Tajemná lesní víla 7.

autor: Jitka Krejcarová
betaread: Helushka
Tom šel s Williamem o pár kroků pozadu, protože se i on bál reakce profesorky. Byl ještě víc nervózní než před závěrečnou písemkou z matematiky nebo před prvním rande. Les řídl a Williamovu bílou tvář oslnily ostré sluneční paprsky, které už léta neviděl v takové intenzitě. Pár metrů před mýtinou se William zastavil a s ním i celá parta.
„Copak je, maličký, pojď, už jsme blizoučko.“
„Tome, já mám strach, moc se bojím…“ špitl Billi a Tom slyšel ten nehorázný strach v jeho něžném hlase. Tom ho pohladil po tváři a zadíval se mu do zářivě čokoládových očí, které v té tmě neměl možnost vidět.
„Já mám taky strach, ani nevíš, jak moc se bojím, strašně moc si přeju, abych tě měl doma…“

Vzájemně si vyměňovali hluboké pohledy a přestali vnímat okolní svět. Myšlenkami létali společně ve vesmíru něhy, lásky a něčeho nepopsatelného. Andreas do Toma drcnul a ten se v zápětí probral a s ním i William. „Už sme tady, Tome,“ houkl mu do ucha Andy. Oba byli tak zasnění, že v poloobjetí popocházeli směr chata a málem zapluli až do dveří, ve kterých stála nasupená profesorka…
William se polekal, když uviděl další spoustu cizích tváří, které si jej prohlížely jako nějakého vetřelce. Dokonce si i v ten moment tak připadal. Bál se, že se mu budou vysmívat, vzpomněl si opět na svou bývalou třídu a zmocnil se ho strach, který zažíval každý den, dokonce i každou noc….
Profesorka kupodivu s mírným úsměvem došla těsně k Williamovi a začala ho sjíždět pohledem á la rentgen. Poté se beze slova pousmála na Toma a spol. a poté spustila:
„Už jsme vás chtěli hledat, ale pak jsem si vzpomněla na vaše průšvihy z minulých ročníků, a tak jsem si řekla, že jestli jste nějakou čirou náhodou zabloudili a nemohli jste najít jedinou mýtinu, co tu je, tak vás nechám bloudit po lese, abyste se v tom hezky vykoupali až po uši. Ale teď vidím, že jste s sebou přivedli nějakého neznámého chlapce. To jste ho tam našli, a proto jste se nevrátili, kdy jsem vám řekla?“ Tomovi přišlo nechutné, jak se ta stará hajtra vyžívá v jeho rozpacích. Ale to jí nedovolil.
„Víte, paní profesorko, my jsme ho našli a zjistili jsme, že nikoho nemá….“
„Určitě utekl z děcáku nebo z pasťáku a teď se schovává po lesích a vy si takovou chátru vezmete na starost? Akorát budete mít ještě víc problémů, než máte a navíc chytíte nějakou chorobu, no fuj!“ profesorka mluvila s takovým odporem, že měl Tom co dělat, aby jí neupravil ten její dementní ksicht. William se po výroku profesorky bezmocně skácel a začal plakat. Tom si klekl na studenou zem, kde se choulila jeho víla, a vyzvedl ho opatrně do náruče. „Billi, neplakej, prosím, neplakej…“ opakoval stále dokola, ale žádný smysl to nemělo.
Po chvíli profesorka nesnesla ten bolestný pláč a Tomův vražedný pohled a omluvila se: „Promiň, už neplakej, promiň,“ řekla Williamovi do uslzených očí a chtěla ho pohladit po uplakané tváři. William se ale poplašeně odtáhl, až vyklouzl z Tomovy náruče a upadl na chladný beton…

autor: Jitka Krejcarová

9 thoughts on “Tajemná lesní víla 7.

  1. ano uspořádáme antentát na tu krávu a lá profesorkuuu!!!

    Chudák Billí 🙁 jinak je to super ff :))

  2. Ano,zabijeme jí,ušlapeme jí,pošleme na ní Bernarda Psího čumáka..(viz. Myrtilles…XDDD)Ten jí schladí..^^

    Jinak,povídka užasná,piš dál,mě se toto opravdu nadmíru zamlouvá..^^

  3. Ahojík, holky!!! Chtěla bych vám mocinky poděkovat za vaše kladný ohlasy (= Vždycky mně moc potěšíte (= Doufám, že vydržíte číst i další kapitoly (=

    Posílám vám VELKÝ DÍKY (= MUCKUJU VÁS!! (=

  4. studenej psí čumák, tahle úča….asi nějaká frigida…ať nastartuje svoje koště a zaletí do své nory…..grrrrrrr

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics