„Jé, mami,“ Bill vykulil překvapeně oči, když druhý den do dveří namísto Toma vstoupila Simone. „Co tady děláš?“
Matka se k němu sklonila a lehce ho políbila na tvář. „Ahoj zlatíčko, to je překvapení, co?“ Spěšně shodila z ramen rozepnutý tmavý kabát, podšitý umělou kožešinou, a přehodila ho přes židli. „Tom někde nastydl a leží v posteli. Nechala jsem ho doma ze školy. Příští týden vám stejně začínají pololetní prázdniny, tak se snad tolik nestane. Vzala jsem si volno v práci, abych za tebou mohla přijet, abys tu nebyl tak sám, když Tom nemůže přijít…“ Rozevřela objemnou kabelku a vytáhla velkou tabulku hořké čokolády, nějaké sladkosti a ovoce. „Máš na něco z toho chuť?“ zeptala se předtím, než otevřela bílý stolek vedle Billovy postele, kam chtěla všechno naskládat.
Bill nemohl jen tak lehce přejít přes zklamání z toho, že Tom nepřišel. „Dal bych si kousek čokolády,“ pronesl zaraženě. Nechtěl být podezíravý, ale bylo divné, že Tom nastydl zrovna druhý den po tom, co se mezi nimi stalo. Matka odlomila celý řádek a s úsměvem mu ho podala. Nacpal si do pusy všechny čtyři kostičky a požitkářsky je nechal rozpustit. „Hmmm,“ zamumlal, „ta je výborná.“ Mlsně zabloudil pohledem ke rozbalenému staniolu na stolku. „Ulomíš mi ještě kousek?“
„To víš, že ano,“ matku potěšilo, jak se výběrem trefila do jeho chuti. „Musíš pořádně jíst, aby ses dal zas brzy do pořádku.“ Na chvíli se odmlčela a sledovala, jak do sebe Bill cpe další čtyři kostičky. „Mám pro tebe překvapení,“ mrkla na něj.
„Jaký?“ zahuhlal s plnou pusou. „Povídej,“ vybídl ji.
„Pozítří ti sundají krunýř a když bude dobrý rentgen, půjdeš domů. Sádra na noze ti zřejmě zůstane ještě týden a pak by ti ji sundali a když bude všechno v pořádku, budeme jezdit na rehabilitace a opatrně zkoušet chodit.“
„Já půjdu domů?“ vyletěl nadšeně Bill, pusu špinavou od čokolády.
Matka přikývla. „Za dva dny… když bude samozřejmě všechno v pořádku,“ dodala.
„Jupííííí.“
Usmála se, lehce setřela kousek čokolády, který ulpěl na jeho horním rtu, a prohrábla rukou jeho zacuchané tmavé vlasy. „Ani si neumíš představit, jaký jsme o tebe s Tomem měli strach. Ještě že to všechno dobře dopadlo.“
„Mami?“ Tázavě k ní zdvihl oči. „Ten člověk, který mě srazil… mluvil jsem s ním. Byl tady za mnou a… omluvil se mi.“
Simone překvapeně vytáhla obočí. „Ty ho znáš?“
Bill přikývl. „Ano, znám. Teď už ano. Chtěl jsem… nechci, abys podnikala jakékoli kroky k tomu, aby za to byl potrestaný. Rozumíš mi, co tím chci říct?“ Jeho výraz byl vyloženě prosebný.
„Takže mám zajít na policii a nedat souhlas poškozeného s trestním stíháním? Je to to, co po mně chceš?“ ujišťovala se, že správně pochopila smysl jeho slov.
