Soukromý majetek 4.

Tom se opřel o židli a dlouze a vyčerpaně si povzdechl. Opět strávil celou noc psaním. Ani nevěděl jistě, co vlastně psal. V hlavě měl záblesky majáků, neotevřených dopisů, vln narážejících do útesů a lopat opřených o staré stromy.

Jeho psaní se zdálo být jako snová scéna, ani mu zcela nedávalo smysl. Nikdy se necítil být inspirovanější. Bylo to, jako by jeho prsty nedokázaly přestat psát, chopila se toho jeho mysl a vyprávěla příběh.

A dort. Ten dort tam byl taky.

Tom si vzal poslední sousto lahodného čokoládového dortu a uvědomil si, že snědl celou tu věc sám.

„Kurva,“ zamumlal, rukou si protřel žaludek a protáhl se. To ale byla noc. Pohlédl k oknu a viděl, že téměř svítá. Starý maják naproti přestal vysílat své zkoumavé paprsky a slunce začalo vycházet.

Tom byl opět celou noc vzhůru.

Vstal a vrhl přezíravý pohled na prázdný dortový talíř. Byl to zatraceně dobrý dort, to Tom musel přiznat. Mohl Billa nesnášet, ale to neříkalo nic o tom, jak se cítil ohledně dortu, který Bill vyrobil.

Tom zavrtěl hlavou a doklopýtal k oknu. Zadíval se na rozlehlý zelený trávník, který přecházel do plážového písku a následně do skalnatých útesů. Byl to nádherný pozemek, to bylo jisté.

V tu chvíli si všiml, že v příkopu vedle příjezdové cesty sedí Bill. Usazen v zahradním křesílku a se slunečními brýlemi, které pokrývaly téměř polovinu jeho tváře. Volně v dlaních držel časopis, hlavu měl zakloněnou a nohy překřížené. Vedle něj ležela kožená taška, sklenice limonády, a ta lopata.

„Zasraně neuvěřitelné,“ zamumlal Tom. Jak dlouho tam ten mladík byl? Tom mu jasně řekl, že jestli se znovu objeví, zavolá policii. „Já ho zabiju.“

Tom si natáhl boty a mikinu a sešel dolů po schodech. Slunce už bylo téměř kompletně na obloze a vše bylo jasné a svěží. Vypotácel se ze dveří a pochodoval dolů z verandy a rovnou přes trávník.

„Jsi idiot?“ Vykřikl Tom rozzlobeně, když se k Billovi přiblížil.

Bill sebou trhl a narovnal se. Vykoukl přes své sluneční brýle a zívl. „Oh, ahoj. To jsi zase ty.“

„Zase já? Já tady bydlím!“ Řekl Tom frustrovaně. „Vypadni z mého pozemku!“

„Já nejsem na tvém pozemku.“ Bill se usmál. „Nebo na mém pozemku.“

„Říkal jsem ti, že zavolám policii, pokud tě tady znovu najdu,“ varoval ho Tom.

„Víš, viděl jsem v patře celou noc světlo,“ řekl Bill děsivě klidný. „Nahoře v mém starém pokoji. Co jsi celou noc dělal?“

Tom nakrčil obočí. „Proč se staráš?“

„Chci vědět, co se děje v mém pokoji.“

„Ve tvém pokoji…“ Tom se odmlčel a zavrtěl hlavou. „To je moje kancelář. Psal jsem. Jsem spisovatel.“

„Já vím,“ řekl Bill a protočil oči.

„Vypadni.“

„Ne.“

„Zavolám policii,“ varoval ho Tom znovu.

„Prázdné výhrůžky. Kromě toho, já tě neinspiruju?“ Zeptal se Bill, sklopil sluneční brýle a uculil se.

Tom držel jazyk za zuby. Pravda, nedokázal napsat ani slovo, dokud se neukázal Bill, ale to nic neznamenalo. Tom zřejmě jen potřeboval pocítit emoce, aby z něj vytryskla kreativita, a Bill ho prostě jen náhodou natolik naštval, až Tom začal znovu psát.

