Časoprostor II 35.

autor: Janule

TOM

Ztuhnul jsem uprostřed pohybu a vývrtku sevřel v ruce. Ještěže jsem ji nepustil. Mlčím jako hrob. Předpokládám, že má v ruce pistoli a míří mým směrem. Bojím se pohnout. Ještě pořád si myslí, že jsem Bill. Místnost najednou zaplavilo ostré světlo. Tak! A teď už si to nemyslí. Bolí mě oči, ale snažím se přesto rychle rozhlídnout, jestli by se nedalo něco použít jako zbraň, ale je to tu dokonale vybílený. Zbyl tu jen mixák a sedačka. Jsem v prdeli. A to doslova. Musím rychle, než se stihne vzpamatovat ze šoku, že je tu někdo jinej, kdo má místo černejch vlasů světlý dredy.

Vyskočím na nohy, přehoupnu se přes opěradlo sedačky a měkce přistanu přímo před ním. Tenhle skok mám nacvičenej, dělám ho prakticky denně. Ještě že jsem línej obcházet sedačku, teď se mi to hodí. Vyděšeně zírá, pistoli má v ruce a míří na mě. Musím využít momentu překvapení. Vyrazím proti němu pěstí a vývrtka mu zajede do břicha. Zařve bolestí a z pistole vyjde rána. Cítím bolest ve stehně, jako když mě někdo silně štípne, ale nevěnuju tomu pozornost, teď není čas to řešit. Leží na zemi, drží se za břicho a kňučí bolestí. Výborně, je na chvilku ze hry. Promiň, Bille, ale tvé přání zabodnout mu tu vývrtku do prdele jsem nemohl splnit, musel bych ho obíhat a mezitím by mě zabil. Tohle byl daleko lepší zásah. Skočím třemi skoky k chlaďáku na alkohol, rychle ho otevřu a vyrvu to největší šampaňský, který tam je. Zabiju ho, hajzla! Za Billa i za sebe. Za to, co nám provedl. Zaslouží si to.

Skočím zpátky k němu a ve chvíli, kdy se napřahuju, že ho tou flaškou fláknu do palice, mě chytne za kalhoty a strhne na zem. Sakra! Dopadnu na něj a flaška se rozflákne o zeď. Válíme se po sobě a seshora na nás dopadá sprška bublinek té nejdražší francouzské značky. Taková škoda, napadne mě mimoděk a snažím se toho hajzla pod sebou aspoň praštit pěstí. Nemá moc síly, ale tím, že mě strhnul na sebe, si zachránil holej život, jinak by měl hlavu na kaši. Konečně se mi podařilo dostat aspoň na kolena. Sevřu pěst v ten nejtvrdší kámen a praštím ho rovnou do ksichtu. Něco křuplo a moje ruka to nebyla, to bych cítil. Slyším jenom jeho šílenej řev. Asi jsem mu zlomil frňák.

Rychle se zvednu na nohy, zkontroluju, kde je pistole, ohnu se pro ni a strčím si ji do kalhot. Hajzl, ještě by mě mohl sledovat a zastřelit na zahradě, ale to se mu nepovede. Už nemá čím. Skučí na zemi, jednou rukou se drží za břicho, druhou za nos. Hezky jsem ho zřídil, zasloužil si to.

„Sbohem, hajzle!“ zařvu na něj a vypadnu ze studia. Cítím, že mě trochu bolí noha, asi jsem se při tý rvačce o něco praštil. Honem zajedu rukou do kapsy, kde mám schovaný klíče od zadních dveří, a nahmatám něco nepříjemně lepivýho. Podívám se na ruku s klíčema a ztuhnu, když vidím krev. Sakra! Ten hajzl mě střelil do stehna. Jak to, že to nebolí? Myslel jsem, že střelná rána je daleko horší. Odemknu rychle dveře na zahradu, a když se snažím popoběhnout, zjistím, že už to bolí. Teď to akorát začalo. Vytáhnu v běhu pistoli a mrsknu s ní do nejbližšího křoví, aby ji nenašel. Noviny zůstaly na sedačce a klíče od dveří letí do stejnýho křoví jako pistole. Už snad nemám nic, co je odtud, kromě kulky, která se mi nejspíš zaryla do stehna. Tu teď ovšem nemám jak vyndat, na to není čas. Tak ještě přelézt plot a za chvíli jsem doma. Ádo, miláčku, doufám, že stojíš tam, kde jsem tě nechal.

