autor: Michelle M.
(Bill)
Probudil mě pocit, že je mi špatně. Hlava mi třeštila k nesnesení. Zmáčkl jsem pevně víčka, abych nic neviděl a zkusil ještě usnout. Kolem mého pasu byla omotaná příjemně teplá ruka. Automaticky jsem k ní sklouzl dlaní a propletl s ní prsty. Vždycky mě to uklidňovalo. Jenomže po chvíli mi došlo, že dnes je to jiné, že to nejsou Tomovy prsty s drsnými bříšky, které mačkám.
Nejrychleji jak jen to šlo, jsem se otočil. Byla to ta holka ze včerejška. Nějak jsem nemohl pobrat, co dělá u mě v pokoji, v mé posteli, nahá. Pamatoval jsem si, že jsme spolu v tom klubu tancovali a líbali se, to bylo docela milý, ale nějak jsem si nemohl vzpomenout, proč jsem ji bral s sebou do hotelu. Já s ní přece nechtěl spát, já jen nechtěl být sám ten večer… chtěl jsem zahnat pocit, že nikoho nemám, že nemám ani Toma…
Chvíli jsem se na ni díval, jak spí, a snažil se upamatovat, kolik se toho mezi námi stalo.
Bylo mi smutno. Bylo mi špatně a bylo mi smutno. Koukal jsem na ten její hezkej obličej a nadával si, že jsem to nechal zajít až tak daleko. Já přece nikdy nebyl na vztahy na jednu noc, tak proč jsem udělal něco takovýho?
Usilovně jsem se snažil vzpomenout, co se vlastně stalo. Pamatoval jsem si, jak jsem se v klubu poprvé dotkl její nohy, líbali jsme se, to jo… něco mi pořád šeptala, ale co? Ani nevím, jak se jmenuje. Je to tak divný vědět, že máte v posteli úplně cizího člověka, o kterým nevíte ani ň. Třeba k ničemu nedošlo? Ta nepatrná naděje… chytil jsem se jí jak tonoucí záchranného kruhu.
Najednou se pohnula, něco zamumlala ze spaní a přitáhla si mě k sobě. Položila si hlavu na mé rameno, s rukou přehozenou přes moji hruď. Nejdradši bych ji ze sebe shodil. Vadilo mi, jak se ke mně mačká. Vůbec ji neznám! Jak s ní můžu ležet v posteli, když ji vůbec neznám?
Takhle to přece bejt nemá.
Vymanil jsem se z jejího objetí a zničeně se posadil na posteli.
„Dobré ráno,“ ozvala se rozespale.
Mlčky jsem se k ní otočil. Vypadala celkem mile, ale já na ni fakt náladu neměl.
„Jdu do koupelny,“ zabručel jsem bez pozdravu. Stydlivě jsem si natáhl trenky a zavřel se v koupelně.
Seděl jsem na vaně strašně dlouho. Vzpomínky na předchozí noc jedna po druhé vyskakovaly v mé hlavě a já se cítil každým okamžikem víc a víc mizerně. Napadlo mě, že když jsem se poprvý ráno probudil vedle Toma, nic podobnýho jsem neřešil. Nevadilo mi, že je se mnou. Byl to přece Tom. Důvěrně známej Tom, rozespalej, možná mrzutej, ale byl by to on, kterýho znám tak strašně dlouho, ne nikdo cizí. Najednou jsem pochopil, proč Tom vždycky říkával, že největší chyba je nechat u sebe holku do rána, pochopil jsem, proč je vždycky nemilosrdně vyhazoval… klidně v noci. Zřejmě i on někdy zažil podobně bolestivé a smutné ráno.
„Ale ne,“ zakňučel jsem do ticha místnosti. Znovu se mi vybavilo, jak se Tom mačkal na tu holku, jak se jí dotýkal, jak se s ní líbal… a bylo mi ještě hůř. „Tome,“ zafňukal jsem a skryl obličej do dlaní. „Tome, buď tady se mnou,“ zaškemral jsem, i když jsem věděl, že to nemůže slyšet. Že nepřijde, aby mě vzal do náruče, prsty prohrábl mé vlasy a zašeptal mi, že to bude dobrý, že se mi to jen zdálo.
Zapomenu na to, co s tou holkou dělal, nechci vědět, jestli s ní spal, jen když bude se mnou. Já ho potřebuju!
Stáhl jsem boxerky a vklouzl do sprchy. Stál jsem pod proudem vody nekonečně dlouho a snažil se oddálit tu chvíli, kdy budu nucenej se vrátit zpátky do svého pokoje a nějak vyřešit tu záležitost. Když jsem bral za kliku, několikrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl.
Jenomže když jsem otevřel dveře, naskytl se mi ten nejhorší pohled ze všeho. Ona tam pořád byla, ale co bylo horší, byl tam i Tom.
Asi nikdy nezapomenu na ten jeho výraz. Byl tak nevěřícnej. Viděl jsem, že se snaží pochopit, co se tu zřejmě stalo a že tomu nemůže uvěřit. Ale hlavně v něm bylo tolik smutku a bolesti a já si najednou přišel jak ten největší zrádce pod sluncem. Je fakt, že jsme si sice nic neslíbili, ale moje chování ho evidentně bolelo. Byl smutnej a zklamanej.
Mlčel, jen se na mě díval. Kdyby aspoň něco řekl, začal se rozčilovat, křičet, kdyby ji vyhodil a mně dal třeba facku… cokoli by bylo lepší než jeho mlčení. Netuším, jak dlouho jsme se na sebe dívali, ale když se tiše zvedl a odešel z mého pokoje, měl jsem pocit, že se mi zhroutil ten můj krásnej, vysněnej svět. Reden právě skončilo.
*
„Nechám ti tu moje číslo,“ řekla a naposledy se podívala do zrcadla. „Ozvi se mi, mohla bych za tebou třeba i přijet.“ Z kabelky vytáhla rtěnku a přetřela růžové rty. Obrátila se ke mně, asi čekala, že se s ní půjdu rozloučit.
Tak nějak úplně automaticky jsem se zvedl z postele a přešel k ní. Krátce jsem přitiskl rty na její tvář. „Ahoj,“ řekl jsem.
Ostře mi pohlédla přímo do očí. „Zavoláš mi?“ zeptala se, ale nějak jsem mi to ani neznělo jako otázka, spíš jako příkaz.
Nepatrně jsem přikývl.
„Dobře,“ usmála se. „Tak já půjdu. Bylo to skvělý, Bille.“
Poprvé se zmínila o tom, co se mezi námi stalo. Váhal jsem, jestli to vůbec chci vědět, ale nedalo mi, abych se nezeptal. „Co jsme vlastně dělali? Co jsem říkal?“
Překvapeně vytáhla obočí, ale přišlo mi to trošku hraný. Určitě věděla, že jsem byl na šrot. „Ty si nic nepamatuješ?“
Musel jsem zrudnout, protože mi bylo vážně trapně; jen jsem zavrtěl hlavou.