S Billem to nemělo nic společného.

„Vracím se zpátky do svého domu,“ řekl Tom pomalu. „A zavolám policii, aby tě vyprovodili z mého pozemku.“

„Udělej cokoliv, co musíš udělat.“ Bill po něm blýskl dalším úsměvem, stáhl si brýle na oči a s povzdechem se opět zabořil do křesílka. „Já tady budu jen tak relaxovat na pozemku paní Hastingsové.“

Tom se otočil, připraven odpochodovat rovnou do domu a zvednout telefon. „Jaké paní?“

„Ach, no jo, ty jsi jeden z těch typů spisovatelů poustevníků, pravděpodobně své sousedy neznáš,“ řekl Bill znuděným tónem. Ukázal za sebe přes velké pole pšenice na malý statek v dálce. Tom mohl sotva nazvat kohokoliv, kdo tam žil, jako souseda, ten dům vypadal zdálky jen jako malá tečka. „Žije tam paní Hastingsová, úplně sama, chudinka, jelikož její manžel zemřel v roce 98. Je to blízká rodinná přítelkyně. Na jeden den mě k sobě pozvala. Takže jsem technicky na jejím pozemku.“

Tom si překřížil ruce na prsou a hluboce svraštil obočí. „Chystáš se tady celý den jen tak sedět?“

Bill se usmál. „Perfektní den pro lenošení.“

„Budeš tady celý den sedět a sledovat můj dům,“ řekl Tom znovu.

„Je to pěkný pohled,“ byla Billova odpověď. „Mám dokonalý výhled nahoru do tvé kanceláře. Chutnal ti dort?“

V Tomovi to začalo vřít. „Nemám v domě žádné jídlo,“ řekl rychle.

„Je v pořádku mě nenávidět, ale milovat můj dort,“ řekl Bill s pokrčením ramen. „Ačkoliv, kdybys ke mně byl od začátku milý, věděl bys, že dokážu být stejně tak sladký.“

„Nezajímá mě tvůj… tvůj… dort!“ Vykřikl Tom. „Ugh! Ty jsi teda něco, to ti povím.“

„Děkuju,“ řekl Bill.

„To nebyl kompliment.“

„Ach, ty si prostě jen ještě neuvědomuješ, že byl,“ řekl Bill. „Přinesu ti další dort a možná změníš názor. Možná tentokrát… převrácený ananasový dort. Máte rád ananas, pane Trümpere?“

Tom byl tak vzteklý, že nevěděl, kam se dřív otočit. Jen se na Billa na pár okamžiků zamračil a pak se otočil na patě a zamířil zpátky dovnitř.

„Vyřiď policejnímu náčelníkovi, že ho zdravím,“ zavolal za ním Bill. „Jeho dcera byla na střední škole moje nejlepší kamarádka!“

„Jdi k čertu,“ zamumlal Tom, vyšplhal se po schodech a zmizel v domě. Známosti s náčelníkem policie mu mohly být ukradené – co Bill dělal, bylo špatné, a Tom se to chystal zastavit. Vydal se přes chodbu rovnou do kuchyně, kde se nacházel jeho starý vytáčecí telefon. Zvedl sluchátko a vydal ze sebe dlouhý, frustrovaný povzdech.

Otočil se, aby se z okna znovu podíval na Billa. Všiml si, že už není sám – vedle něj stála postarší dáma s podnosem. Bill měl své sluneční brýle posazené na čele a zářivě se na ni usmíval, zatímco od ní přijímal nějakou limonádu. Tom přistoupil k oknu a mírně ho pootevřel, než se naklonil a poslouchal.

„… nejsem překvapený, že jste ho nikdy neviděla,“ říkal Bill hlasitě. „Je tak neuvěřitelně samotářský – existuje to slovo? Oh, je to spisovatel. Paní H., vy víte, jaké tyhle spisovatelské typy umí být.“

Postarší dáma, pravděpodobně paní Hastingsová, přikývla, zatímco se dívala na Tomův dům s dotčeným výrazem ve tváři.

