Časoprostor II 28.

„Modli se za mě, Filipe, protože já to nikdy nedělal… a abych se to teď učil, na to už jsem starej. Jestli se nevrátíme, do smrti tě bude hryzat svědomí, že jsi zabil dva lidi, to ti slibuju. Budu tě chodit v noci strašit, jak na tyhle věci nevěřím. Poslední kontrola!“ uzavřu svoje varování, ale usměju se na něj… je snad víc vystrašenej než já.
„Čas odjezdu 22:00, čas návratu 22:10, hlavně ne dřív, než jsi vyrazil, dostal by ses do svý vlastní minulosti, jasný? Souřadnice jsou v hlavě a na papírku v kastlíku, stejně jako u Billa, doklady, peníze, brýle, čepice,“ vyjmenovává Filip všechny potřebné věci. Mobil sice mám, ale Bill ho nechal tady na stole, takže se tam s ním stejně nespojím… ta jeho zapomnětlivost ho jednou přivede do neštěstí. O co jednodušší by to bylo, kdyby ho měl s sebou. No nic, musím pracovat s tím, co mám.
„Takže všechno víš, Tome, budu vám oběma držet palce a zhodnocení situace už je jen na tobě. Hlavně se oba vraťte. Hodně štěstí!“ flákne dveřma, div mi neurazí loket, co jsem tam neopatrně nastrčil. Konečně mi začal tykat, ale dalo to práci ho přemluvit. Je v tomhle nějak úchylně stydlivej. Takže jedem. Zvolil jsem si to sám. Společná smrt, nebo společný život… jiná možnost neexistuje. Lásko, jedu za tebou… v černobílém autě… nebo taky v černobílé rakvi…

~*~

PRÁSK! Slyšel jsem nějakou kovovou ránu, doufám, že to není můj konec. Než jsem otočil klíčkem v zapalování, radši jsem zavřel oči, teď je ovšem musím otevřít. Zatím to vypadá, že jsem živej!
Díky, Bože! Nechal jsi mě žít, a to znamená, že musím začít okamžitě sledovat situaci, abych tu k něčemu byl. Nejsem tu na výletě, ale na záchranný misi… připadám si jako v akčním sci-fi filmu. Sundám si helmu, abych viděl alespoň něco, ale všude je tma, jen slabě září pouliční lampy. Asi padesát metrů přede mnou v ulici stojí osvětlená trafika, ale podle všeho, co mi Filip říkal, tam nemá co dělat. Takže to je nejspíš první zádrhel Billova plánu. Měla být na druhé straně, tam, kde je klenotnictví. Mrknu tím směrem, ale nic zvláštního mi tam nepřijde. Stojí tam nějaká světelná reklama, ale jinak nic. Slyšel jsem ránu, když jsem přistál, ale moje oči byly zavřené strachy z toho, že až je otevřu, zjistím, že jsem někde v meziprostoru… toho jsem se bál nejvíc. Teď už je mi jasný, co to bylo. Bill to napálil čumákem Bédy přímo do stojanu na noviny. Nepočítal, že mu přímo do cesty postaví trafiku, neměla tam co dělat.

Přepnu řízení na auto, nastartuju, ale světla zatím nechám zhasnutá, na tu vzdálenost vidím, že se zatím nic neděje. Babka vylezla vzteklá z trafiky a jde směrem k Bédovi. Pomalinku a nenápadně se rozjedu směrem k nim, abych mohl všechno sledovat zblízka. Přece jen v té tmě by mi mohlo něco uniknout. Zatím se neděje nic zvláštního. Zastavím tak, abych byl ve tmě mezi dvěma lampami, nemusí mě hned vidět. Jenže co když se něco semele rychle… můžu od nich teď být tak třicet metrů… Konečně Bill otevřel okýnko Bédy a začal se s babkou vybavovat. Zřejmě dostal pěkně vynadáno. No, šikovnej bratr, málem ji napálil dveřma… vylezl bez helmy, jen v brýlích a kšiltovce, jak bylo domluvený. Popojedu blíž, to přece není možný… teď by se mělo podle všeho něco stát. Bill pomáhá sbírat noviny, pečlivě je narovnává do stojanu… to je celý on, div je ještě nepřeměří, aby zařezávaly. Chvilku do jedněch koukal… strčil si ty noviny do kapsy, ale babka ho hned odhalila… nechápu… to vypadalo, jako by ty noviny chtěl ukrást… jestli z toho vyleze, že ho dala trafikantka zatknout za krádež bulvárního plátku, tak snad umřu smíchy.

