilovaný do někoho, kdo mě asi nechce, ale tohle ne. Tohle já dělat nebudu. Už se mě nikdy nesmí dotknout, na to si dám pozor. Snad ho to časem přejde.

konec flashbacku

Od té doby jsem se k Andymu choval sice kamarádsky, ale dával jsem si pozor, abychom nikdy nezůstali spolu o samotě. První rok to bylo ještě zvláštní, ale pak se mi zdálo, že už je všechno v pořádku. Když jsem ho jednou v nadšení objal při předávání nějaké ceny, připadalo mi to už normální. Nic se nestalo, tak jsem na to postupně zapomínal. V mém starém životě se už nikdy nic takového neopakovalo, a pokud vím, ani v tom novém. Alespoň jsem si na nic nevzpomněl.
Tom na mě pořád kouká smutnýma očima. Snad tohle neví, proč by mu to Andy říkal? Proč až teď? Vždyť je to deset let… Usměju se na něj.
„Miluju tě, Tomi, nemám důvod tě zradit, jak tě to mohlo napadnout?“ hladím ho po tváři.
„Já nevím, najednou mi něco přeskočilo v hlavě, nedělej si s tím starosti,“ usměje se a naznačí mi, abych vstal. Líbnu ho ještě na nos a zvednu se.
„Jdi si lehnout, lásko, já se půjdu taky osprchnout a přijdu za tebou,“ řekne a odchází do koupelny. Zírám za ním a pořád se z toho ještě nemůžu vzpamatovat. Ale když mi sám nic neřekne, nedostanu to z něj, natolik už ho znám. Udělám, co mi řekl, a půjdu si lehnout, mám pocit, že usnu ve stoje.

TOM

Jsem takovej idiot! Sakra! Teď si Bill musí myslet, že jsem cvok. Nemůžu mu říct, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Musel bych mu říct už úplně všechno, a to nejde. Andy mi to zakázal. Už tenkrát a dneska znova. Konečně jsem trochu pochopil ty Billovy záchvaty, když na mě žárlí. Právě jsem si prožil něco podobnýho a musím říct, že je to strašný.
Když Andy odešel, začaly mi v hlavě naskakovat obrázky. Viděl jsem ty dva tak živě, že se mi úplně rozklepaly ruce. Líbali se, hladili se všude po těle, úplně jsem slyšel Billa křičet, když ho v mých představách Andy uspokojoval. Bylo to tak neuvěřitelně živý… a v tu chvíli Bill přišel rozehřátej z koupelny, skoro nahej, jen v ručníku, s vlhkýma vlasama… a řekl jeho jméno. Nechápu, proč zrovna jeho jméno vyslovuje tak zvláštně mazlivě. Andy… Když to řekne, mám pocit, jako by mluvil na svého milence… bože, žárlím, jsem stejný jako Bill.

Musel jsem ho mít, musel jsem ho cítit, dotýkat se ho. V tu chvíli jsem se potřeboval ujistit, že mi patří, že je jenom můj. Strhl jsem ho na klín, jako bych ho měsíc neviděl. Ten pocit strachu a vášně byl tak intenzivní… ve chvíli, kdy se začala cukat, jsem ho musel víc přidržet. Byl to strašný pocit, jako by mi začal unikat, jako by mě už nechtěl. Až z jeho upřímných očí jsem si zase přečetl lásku, uklidnilo mě to, ale stejně jsem se musel zeptat. Potřeboval jsem to slyšet na vlastní uši.
Snad už spí, byl strašně unavenej. V Andyho manželský posteli. Najednou mi zatrnulo. Co když se Andy vrátí… zjistí, že s ním nejsem, a… Ne! Nesmysl. Zrychlil jsem tempo mytí. Musím k němu, nemůže tam být sám. Nemá ho kdo ochránit, kdyby náhodou… vždyť přece Andy o tom mluvil, že „on bude spát v jeho posteli“… Takhle rychle jsem snad z koupelny ještě nevypadl.
Opatrně otevřu ložnici a s úlevou vydechnu. Spí… a je tu sám. Odhrnu peřinu a natáhnu se vedle něj. Políbím ho na odhalené rameno a přitisknu se k němu… hřeje jako kamínka. Spokojeně zavřu oči a snažím se usnout.