„Je tak nepříjemný,“ pokračoval Bill. „Taky trochu páchne. To je důvod, proč nikdy nevychází, víte. Jejich životní styl je prostě… ech.“

Tom vztekle sevřel pěsti ve stejnou chvíli, kdy se Bill podíval k oknu, u kterého stál. Jejich pohledy se setkaly a Tom věděl, že Bill ví, že mohl všechno slyšet. Bill se zlomyslně ušklíbal.

„No, drahoušku, jsi u mě na návštěvě vítaný tak dlouho, jak jen budeš chtít,“ řekla paní Hastingsová Billovi a láskyplně ho pohladila po vlasech. Je škoda, že tvá rodina ten dům už nevlastní. Ty víš, že jsem neměla příliš ráda ani posledního majitele.“

Bill si hlasitě povzdechl. „Já prostě jen nerad vidím, jak to jde s tím domem k horšímu, se všemi těmi vzpomínkami…Vidíte, co nechal vyrůst z toho trávníku? Nechutné.“

„No, říkal jsi, že jeho hygiena není moc dobrá,“ odpověděla paní Hastingsová se zamračením.

„Přál bych si, aby znovu zvážil mou nabídku,“ řekl Bill. „Víte, měl jsem vážně těžký rok…“

„Ty můj chudáčku,“ zavrkala paní Hastingsová. „Musí to být opravdu bezcitný člověk, když nechápe tvou situaci. Co kdybych ti upekla nějaké sušenky?“

„Jste sladká,“ řekl Bill stále s pohledem upřeným na dům. „Podívejte se na ty květiny, paní H., zničené. Potřebují obden zalívat.“

„Tvá matka měla vždy ty nejkrásnější květiny,“ řekla paní Hastingsová. „Právě teď mám sto chutí tam jít a trochu si s tím chlapcem popovídat.“

Tom na místě trochu zbledl. Starší lidé ho vždy trochu děsili, zejména lidé stejně staří jako paní Hastingsová. Vypadala tak na osmdesát.

„A chtěl na mě zavolat policii, abyste věděla,“ dodal Bill.

„Nic takového neudělá,“ řekla paní Hastingsová. „Hází svůj odpad vedle silnice bez popelnice, to je velmi nebezpečné. Jestli sem přivede policii, pak jim k tomu něco povím, to ti říkám.“

Tom polkl a zavěsil.

Opět byl v pasti, a mohl za to Bill. „Zatraceně,“ řekl Tom vztekle a praštil pěstí do zdi. Musel to vzdát, ale nemohl udělat vůbec žádnou práci. Ne, dokud tam Bill seděl a celý den po něm pošilhával.

„Jsi si jistý, že tady budeš v pořádku?“ Zeptala se Billa paní Hastingsová.

„Oh, ano. Jsem v pořádku, děkuju,“ řekl Bill sladce. „Je to tady venku tak klidné, víte? Prostě budu mít pěkný, relaxační den.“

„A kdo vede obchod v Mystic?“

„Gustav,“ odpověděl Bill. „Nedokáže upéct nic, co by stálo za to, ale aspoň bude obchod uspořádaný, zatímco budu pryč. Zrovna jsme najali na léto pár studentů, aby tam pracovali, zvládnou to i beze mě.“

„Nikdo nedokáže péct jako ty,“ řekla paní Hastingsová laskavě a opět Billovi počechrala vlasy. „Abner vždycky miloval tvé pečivo. Je to taková škoda, že ses musel odstěhovat. Newport už bez tebe prostě není stejný.“

„No, už jsem vám říkal o té nové pekárně, že? Chystáme se otevřít druhou pobočku Das Essen přímo tady v centru Newportu,“ řekl Bill hrdě. „A já se sem přestěhuju, abych to tam řídil. Doufejme, že zpátky do mého domu.“

Paní Hastingsová se široce usmála. „Ach, to je dobrá zpráva.“

„Blbost,“ zamumlal Tom. Jedovatě na Billa zíral. Každé sladké slovo, které ten mladík vypustil z úst, Toma nutilo se ještě silněji zamračit, a když od okna o pár kroků ustoupil, přesně věděl, co má dělat.