Jenže nic takovýho se neděje. Bill dál sbírá noviny a moje oči upoutá něco jinýho. Nevím, odkud se tam tak najednou vzal, ale k Bédovi se přiblížil nějakej chlápek. Má tmavý brejle, čepici naraženou… neustále se otáčí jakoby směrem ke klenotnictví a snaží se vypadat nenápadně. To se mu teda dost nedaří. Bill je zády k autu, takže ho nemůže vidět, ale já jo. Tak, Tome, tohle bude ono… to bude to, co tu Billa zdrželo. Je čas. Narazím si kšiltovku víc do čela a pomalu popojedu blíž. Pořád mám zhasnutý světla, aby si mě nikdo pokud možno nevšiml. Bill právě platí bábě noviny, co si dal do kapsy. Chlápek už je skoro u dveří Bédy a mně je jasný, že se chystá do něj nastoupit a nejspíš s ním ujet. Takže jdu na to, musím upoutat jeho pozornost, aby viděl, že o něm vím. Až uvidí, že má svědka, snad si tu plánovanou krádež rozmyslí a my s Billem v pohodě odfrčíme domů. Vystupovat Tome, jde se na věc… akce začíná… teď!
Do hajzlu! Jak to, že nejdou otevřít ty podělaný dveře? Cloumám s tím krámem jako blázen a ne a ne povolit. Hergot! To snad není možný, tohle se může stát jenom mně… proč jsem takovej smolař? Za co?

Vztekle a nešťastně sleduju přes čelní sklo, jak Bill právě nastoupil do auta. Vůbec si mě nevšiml, i když teď bych potřeboval nějak upoutat jeho pozornost. Rozsvítím světla, ale žádná reakce se nedostavila, asi nekouká mým směrem. Snažím se pořád marně otevřít ty pitomý dveře, ale budu je muset asi vykopnout… teď je na chvíli v Bédovi světlo, Bill nechal pootevřený dveře auta a snaží se číst si ty noviny, co nakonec koupil od babky. Na rozdíl od něj toho chlápka vidím na zadním sedadle a myslím, že to, co má v ruce, nebude stříkací pistolka… ale co je mi to platný? Hergot! Musím ty blbý dveře vykopnout!
Béda zhasnul, to je zlý znamení. Zřejmě už o něm Bill ví a má tu jeho pistoli zapíchnutou někde za krkem. Lásko, neboj se, jsem tu s tebou… panebože, snad ho nezastřelí. Ježíš, já jsem blbej, vždyť Filip mluvil o nějaký vadě centrálního zamykání, mluvil o tom, že nešly otevřít dveře u řidiče, ale tvrdil, že jsou spravený… zkusím dveře spolujezdce… no jistě, ty jdou otevřít normálně. Proč musím vždycky tak zmatkovat? Konečně! Jsem venku. Do uší se mi rozječela siréna. Něco se děje v klenotnictví naproti, sjela dolů bezpečnostní mříž a houkání nepřestává. Konečně mi to došlo, ten chlápek u Billa v autě je nejspíš příčina toho houkání? To znamená, že bude chtít rychle zmizet. Musím za nima, nesměj mi odjet. Bille, néééé! Tohle néééé! Béda zacouval od trafiky a pomalu se rozjel neznámo kam.
Do hajzlu! Praštím pěstí do kapoty. No, takže první selhání, Tomíku, záchranná mise je v hajzlu. Ty seš přece takovej kretén… co teď?

