Časoprostor II 32.

Zrzoun se nacpal pizzou a teď je ospalej, dokonce už asi třikrát zívl. Fakt nechápu, co je tohle za zloděje. Na profesionála to nevypadá, působí spíš jako zmatenej amatér, co se k tomu náhrdelníku připletl jen čirou náhodou. Kdyby plánoval takovouhle loupež, nejspíš by na ni přijel vlastním autem a neskákal by do prvního, který by našel odemčený. Jsem čím dál víc přesvědčený o tom, že je to jen náhodný zloděj. Jenže zase ta pistole… kdyby šel jen kolem klenotnictví, těžko by ji měl u sebe. No… nebudu to řešit, důležitý je, aby mi s ní nevystřelil mozek z hlavy, a na to je potřeba hlavně klid. Risk je zisk, se říká, ale můžu jen doufat, že to není výmysl. Cestu do budoucnosti jsem taky riskl a jak to dopadlo? Pistolí v týle… nic jako zisk na tom nevidím.

„Co děláš, blbče?! Vstávej! A hezky rychle! Dej to sem! Myslel sis, že mě oblafneš, co? Nejsem blbej, naval ty klíče!“ huláká, když mě jednou rukou táhne ze země zpátky nahoru a druhou mi pistolí tlačí do ledvin. Rychle šmátrám rukama po zemi, a když je konečně najdu, s radostí zjistím, že mi uvízly v každé ruce jedny… shodil jsem dvoje. Jasně, ještě tam přece visely ty od zadních dveří. Na ty jsem zapomněl. Jenže co teď? Mám v rukou dva naprosto stejné svazky. Na obou je po dvou klíčích a já je takhle od sebe prostě nerozeznám. Sakra, jak to udělat? Musím holt riskovat, jedny mu odevzdám a druhé schovám v dlani, aby si jich nevšiml. Přitiskl si mě na tělo, zezadu mi hmatal kolem pasu a hledal moji sevřenou ruku… vyšel jsem mu vstříc, aby ho nenapadlo, že mu je nechci dát, a druhý svazek jsem opatrně a hlavně potichu zastrčil do kapsy kombinézy. Nakonec volba klíčů nebyla na mně, vyrval mi prostě ty, co byly v pravé ruce, a zbavil mě tak pozdějších výčitek, že jsem nezvolil ten správný svazek. Děj se vůle boží…

„Už to nezkoušej, nebo tě zastřelím, závodníku. Nehraj si se mnou, mně jde o všechno a nehodlám riskovat, že mě chytěj. Nepudu si sednout na deset let do báně a ty mi to nezkazíš. Ty ne!“ řval na mě a vystrčil mě rychle ze dveří. „Rozsviť,“ zalehl mi v uších jasný příkaz, když odemkl nahrávací studio a strčil mě dovnitř. Celou cestu po schodech dolů jsem doufal, že mě k tomu nebude nutit, ale to jsem se spletl. Tady mu najednou světlo nevadilo, podle něj jsme byli v podzemí, takže okna ven tu nehrozila. S malou dušičkou jsem hmátl po paměti na vypínač a místností se rozlilo prudké světlo.

TOM

Já teda nevím, ale když na to teď koukám, tak mám dojem, že jsem se přecenil… že bych byl až tak hubenej? Dvířka naštěstí nejsou zatlučená, jak jsem se obával, ale zdají se mi najednou nějak malá. No, jenže stejně nemám jinou možnost, takže jdu na věc. Snad to zvládnu. Nedávno jsem viděl jednoho magora, co předváděl v televizi, jak se nasouká do skleněnýho akvárka, tak se musím snažit jako on…

