hudba: Vienna Teng – Blue Caravan
Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách. Kurzívou jsou psané flashbacky.
Netuším, kolik dní uplynulo ode dne, kdy jsem za sebou zavřel dveře mého… našeho bytu. Možná jeden den, možná týden. Nezáleží na tom. Jsem prázdný a vyhaslý. Ačkoli mě občas napadne, že to, co dělám, není správné… nejde to zastavit. Pocit bezmoci a naprosté beznaděje ovládá mé myšlenky. Myšlenky? Žádné nemám.
Dívám se na své ruce ležící odevzdaně na oprané látce džínů. Otáčím je dlaněmi nahoru a pořád si je musím prohlížet. Míjí minuta za minutou a já stále jen sedím na stejném místě, netečný, lhostejný…
Blízko dveří jsou naskládané krabice. Nikdy bych si nemyslel, že lidský život se nechá zabalit do krabic. Pět let mého života skončilo v hnědých papírových krabicích. Jako kdybych je skutečně nežil, jen střádal útržky vzpomínek někam, kde je nikdo nenajde. Kdo by je chtěl hledat?
U zrcadla ještě leží její šátek. Ten nepatrný kousek látky mě kupodivu přinutí vstát. Nechci žádnou vzpomínku. Nic z toho, co patřilo jí, už v tomhle místě nemá co dělat. Mechanicky jsem šátek sebral a položil ho na horní krabici. Nechal jsem jemnou látku vyklouznout z prstů; snesla se na zavřenou krabici, unaveně, odevzdaně… cítím se úplně stejně.
Zrcadlo mi nabízí pohled na cizí tvář. Tohle přece nejsem já. Přiblížím se tak blízko, až hladkou plochu naruší mlhavá skvrna mého dechu a dotknu se nosem jeho chladného povrchu.
Možná to byla chyba od začátku. Možná jsem nikdy neměl odejít.
*
„Neodcházej, zůstaň se mnou! Nechci, abys šel pryč… proč to děláš?“
Už nechci nic slyšet. Copak to nemůžeš pochopit? Skončilo to. Je po všem.
„My přece patříme k sobě!“
Poprvé v životě budu žít svůj vlastní život. Ne život nás dvou. Přece to tak muselo dopadnout. Nemohl jsi věřit tomu, že my dva spolu bude žít do smrti… že ne? „Potřebuju svobodu.“
„A vyměníš mě za ni?“
Nechci slyšet tvůj hlas. Nechci. Nechci se na tebe ani dívat.
„Proč?“
Mám strach.
„Mluv se mnou!“
Nemůžu.
„Jeden z nás musí pryč.“
Jsem to já, kdo odchází. Copak si to neuvědomuješ?
*
Krabice mizí jedna po druhé. Sedím v křesle, je černé jako její vlasy… vybírali jsme ho spolu. S očima upřenýma na modrou oblohu za oknem počítám minuty, kdy budu zase sám.
„Tome?“
Otáčím se za povědomým hlasem. Stojí proti mně. Tmavé oči září z bledé tváře.
„Chci se rozloučit.“
Přikývnu. „Tak tohle je úplný konec.“ Překvapuje mě, jak můj vlastní hlas zní cize po tolika dnech, kdy jsem nepromluvil. Jako kdyby ani nepatřil mně. Naposledy se dívám do její tváře, kterou jsem tak dlouho vídal po svém boku. Ráno co ráno. Nemůžu uvěřit, že to je najednou všechno pryč. Že už patří někomu jinému. Jako kdyby předchozí roky nikdy nebyly.
„Odpustíš mi někdy?“ provinile klopí pohled ke špičkám svých bot. „Nechtěla jsem ti ublížit…“
*
„Odpustíš mi někdy?“ Snažím se nevidět slzy tlačící se do tmavých očí, tolik podobných těm mým. „Nechtěl jsem ti ublížit…“
„Jestli to děláš natruc, tak nemusíš.“
„Nedělám to natruc…“
„Miluješ ji?“
„Neptej se.“
„Musím to vědět!“
„Co když ano?“
„I mně jsi tohle kdysi říkával. Lhal jsi mi?“
Odvracím pohled. Nechci se na tebe dívat. Vím, že mé rozhodnutí vnímáš jako zradu… jako něco, co se prostě neodpouští…
*
Stojíme proti sobě jako dva cizinci. Snažím se zůstat v klidu, nevybuchnout… jako tolikrát v poslední době.
„Jak se to stalo? Kdy jsme se odcizili? Kdy jsme si přestali rozumět?“ zasypávám ji otázkami. Nechci, aby odešla. Na to jsem ji měl moc rád.