Rychle naskočím zpátky do auta a dolezu na sedadlo řidiče. Proklínám tebe a tvoje debilní vynálezy, Filipe! Nenávidím tě!!! Ještěže jsem to nechal nastartovaný. Musím za nima, než se mi ztratěj, to by byl průšvih. Takže zvolna rozjezd, nesmí si ničeho podezřelýho všimnout, teď si musím zahrát na sledovací komando. Jenže jak se to dělá? V životě jsem nemusel nikoho sledovat tak, aby si mě nevšiml. S bráchou jsme občas v autech závodili, když jsme měli čerstvý řidičáky, ale to jsme na sebe ještě dělali ksichty, když jsme jeden druhýho předjížděli… tohle je trochu něco jinýho. Snad si vybavím, jaký to je zdrhat před tím, když mě někdo sleduje, a vžiju se zpátky do role toho pronásledovanýho… toho jsem si užil za svůj život už hodně. Paparazzi z nás jeden čas nespustili oči, když se nás po tom nešťastným polibku snažili nachytat spolu v intimní situaci a my se snažili jim uniknout… docela nám to tenkrát šlo. Ještě k tomu mám na sledování absolutně nevhodný auto. Ta bílá barva na černým podkladě je naprosto šílená. Září snad i ve tmě. Hlavní je, že je pořád ještě vidím. Bill naštěstí nijak nespěchá, jede normálně povolenou rychlostí. Aspoň to… kdyby na to dupnul a zmizel mi v nějaký postranní uličce, těžko bych ho hledal. Teď si musím hlavně dávat pozor, aby si mě ten jeho únosce nevšiml. Doufám, že nemá čas se ohlížet dozadu. Nejspíš musí tou svojí pitomou pistolí ohrožovat Billa. Zabiju ho, hajzla… Jeho vlastní zbraní ho střelím do palice! Bože, lásko, já mám tak děsnej strach… co budeme dělat? Co když tě nezachráním a ten parchant tě zastřelí… ne, to mi nesmíš udělat… to ne…

Zatím je to dobrý, jedou po hlavní silnici, takže nevypadám nijak podezřele, Bill dodržuje pořád předepsanou rychlost. V dálce jsou slyšet policejní sirény. V tom okamžiku hodí Béda blinkr doprava a zahne do postraní ulice. Tak… a co teď? Když pojedu za nima, je jasný, že si mě všimnou. V takový opuštěný ulici nemůžu uniknout jejich pozornosti a mohlo by to Billa ohrozit. Dupnu na brzdu a stočím to k chodníku těsně za ulicí, do který odbočili. Stojím sice na zákazu stání, ale snad si mě nikdo nevšimne. Vypnu světla, ale motor nechám běžet. Za chvilinku vyrazím za nima, abych se přesvědčil, že udělali to, co si myslím. Je to jediný logický řešení, nejspíš někde zaparkujou a budou čekat, až se ty policajti přeženou. Mám dojem, že je tam značka slepá ulice, ale jistej si nejsem. To by bylo skvělý, nemusel bych ani za nima, stačilo by si tu na ně počkat. Jenže… nevím to jistě.
Bille, lásko moje, doufám, že ti ten hajzl neublížil. Snad ti jen vyhrožuje a nechá tě žít. Přece nemohl v tom klenotnictví ukrást miliony, když v rukách nic neměl. Ale asi čmajznul něco hodně cennýho. Když projížděj policajti kolem, radši se přikrčím, aby si mě nevšimli, budou zřejmě pátrat i po okolí.

Konečně jsou pryč, tak můžu vyrazit. Hodím tam zpátečku a trochu couvnu. Hm… tak to jsem se spletl, nebyla to slepá, ale jednosměrka, takže mi mohli klidně frnknout… hergot, doufám, že ne. Pomalinku projíždím ulicí a očima pátrám po Bédovi. Naštěstí je lehce k poznání, je to docela malý červenočerný auto. Už jsem skoro za polovinou a pořád nic…
Jo!!! Mám tě, lásko!!! Ježíš, to mi spadl kámen ze srdce. Nesmím zpomalit, musím projet, jako bych si ho nevšiml, ale tak krásně mi už dlouho nebylo. Bože, díky… díky… díky, ani nevíš, jak tě mám teď rád. Teda slibovat nic nebudu, ale možná na tebe začnu věřit.