flashback

„Bille, pojď se na něco mrknout!“ zařval jsem na bráchu z obýváku od televize. Právě se tam nějakej chlápek snažil přesvědčit moderátora, že je schopen se nacpat do skleněnýho akvárka. Bylo asi tak velký pro Dejva, ale že by tam svý tělo naskládal tenhle vyčouhlej hubeňour, to se mi teda nechtělo věřit.
„Co je?“ nakoukl Bill do dveří.
„Pojď sem, to musíš vidět!“
„Nekřič tak, Dejv akorát usnul,“ napomenul mě. Pomalu se posadil vedle na sedačku a sledoval, co se tam děje. Usmíval se, a když pochopil, o co jde, zvedl se k odchodu.
„Kam jdeš? Tebe nezajímá, jestli se tam dostane?“ udiveně na něj mrknu a dál sleduju obrazovku. Chlápek momentálně vylezl po schůdkách k akvárku a strčil do něj nohu.
„Ne, protože kdyby to neměl nacvičený, tak tam s tím nepoleze,“ odvětil Bill.
„Tam se přece nemůže vejít, to se klidně vsadím,“ odpověděl jsem mu.
„Chceš se vsadit?“ usmál se Bill, a hned pokračoval: „Tak o co?“ To neměl říkat. Jak mi někdo navrhne sázku, zatmí se mi mozek a už jen přemejšlím, co z toho vytřískat.
„Když tam nevleze, budeš muset na dalším turné tahat moje kytary,“ nasadím ten nejvyšší kalibr, protože vím, jak to nesnáší. Uculí se na mě jak měsíček na hnoji a kývne.
„Dobře. A když tam vleze, budeš ty muset týden vařit teplý obědy. Teplý!“ zdůraznil ještě a podali jsme si ruce. Posadil se zase zpátky a místo na chlápka čučel na mě s tak divným úšklebkem na tváři, že jsem se pomalu začínal bát toho vaření. Chlápek už tam totiž soukal zadek a podle toho, jak se tam skládal, to vypadalo, že mě to pitomý vaření asi nemine. Ve chvíli, kdy zaklaplo víko nad jeho hlavou, jsem se znechuceně zhroutil na sedačku a začal naříkat, jako by mě vraždili… néééé, já vůl, zase jsem se nechal unést a doplatil na to. Ježíš, já do tý kuchyně nechci… Bill se vedle mě chechtal tak, že se popadal za břicho, a nějak mu nešlo přestat. Když se trochu uklidnil, naklonil se nade mě a líbnul mě na nos.
„Neboj, lásko, ta sázka neplatí, já to viděl včera večer, když jsi dole hrál, tohle je repríza.“

konec flashbacku

Už jsem se viděl, jak v zástěře plácám karbanátky, a tak strašně se mi ulevilo, že jsem ho samou radostí povalil na sedačku a… no nic, teď na to nesmím myslet, abych se tou zatracenou dírou protáhl. Následky těchhle nemravných vzpomínek by mi tu cestu mohly pěkně ztížit, ne-li znemožnit… moje indiánská přezdívka si v takovýhle situacích nenechá nic diktovat a chová se přesně podle svého jména. No jo, jenže jak na to teď přestat myslet? To nejde, když už jsem si jednou vzpomněl. Hergot, na tý sedačce to ale byla jízda, ale nejlepší na tom byl ten adrenalin. Dejv spal jen kousek od nás v pokojíčku a mohl se kdykoliv vzbudit. Bill sice chvilku protestoval, ale za chvíli jsem ho donutil zapomenout na celej svět a už nebyl nikdo, kdo by se krotil. Tak… a teď jsem si to zavařil definitivně. Teď už se tudy neprotáhnu, leda bych si ho urazil. Dopr…

Nádech – výdech… možná by pomohlo, kdybych si vzpomněl na něco hodně smutnýho, třeba bych se toho zbavil. Jo… jak jsem tenkrát prohrál sázku s Gustavem. To bylo smutný… jenže všichni ostatní okolo mě se bavili. Parchanti. Zase jsem se nechal strhnout, a zase se mi to nevyplatilo. Vsadili jsme se, kdo vypije víc panáků vodky za minutu… kdo vyhrál, mohl tomu druhýmu dát jakýkoliv úkol. Byl jsem si jistej, v tomhle mě Gustav nemohl nikdy porazit. Měl jsem na něj připravenej tak krásnej úkol. Šestej panák mi zaskočil, já se rozkašlal a bylo po srandě. Kdyby se to nestalo, určitě bych vyhrál, vždycky jsem byl v tomhle lepší, ale náhoda mi připravila pěknou ostudu. Gustav se nezdá, ale je to škodolibej mizera. Když jsem den na to redaktorce Brava odpovídal na otázku, jestli jsme stále sólo, větou: „Ano, miláčku, jsme,“ rozřehtali se všichni kolem, kromě zrudlé reportérky. Gustav, ten parchant mizernej, mi dal totiž úkol, že všechny ženský, který ten den potkám, musím bezpodmínečně oslovit „miláčku“, i kdyby to byla stoletá stařenka. Řekl jsem to pěti prodavačkám, jedný hajzlbábě, a nakonec i vlastní matce, když mi volala do auta na zpáteční cestě z rozhovoru. Ostuda jako blázen, týden to všichni rozebírali a já byl za sexuálního maniaka a kreténa, kterýmu ten sex už tak stoupl do hlavy, že se přestal ovládat i na veřejnosti. Podmínka totiž ještě zněla, že před vyslovením toho debilního slova „miláčku“ jsem musel jazykem přejet svůj piercing ve rtu, a to už byl definitivní konec. Tentokrát se dokonce bavil i Bill, což je v tomhle případě dost nezvyklá událost. No vida… pomohlo to. Můžu jít do díry.