Bill přikývl. „Jo, to je přesně ono. A… neříkej to, prosím tě, Tomovi, ano?“
Simone po chvíli váhání kývla. „Dobře, když to tak chceš… jsi už skoro dospělý, už musíš sám vědět, co je správné a co není.“
Vděčně po ní natáhl ruce, aby ji mohl obejmout. Pochopila a sklonila se k němu. Chytil ji kolem krku a zašeptal: „Děkuju mami, seš skvělá.“
*
Touhle dobou už musí být máma v nemocnici, uvažoval Tom, zatímco do sebe soukal svačinu, kterou mu Simone nechala na lince. Hezky se prospal a cítil se báječně. Máma mu na to nachlazení skočila docela ochotně. Mňam, rohlík se šunkou a paprika, tak to má být, pochvaloval si máminu péči, když výjimečně nebyla v práci. Předstírat nemoc se mu docela líbilo. Napil se zteplalé coly a zadíval se z okna ven na zahradu. Venku svítilo chladné zimní slunce a sníh pod jeho doteky přímo jiskřil.
Tom vstal a přešel k oknu. Přitiskl nos na studené sklo, okamžitě se pod jeho teplým dechem zamlžilo. Sklouzl očima ke kytkám, které matka pěstovala na bílém parapetu. V jednom květináči byl zapíchnutý malý kominíček s čtyřlístkem pro štěstí. Pamatoval si, že ho jednou dostala od Billa… zřejmě z nějakého výletu, podrobnosti si nepamatoval, jen si vybavoval, s jakou radostí a pýchou jí ho tenkrát dával. Dotkl se špičkou prstu malého černého kloboučku na hlavičce usměvavé postavičky. Ještě pár dní a bude zpátky. Stejně před ním neuteču. Vrátí se domů a co bude dál? Budeme si hrát na to, že je všechno jako dřív? Nebo mám snad přiznat, kvůli čemu už pár týdnů nespím? Mám přiznat, že jsem viděl tu kresbu, kterou má schovanou v posteli pod polštářem? Mám mu říct o své posedlosti tou povídkou? Mám mu říct, že tajně spím v jeho posteli, abych ho aspoň trošku měl u sebe? Mám mu říct, že už tři týdny jsem se nedotkl žádné holky? Nebo mám raději mlčet a tohle všechno si nechat pro sebe?
*
Už zdálky Harry uviděl zářivě žluté vlasy, prosvětlující temnou chodbu bradavického hradu. Právě šel s Ronem na hodinu přeměňování a snažil se soustředěně vnímat Ronův monolog na téma, jak je čím dál těžší vyjít s Hermionou. Z druhé strany se k učebně blížila partička zmijozelských. Draca v jejich středu nešlo přehlédnout. Svou nápadnou, téměř nezdravou bledostí doslova zářil. Při pohledu na ty jemné rysy se na Harryho tváři na malý okamžik rozprostřel zasněný výraz. Byly tomu už téměř dva týdny od večera, kdy se poprvé sešli ve věži a zakopali válečnou sekeru. Scházeli se velmi často, vlastně skoro každý druhý den… povídali si. Hodně si spolu povídali a učili se navzájem poznávat jeden druhého. Harry se v Dracově přítomnosti cítil obdivuhodně dobře. Když se poprvé odvážil promluvit o svém neveselém dětství a krušných podmínkách u Dursleyových, tehdy Draco projevil nečekané pochopení. Svými štíhlými prsty sevřel Harryho ruku a povzbudivě ji stiskl. Bylo to vůbec poprvé, kdy jejich vzájemný dotek vyvolal právě on. Harry si to uvědomoval a byl mu za to vděčný. Cítil se šťastný, bylo mu s ním tak dobře jako nikdy s nikým předtím…
Vlastně od té doby, co začalo jejich křehké přátelství, Harryho divoké sny trochu ubraly na své živosti. Změnily se. Ne že by se mu o Dracovi nezdálo, ale živočišnou a divokou touhu nahradily lenivé a něžné doteky. Dnes ráno se probudil rozechvělý, na sobě ještě cítil Dracovy dlaně, jeho polibky hladily horkou kůži… tiskl se k polštáři a těšil se na večer, kdy vedle něj alespoň bude moci sedět, zblízka se na něj dívat a představovat si, že jednou… třeba… překoná tu vzdálenost, která je stále dělila.
S Ronem po boku došli ke dveřím do učebny. Crabbe si neodpustil nějakou poznámku, kterou Harry naprosto nevnímal, ale Ron na ni pohotově zareagoval. V nastalém zmatku vyhledal Harry pohledem šedé oči. Nemusel nic říkat, rozuměli si beze slov. Na jeho němou otázku, Draco jen nenápadně přikývl a spěšně vešel do místnosti.
„Slyšel jsi, co mi řekl?“ zasyčel vedle něj Ron nenávistně a kývnul bradou směrem ke Crabbemu, který celý incident zas líčil Dracovi a Goylovi. Harry si byl jistý, že ho Draco vůbec neposlouchá. Zachytil jeho pohled, který k němu nenápadně sklouzl. Pousmál se. Tahle jejich tajná komunikace byla tak nebezpečná a přitažlivá zároveň. Oba jasně věděli, že by měli dávat pozor, aby si jejich kradmých pohledů nikdo nevšiml, ale jeden jako druhý to prostě nedokázali úplně ovládnout.
*
„Jsi v pořádku, Draco?“ starostlivý hlas Pansy Parkinsonové probral Draca z přemýšlení. Uvažoval nad tím, jak se spousta věcí za pouhé dva týdny změnila. Jakkoli byl přesvědčený, že mezi ním a Potterem nikdy nemůže existovat nic jiného než zášť a nevraživost, ten tmavovlasý kluk s jiskřivě zelenýma očima si ho naprosto získával svou přímostí a odhodlaností. Vyprávěl mu o sobě bez obav, že toho Draco zneužije… nebál se ho, prostě mu důvěřoval. Důvěra bylo něco tak nového a neskutečného v Dracově životě, cítil se najednou důležitější, užitečný, někdo si ho vážil, ale zároveň si uvědomoval ohromný závazek, který s sebou přináší to, že mu někdo věří…
„Cože?“ zeptal se nepřítomně.
„Nechceš se jít projít? Třeba k jezeru?“ Cítil v zádech upřený pohled.
„Nechci,“ zavrtěl zamítavě hlavou a pootočil se. Nepletl se. V zelených očích mohl číst lehké rozladění. Vlastně to očekával, i on cítil podobné rozladění, kdykoli se k Harrymu přiblížil někdo z jeho přátel. Bylo příjemné vědět, že v tom není sám. Potřásl hlavou a vstal z lavice. Bez jediného slova si sbalil věci a odešel ze třídy. Pansy se za ním dívala smutně, se slzami v očích, ale její slzy Draca nikdy nebolely. Byla mu lhostejná.
*
„Je to zvláštní,“ promluvil Harry do ticha. Seděli vedle sebe na vyvýšeném výstupku u okna ve věži, která se už po tolikáté stala jejich večerním útočištěm. Draco se opíral bradou o pokrčená kolena a pozoroval hvězdy na temné obloze. Když Harryho hlas porušil tu tichou harmonii, odpoutal se od těch zářivých dálek a obrátil se k němu, spánkem opřený o složené ruce.
„Co je zvláštní?“
„To, že mi není příjemný, když se bavíš s Pansy,“ Harry se lehce zamračil. „Nesměj se, fakt mi to dneska vadilo. Víš, možná sis toho nevšiml, ale jí se líbíš.“
Dracova tvář se stáhla do pobaveného usměvu.
„Tak Draco, nesměj se tomu, já to myslím vážně.“ Čertil se Harry.
„Nesměju se ti, Harry, jen… přijde mi to roztomilý.“
Harry se zamračil.
„No tak,“ štíhlá ruka jemně pohladila nakrčenou kůži mezi tmavým obočím. „Tak se tolik nemrač.“ Draco jen doufal, že Harry nepostřehne nepatrně chvění, které nebyl schopný ovládnout. Ale hrozně moc ho lákalo dotknout se jeho obličeje. Ještě nikdy to neudělal, ačkoli už ho to párkrát napadlo. A teď tady byli sami, jen oni dva. Zatímco tak uvažoval, ani nezaregistroval, že Harry se už dávno nemračí. Jeho ruka však stále ještě hladila jemnou kůži na kořeni rovného nosu.