Projedu na konec ulice a hledám místo, kde by se dalo nenápadně schovat, aby mě neviděli, až budou projíždět kolem. Bohužel nic takovýho jsem nenašel… nejde to, jsem moc nápadnej, tohle auto už viděli, podruhý by si mě určitě s tímhle výrazným lakem všimli a bylo by po sledování. Jedu dál, udělám kolečko a vracím se zase zpátky. Zastavím na začátku ulice a čekám, jestli se něco změní. Zatím je stále stejný ticho, policajti asi zaparkovali u klenotnictví a v oblasti, kde stojí Béda, se nic nehýbá. Doufám, že mi neodjeli za tu chvilinku, kdy jsem se musel vracet jinou ulicí… hergot, co když jo? Co když tady stojím jako pako a oni mezitím ujíždějí někam pryč… ale ne, to by nestihli, vzal jsem to rychle, jak to jen šlo. Bylo to sotva půl minutky, to by nestihli odjet. Nebo jo? Bože, proč jen musím prožívat tuhle pitomou nejistotu. Já tam snad budu muset vjet znova a zkontrolovat, jestli tam opravdu pořád jsou.

Nevydržím to, je to strašnej nápor na nervy. Tak jo… pomalu se zase rozjedu, projíždím ulici tak, abych působil dojmem, že hledám místo na zaparkování. Snad se mi to podaří je nevyděsit. Bille, lásko, prosím, podívej se mým směrem, necítíš, že jsem tu? Nemáš divnej pocit? Já cítím tvůj strach. Sám ho jsem plnej, ale ty si asi neuvědomuješ, že o něm vím… myslíš si, že jsem někde doma v minulosti a čekám, až se vrátíš. Ne, Bille, jsem tu, abych se o tebe postaral, jsem tu pro tebe, abych tě zachránil pro náš společný život. Musí pokračovat, přece to nevzdáme, když jsme si ho museli tak tvrdě zasloužit?
Jsi tady, lásko… stojíš pořád na stejném místě… miluju tě… slyšíš mě? Nemůžu se na tebe dlouho dívat, musím jet dál, ale chtěl bych, abys mě cítil. Aby tě alespoň napadlo, že to můžu být já. „BILLE!!!“ zakřičím v duchu tak, abych do toho zapojil všechen svůj strach a lásku, kterou teď cítím. Snad jsi mě postřehl, snad pochopíš, že jsem to já.

Uff… Tentokrát mám neuvěřitelný štěstí. Zprava právě vyjíždí auto a já hned zapluju na jeho místo. Vypnu motor, zhasnu světla a čekám. Jestli si mysleli, že hledám místo na parkování, tak jsem ho právě našel. Teď už zbývá jen vydržet a sledovat, kam pojedou.

BILL

„Můžu si navolit navigaci?“ zeptám se, když nastartuju motor.
„Ty netrefíš domů, závodníku?“ zeptá se mě udiveně můj únosce.
„Bydlím tady krátce, ještě se tu moc nevyznám a po tmě mi to dělá problémy,“ řeknu popravdě.
„Tak jo, nechci někde bloudit. Ale žádný blbosti,“ zaryje mi zase výhrůžně pistoli do tetování a já se opatrně nakloním k navigaci. Zapnu vyhledávání místa, kde teď jsme, a nastavím naši adresu. Celou tu cestu se budu modlit, aby byl dům prázdnej. Nedovedu si představit, jak by to celé dopadlo, kdyby tam na mě čekala máma s Davídkem. Bude ten cvok ohrožovat i malý dítě, jen aby si zachránil svůj zlodějskej krk?
Anděli… slyšíš mě? Jsi tu? Já vím… poslední dobou od tebe pořád něco chci, ale jsem furt ve srabu. Doufám, že mi píchneš, protože tohle už je nad moje možnosti. Tohle už nezachráním jen svou umíněností a tvrdohlavostí… na tohle potřebuju strašně velkou dávku štěstí. Prosím, pomoz mi… pošli mi někoho na pomoc… třeba Toma… někde tu přece je… i když ztracenej. Nemohl se vypařit jen tak, musí tu být. Já to cítím. Určitě žije, kdyby nežil, poznal bych to. Už znám dobře ten pocit, když byl mrtvý, a ten teď určitě nemám. To bylo naprosté zoufalství, cítil jsem to v srdci dřív, než mi to zavolali. Prosím… pomoz mi…

„Tak jedem, co se děje?“ vytrhne mě z přemýšlení a v jeho hlase je slyšet nervozita. Vyhodím blinkr a pomalu sešlápnu plyn. Mám pocit, že Bédův motor burácí na celou ulici a všichni slyší, že odjíždíme.