Časoprostor II 38.

TOM

Sleduju čelním sklem ubíhající dálnici, občas mrknu do zrcátka, jestli jsem Billa jedoucího za mnou neztratil, a sem tam zívnu. Všude okolo tma jako v pytli, ani nevím, jestli je kolem nás les nebo pole. Silnice jsou prázdný, blíží se druhá hodina ranní. Vyrazili jsme nakonec až kolem jedné, musel jsem svůj nápad probrat s Filipem podrobněji, abych na to už nemusel myslet.

flashback

„Malej zázrak?“ diví se Bill. „Máš jich tady snad málo? Ty dva ti nestačej?“ usmívá se, když mávne rukou směrem, kde stojí zázračná auta, a mírně zvedne obočí.
„Ale jo, stačej, jenže jsou moc nepohodlný na to, co bych si představoval. Filipe, je funkce přenosu časem závislá na tom, že je Béda auto?“ nahodím dotaz směrem k našemu vědátorovi. Vidím na něm, jak usilovně přemýšlí, nejspíš si za těch pár vteřin stihl přehrát všechny informace, které má o tomhle v hlavě. Vypadá legračně, když se soustředí.
„Není. Ale k účelu, ke kterému to teď slouží, je to nezbytná kombinace,“ dodá a čeká, co já na to.
„Myslíš, že by se to celý dalo nacpat do nějaký takový malý kabinky s křeslem, aby si nikdo nevšiml, v čem vlastně sedí?“ zeptám se a v hlavě už ji dokonce přesně mám. Kdysi jsem ji viděl na fotkách. Bylo to něco na kyslíkovou terapii, ale já v tom nikdy neseděl.
„No probelmo,“ frajersky se ušklíbne Filip. „Asi mi došlo, o co ti jde, ale bude to drahá sranda a spolkne to hodně času.“
„No, to je bezva, že vy oba víte všechno, ale nechtěli byste mi laskavě objasnit, o čem tu mluvíte? Zatím mi to tady ještě všechno patří, tak by se to možná hodilo,“ pronese Bill naštvaně. No jistě, pan majitel se nám rozčiluje… nesnáší, když něčemu nerozumí.
„Billi, já ti to hned vysvětlím, neboj se. Hlavní je, že platit to budu já, jo?“ usměju se na něj.
„Ty chceš něco platit? Ty? Starej krkoun? Já myslel, že seš ochotnej utrácet jen za kytary a ty svý obr hadry,“ zasměje se Bill a roztáhne pusu doširoka. No no, jen aby ses nezbláznil. Takovej krkoun zase nejsem, to mi křivdíš, bráško. Utrácím jen za věci, co mají smysl, a ne za cetky a ozdůbky jako někdo. A tahle věc podle mě smysl má.
„Ty jsi ale ukecanej, jakej krkoun? To si vyprošuju, jsem v podstatě šílenej lidumil a na charitu ročně posílám dost peněz, na to nezapomeň. A tohle by vlastně bylo něco podobnýho,“ dodám, když si uvědomím, na co by se to dalo využít.

„Jo, tvoje příspěvky na charitu jsou chvályhodný, ale kdybych tě k nim nedonutil, nejspíš už ti dávno prasklo konto, jak je nacpaný,“ pronese Bill ironicky. Ježíš, ten má pořád keců, já za to nemůžu, že na to zapomínám. Když se blíží daňový přiznání, tak mi to vždycky připomene, no, ale hlavní je, že to nakonec pošlu. Letos mám v plánu to poslat do Bambulky. Mandy by potřebovala zařídit kancelář, má tam nábytek jak z druhý světový, a děti by měly spát na pořádnejch postelích. Minule jsem si na jednu sedl, když jsem si hrál s malou Lindou, a zíral jsem, na čem ty chudinky spí. Koupím jim pořádný postele. Kolik jich tam tak může bejt? Padesát? Musím brnknout Mandy, aby mi to spočítala, nechám jim to tam rovnou přivést a odvést ty starý mrchy, co patří už dvacet let na skládku. Nebo ne, radši tam zajedu sám, s Mandy si vždycky rád pokecám. Musím jí říct, jak se Dejv v poslední době hodně zlepšil, přestal se v noci tolik budit, to je skvělej úspěch. Myslela si, že to bude trvat nejmíň rok, ale když viděla, jakýho má prcek skvělýho strejdu, byla viditelně nadšená…

