Opatrovník? To si děláš prdel!? 1.

Posted on by Janule
autor: Mykerina
betaread: Janule
„Bille??…tak Bille?! Proberte se…“ au moje hlava. Kdo to do mě pořád reje. Pomalu otevřu oči. Počkat… kde to sem?? Poplašeně si chci sednout, ale zabrání mi v tom jehla zabodnutá v žíle. Potlačím bolestný výkřik.
„Už mě budete vnímat?“ zase ten otravnej hlas. Neochotně kouknu na chlápka v bílém plášti. Jo aha. Dej si dvě a dvě dohromady a vyjde ti z toho nějakej špitál. Ale co tu dělám?
Přivřu víčka. Mamka, fotr… HÁDKA… už mi svítá.
„Co se stalo?“ zeptám se ho.
„Mno… kde bych začal…“ podrbe se na hlavě.
„Co třeba od začátku?“ syknu drze.
Doktor moji poznámku radši nekomentuje.
„Dostal jste ránu do hlavy, když k Vám přijela policie.“ POLICIE?? V hlavě mám čtyři velké otazníky. Zavzpomínej Bille… Rvačka, napadení, policie, tupá rána. Už vím, fotr zase vyváděl. Abych to uvedl na pravou míru. Moji nevlastní rodiče, ano vím, že jsou nevlastní, jsou před rozvodem, ale můj fotr je hajzl, tudíž se rozhodl, že bude dělat problémy: prej mě chce do péče, a to mě nemá vůbec rád, bude mamku všude špinit, že je to děvka, a kurva a matrace, jo ano, takhle ji poslední dobou říká. A to si přitom mamka našla jen přítele. Jo dobře. Našla si milence, ale to je jedno, prostě je šťastná a to mi stačí. No, ale zpět, táta mamku několikrát zbil. Konkrétně v květnu 2007, 26. prosince 2007, 31.ledna 2008 a hned za další dva dny mi udělal z pokoje kůlničku na dříví, a naposledy to bylo zase teď v květnu. Je to totální bídák. Ani nevíte jaké to je s ním být v jednom baráku. Nemůžu ho ani cítit. Natož se s ním bavit. Teď jsem si vzpomněl na tu policii. Zavolal jsem ji, když chtěl mamce ublížit. Mamku mám rád. Hodně si rozumíme, ona jediná o mně ví všechno, jedině jí důvěřuju. Už nikdy jí ten hajzl neublíží.
„Bille?“ zase ten chlap. VRRR..
„Co je?“
„Nebuďte drzý,“ tady někdo začíná zuřit :D. Ne, nebudu se smát. Začne mě jinak bolet hlava.
Svatouškovsky se usměju.
„Máte tady návštěvu…“
„Máma?“ rozzáří se mi oči.
„Bille… vaše maminka je…“ odmlčí se.
„Máma je co?“ bojím se, co mi řekne. Tak moc se bojím.
„…je tady hospitalizována s několika zlomeninami a…“
„A?“
„A bohužel má i poranění páteře, takže… jak bych vám to řekl… prostě výsledky testů ukážou, zda bude někdy ještě chodit.“
„COŽE?!!“ prudce si sednu, jehla se mi zarazí do ruky, krev stříká, motá se mi hlava, tak špatně mi v životě nebylo. Černo, černočerná tma obklopí mé tělo. Vidím mámu, vesele se usmívá a bere mě do náruče, šťastně se se mnou točí dokola. Ano. To mi bylo 6 a vše bylo jinak. Teď mi táhne na 17 a vše je špatně. Můj život je špatně. Jestli mám o mamku přijít, nepřežiju to.
*****
„Mami?!“ vykřiknu.
„Bille… klid,“ ten doktor, to nebyl sen? Chci, aby to byl sen. Musí to být sen. Tuhle realitu nenávidím. Přeju si, aby mi bylo zas 9 let, to jsem poprvé seděl na koni. Mamka mě držela. Hodně se o mě bála, pamatuji si její výraz, tak vyplašený, ale zároveň dojatý. Nikdy neřešila, že nejsem její, že jsem „cizí“, za to ON mi to předhazoval čím dál častěji. Nic jsem mu neudělal a přesto mě kolikrát uhodil. V těchto případech jsem utíkal ke koním. To jsou moje lásky, sice už nejezdím, jednou jsem si opravdu ošklivě nalomil obratel v páteři, od té doby se bojím, ale cítím se u nich v bezpečí. Koně jsou opravdu nádherná zvířata, tak smyslná, divoká, ale i oddaná a důvěřivá. Jako já. David byl moje první známost. Pracoval ve stájích. Byl nádherný, vlastně pořád je. Ani si nepamatuju jak jsme se tehdy dali dohromady. Vím jen, že se najednou jeho rty dotýkaly těch mých a já se vznášel na jednom velkém obláčku blaha. Jenže pokaždé se člověk ze snů musí probudit do reality. A já se probudil už za pár hodin a z obláčku blaha jsem sletěl tvrdě přímo na zadek. To mi bylo 15. Nevěřil bych, že se mi líbání s klukem bude tak moc líbit. A taky že líbí. S Davem jsme se viděli ještě několikrát. Pokaždé to dopadlo stejně. Divoké muchlování někde v seně nebo na zastávce, dál jsem nešel. Bál jsem se. Vlastně se pořád bojím. Chci na něj zapomenout, ale copak to jde? Dokázali byste zapomenout na nádherné plné rty, které ještě nádherněji líbají? Na hrubé ruce, které dokážou být neuvěřitelně jemné a přesně vědí kam mají sáhnout? Dokázali? Já vím, že ne.