„Draco?“ Zvláštní ochraptělost v Harryho hlase ho probrala. Polekaně stáhl ruku zpět a velkým obloukem se vyhnul Harryho pohledu.
„Ano?“ odpověděl rozpačitě.
„Řekni… co teď cítíš?“ Harry svou otázku téměř vydechl a nepatrně se naklonil dopředu, k Dracovi. Ocelové oči byly tak blízko, že téměř mohl rozeznat drobné tmavé tečky na duhovce. Věděl, že právě řekl něco, co už nejde vzít zpátky.
Draco mlčel.
„Cítíš to samé… co cítím já?“ zeptal se tiše, aniž by ty šedé oči pustil ze zřetele. Odpovědí mu bylo ticho přerývané dvojím zrychleným dechem. Natáhl se ještě víc, jako by si tím chtěl pojistit, že mu neunikne ani hláska z Dracových slov. Draco seděl bez pohnutí, jak krásná mramorová socha. Jeho nejistota dodávala Harrymu sílu. Teď když tady byli spolu sami, obklopeni jen tmou a svitem hvězd, měl pocit, že se ocitl ve svém snu. Tam kde obvykle býval odvážný a smělý. I teď se takovým stal. Nevšímal si Dracovy strnulosti, přimhouřil oči a dokončil pohyb, který začal. Když jeho rty dopadly na ta bledá ústa, oba ztuhli. Draco překvapením a Harry hrůzou, čeho se to opovážil. Byl to nemotorný, nesmělý dotek. Harry zrudnul a polekaně se stáhl zpátky. Jeho odvaha a smělost dodaná mu pocitem snové atmosféry se rozpustila pod skutečností toho jediného polibku.
*
Tom si spokojeně zamnul ruce. A je to tady! Jejich první skutečný polibek. Co ale bude dál? Odmítne Draco nabízenou náruč? Nebo naopak přijme?
Hlavou mu probleskl ten krátký okamžik, kdy se směl dotknout Billových rtů. Ačkoli se snažil ze všech sil tuhle vzpomínku vytěsnit ze své paměti, dychtivost, s jakou mu Bill vycházel vstříc, a pocity, které v něm v tu chvíli ožily, byly něco jedinečného a neopakovatelného… a nezapomenutelného. Dotkl se bříšky prstů svých měkkých rtů. Chci to zopakovat? A ty, Bille?
autor: Michelle M.
ach konečně tuhle povídku přímo milujůůůůů….jistě že si to chce Bill zopakovat že váháš Tome…..tak šup zvedej se a val do nemocnice…..hejííík rychle dááááálxD
samozřejmě, že chce – oba 🙂 .. a nemohu si pomoci, ale ten Dorian mě stále znepokojuje.. :/ – už jsem asi blázen.. 😀 btw: Tom takový simulant :/:D .. jako vždy skvělé! 🙂 rychle dál! 🙂
Je moc krásne , že to , čo sa deje u Harryho , sa deje aj u Toma, len troška …skôr? x) prosím moc , dalej x)
Bill taky určitě xD
hej asi jsem si mnula ruce jak Tom 🙂
mě se to prostě tááááááááááááááááááák líbí ^^…opravdu jedna z nejlepších povídek :)….jen tak dááál :)))
xO
*smrtelně umřetá*
Předstírat nemoc občas není na škodu, důvěrně to znám. Ale jak už Tom říkal, stejně Billovi neuteče. A až se ten tmavovlasý ďáblík vrátí domů, určitě Tomimu prozradí, jestli to chce či nechce zopakovat 🙂
Taky by mě zajímalo, co na Harryho opovážlivost řekne Draco. Abych řekla pravdu, vůbec to nedokážu odhadnout. Vzhledem k jeho povaze bych tipovala, že se ze začátku spíš projeví jeho nepřístupnoust, ale těžko soudit, tenhle příběh je nevyzpytatelný.