Takže jak to provedu. Půjdu na to po hlavě, abych viděl, protože když tam vrazím nejdřív boty, nebudu vědět, do čeho lezu. Takže první věc je jasná. Klekl jsem si před dveře a zatlačil na Scottyho dvířka. Když se lehce odklopily, nakoukl jsem dovnitř a položil se na břicho… pěkně to studí, mrcha, budu špinavej jako prase. Svítí sem slabé světlo z rozsvícené chodby a je ticho. Nejvíc se momentálně ozývá moje dýchání. Jediný zvuk, který slyším, je kapání vody z kohoutku hned vedle dveří, který používáme na zalévání zahrady… už ho spravuju pět let, ale copak jsem nějakej instalatér? Těch pár kapek… Bill pod něj jednou strčil kýbl a nakapal za tejden až po okraj. Ten jeho vyčítavej pohled… ještě dva dny jsem poslouchal, že nikdo není tak bohatej, aby mohl prachy vypouštět kohoutkem na zahradu, a že to mám urychleně spravit. No nic… takže další krok. Dovnitř půjde jedna ruka. Hmmm, už teď je to hodně těsný, což teprve, až tam narvu tu druhou. Trochu jsem se odrazil špičkama bot od hlíny, ty zas budou vypadat… a posunulo mě to asi o pět cenťáků.

V tu chvíli se nahoře v bytě ozval řev. Sakra! Co se tam děje? Ten hlas neznám, tudíž to musí být ten zloděj a křičí na Billa. Hajzl jeden. Napínám uši, abych rozuměl, co na něj řve, ale nerozumím ani slovo. Trhnu sebou, když uslyším zvuk otvíraných dveří Billova bytu. Ježíšmarjá, oni jdou snad ven. Co budu dělat? Jestli sejdou dolů a uviděj mě tu zaklesnutýho do dveří, tak je po nás. Musím urychleně ven. Jau, jau, jau… hergot, to bolí. Ale jsem venku. Doprčic, budu mít škrábanec na ksichtě, určitě mi teče krev… že já vůl ty řezy od motorovky tenkrát nezapiloval, teď jsem se nemusel tak sedřít. Malinko zatlačím na Scottyho dvířka, abych slyšel, co se děje v chodbě, a přitisknu ucho co nejblíž. Dvoje kroky jdoucí ze schodů dolů se rozléhají tichou chodbou, pak slyším cinkání klíčů a začíná mi docházet, že jdou do studia.

BILL

„Tomuhle říkáš kotelna? To je nějaká moc moderní kotelna, ne? Není to tu náhodou na jaderný palivo?“ udiveně stojí zrzoun, když spatří mixážní pult ve studiu a nikde nevidí uhlí. Naštěstí tu není jediný nástroj, všechno si kluci odvezli. Gustavovy bicí by se asi těžko daly vysvětlovat jako inventář kotelny, ale teď tu kromě toho mixáku nezbylo nic, jen naše stará dobrá sedačka. Co tomu blbovi říct? No vlastně jo, sám si to vymyslel, tak proč ne?

TOM

„Tomuhle říkáš kotelna? To je nějaká moc moderní kotelna, ne? Není to tu náhodou na jaderný palivo?“ slyším pronést toho, co před chvílí nařídil Billovi rozsvítit. Aha, takže Bill mu řekl, že je to kotelna… no nevím, jestli si tím pomohl, ale asi ne, jak je vidět. Nejspíš se ho tam ten magor chystá zavřít. Jenže chudáček netuší, že já mám… já debil, nechal jsem klíče v autě. Měl jsem je v kombinéze, musím se pro ně vrátit. Bože, zase přes ten plot… no, ale až si tam dojdu, budu mít od studia, co se momentálně změnilo v jadernou kotelnu, klíče. Takže mi to nevadí, naopak, udělal to nejlepší, co mohl.