„Tome, haló, kam koukáš? Kdy mi konečně ráčíš sdělit, co jsi vymyslel za zázrak?“ Ozve se mi u ucha Bill.
„Promiň, zamyslel jsem se,“ odpovím. Třeba je to úplná kravina a teď se před bráškou shodím, ale když jsem si to tak probíral v hlavě, mělo by to jít, není důvod, aby to nefungovalo…
„Chtěl bych, aby Filip postavil stroj času jen na uzdravování lidí. Napadlo mě, že ten tátův infarkt, co měl před rokem, by se dal docela lehce vyřešit. Jenže copak mu můžu říct, aby si sednul do auta, skočil v čase a zase se vrátil? Nechal by mě zavřít do blázince, ani bych nemrkl. Proto bych chtěl, aby to bylo nenápadný, aby se to dalo řídit zvenku, a ten, co je uvnitř, vůbec netušil, že byl v budoucnosti. Co ty na to?“ mrknu na Billa.
„No tak něco podobnýho už mě napadlo taky, ale dokud Béda nefungoval, tak jsem to nijak zvlášť nepromýšlel,“ odpoví Bill a je vidět, že se mu ulevilo. Nevím, co si myslel, že chci podnikat, ale asi to bylo něco, co ho děsilo. Viditelně mu spadl kámen ze srdce.
„Co sis myslel, že chci dělat?“ nedá mi to, abych se nezeptal.
„Ani se neptej, to bude lepší, jo?“ odpoví. No tak to ne, bráško, teď už mi to povíš, z toho se jen tak nevyvlíkneš, jsem zvědavej, co si o mně vlastně opravdu myslíš…
„No to se teda ptám. Jestli mi to neřekneš, tak…“ zarazím se. Normálně bych mu řekl, že má na měsíc po masážích, ale copak tohle můžu říct před Filipem? To by vypadalo divně. Billovy zádový svaly by za ten měsíc pěkně zlenivěly, kdybych se na ně vykašlal. Kromě toho hned po masáži vždycky následuje… no nic…

„Tak co?“ zeptá se Bill.
„Tak nic, nech si to pro sebe, mně už je to jedno,“ odseknu.
„Neurážej se hned, nic tak strašnýho to nebylo. Myslel jsem, že chceš cestovat v čase na tu tvojí dovolenou nebo založit cestovní kancelář „Budoucnost“. Docela jsi mě s tím výletem na Golgotu vyděsil, víš?“ usmívá se na mě, aby si mě zase udobřil. Určitě mu došlo, čím jsem mu chtěl vyhrožovat. Je to tak vždycky, jinou zbraň na něj nemám.
„Sem si dělal srandu, tos nepochopil?“ vyčítavě na něj kouknu. Ach jo, nemám to s ním jednoduchý. Pořád si o mně myslí, že všechno, co vyvádím s Dejvem, myslím smrtelně vážně. Jenže já si nějak nemůžu pomoct a musím si z nich obou pořád utahovat. Pak to takhle dopadá.
„Tak co ty na to, Filipe,“ ukončím ty naše věčný dohady, abych se dozvěděl ortel. Jsem blbej, nebo ne?
„Já myslím, že za zkoušku by to stálo, pokud ti nebude vadit, že do toho vrazíš prachy a nemusí se to povést. Nikdy to nikdo nezkoušel, ale nevidím důvod, proč by to nemělo fungovat. Bude to jen jinde namontovaný. Já to promyslím a hodím to na papír, jo?“ sdělí mi Filip a mně se uleví. Snad to vyjde.

konec flashbacku

Náš táta je na tom teď sice dobře, ale když jsme za ním jeli tenkrát do hannoverský nemocnice, doktor nás varoval, že se to může kdykoliv zopakovat. Bill to tenkrát dost obrečel, ale před tátou se snažil být statečnej. Užili jsme si ho tak málo a nerad bych, aby to skončilo dřív, než je nutný. Když jsme byli malí, bral si nás k sobě docela často, ale pak už na to nebylo tolik času. Byli jsme pořád někde v luftě, jezdili po světě a na tátu neměli čas. Našel si sice přítelkyni, ale ta ho po letech opustila a je zase sám. Nikomu už nevěří.
Možná na tom jeho infarktu máme svojí zásluhu i my. Jednou mi volal, že se seznámil se slečnou, a když spolu chodili asi týden, chtěla po něm, aby nás seznámil. Došlo mu, že o něj v tomhle vztahu asi nejde a přestal ženským věřit. Takhle bychom mu to s bráškou mohli aspoň trochu vrátit. Musí se kvůli srdci dost omezovat a je čím dál tím zamlklejší. Padesátku má za sebou a za chvíli půjde do důchodu. I když… to asi nehrozí, pracovití jsme po něm. Ten bude jezdit tím svým náklaďákem asi až do smrti.

On je jedinej z našich blízkých, kdo o nás s Billem neví. Nějak jsme neměli čas mu to říct, a nakonec ani odvahu. Ale vídáme se tak málo, že to vždycky zvládnem, aniž by se to provalilo. Jen jednou nás málem nachytal, když jsme byli u něj na návštěvě, ale naštěstí jsem stihl Billa shodit z postele, než mi do pokoje táta strčil hlavu. Bill mi pak nadával, že si narazil loket, ale lepší, než vysvětlovat tátovi, co dělal nahej u mě v posteli. Ten by asi čuměl…

Za hodinku jsme doma, Dejv určitě spokojeně chrní, babička ho uložila jako vždycky. Poslední půlrok je tak šťastná… vnuk je její sluníčko, miluje ho, až se někdy bojím, aby ho moc nerozmazlila. Ale nakonec, já to asi dělám taky, jedinej, kdo se ho snaží trochu vychovávat, je Bill. Doufám, že tomu špuntíkovi někdo za mě řekl pohádku, ale Gordon to určitě zvládl. Když jsme byli malí, taky nám nahrazoval tátu docela statečně. Je sice o dost mladší než máma, ale tohle mu šlo. Nebýt jeho, asi jsme nikdy nedošli tak daleko. Vlastně Gordon by ten náš stroj taky potřeboval, poslední dobou je hluchej jako poleno. Musí se na něj řvát, aby slyšel. To má z toho hluku na koncertech. Doktor nám tuhle vyhrožoval, že jednou dopadneme stejně, jestli nepřestaneme hrát, ale na to kašlu. Jestli Áda zafungoval na moje uši stejně jako na prostřelený stehno, tak se nemám čeho obávat. Není špatný mít takový malý sanatorium ve stodole.

Bill mě předjel. Co blbne? Chce se zabít nebo co? Vždyť jedu sto třicet. Musel to vyhulit nejmíň na stopade, aby mě mohl předjet. Já mu dám, závodníkovi. Nějak mu ta kombinéza přirostla k srdci. Ten zlodějskej parchant mu říkal „závodníku“. Ani se nedivím, opravdu v tý kombinéze tak vypadal. A slušelo mu to… Zmáčknu na hadsfreečku jedničku a čekám, až to zvedne. Ježíš, tomu to trvá… Určitě zase hrabe telefon po kapsách. Nechápu, proč není schopnej si ho zasadit do držáku, jako by ho tam neměl nebo co. Ještě se v tý rychlosti zabije.
„No, co je, Tomi?“ ozve se ze sluchátka. V pozadí slyším hlasitou hudbu.
„Co blbneš, proč mě předjíždíš? Chceš se zabít? A proč zase nemáš telefon v handsfreečku?“ vyčtu mu, ale vím, že je to zbytečný, tohle už ho asi nenaučím. Pokut už za to platil nejmíň dvacet a stejně ho to nenapadne.
„Já musel, jinak bych usnul, víš? Vstával jsem v osm a máš dvě ráno, víš, jak vypadám? Ty jsi chrněl odpoledne u našich, ale já jsem od rána na nohou. Musím se nějak zabavit, tak jsem tě předjel. Vadí ti to? Nechceš si dát závody? Potřebuju se probrat…“
„Tos uhodl, závody… nic takovýho. Potřebuješ se vyspat, ne probrat. Za deset kiláků je motorest, zajeď k němu, přespíme tam. Nebudu riskovat, že mi usneš po cestě a budou tě seškrabovat ze silnice. Jasný?“ vydám příkaz a doufám, že to Bill tak bere. Žádný dohadování, tohle už je nebezpečný. Vůbec jsem si neuvědomil, že je tak dlouho na nohou. Já jsem v pohodě, ale Bill, když je ospalej, přestává vnímat okolí.