Vím, že už jsem se ti rozplývala nad kontrasty a zároveň podbnostnmi příběhu, ale přišla jsem ještě na jednu věc. Možná je to blbost, ale zdá se, že to co bude dál s Billem a Tomem, jako by záviselo na vývoji děje u Harryho a Draca. Ach jo, už jsem asi vážně paranoidní. No nic, už končím, nebo z toho zase bude úděsně dlouhej sloh. :))
Už nevím, co mám psát…pstě krása. Krása, krása, krása, krása, krása,…
hoooooooooneeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeem dááááááááááááááááál
To byla nádhera… taková romantika… až jsem se z toho rozněžnila a usmívám se tu jak měsíče na hnoji 🙂 Ti dva na věži jsou tak roztomilí… Sice je Tom trošku srabík, ale já se mu nedivím. Předtím byl odvážnej až dost, tak teď má právo trošku pochybovat, jestli neudělal něco špatně. Ale Bill mu dal jasně najevo, že ne, tak čeho se bojí? Nejspíš sám sebe. Vtáhlo ho to dokonale, nádherný je, jak se raduje nad prvním polibkem Harryho a Draca… tady je vidět, co dokáže dobře napsaná povídka udělat s každým… nakonec i s takovým klukem, jako je Tom. :o) Pak že je to spíš pro holky… pfff… prdlačku. Pro všechny to je. Tahle povídka nabírá obrátky sice pozvolna, ale neustále a stupňuje se takový to napětí, co člověka nutí přemýšlet, jak to bude dál. Už se těším na návrat Billa domů, to už se Tom Billovi nevyhne a bude muset něco podniknout a na to se moooooc těším 🙂 Krása, Michelle, užila jsem si to :o) J. <3
túto poviedku úplne žeriem 🙂 je skvelá a už sa teším na ďalší dielik 🙂
Konečně jsem se propracovala na konec :-O Nějak jsem dlouho moc nečetla a mám toho spoutu nakumulovaného až to hezké není 😀 Ale já si to postupně hezky vychutnám 😉 Jako tenhle krásný Příběh nadruhou :))) Protože mě pořád nepřestaly ty dva příběhy v jednom fascinovat :-O Uteče Draco nebo políbí Harryho sám od sebe? Co se stane až se Bill vrátí domů? Jakou roli sehraje Dorian? Je tolik otázek a jen další díl mi na ně odpoví… snad… třeba až ten další… moc se na ty díly těším :)))
wooooooow…Tom už je jako já 🙂
Tomééé..Řekni mu to..Jasný ? ekni..A honem 🙂
Ano, ano, ano! 😀 bože to bola paráda… nemohla som z toho keď Draco povedal že mu príde roztomilé že Harrymu vadí keď sa baví s Pansy… bože a potom keď ho tam oslovil "Harry" aaach to je také krásne čítať hento namiesto "Pottera" 😀 a potom tá pusa… ja som pri tom vôbec nedýchala… bolo to úžasné a som naozaj strašne zvedavá ako na to Draco zareaguje… och dúfam že sa teraz nestiahne a nezačne sa Harrymu vyhýbať alebo niečo… veď aj on k nemu určite niečo cíti 🙂 či?… och a inač ja som tak nejak tušila že Tom dnes za Billom do nemocnice nepríde… ale stále som dúfala :-/ ach jaj a ja som sa tak tešila :D… no čo už, som zvedavá aké to medzi nimi bude keď sa zase stretnú 😀 strašne sa na to teším 😀 milujem to!
A znovu kolaps. Dvojnásobný. Nádych, výdych, lebo tu umriem a nedozviem sa ako je to ďalej.
Dokonalosť to je táto dvojitá poviedka.