„Jak se cítíte?“
„Jako kdyby mě přejel vlak,“ ach ano. Ten můj sarkasmus, cynismus a já nevím co ještě… jo… a ironie… tak to nevymizelo. Ale k čemu mi to je, když mi dokáže jeden člověk zlomit srdce na půl? K čemu? K ničemu, možná jen jako obrana na odehnání otravných lidí, jenže na Davida to neplatí. Ví, že když pískne, tak přiběhnu, jako před dvěma týdny, viděli jsme se po… půl roce? Ano bude to půl roku, co jsem ho viděl jak se líbá s holkou!! Chápete to? S holkou!! Hnusnou vychrtlou blondýnou, jak mi to mohl udělat? Nikdy bych nevěřil, že by tohohle byl schopnej. Jak jsem poznal, tak byl. Chtěl jsem být naštvaný, něco udělat, jemu něco udělat, nějak mu ublížit, ale nedokázal jsem to. Celou dobu, co jsem ho neviděl, stále byl v mé mysli. V mém srdci. Stále tam má své místo a to už asi neobsadí nikdo jiný. Když jsem přijel, chtěl jsem ho ignorovat, nevšímat si ho, ale nešlo to. Přišel. On přišel za mnou, jestli si nepůjdu popovídat k ohni. Koukal jsem na něj jak na svatý obrázek a samozřejmě kývnul. Sedli jsme si, vyptával se, smál se a já s ním. Byl jsem šťastný. Dokud nepřišla parta nějakých týpků. Nadávali mi do buzny a děvky. Chtělo se mi brečet. Ale David udělal něco, co jsem nečekal, objal mě a mé srdce zaplesalo. Najednou jsem byl v jeho náruči. V bezpečí a teple. „Neplakej,“ tak přesně tohle mi řekl. Bylo mi tak krásně. A pak. Zase. Zase jeho rty, putující po mé tváři, než si našly to místo, které hledaly, jeho jazyk se dostal za hradbu zubů, které jsem měl do té doby pevně sevřené k sobě. Podlehl jsem mu. Opět. A on to věděl. Věděl, že má nade mnou moc. Silnou moc a zase ji využil. „Až přijedeš příště, bude to jiné,“ zašeptal a odešel do hluboké noci.
„Bille… udělali jsme vám pár testů a celkově jste v pořádku, takže vás můžu propustit domů.“ Oznámí mi.
„Nemám domov…“ špitnu.
„Právě proto tu jsou tito lidé…“ kývne na nějaké ženské v brýlích „…potřebují s vámi mluvit ohledně vaší maminky a otce…“ tak to jsem teda zvědavý. Doktor mi ještě zkontroluje puls a teplotu, odejde a na mě zůstavuj civět ty baby.
Pozvednu jedno obočí a natočím hlavu.
„Takže… Bille… my jsme sociální pracovnice.“ Odmlčí se. „Já jsem Ingrid Jánská a tohle je moje kolegyně Anastázie Morss.“
Čumím na něj jak tele na nová vrata.
„A co já s tím?“ nějak mi to nedochází. Připadám si jako idiot, ale… fakt mi to nedolezlo.
„Bille… podívejte…“
„Tykejte mi…“
„Dobře… Bille… podívej… držela jsem v rukou spisy tvého… otce,“ vyslovila to s naprostou nechutí, „a bude mít problémy, takže se o tebe nebude moct starat a…“
„Umím se o sebe postarat sám,“ skočím ji do toho.
„Bille… neskákej mi do řeči. Prostě jsme ti sehnali… rodinu…“ polkne a čeká jak to vezmu. Možná čekala, že zase vybouchnu, ale pohodlně se opřu o zeď a dlaně založím na prsa.
„…ehm… rodinu, která by se o tebe postarala do té doby, než se maminka uzdraví… a…“
„Máma se neuzdraví, ten hajzl jí zničil život. Mně zničil život. Nic jiného totiž neumí. Zabiju ho, jen co jej potkám… nebude dýchat tenhle vzduch!!!“ křičím, dostávám ze sebe všechnu zlobu, kterou jsem dusil tak dlouho… bože…je mi špatně… ruce se mi klepou, plíce nestíhají pobírat vzduch…
„Doktore…“ to je to poslední co slyším, než dostanu injekci na uklidnění…
Pomalu otevírám oči. Vidím rozmazaně, nedokážu zaostřit. Rukou bez kanyly si protřu spánek a za moment vidím dobře.
„Bille…“ všimne si mě doktor. „Tohle nám nesmíte dělat…“ starostlivě se na mě podívá.
Odvrátím pohled.
„Jak je mámě?“
„Už lépe. Nemusíte se bát…“ pousměje se.
„Co bude dál?“ zamrkám.
„Bille… dneska bychom vás převezli do domácího ošetřovaní…“
„Nemám domov!!!“ zdůrazním.
„…k náhradní rodině a nechci slyšet protesty. Je to pro vaše dobro. Za půl hodiny tady bude sociální pracovnice a ta vás odveze na místo.“ Jen naprázdno klapnu čelistí. Jsem zvědavý jak to bude dál, ale ať nečekají spolupráci…

autor: Mykerina

Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8

20 thoughts on “Opatrovník? To si děláš prdel!? 1.”

  3. Ne to není fér , já chci taky číst druhý díl 😀

    Wrau ..mě sice vůbec nedochází , kde je Tom..O__o ale moje schyzofrenické  dvojčátko mi buší pěstí do zad a ječí po mě , že jsem magor a ani to nemám raději říkat.Ještě nás strapním oběO__O.Takže kdyby něco tak JA _vím_ kde je Tom..V tý druhý rodině..*cvak*

    Vážně chci druhý díl , hodně moc *slint*

    Odpovědět

  5. Když já bych toho chtěla víc s tim Davidem…hrozně moc mě to láká x)…:-*

    Jinak je to úžasný,začíná to dobře a určitě to bude ještě líp pokračovat x)

    Odpovědět

  11. Myki, Myki… pamatuješ, co jsem ti před časem říkala? Určitě jo… ty víš, co myslím…

    Napsané to je fakt hodně dobře. Mám radost, jaký pokroky u tebe s každou novou povídkou nacházím 🙂

    Odpovědět

  12. Zajímavý, ten David mě tam trochu znepokojuje 😀 ale to mě v každý povídce xD

    Mykerina je fakt talent, hrozně ráda čtu její povídky..

    Odpovědět

  13. No to to tedy pěkně začíná….. a jak tak znám tvé povídky, bude  to určitě i pěkně pokračovat. K.

    Odpovědět

  15. myslím, že o něčem takovém jsem zatím nečetla….takže super x)))))  bože potkat někde sociální pracovnice, tak uteču….:((

    Odpovědět

  16. Oh bože,chvílema jsem měla husí kůži! Všechno je tak spiknuté proti Bilovi…

    Jsem zvědavá, nesmírně zvědavá co přijde dál 🙂

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics