Největší z nálezů a ztrát 5.

autor: Geheimnis
betaread: Janule

…:: Bill ::…

Vypadl jsem z koupelny a rychle vyběhl na chodbu.Třískl jsem s dveřmi a slyšel jsem, jak za nimi opadla omítka v pokoji. Časopis, který jsem si neustále držel u rozkroku, jsem otevřel a dělal jakože čtu, akorát jsem na ty písmenka moc neviděl. A taky to vypadalo určitě zajímavě, listuju časopisem, čtu si (i když ani jeden z těch obrázků, kterým tady říkaj písmo, mi nic neříká) a mám to od sebe takovej metr dolů. Hmm, asi se vydávám nedobrovolně za blázna. Rychle jsem obešel toho záprtka japonského v recepci, uculil jsem se na něho a vyběhl před hotel. Konečně jsem mohl zahodit ten časopis. Brouzdal jsem ulicemi a hledal nějaký obchod, kterýmu se u nás v Evropě říká potraviny. Ještě mi ale řekněte, jak se to tady píše.

„Dobý den, pan je eropán?“ zaťukal mi na rameno asi o půl metru nižší japonec.
„Vy umět engliš?“ podíval jsem se na něho s vykulenýma očima. To je zázrak, japonec a umí anglicky! Jsem zachráněn!
„Já ano umět anglíš, necete koupit ode mě kahotý? Moc pekný a pánovi určitě moc slušet!“ pokoušel se mě zatáhnout do nějakého krámku. Zděsil jsem se, když jsem tam vlezl.
„Vy jste japonec?“
„Ne, Vietnam je moj domov. Já tadý pracovat. Podívat pane, tady moc pěkné tričko. Dámská velikost.“ Podal mi jedno růžový tričko s květinama. Nejen dámská velikost, ale i styl.
„Hej, já nejsem gay!“
„Co to?“ nerozuměl.
„Já nosit černá barva, ne růžová! To nosí Georg!“ odhodil jsem s nechutí to tričko.
„Georg? Kdo pan Georg? Já neznat pana Georg.“ Dal dohromady asi deset vět, z toho každá obsahovala jednou určitě slovo – Georg.
„Nechci kalhoty ani trička, chci potraviny! Umíš japonsky?“
„Já pane? Áno, áno… Já umět japonsky, toť muj druhý mateřská jazyk.“ Kývá hlavou, ale pořád.
„Dobře, dobře. Tak mi řekni, jak se řekne v tomhle městě jídlo.“
„Jídlo? Pan má hlad?“ pomalu ale jistě jsem s ním ztrácel nervy.
„Ano pani má hlad! Teda… Pan má hlad!“ dokonce už jsem z něj zblbnul. Výtečně. Ovšem nakonec mi řekl, jak se to řekne. Zkusil jsem to zopakovat.
„Jakže? Pič čin?“
„Nie! Čin čip! Chin chip! Jako čííína čip! Žádná píííča čin..
„Jo, jo! Fajn, už vim. Čip pin.“
„Čin čip!“

________________ V krámku s potravinami _________________

„Dobrý den, já bych chtěl Pič čip.“ Přistoupil jsem k pokladní. Ta na mě ale zírala s otevřenou pusou. Zamával jsem jí rukou před očima, aby na mě taky promluvila a dala mi jídlo.
„Chu! Tuch chuang ge pič? Chet tu pič čip?! Aaaa!“ začala řvát jako na lesy a zaběhla někam dozadu. Za chvíli se ale vrátila. S koštětem v ruce! Začal jsem utíkat, co mi nohy stačily a zabloudil jsem opět zpátky k tomu Vietnamcovi.
„Co znamená pič čip?!“ udýchán jsme si sedl na křesílko vedle jeho pokladny.
„Pič čip?! Pič čip?! Tý volé! Komu to řekla pan?!“
„Jedný prodavačce…“ stále jsem nemohl popadnout dech, pěkně mě prohnala.
„To znamenat – chci sex s tvojou dcera!“

_______________________ Zpátky v hotelu ________________

„Kde si takovou dobu?!“ ptal se mě naštvaně Tom a uklízel tu spadlou omítku.
„Já… Jsem sháněl jídlo!“ obhájil jsem se. A pravdivě! Poznal jsem celou tuhle čtvrť a ještě půlku města, jak mě ta baba prohnala.
„Jo, to je moc hezký. Ale žádný si nepřinesl. Asi si k večeři usmažíme nadívaného švába, ne?!“ vyjel na mě Tom.
„Ale no tak, Tome… Nevíš v jakých podmínkách jsem se nacházel!“ řekl jsem téměř hystericky a sedl jsem si zcela zničen na postel. Tom se zvedl a sedl si ke mně. Objal mě.
„Promiň, Bille. Nechtěl jsem tak… Křičet. Já jen mám hlad. Ale vydržím to, půjdu něco najít sám.“
„Ne! To ne… Tome, já se tu budu sám bát! Bez tebe, s těma švábama…“ usmál se. Hrozně mile. A hrozně mu to slušelo…

autor: Geheimnis