(…)

Probudil mě nějaký šramot. Pootevřu jedno oko a mrknu na budík. Červená digitální čísla hlásí 4:15. Ještě máme času, můžeme spát klidně do desíti, nikdo nás nebude budit. Najednou zaslechnu zvuk. Někdo otevírá dveře ložnice. Nikdo jiný než Andy tu není… asi se vrací z práce. Že by se spletl a omylem lezl do své ložnice? Říkal, že přespí v dětském pokoji. Ale proč by v tom případě šel tak potichounku. To mi nesedí. Slyším, jak zrychleně dýchá. Snažím se tvářit, že spím, abych se dozvěděl, co má v úmyslu. Přece není tak šílenej, aby sem šel za Billem, když tu jsem vedle něj? Přeskočilo mu? Bill spí na straně blíž ke dveřím, má k němu snadný přístup. Pootevřu oči, abych viděl, co se tu chystá. Vidím jen jeho siluetu odrážející se v měsíčním světle. Andy stojí u Billa a dívá se na něj. Pomalu si klekne na kolena a neustále očima hypnotizuje Billovu tvář. I kdybych na něj teď vyplázl jazyk, nejspíš by si toho vůbec nevšiml, jak je jím pohlcený. Vztáhne ruku k jeho tváři, ale rozmyslí si to a rychle jí zase vrátí zpátky. Vstane, skloní se a políbí Billovo rameno přesně na tom samém místě, kde jsem ho líbal já. Tak to ne, Andy, tohle už ne. Dívat se můžeš, ale dotýkat se je zakázáno. Pohnu se a otevřu oči naplno. Andy sebou trhne, když si mě všimne.
„Promiň, spletl jsem si pokoj,“ špitne a rychle zmizí za dveřmi. Je to v hajzlu… bál jsem se oprávněně. Tušil jsem, že se bude snažit využít příležitost a věřím tomu, že kdybych tu nebyl, zkusil by to na něj. Jestli po tomhle zážitku usnu, tak se snad dám na modlení.

BILL

„Dobrou chuť přeji,“ pronese číšník, když před nás postaví bohatou snídani. Už mám hlad jako blázen, měl jsem naposledy včera večer pizzu se zrzounem, a pak už jsem na jídlo neměl ani pomyšlení. Nechtěl jsem Tomovi brát tu jeho čínskou polívku, a pak už mě hlad přešel. Zato hned ráno, když mě Tom vzbudil, mi zakručelo v břiše… oba jsme se rozesmáli nahlas. Konečně se můžu zakousnout do křupavé housky. Namažu si ji máslem a nahodím tři kolečka salámu. To je dokonalý… Andy je hodnej, že se o nás tak stará. Mohl se na nás vykašlat, ale je to kámoš. Včera jsem usnul, jako když mě do vody hodí, během dvaceti vteřin jsem musel být mrtvej, protože si ani nepamatuju, že bych před usnutím stihl o něčem přemýšlet. A že bylo o čem. To včerejší Tomovo chování mi pořád vrtá hlavou. Bylo to tak divný, jako kdyby najednou žárlil. Vždyť on nikdy takový nebyl, vždycky byl v pohodě, nic neřešil. Zná mě, ví, že často flirtuju, baví mě to, ale taky ví, že jsem mu věrnej, že bych mu nikdy nezahnul… myslím samozřejmě vědomě a střízlivý. Karin se nedá počítat. Proč najednou taková scéna? V tom musí něco být… něco s Andym, protože se to stalo hned po tom, co byli spolu sami. Však já na to přijdu, lásko. Mě jen tak neoblafneš.

„Ahoj kluci, dobrou chuť,“ ozve se nad námi Andyho hlas. Usmívá se jako profík.
„Ahoj, pojď si dát s námi,“ vyzvu ho, aby si sedl. Tom mlčí. Odsune si židli a posadí se proti nám. Naleje si z konvice kafe, soustředěně namaže housku máslem a marmeládou a s chutí se do ní zakousne. Sleduju ty dva, jak na sebe reagují. Tom má celou dobu oči zavrtaný do košíku s houskama a Andy se dívá jen na mě, na Toma ani jednou. Je to jasný, něco mezi nimi musí být. Ale až na to přijdu, tak si to s nima vyřídím. A už přesně vím, jak na to přijdu…
„Andy?“ donutím ho otázkou, aby ke mně zvedl pohled.
„Ano?“ reaguje a zadívá se mi do očí. Cítím na sobě Tomův pohled, ale schválně se na něj neotočím.
„Chtěl bych, aby z nás zase byli kamarádi. Zvu tě se ženou a dětmi k nám na návštěvu, co ty na to? A odmítnutí nepřijímám. Máme velký dům, první patro s bytem je celý volný, můžete u nás zůstat klidně týden, když budete chtít.“ Až teď se s úsměvem podívám na Toma. V jeho tváři je tak překvapený výraz, že mě to rozesměje… já ti dám, bráško, že přede mnou budeš něco tajit… však já tě donutím mi to říct… ještě budeš prosit, abych tě poslouchal.
Andy zírá na mě, pak na Toma, a pak zase zpátky na mě. Evidentně mu došla slova.
„Tak co? Přijedete? Rád bych poznal tvoji ženu a děti,“ zeptám se znovu, abych věděl jeho stanovisko.
„Rádi,“ kývne Andy a sklopí oči ke kafi. Úplně slyším, jak se Tom vedle mě nadechl, nejspíš chtěl říct něco proti, ale když jsem se mu zahleděl do očí, zase vydechl. Vzdal se. Tenhle boj jsem vyhrál já.

autor: Janule