Smyslně se ke mně přitulila. „S nikým jsem nezažila tak krásný a intenzivní mazlení. Říkal jsi mi lásko a prosil jsi ´vezmi si mě´. To bylo tak hrozně romantický a něžný. Neříkáš to každý, že ne?“ zasmála se škádlivě. „Hrozně oceňuju, že jsi na mě netlačil, abych se s tebou vyspala hned napoprvý, jako každej, koho jsem zatím poznala.“
Ztěžka jsem polknul. ´Je to ještě horší, než kdybych se s ní vyspal,´napadlo mě. Tak nějak křečovitě jsem vydoloval křivý úsměv na tváři. „Měla bys už jít,“ zamumlal jsem, „mám povinnosti.“
Chápavě se usmála, letmo se dotkla rukou mého ramene a řekla: „Budu čekat, že se ozveš. Ahoj.“
*
Díval jsem se na dveře, za kterými zmizela, asi půl hodiny. Byl jsem zmatenej, rozhozenej… prostě úplně mimo. Na jednu stranu se mi ulevilo, že jsem s ní nespal, i když jsem si uměl představit, že mezi tím, co jsme prováděli, a klasickým sexem zas takovej rozdíl asi nebyl, soudě podle jejího spokojenýho výrazu. Druhá věc bylo to, co jsem jí říkal. Nebudu si nalhávat, že tomu nerozumím. Ta slova nepatřila jí. To, že jsem na něj myslel, i když jsem byl v posteli s holkou, mě přinejmenším šokovalo. Tak nějak jsem předpokládal, že s ním jen zaháním samotu, že kdybych měl možnost bejt s holkou, nemyslel bych na něj; ale je to horší. Byl se mnou celou noc. Byl ve mně celou noc. S ním jsem se chtěl milovat, ne s ní. Tohle bylo mnohem víc než jsem si předtím připouštěl. Byl jsem tak zmatený.
Byl jsem na něj naštvaný, byl jsem zklamaný, že si mě nevšímá, sbalil jsem první holku, která se mi namanula, skoro jsem se s ní vyspal a v noci jsem jí do ucha šeptal slova plná lásky a touhy, která ale patřila jemu…
Zoufale jsem si vjel rukama do vlasů a klesnul na postel.
Zmatek.
To je to, co cítím.
Ne, takhle to nemá být. Já chtěl lásku, ale ne takhle… já se chtěl zamilovat, ale ne do něj. Bylo by to krásný, kdyby ta obrovská vášeň, která se mezi námi objevila, kdyby byla protknutá láskou, ale to… nejde… tahle láska by neměla šanci na život… nejde to. Já se do něj nechci zamilovat, promiň, Tome. Nemůžu. Já chci opravdovou lásku. Velkou a silnou. Kterou budu moct ukázat celýmu světu, vykřičet ji, žít skutečnej šťastnej život, ne Reden. Promiň mi to…
*
Míjíme se. Už dva dny se mu vyhýbám a on za mnou sám nepřijde.
Vím to.
Je mi ještě hůř. Stýská se mi po něm, myslím na něj každou vteřinu. Chybí mi, když večer usínám, i když se ráno probouzím. Když stojí vedle mě, jeho přítomnost mě fyzicky bolí. Ta touha se ho dotknout je tak silná, že mě snad zabije. Bojuju sám se sebou a netuším, která část mé rozpolcené osobnosti nakonec zvítězí. Snažím se zabít ta křehká slova, která se mi derou na jazyk, když se na něj dívám, snažím se vyrvat ze sebe tu vášnivou touhu, která mi trhá tělo na kusy při pohledu na jeho ruce…
Pak mám zas chvíle, kdy věřím, že když budu hodně silný, zvládnu to. Dokážu se zbavit všeho, co mě k němu poutá a vábí. Nebude se mi plést do všech myšlenek, které se objeví v mém šíleném mozku.
*
Dneska mě čeká velká zkouška. Právě dnes večer se totiž vracíme na turné. Od dnešního večera… já a on… budeme zase sdílet ten uzavřený prostor našeho tourbusu.
Bojím se, strašně se bojím, že to nezvládnu.
Stačí, když slyším jeho hlas, a všechnu uvnitř mě se svírá a kroutí. Poznám, kdy se jeho pohled stočí mým směrem a okamžitě se mi špatně dýchá, je mi horko… nedej bože, kdyby se mě dotkl.
Nezvládnu to.
Můj život je totálně v hajzlu. Jestli jsem před pár měsíci fňukal, že jsem opuštěný a nešťastný, je to nic ve srovnání s tím, jak se cítím právě teď. Vím, že se něco změnilo. To on mě změnil. Naučil mě cítit a uvědomovat si vlastní tělo. Jenomže to, co tím rozpoutal, je něco tak obrovského a živelného… nemám nejmenší šanci uniknout.