***

Tom strčil do dveří od kůlny a vítězoslavně se zazubil. V rohu, rezavá a plná pavučin, stála stará červená sekačka na trávu. Vytáhl ji z kůlny a odtlačil ji před dům, zatímco stroj po celou cestu vrzal.

Bill, nyní sám s čerstvou sklenicí limonády a talířem sušenek vzhlédl od svého časopisu, aby Toma sledoval.

„Co to s tím, sakra, děláš?“ Zavolal Bill.

Tom se usmál tak sladce, jak to jen uměl. „Myslel jsem, že bych udělal trochu práce na trávníku.“

„Ta sekačka nefunguje od té doby, co mi bylo osmnáct,“ řekl Bill. „Hodně štěstí.“

Tomův úsměv neochabl, když zatáhl za šňůru a stroj se probudil k životu. „Zdá se být v pořádku!“ Zakřičel Tom přes ten hluk.

„Nebude sekat rovnoměrně!“ Zakřičel Bill nazpět.

Tom se zasmál. Nestaral se o trávník ani trošku. Nezáleželo na tom, jestli ta sekačka funguje, nebo ne. Chtěl jen dělat tak moc hluku po tak dlouhou dobu, jak jen to bylo možné. Tom přejel sekačkou blízko okraje příjezdové cesty a nechal ji tam stát.

Řvala tak hlasitě, že se kostky ledu v Billově sklenici třásly.

„Co to kurva!“ Zařval Bill. Tom mrkl a nasadil si špunty do uší. „To je zasraně hlasité!“

„Co?!“ Vykřikl Tom přes ohlušující zvuk sekačky. „Já tě neslyším!“

„Řekl jsem, že… uch!“ Bill vstal, jako kdyby chtěl přejít přes příjezdovou cestu k Tomovi, ale pak se zarazil.

Tom zavrtěl hlavou. „Být tebou, tak bych to nedělal!“

Bill dupl nohou a rukama si přikryl uši.

„Jdu si zdřímnout!“ Vykřikl Tom. „Vrátím se za pár hodin, abych to zkontroloval.“ Otočil se a vítězoslavně zamířil zpátky k domu. Nebyl žádný způsob, jak by tam Bill mohl sedět a zvládnout ten hluk, žádný způsob. Tom měl špunty do uší a cítil, jak na něj přichází migréna.

Když otevřel dveře do domu, řev sekačky náhle přestal. Překročil Bill práh jeho pozemku?

Prudce se otočil.

„Musel dojít benzín,“ řekl Bill, opřel se a dál se vyhříval na slunci. Nepohnul se ani o píď. „Máš prostě štěstí.“

Tom tupě zíral na mrtvou sekačku. Vytáhl si špunty z uší a zamračil se. „Skvělé.“

Bill jen ležel ve svém křese a natočil hlavu na stranu, aby pustil ještě trochu víc slunce na svou bledou pokožku.

„Fajn,“ zamumlal Tom, sešel po schodech dolů, vydal se podél domu a něco hledal. „Hluk není jediný způsob, jak se zbavit kreténa. Aaa…“ Tom zakopl o starou hadici a pak ji vítězoslavně zvedl. Pustil vodu a z konce hadice vytryskl proud vody stříkající ven s velkou silou. Tom se ušklíbl, cítil se trochu vyšinutě, jak nespal více než dvacet čtyři hodin, a hodil si hadici přes rameno, než se vydal do přední části domu.

Mávl na Billa, který se stále ani nehnul, a začal máchat hadicí kolem dokola. „Jdu trochu zalít květiny,“ vysvětlil Tom. „Je to škoda, že se o ně nikdo nestaral.“

„Drž hubu,“ řekl Bill líně.

Tom se k Billovi připlížil blíž a překryl trysku hadice tak, aby studená voda proudila ven rychleji. Zvedl hadici vzhůru a stříkal vodu nebezpečně blízko místa, kde seděl Bill a pobaveně ho sledoval.