Pomalu vrtí hlavou. „Ty to nechápeš. Ta chyba není v nás. Prostě jsme si jen nebyli souzeni. Nepatříme k sobě.“
„Žili jsme spolu pět let!“
Chlácholivě pokládá ruku na mé předloktí. „Tome, já vím, že to je těžký. Ale jednou mě určitě pochopíš–“
„V čem je lepší než já?“
„Takhle se neptej. Tome, prosím… nedělej to těžší. Prosím.“
„Musím to vědět.“
„Je… jiný. Je úplně jiný než ty, a zároveň ti je v něčem neuvěřitelně podobný.“
„Miluješ ho?“
„Neptej se.“
„Chci to vědět.“
„Miluju. Od první chvíle co jsem ho uviděla.“
Nenávidím ho. Nenávidím toho neznámého, že mi ji vzal.
Dívám se, jak odchází. Jen pár vteřin nato klapnou dveře a já zůstávám sám. Definitivně sám. Všechno na mě padá. Jako by se stěny hroutily zároveň s mojí bezmocí.
Vyjdu na terasu.
Chci se s ní rozloučit, ještě naposledy, aspoň pohledem…
Černovlasý vysoký muž, ke kterému se okamžitě rozběhne, mi někoho připomíná… ve chvíli kdy zdvihne hlavu a jeho pohled se střetne s mýma nechápavýma očima, mi všechno dojde.
*
„Nikdy ti neodpustím!“
autor: Michelle M.
betaread: J. :o)
to byl BILL??????????????????????????……..weeeeeeeelice klaaaaasne……..upe moc….me to wzalo….
omg to je takový psycho smutný,ale krásný……..
pls cez co robis design? 😀 bud taka dobra a napis na blog 🙂 diky
KRÁSNÝ
krásný:)…. miluju tvoje povídky:)… chudák Tom, doplatil na to, že ho opustil a nakonec zůstal SÁM. Měl si pamatovat, že Bill, ten se neopouští za žádných okolností, ptž to se nevyplácí! Nenene, ty ty tyxD
Tak…tohle je naprosto úžasný…nemám slov, mísí se ve mně spousta pocitů z tohohle příběhu.
Všechno perfektně zapadá, ten konec mě opravdu rozbrečel. Vlastně mě to rozbrečelo tak celkově celý. Je to tak neskutečně smutný a výborně popsaný, že sama cítím takovou bezmoc.
Michelle jsi prostě úžasná, vždycky mě tvé povídky dostanou, netuším čím to je, snad jedině tvým neuvěřitelným talentem.
V6dycky se do toho tak vžiju :'( ani nevím jak to mám popsat, ty pocity z téhle povídky, aby to bylo přesný…prostě to popsat nedokážu, zmůžu se jen na pouhé povzdechnutí, nevěřícný zakroutění hlavou, jak může někdo psát tak fantasticky, a pak už jen koment stylu "nádhera a dokonalost" ale přesto to není úplně přesný protože ani slovo dokonalost není dost výstižný, tahle povídka je ještě lepší než dokonalá!
Jdu si pobrečet a nějak si to nechat ještě dvacetkrát projít hlavou, možná ještě párkrát znovu přečíst..
ÁÁÁÁÁCH
Božínku, to byla opravdu opravdově skvělá povídka, která když se skombinovala s tou melodií písní, byla taková plačlivě srdceryvná, až to v jichtých částech bolelo. Nevytýkám ti, že to nebyl happy end, to by pak nebylo tak skvělé a reálné, právě to se mi na tom líbilo. Žádné přeslazené slova, pouhá krutá realita, která má něco do sebe a ukazuje, že v i totálné špímě se dá najít něco zvácné a nesmírně cenné. Ovšem, musíte mít štěstí, aby jste to objevili…
A má to… za zradu se platí a za dvojitou zradu se platí dvojnásob… Bylo mi Toma líto, nadruhou stranu jsem víc fandila upřímně Billovi… Bylo to krásný 😉
n ja neviem nic moc neake to bolo cele popletene a divne atd…. sorry ale je to len nazor
He? To bylo mocinky krásný, ale pochopila jsem to, až sem to přečetla upa celý!! (= Ale fakt dobrýýý (=
..Hu? Až ted jsem si pustila tu písničku (totiž nemůžu číst ani při sebetišším zvuku=)) Ale upa tu povídku vystihuje!! (=
Michelle, úžasná myšlenka….hned jak byla zmínka o tom, že si někoho našla, mi bylo celkem jasné…že to musí být ON :))) jooo, život je věčný koloběh a štěstí toho druhého se jen tak neodpouští… :(((((
krutá realita :(((( … skvělá povídka :DD moc obdivuji tvůj talent a smekám, alespoň brýle….klobouk momentálně nemám… x))))
Ah, geniální, Michelle! To je teď po dlouhé době, co jsem si udělala čas na přečtení povídky, a musím říct, že jsem z ní skutečně dojatá!
A když se tato krásná povídka zkombinovala s tak nádhernou písní… nemám slov.
Krásné! 😉
Tak to má kouzlo:)
Milá Michelle,
děkuji ti za tuhle povídku…díky, že mě nutíš přemýšlet… díky, že jsem si opět uvědomila (i když ty jsi to třeba ani tak nemyslela), že pomsta nemusí být vždycky sladká… díky, že jsi mě utvrdila v přesvědčení, že láska je krásná, ale zároveň strašná… díky, že mě tvoje povídky dokážou přenést do jiného světa, kde můžu být šťastná… díky, že jsi pro mě objevila Viennu Teng a že se díky tvému psaní mám pořád na co těšit… díky za to, že umíš neobyčejnými slovy popsat všední situace i lidská dramata … díky za to, že i když mě rozpláčeš, nikdy mě citově nevydíráš…díky za to, že se navzdory zemské přitažlivosti mohu s tebou vznášet nad zemí…
Milá Michelle, nesnáším, nesnáším, nesnáším, když jsem patetická, ale díky, že jsi mě k tomu svojí povídkou donutila.
K.
fakt krásný
Písnička k tomu dokonalá
Příběh užasný…nejvic mě rozbrečel
Máš moji upřímnou poklonu….
Užasné…a něco to v sobě má
Velmi,velmi dobrá práce!
Konec mě vyloženě uchvátil, když jsem to četla poprvé a podruhé jsem si zase užívala, že vím, o čem je řeč. Prostě dokonalej nápad, dokonalá písnička, dokonalá povídka, dokonalá spisovatelka… už ti lezu na nervy s tím slovem? To je dokonalý, to chci :D:D Máš úžasný nápady, Michelle, tak ti to prostě musim napsat a jiný slovo se mi k tomu nehodí. 🙂 <3 Pa J.
Tohle bylo… mrazivý. Opravdu mě nanapadá jiné slovo, které by to vystihovalo. Fascinuje mě, jak dokáže posledních pár vět tak neuvěřitelným způsobem osvětlit celý příběh a nechat nás prakticky okusit tu bolest, tu lásku, zklamání, frustraci… Jsem unešená… z Vás a Vašich povíděk, slečno Spisovatelko s velkým S. A to říkám tím nejvážnějším hlasem, kterého jsem schopná :o*
Musím říct, že už dlouho jsem nečetla nic, tak krásného, co by ve mě zanechalo to, co tento příběh.
to bylo nádherný
fakt krasny
já………nemám slov
vždyt ten text neodpovídá těm slovům ..
bratr hm :-(…chudák, taková podpásovka, pěkná povídka, moc krásná a ta písnička k tomu sedí a je pěkná 🙂
Prosím esi tu písničku máš nechseš mi ji poslat na email? Je nádherná…
tak to ve me necha jeste dlouho vzpominku.. moc hezky…nikdy nemuzeme vedet kdo nas muze podrazit .. x(
K tomuhle jsem ti nenapsla komentář? TO NENÍ MOŽNÝ!!! Tohle je naprosto bezkonkurenční. Zhrzený Bill je horší než smrt. Alespoň v téhle povídce. Perfektní téma. I když hodně smutný. Doufám, že se tohle nikdy nestane, protože znepřátelená a ublížená dvojčata bych asi nesnesla.
Krásně jednoduché. Nic lepšího mě k tomu nenapadá. Je to prostě dokonale jednoduše napsaný a úplně to navazuje tu atmosféru, co to má mít.
Dokonalost… Prostě se nějak z toho nemůžu vypsat… Ach…
no ty vole!!!!!!! to je dokonaléééééé!! a jako, to že to byl Bill, no teda..ježiš, jsme chtěla napsat chudák tom, ale co on udělal billovi, to zas spíš chudák bill, prostě…dokonalé!
jsem uchvácena…
pomsta černého anděla byla krutá. možná spravedlivá.. ale myslím, že tím jen všem ublížil. a pravděpodobně nejvíc sobě. ze zkušenosti vím, že revanš ještě nikdy nikomu nepomohla, naopak jen rozjitří staré bolavé rány. 🙁
povídka mě dojala a rozhořčila zároveň. nějak nemůžu sympatizovat s ani jedním aktérem, nic se nijak nevyřešilo..jen zůstal ten vnitřní pocit zatrpklosti.
samozřejmě že jen komentuji ten nápad, děj a vlastní pocity. o samotné paní Spisovatelce bych nemohla říct ani půl slova špatného. 🙂 píšeš bezkonkurenčně, miluju originalitu tvých nápadů, tvá fantazie snad nemá meze. 🙂 a děkuji za písničku, vždycky moc ráda poslouchám, při čem příběh vznikal, ráda takhle získávám kousek autorova pohledu a pocitu při psaní. 🙂