*
(Tom)
„Na nic jste nezapomněli?“ Davidův hlas mi nepříjemně protrhne polospánek, do kterého jsem upadl. Protřu si pálící oči. Poslední dvě noci jsem skoro nespal, nemohl jsem usnout; i když jsem nechtěl, přesto se moje myšlenky pořád stáčely k němu… a pak to dopadne tak, že se mi chce spát ve chvíli, kdy to je nejmíň vhodný.
Rozespale a zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe. Vypadá to, že už jsme kompletní.
„Dělej, Tome, jdeme.“ Saki mě netrpělivě dloubne do ramene. Podává mi můj černej hranatej batoh a už mě zvedá z pohodlnýho křesla, kam jsem před pár minutama zapadl.
„Dělej, Tome, jdeme.“ Saki mě netrpělivě dloubne do ramene. Podává mi můj černej hranatej batoh a už mě zvedá z pohodlnýho křesla, kam jsem před pár minutama zapadl.
„Bill…“ vyletí ze mě.
„Už je venku,“ zodpoví Saki pohotově mou nevyřčenou otázku.
„Dobře.“
„Máš všechno?“
„Jo.“
Doslova šnečím tempem se loudám k otevřeným dveřím tourbusu, které na mě vyzývavě čekají. Vím, že tam už je. Přes tmavá skla nemůžu vidět, jestli stojí u okna a dívá se na mě, ale tak nějak tuším, že to je přesně to, co právě teď dělá.
„Tak dělej.“ David vykoukne z otevřených dveří našeho tourbusu.
„Co tu děláš?“ vyhrknu překvapeně.
„Pojedu dneska s vámi,“ řekne rozhodně a zase zaleze dovnitř.
Zatímco nastupuju, tázavě zdvihnu obočí a čekám, že mi to třeba dál vysvětlí.
„Bill se necítí dobře, nechce tě s tím zatěžovat,“ dodává, když mu dojde význam mého pohledu.
Odhodím batoh na sedačku. „Necítí se dobře,“ pronesu mrazivým tónem, „aha. Tak Bill se necítí dobře.“
Štve mě. Uvědomuje si vůbec, jak strašně mě štve? A kde vůbec je? Už dva dny se mi vyhýbá, copak se přede mnou chce skrývat do konce života? Vyspal se s holkou, fajn… já už to udělal tolikrát, že to ani nespočítám, tak co mě štve? Co mě na tom, sakra, štve?
autor: Michelle M.
tak nic:((( žádný divoký usmiřování, špitání si slůvek lásky:(((( chjo:(((
no rychle dál…jak si napsala toho Billa tak sem se u toho rozbrečela…asi nejsem normální .(.=-)
mno tak pis rychle dalsi !! at se to sype, je to strasne krasna povidka tak pis urychlene dalsi jinac to nevydrziim!!! plosiiim!!!
Ach…nevím proč ale tak trochu se mě ulevilo…bála sem se, že u Billa v tom alkohol nehrál až tak velkou roli, ale teď když vím že jo, jsem klidnější 🙂 akorát mám obavy jestli tohle Bill a Tom překousnou, a Bill tam pořád míchá že má na Toma zapomenout…doufám že se mu to nepovede x). Tuhle povídku čtu vždycky od prvního řádku dílu do posledního se zatajeným dechem, pak se trochu uvolním, že sem se dověděla zase něco novýho, jak to pokračuje, a potom zase napětí, co se stane příště. Přišlo mi hrozně roztomilý, že Bill s tou holkou nakonec nespal a myslela dokonce při mazlení na Toma. Opravdu doufám, že se k sobě vrátí x) Totálně se pět nemůžu dočkat dalšího dílu.
Michelle píšeš naprosto úžasně, vždycky ty pocity jsou popsaný dokonale, a já jen zírám na obrazovku x). Doufám že absťak do dalšího dílu přežiju x)
Přesně v 18:30 mi zazvonil budík, s názvem *inlofí* HOTELOVÝ POKOJ 19…xD přiletěla jsem a … přečetla! Já nechci, aby byl Bill nešťastnej a… aby nebyli spolu a… Míííííšíííííííítko je to dokonalééé!!!
Když mě se tak líbí tyhle žárlivostné dusící scény, že prostě musím číst písmenko po písmenku a škádlivě se culit na obrazovku. 😀
Chudák Bill, doopravdy bych nechtěla být v jeho situaci. Je hrozný a zároveň nádherný, když milujete někoho tak moc, že cítíte fyzickou bolest, když s vámi není. Je spoustu páru, hromada zamilovaných, ale lidí, kteří k druhému cítí tak ohromující cit, který je vykreslen tady, je jako šafránu. A když se najdou dva takový lidé, kteří to prožívají společně, je to skoro zázrak. A takováhle láska má jenom dvě cesty… buď do pekla, nebo do ráje, nic mezí tím. S trochou neskromnosti bych řekla, že už znám tvůj styl… a tak pevně doufám, že i když si jistojistě projdou peklem, nakonec skončí v ráji. Tenhle díl byl neuvěřitelně emotivní, vážně mě to dojalo a moc jsem si to užila, děkuju :o*
aaaaaaaaaaaah miluju milujujuuuuuuuu xDDD
pekná zápletka 🙂
ale som zvedavá ako sa to bude ďalej vyvíjať a hlavne som zvedavá a teším sa na to zmierovanie toma s billom 🙂
já ci další dílek… je to upe úžasná povídka!!
štve ho láska , kdy si to konečně hodlá přiznat a kdy to konečně budou spolu řešit.Michelle ty mě trápíš .Já se těch slov vážně nedožiju 😉
jéééj že by se nám Tomík zamiloval? ooou rychle další díl nebo umžuuuu xD
všechno ho na tom štve
Hmmmm…..takže pozítří?
ah,…je toho tolik co komentovat, ale teď ze mě vyjde akorát to ahxD
takže asi tak…stejně je jasný že to bylo perfketní, úžasný, dokonalý a bezchybný;)
ou nie ! som zmetená , prosím ďalej , nevydržím ani deň:(
hej ne
jako ať se už usmířej
proším
no už je to tady….hehe…dobré to je 🙂 tak rychle dáááál 🙂
no jo hoši,jste v tom oba až po uši…KRÁSA!!!!!!
…
*zoufale se snaží být klidná*
…
nejvíc mě dostala věta "Raden právě skončilo" , nějak se snažím uklidnit se … a nejde to 😀
Sem zvědavá , jak se z toho vykroutěj , souhlasdim s VeruTH . Sou v tom až po uši X-D
těším se na další dílek 🙂
Chápu je oba… jo, chápu Billa, že se Tomovi vyhýbá a zároveň by na něj nejradši skočil, když ho má vedle sebe. Chápu Toma, že je nešťastnej, protože se mu Bill vyhýbá… chápu, že je jim to všechno děsně divný, že to takhle Bill nechtěl, představoval si svojí lásku úplně jinak, ale nejradši bych je oba popadla za flígr a donutila je, aby se smířili… škoda že neumim německy, asi by mi nerozuměli, co po nich chci, ale já bych to nějak rukama nohama zvládla. 😀 😀 Štve mě, že nejsou spolu, že jsou mezi nima najednou takovýhle bariery… ach jo. Chtěla bych slyšet jejich vzájemné "Miluju tě", ale tak nějak se mi to čím dál tím víc vzdaluje. Budu trpělivá, snad se v tom tourbuse nějak potkaj a něco se vyřeší… budu doufat. :o) J.
ježíííš to sou blbci…bych normálně k nim přišla a řekla: dyt se milujete vy dva blbečkové hloupí!! tak…a pak bych Toma znásilnila, ale to neni důlležitý xDXD