Nejistota a strach prostupovala celým jeho prochladlým tělem. Z černých, nakrátko střižených vlasů mu stékalo několik ledových krůpějí, vsakujících se do límce modrobílé kárované košile, po které si vesele poskakovalo několik tmavě hnědých medvídků. V chundelatých bílých papučkách v podobě psa s velkými černými oušky a kulatým čumáčkem, již několik minut přešlapoval na místě, neschopen jakéhokoli jiného pohybu. A přitom by stačilo jen natáhnout štíhlou ruku a stisknout vypínač. Jenomže to by nejprve musela jeho dlaň vstoupit bránou mezi kouzelné bytosti a hlavně všemožná strašidla, skrývající se pod rouškou tmy, jež se rozpínala celým jeho pokojem. Ke strašidlům, která tiše vyčkávají za pootevřenými dveřmi, aby ihned, jakmile mezi ně vstoupí jedna vyplašená dětská duše, po něm mohla chňapnout svými ohyzdnými dlouhými prsty a sníst si ho jako hlavní chod k pozdní večeři.
Chodbou k němu doznívala znělka televizních zpráv a hřejivý smích jeho maminky, spolu s příjemným hlasem jeho nevlastního otce a o deset minut staršího brášky, který právě podstupoval každodenní popřání dobré noci, jež měl on, Bill, díky tomu, že vyhrál v jejich případě už tradiční boj o koupelnu, naneštěstí za sebou.
Vteřiny čekaní na spásu v podobě jeho dvojčete, se vlekly neskonale pomalu. Jakoby se mu tím čas vysmíval do tváře, protože až moc dobře věděl, že hoch sám nebude schopen udělat ten jediný krok vpřed. Do temnoty…
Zdálo se mu to jako věčnost, než zaslechl ono povědomé hlasité našlapování postavy, kráčející pozvolna po točitých schodech, nevynechávají pro ni ani tak typické poskočení na předposledním schodě. Ještě chvíli, jenom kratičkou chvíli…
„Bille, proč už nejsi v posteli ?“ ozval se po jeho boku zvídavý hlásek.
„Čekal jsem na tebe…“ odpověděl a pohlédl do čokoládově zbarvených očí svého sourozence, který se na něj přívětivě usmíval.
„Nemusel jsi. Přišel bych za tebou…“ namítl Tom.
„Já vím, jenže…“
„Copak?“ zašeptal Tom a pohladil svého mladšího brášku po lící. Ne konečky prstů, ale celou dlaní. Přesně tak, jak to měl jeho andílek rád…
„Bojím se…“ špitl a blaženě přivřel víčka. Miloval, když se jej bratr dotýkal… Cítil se pak výjimečný. Nikomu jinému totiž jeho dvojče nevěnovalo tolik jemnosti, pozornosti a citu jako právě jemu. Možná jen své kytaře…
„Čeho, prosím tě?“ zeptal se chlapec a úsměv na jeho tváři se ještě o něco rozšířil.
„Strašidel…“ pípl a hodil kradmý pohled před sebe.
„Strašidel?“ ujišťoval se Tom, nedokázaje již dále skrýt své pobavení.
„Jo. Strašidel, co stojí za dveřmi a čekají až vstoupíš, aby na tebe mohli skočit a následně si na tobě hezky v koutku pochutnat,“ nafoukl tváře a otočil se k tomu druhému zády.
„Billí, neurážej se… Já ti rozsvítím, ano?“ řekl Tom a prosmekl se okolo svého dvojčete, aby dosáhl na vypínač.
„Tomi, ne! Co když…“ vykřikl, avšak než stačil bratra zastavit a vysvětlit mu nebezpečnost jeho počínání, ozvalo se tiché „klik“ a pokojem se rozjelo příjemné, lehce oslepující světlo. Tom vešel do místnosti a strčil svou dredatou hlavu za dveře. Po chvilce ji opět vytáhl a natáhl k němu ruku, stále nejistě přešlapujícímu na chodbě.
„Pojď sem, žádné strašidlo tady není…“
Okamžik váhal, ale nakonec se chytl bratrovy nabízené dlaně a nechal se vtáhnout do pokoje a nakoukl vyplašeně za dveře. Nikdo tam nestál…
Ještě několik málo chvil nejistě zkoumal stěnu před sebou, hledajíc jakoukoli sebemenší skrýš, či skulinku, kam by se mohly ty krvežíznivé příšery schovat, ale žádnou nenašel.
Opatrně se otočil zpět a očima dítěte, které babička nachytala ve spíží se zamatlanou pusou od rybízové marmelády, pohlédl na bratra, jenž celou dobu pobavené sledoval jeho počínání.
„Zmizeli. Vyplašil jsi je… Bojí se světla stejně jako…“
„… se můj malý bráška bojí tmy…“ dopověděl za něj Tom a jemně jej objal.
Přivřel víčka. Vychutnával si ten hřejivý pocit bezpečí, který se mu rozléval po těle a omámil jeho splašeně bijící srdce, tetelící se blahem pod ochrannými křídly jeho dvojčete, chránícími ho před všemi zlými nástrahami temné noci, kterou v tolika okamžicích miloval pro její tichý klid a zároveň nenáviděl pro její mnohá tmavá zákoutí.
„Měli bychom si jít už lehnout, mamka nás za chvíli půjde nahoru zkontrolovat.“ Řekl chlapec s dredy a odtáhl se od svého sourozence. Již se obracel směrem do chodby, když jej zastavil něčí plachý stisk dlaně. Otočil se zpět a znovu pohlédl do těch čokoládových studánek, těm jeho tak podobných, od nichž se právě odtrhl.
„A… Co ten bubák pod postelí?“ šeptnul skoro neslyšně.
„Copak ten dělá?“ zeptal se Tom a trošku naklonil hlavu na stranu na znamení, že poslouchá. Pocítil, jak jeho tváře polévá známá horkost.
„Jakmile usneš, vyleze z pod postele, potichu se k tobě přikrade a následně tě udusí jedním z tvých vlastních polštářů.“ Odpověděl, rudnoucí až za ušima.
„Já už tě k tomu Georgovi nikdy nevezmu…“ povzdychl si Tom, obešel jej, klekl si na všechny čtyři a zadíval se pod postel, svítíc si malou baterkou, kterou předem sebral z bratrova nočního stolku.
„Žádnýho bubáka tu nevidím. Jenom pár pavučin a hromadu rozsypaných pastelek z toho červenýho kufříku s Krtečkem.“ Promluvil Tom nakonec a vyhledal jej očima.
„On… schovává se v koutě.“ Namítl plaše a nervózně si skousl spodní ret. Tolik, že ani ne po pár okamžicích pocítil známou nasládlou pachuť drobných kapiček vlastní krve.
Starší z dvojčat zakroutilo nevěřícně hlavou, lehlo si na chundelatý světle zelený koberec a zmizelo pod postelí. Natáhlo se pod ní, jak dlouhé tak široké, a začalo sebou plácat jako ryba na suchu, marně se snažící plavat. V jednoduchých tempech rytmicky roztahoval ruce a nohy, aby svým hubeným tělem zaplnil co největší prostor a jakýkoli bubák, který by si pohrával jen s pouhou myšlenkou jeho brášku udusit, neměl sebemenší šanci se skrýt.
„Nic tu není.“ Zahuhlal Tom a pozvolna se začal pozpátku plazit na světlo. Ovšem jeho prostorová orientace nejspíš utrpěla nedostatkem kyslíku a vdechováním několika tisíců zrnek prachu, vířících ve vzduchu, několik trhlin, jelikož se rozhodl nadzvednout na loktech o pár vteřin dřív a uštědřil si tak jednu pořádnou ránu do týla.
„Auuuu!“ vyjekl a ublíženě se posadil na zem. Pravou ruku si tiskl k hlavě, jež mu hořela v jednom plameni.
On, z něhož zatím díky bratrovu počínání již opadl počáteční strach z nadpřirozených věcí, toužících po úkladné vraždě, a dokonce se začal usmívat, rázem zbledl. Vyděšeně poklekl k Tomovi, aby mu následně svými hebkými dlaněmi opatrně sundal ruku z vlasů a v podobě jemného chladivého vánku ztlumil bolest a odnesl ji pryč spolu s posledním třpytem kapky slané rosy, jež chlapci v první vteřině ulpěla na řasách.
„Bolí to moc?“ zašeptal.
„Už ani ne… Mám hrozně šikovnýho zdravotního bratříčka.“ Odpověděl Tom a zářivě se na něj usmál.
„Zdravotnímu bratříčkovi je líto, že jeho dvojčátko kvůli němu utrpělo tak vážné zranění.“ Zašveholil a dál se se zaujetím prohraboval jednotlivými prameny světlehnědých dredů.
„Zdravotnímu bratříčkovi to nemá být proč líto, protože si to jeho nešikovné dvojčátko zavinilo samo.“ Přistoupil Tom na jejich drobnou slovní hříčku a s širokým úšklebkem ho povalil na zem, až vypískl leknutím.
„Jenomže…“ chtěl začít namítat, ale byl umlčen ukazováčkem, jenž mu jemně překřížil rty, a duhovkami zbavenými ebenovou hnědí, planoucí těsně nad jeho překvapenou tváří.
„Dvojčátko totiž pozapomnělo na záludné nástrahy postele zdravotního bratříčka.“
„A co když to byly záludné nástrahy bubáka, kterého si dvojčátko nevšimlo a kterého se zdravotní bratříček tolik bojí?“ vykulil na bratra očka a důležitě zakýval hlavou na znamení, že jeho dvojčátko je přece naprosto dokonalé a nanejvýš statečné, takže ho nemohl skolit pouhý dřevěný rám.
„Tak dvojčátko bude celou noc hlídat klidný spánek svého vystrašeného zdravotního bratříčka a ochrání ho před vším zlem.“ Odvětil Tom, pomohl mu vstát a než se stačil vzpamatovat, usídlil se na levé straně Billovy postýlky a pohodlně se uvelebil v roztahaných přikrývkách, ve kterých si odpoledne pohodlně hověl Kazimír.
Trochu nadzvedl cíp peřiny s egyptskými motivy, aby pod ni mohl vklouznout a ochranitelsky jej do ní přikryl. Chvíli si jen tak mlčky hleděli do očí, zachumlaní až pod bradu, dokud se pohodlně nezavrtěl a neposunul se o něco blíž ke svému sourozenci.
„Povíš mi pohádku?“ poprosil a rozpustile na Toma zamrkal.
„A jakou chceš slyšet?“ usmál se Tom a svými prsty jemně obkroužil linii bratrových lícních kostí a zastrčil mu jeden z těch několika neposlušných podélných pramenů.
„Jakoukoli…“ zapředl spokojeně a schoulil se bráškovi do vyhřáté náruče.
„Tak dobře… Bylo nebylo…“
Když je po několika minutách přišla zkontrolovat maminka a zhasnout jim světla, Tom právě líčil zoufalý boj statečného prince s neviditelnými přízraky, chráníc svou spanilou princeznu.
Víčka mu začala samovolně klesat únavou. Čekal tmu, avšak namísto toho jakoby ji snad tenký proužek světla přicházející z pod dveří pozvolna celou kousek po kousku pohlcoval, stejně jako tichý šepot, jenž postupně slábl ztracen v nicotě té nejoslnivější záře. A jediné, co stále přetrvávalo, byl ten příjemný pocit bezpečí a teplá náruč plná lásky…
*
Tomi…
Jak to dopadlo s tou princeznou…
Zachránil ji?
~* ~
Vítr pozdního léta roztančil se zamlklým pokojem, nadnášejíc jemné sítě bělostných záclon. Pohrával si s dlouhými prameny černých vlasů, lemujícími jemnou alabastrovou tvář a slunci, jež rozlilo svou zlatavou zář do oken, z paprsků uzmul několik střípků jasu a posypal jimi skleslá víčka, lemována konturou tmavých řas.
Přinášel příslib, naději novým začátkům… Ač už teď věděl, že cesta bude ještě příliš trnitá na to, aby se vyplatilo čekat na šťastný zítřek, skrývající se za obzorem nedohledna.
Vždyť pouhé dnes ještě nic nepřineslo…
I když…
Černovlasý chlapec se rozespale zavrtěl a schoval si hlavu pod polštář, snažíc se ještě alespoň chvíli zachovat si ten příjemný pocit, jenž se zmocnil jeho těla, když jej jeho starší bráška ve vzpomínce objímal a vyprávěl pohádku na dobrou noc.
Ne, nemohl to být pouhý sen…
Tisíckrát…
Už chápal význam toho slova, jež původně zdálo se být nadnesené…
Však počáteční pocit euforie, jenž se zmocnil jeho vyhaslého srdce, prahnoucího stále víc a víc po ztracené lásce, již mu uzmul osud, se rozplynul v okamžiku, kdy otevřel oči a dovolil tak realitě, aby mu sundala růžové brýle poznamenané prachem snů a nejtajnějších přání…
Místo vedle něj zelo prázdnotou. Jen polštáře snad alespoň trochu svědčily o tom, že vedle něj možná spal někdo další. Odešel však dřív, než ten první dokázal ocenit jeho přítomnost…
Copak jedna špatná odpověď, pouhá slova, jež nic neznamenají a staví se bez rozmyslu na pouhé setině chvíle… Copak může všechno zničit?
Ano, asi ano…
Jinak by jej přeci jeho dvojče svíralo v náručí…
autor: Cera
betaread: Janule
autor: Cera
betaread: Janule
to je kráááásny 🙁
náádherný
teda mocinky moc krásný!!! ááá a už si vzpomíná že jo… to byla vzpomínka ne sen nebo se pletu? no každopádně pár vzpomínek by mu prospělo… XD rychle dáááál…
Jééé, to bylo krásný….
Dalšííííííííííííí pls!!!!Toe tak nádherný!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
To bolo nádherné. Najradšej mám keď si spomínajú na svoje detstvo 🙂 Škoda, že Tom odišiel, ale asi sa bál prebudenia 🙁