„Já vím, že mě nepoleješ na pozemku paní Hastingsové,“ řekl Bill a nedbale otočil stránku ve svém časopise. „Kromě toho, stejně tak moc, jako chceš vypadat jako drsňák se svými malými kriminálními románky a tak podobně, tak já vím, že ve skutečnosti jsi-„

Tom zamířil proudem na Billovu sklenici limonády a převrhl ji. Bill sebou škubnul a schoval se za svůj časopis.

„Jak se opovažuješ!“ Zavřeštěl Bill. „V tomhle zkurveném příkopu nejsou žádné kytky!“

„Nesouhlasím,“ řekl Tom a v očích mu zablýsklo. Bill sklonil časopis a přikrčil se. „Ty jsi docela rozkošná malá květinka, nebo ne?“ Udělal krok vpřed na štěrkovou příjezdovou cestu.

Bill zavrčel. „Nepřibližuj se.“

„Nevniknu na pozemek paní Hastingsové,“ řekl Tom. „A víš co, máš pravdu, v tom příkopu nejsou žádné kytky. Ale plevel má taky právo žít, že?“ Tom zvedl hadici.

„To neuděláš!“

A prostě jen tak Tom přitiskl palec k hadici a poslal silný proud vody přímo do Billova obličeje. Teď ve zpětném pohledu si Tom měl uvědomit, že část hadice visela dolů do příkopu, a logicky, Bill ji mohl zachytit a stále přitom nevstoupit na jeho pozemek.

Což bylo přesně to, co Bill udělal.

Vytáhl hadici z Tomových rukou a klel tak hlasitě, až z toho Toma bolely uši. „Ty jsi odporná, zkažená lidská bytost!“ Vykřikl Bill a namířil vodou nejdříve do Tomova překvapeného obličeje a poté na celé jeho tělo. „Tady máš!“

„Kurva, kurva, kurva!“ vykřikoval Tom a klopýtal vzad. Ta voda byla zasraně studená a on se začal okamžitě třást zimou. Tom byl šlachovitě hubený a jeho vlasy byly dlouhé, a když byl zalitý ledovou vodou, jeho tělo boj s chladem téměř okamžitě vzdalo. „Kreténe!“

Bill se smál, zatímco stál na nohou a ovládal hadici jako profík. Umístil palec přes trysky tak, že proud udeřil Toma opravdu intenzivně a srazil ho o několik kroků vzad. Tom zacouval ke schodům, vešel do domu a zabouchl za sebou dveře.

Z druhé strany se o dveře opřel, lapal po dechu a nadával. Bill vyhrál. Vyhrál a Tom se nyní chvěl zimou a byl mokrý a vyčerpaný.

Znovu pohlédl z okna. Bill se vrátil do svého křesílka a s nasazenými brýlemi si prohlížel časopis. Tom zavrtěl hlavou. Došly mu nápady. Nedokázal Billa vyhnat otravováním. Zavolat policii se zdálo zbytečné, protože to vypadalo, že Billa každý zatraceně zbožňuje.

V Tomově břiše se nahromadilo ještě víc vzteku. Čím sladší se Bill zdál být, tím nasraněji se Tom cítil.

Tom sklouzl podél dveří a posadil se na podlahu, kolena si přitáhl k hrudi a povzdechl si. Kdyby věděl, že podepsání kupní smlouvy povede ke všemu tomuhle, tak by do Newportu nikdy nevkročil. Nenáviděl Billa. Chtěl mu zakroutit krkem a vymlátit mu z obličeje ten jeho sladký úsměv.

Tom vstal a znovu vyhlédl z okna. Bill byl nyní na mobilním telefonu a s někým klábosil. Hadice byla hozena zpátky na Tomově pozemku.

„Kretén,“ řekl Tom. Zazíral z okna a obrátil se, aby si odešel zdřímnout na gauč. Teď byl na řadě spánek. Musel nabrat síly.

Tohle znamenalo válku.

autor: adriandarc