Další díra… tak už mám třetí, ale to je jedno, ty kalhoty už jsou stejně rozervaný a od krve, takže je budu muset vyhodit. Seskočím z plotu na chodník. Jau! Hergot, to bolí! Hajzl jeden, ale dostal, co si zasloužil. Doufám, že mu tu vývrtku budou z břicha vytahovat zaživa, aby si to užil. Horší to ale bude s mojí nohou. Až se vrátím k Filipovi, budu muset hned frčet do hamburský nemocnice. Jak jim budu vysvětlovat střelnou ránu, to jsem teda zvědavej. To zas bude průser. Bože můj, Bille, vidíš, co jsi způsobil svojí tvrdohlavostí? Aspoň že ten Áda je spolehlivej a stojí na svým místě. Jinak už bych se asi oběsil na nejbližší větvi. Až teď mě napadlo, že jsem mohl jít klidně brankou a nemusel jsem s tou prostřelenou hnátou skákat přes plot. Jsem z toho parchanta tak vykolejenej, že si takový jednoduchý věci vůbec nejsem schopen uvědomit. Ale konec úvah, jede se domů.

Odemknu auto, vytáhnu kombinézu a zapadnu s ní na zadní sedadlo. Nebudu se tu producírovat na ulici, ještě by si někdo myslel, že se svlíkám, a udal by mě za obnažování na veřejnosti… mám takovou smůlu, že bych se tomu vůbec nedivil. Dneska už fakt ničemu. Tohle je den, kterej se mi nejspíš tak vryje do palice, že si na něj vzpomenu každý další ráno, který se v tomhle životě probudím. 26. 1. 2015. Vlastně teď jsem v roce 2016… to je jedno, za chvíli zas budu zpátky doma. Už aby to bylo. Nejspíš si to datum nechám na památku vytetovat. No to ne, ale za trest ho vytetuju osobně Billovi na prdel.

BILL

Probral jsem se hned. Všechno je v pořádku a vypadá to, že jsem zpátky v laboratoři. Sláva, je po všem. Už mě v tomhle blbým autě v životě nikdo neuvidí. Tohle bylo naposled! Nejenže mě tam málem zabil ten idiot, ale ještě jsem přišel na to, že mi byl Tom nejspíš nevěrnej, a to je pro mě horší než ta smrt. Sakra! Proč jsem na to nezapomněl? Proč se mi to tím skokem v čase nemohlo vymazat z makovice? Teď na to budu myslet pokaždý, když se na Toma podívám. Pomalu si sundám helmu. Nikdo tu není. Kde je Filip? Otevřu dveře a vylezu. Ani noha. No to je teda přivítání… Vždyť jsem měl za úkol přijet v tomhle čase, ne? Nastavil jsem to správně? Jo, na Bédových hodinách je 22:06. Tak kde je? Že by mu zase něco bylo? Panebože, ještě to…

„Filipe!?!“ zakřičím na celou laboratoř. Nic. Vztekle prásknu dveřma Bédy, až se celej zaklepe. Vtom se otevřou plechový dveře od toho vedlejšího hangáru a bílá hlava nakoukne dovnitř. Když mě spatří, vydá neuvěřitelně vysokej zvuk… skoro jako Tom, když má radost. Práskne dveřma a běží ke mně. Kdybych se neopíral o Bédu, tak mě snad porazí.

„Bille!“ zakřičel, skočil na mě, objal mě kolem krku a vrazil mi pusu na tvář. Sakra, čeho se ještě dneska nedočkám? Líbá mě vlastní zaměstnanec. „Já mám takovou radost, že jsi zpátky!“ mumlá mi někam za krk a mačká mě, jako by mě deset let neviděl. Poplácám ho po zádech. „To já taky, Filipe, já taky,“ odpovím mu a přitisknu ho na sebe. Chápu ho, čekal tu několik hodin a nemohl vědět, jestli se ještě někdy vrátím, nebo ne.

„Zaplaťpánbůh,“ odtáhne se a podívá se na mě. „Nic se ti nestalo? Jsi v pohodě?“ prohlíží si mě, a když mu to odkývu, konečně se úlevně usměje.

Ani se nemůžu radovat s ním, jsem pořád přešlej z Toma. Neustále se mi vrací jeho pohled, když se ode mě odtrhl v Bédovi… byl tak zvláštní, takový provinilý, jako když mi lže. Filip něco švitoří, skáče kolem mě jako pejsek a táhne mě vedle do hangáru. Proberu se, až když řekne jméno Tom.

„Co?“ podívám se na něj.

„Jdeme čekat na Toma,“ táhne mě pořád dál a zastaví se, až když za námi zapadnou plechový dveře.

„Na Toma?“ udiveně se na něj podívám. „A neměli bychom jít radši ven na dvůr? Tady se ho nejspíš nedočkáme,“ zeptám se a div si neťukám na čelo. Co se tomu Filipovi stalo? Že by se z toho čekání na mě zbláznil?

„Vy jste se tam nepotkali?“ zarazí se a zírá na mě.

„No, potkali… a co jako?“ dívám se zase já, proč na mě tak zírá. Ježíš, to je rozhovor, tohle…

„No tak,“ kývne hlavou Filip a spokojeně tleskne. „Tak je tu za chvilku zpátky. Je přesně 22:09:55,“ pronese slavnostně, jako by čekal, až bouchne na Silvestra šampaňským. „Šest, sedm, osm, devět… TEĎ! Zakřičí a před námi se zjeví auto.

Zírám, kde se tu vzalo… až teď mi došlo, že tu nestojí ten zakrytej starej vrak, co jsem do něj kopal, a že je tam podivné prázdno. Teď už ovšem není. Filip skáče dva metry vysoko, přitom se otáčí kolem své vlastní osy a ještě k tomu tleská. Zbláznil se… definitivně.

Stojím jako opařený a zírám před sebe. To je to auto, co nás sledovalo! To je…

„Tome,“ zašeptám, když ho poznám za sklem. Právě si sundal helmu a usmál se. Panebože… já jsem se snad zbláznil… kde se tady vzal s tím autem? Vždyť… Udiveně se podívám na skákajícího Filipa, pak zase na Toma, který pomalu vystupuje. Co je tohle za blbost?

Má na sobě stejnou kombinézu jako já. Pomalu, jako ve snu udělám krok dopředu a s otevřenou pusou mu jdu vstříc. Usmívá se od ucha k uchu, jako by věděl něco, co já nevím, ale už je asi jasný, že to tak je. Dojde až ke mně, nečeká na nic a sevře mě pevně v náručí.

„Tome…“ vydechnu a zabořím mu hlavu do vlasů.

„Ahoj, lásko,“ zašeptá mi do ucha a jemně mě líbne. Nejradši bych ho zlíbal do bezvědomí, ale je tu Filip. Teď nemůžu. Konečně mi to všechno došlo. Takže to byl on, kdo mě zachránil. Žádný Tom, který na mě rok čekal. Bože můj… já jsem takovej žárlivej blbec. Lásko… Tome… miluju tě… tak proto jsi mě tak vyháněl. Ještě včera večer jsme se milovali a věděl jsi, že se za chvíli setkáme doma. Bože, já jsem idiot. Takhle ho podezírat. To je ta moje pitomá žárlivost. To je moje prokletí. Půjdu se léčit. Najdu si dobrýho psychologa, aby mě toho zbavil, tohle už nechci prožívat. Bože můj, jak bych ho chtěl líbat… Ale počkat, on mi to neřekl schválně. Vždyť jsem se mu omlouval za ten promarněnej rok… už tomu rozumím. Takže on mě vlastně provokoval, hajzlík jeden… chtěl, abych žárlil. Tak dobře… když chtěl, tak je to v pořádku, nebyl to jen výplod mý blbý fantazie. Musíme si o tom spolu promluvit. I o tý žárlivosti, stejně to ví, je mi to jasný.

TOM

Přesně tenhle výraz jsem předpokládal. To je něco! Zírá na mě, jako bych spadl z Marsu a ne jen z budoucnosti. Úplně oněměl, když viděl, jak se na něj usmívám, a jen čučel s otevřenou pusou… tohle jsem chtěl přesně vidět… tenhle jeho udivený výraz. To mi stálo za tu chvilku lhaní. Je tak úžasně roztomilej, musím ho obejmout a všechno mu to vysvětlit. Sevřu ho bratrsky, ale stejně ho nenápadně líbnu na ucho, aby si toho Filip nevšiml. Ten zatím vlítnul do Ády a kontroluje něco na palubní desce. Nejspíš je hrdej na svý dílo a kochá se tím, jak mu to všechno vyšlo. Musím uznat, že je machr. On za nic nemohl, jeho stroje fungovaly oba perfektně… až na ty dveře u řidiče.

Bill se ke mně tiskne, a když se konečně odlepí, má ve tváři úplně jiný výraz. Překvapení zmizelo a je tam něco jako naštvání? Jo, asi pochopil, že jsem mu lhal. Zašklebím se na něj a nenápadně ho plácnu po zadku.

„To jsem chtěl udělat už na těch schodech,“ zašeptám, „v tý kombinéze jsi děsně sexy.“

„To si ještě proberem,“ významně zvedne obočí a usměje se.

„Copak?“ hraju nechápavýho.

„Nehraj to na mě, stejně neumíš lhát. Poznal jsem to,“ snaží se mě přesvědčit. Už se zase vytahuje… prdlajz poznal, to by se tak nedivil, když jsem vylejzal z Ády.

„Dovol, abych ti někoho představil,“ táhnu ho za ruku k autu. „Tohle je Áda, tvůj zachránce,“ poplácám ho po kapotě. Bill se jen usmívá a kývne na Filipa.

„Tak vrak, jo? A rezavej…“

„Nó, trošku jsem kecal, ale to bylo jen z legrace,“ stydlivě na něj kouká Filip, a najednou se mu nechce přiznávat k zamýšlený krádeži. Mrknu na něj spiklenecky.

„On ti ho chtěl Filip darovat k narozeninám, tak ti nechtěl zkazit překvapení, viď?“ obrátím se na Filipa a naznačím mu, aby to přijal a neřešil. Ode mě se Bill nic nedozví. Zachránilo mu to krk, a to je důležitý.

„Opravdu?“ zvedne Bill to svoje neuvěřitelný pravý obočí a usměje se. „Tak ho zase zabal, já si na něj počkám do září,“ dodá a vypadá moc spokojeně. Koukám, že lhaní mi začíná jít docela dobře… stačí jen cvik a jsem za chvíli mistr světa.

Něco mě příšerně tlačí v botě, musím to vyndat. Vyzuju ji a chvilku hledám, až vytáhnu malou kovovou kuličku. „Co to je?“ udiveně ji držím v prstech.

„To vypadá jako kulka z pistole,“ přijde ke mně Filip a se zájmem ji okukuje. Vtom si uvědomím, že mě nic nebolí. Rozepnu si kombinézu, chytím se Billa a snažím se z ní rychle vysoukat.

„Tak mi pomoz, ne?“ houknu na Billa, který na mě nechápavě zírá. Konečně je kombinéza na zemi a já se můžu podívat na svý kalhoty… jsou pořád od krve, ale vypadá to spíš jako barevnej flek, než zaschlá krev… a není v nich ani jedna díra. Rychle rozepnu pásek, a když spadnou na zem i kalhoty, Bill už nemůže ani zavřít pusu, jak je překvapený mojí náhlou striptýzovou show.

„Co děláš, Tome?“ vydechne zděšeně.

„Hledám díru,“ odpovím rychle a vyhrnu si triko.

„Ne, Tome, dál už ne!“ vzpamatuje se Bill a snaží se mi triko stáhnout zpátky. Asi se bojí, co ještě hodlám Filipovi ukázat, ale já to prostě musím vidět na vlastní oči.

„Není tady!“ vykřiknu a ukazuju na své stehno.

„Co tam není?“ zapojí se Filip a nakloní se k mojí noze, aby se přesvědčil na vlastní oči, že tam něco není.

„No díra, přece,“ snažím se jim vysvětlit, že jsem ztratil svoje první životní střelný zranění a skoro je mi to líto.

„Nechceš hodit k doktorovi?“ nabízí se Bill a já na něj vítězně mrknu.

„Ne, chirurga už nepotřebuju, kulka je venku.“

„Ale já myslel psychiatra,“ řekne Bill a naznačí ťukáním na čelo, co si o mně myslí.

autor: Janule

betaread: Janik