Když vidím blikat pravý blinkr na bráškově bouráku, uleví se mi. Vzal to jako rozkaz a ani se nevzpíral. Domů je to ještě kus cesty a tady si může odpočinout. Zahnu hned za ním a zaparkuju vedle.
„Tak polez, ty ospalče,“ přejdu k němu, když zamknu auto. Sedí pořád na sedadle a něco cvaká do mobilu.
„Jo, jen napíšu mámě, že přijedeme až zítra na oběd. Měla by strach.“ Prohlížím si ho, jak rychle píše zprávu a špičku jazyka vystrkuje směrem k hornímu rtu. Vždycky tohle dělá, když se na něco soustředí, ani si to neuvědomuje. Mně to připadá roztomilý a vždycky se na něm zaseknu pohledem. Líbnu ho na tvář a za odměnu obdržím jeho úsměv.
„Už to bude,“ ujistí mě, zmáčkne tlačítko „odeslat“ a vypne motor. „Tak můžeme.“

„Vidíš to, co já?“ drcne do mě Bill, když vlezeme do motorestu. Na recepci je velká cedule „OBSAZENO“. No to snad ne. Za pultíkem sedí slečna, a když k nám zvedne oči, vypadne z ní jen: „Jůůůůů, to jste vy? Ale my máme fakt plno, je mi líto,“ zatváří se skutečně lítostivě.
„Dobrý večer, nebo vlastně ráno, slečno,“ použiju jeden ze svých osvědčených úsměvů, o kterým vím, že na ženský bezpečně zabírá. Pro Billa všechno, tohle je to nejmenší. Jen aby to pochopil správně. „Neříkejte, že by se tu pro nás nenašel jeden ubohej pokojík, kde bychom mohli do rána přežít. Jsme oba strašně unavení, a jestli nás neubytujete, taky by se mohlo stát, že se vybouráme, a budete nás mít na svědomí,“ snažím se mluvit prosebně, jak to jen jde. Slečna jen kulí oči a vypadá, že si skutečně neví rady.
„Já bych vám strašně ráda pomohla, ale opravdu mám všechny pokoje plné,“ ukáže rukou za sebe k tabuli na klíče, kde je jeden prázdnější háček než druhý. Asi opravdu nelže a my budeme muset pokračovat o pár kiláků dál. Bill se na ni usměje.

„Opravdu tu není ani jedna volná postel?“ snaží se ukecávat, to mu šlo vždycky dobře.
„Jo, jedna jo, ale u takovýho velkýho svalnatýho kamioňáka, jestli máte zájem, ale moc bych vám to neradila, jezdí tudy pravidelně a strašně chrápe,“ usmívá se slečna, „… a dost smrdí…“ chytí si svůj roztomilý frňáček mezi prsty, aby nám dala najevo, jak moc. „Leda bych vám mohla zavolat pana majitele, třeba by něco vymyslel,“ nabídne nám.
„Je tady? Takhle pozdě? Tak jestli budete tak hodná, zavolejte ho, jde nám opravdu o život. Nerad bych přišel o bratra kvůli tomu, že se není kde vyspat,“ ujistím ji a doufám, že pan majitel se nachytá na známý tváře. Klidně se mu třeba upíšu do návštěvní knihy, hlavně když budou postele. Kdyby byla manželská, stačila by jen jedna.
„Tak moment, já pro něj skočím, ano?“ vyhrkne slečna. „Pohlídáte mi to tu?“ zeptá se ještě, a když oba s Billem souhlasně kývneme, odběhne do baru. Vlastně je nad vchodem napsáno Casino. Docela bych si zahrál, už jsem to nezkoušel ani nepamatuju. Jenže teď už je pozdě a ráno bude zavřeno. No nic, nechám si zajít chutě, stejně vždycky prohraju.

„Andy!“ slyším Billa, jak skoro vykřikl jméno, který už jsem léta neslyšel. A abych upřímně přiznal, ani jsem ho už nikdy slyšet nechtěl. Zvednu pohled stejným směrem jako on a překvapeně zamrkám. Je to on. Stále stejná barva vlasů, jen oblečení se změnilo. Účes už taky není, co býval, patka zmizela. Má na sobě oblek, vypadá, že je drahej, nejspíš šitej na míru. Nějak se nemůžu rozhoupat, abych mu vyšel vstříc, zato Bill už se k němu hrne, jako by se viděli naposledy včera. Samozřejmě… O ničem neví…
„Kluci, co tady děláte?“ udiveně na nás zírá, ale v tu chvíli už má Billa pověšenýho kolem krku, a nemá šanci utéct. Slečna jen opatrně vykukuje za Andyho ramenem a překvapením jí málem vypadnou kukadla. Usměju se na ni, aby nebyla tak vyplašená.
„Ahoj, Andy, rád tě vidím,“ podám mu ruku, když ho Bill pustí z objetí. Nějak v poslední době začínám moc lhát, měl bych toho už nechat… Musí bejt slyšet, jak mi skřípou zuby. Divím se, že Bill ještě nemá vražený prsty v uších.

autor: Janule

betaread: Janik