autor: Saline A.
Vzbudil se v prázdné ložnici, ticho narušoval jen zpěv ptáků zpoza oken. Promnul si obličej a neochotně se v posteli převalil. Doufal, že Bushida přes noc jeho nálada přejde, že až se vzbudí, bude vedle něj a bude ho držet za ruku. Fakt, že se to nestalo, ho rozhodil víc, než si dokázal připustit.
Jen v Bushidově tričku a boxerkách se vymotal z peřin a rozhodl se najít ho, přestože bylo ještě příliš brzy na vážné rozhovory. Chtěl vědět, co se děje, a co udělat, aby to skončilo. Díky času, který v domě strávil ve chvílích, kdy se staral o Luise sám, měl dobrou představu o všech místnostech, kam by se mohl schovat, proto automaticky zamířil k menší místnosti na konci chodby. Bill, který celou dobu maximálně ctil Bushidovo soukromí, tam byl jednou jedinkrát – předpokládal, že je to jeho pracovna, zejména podle masivního stolu s koženým křeslem a knihovnami po stranách. Přišlo mu ironické, že drogový dealer měl tak honosně vybavenou pracovnu, ale říkal si, že to určitě mělo svůj důvod, proto do toho nijak nerýpal a místnosti se vyhýbal, aby nenarušil Bushidovu osobnost dýchající z každého centimetru.
Seděl v křesle bokem k oknu. Bosý, v černých kalhotách a s rozepnutou bílou košilí vypadal jako bůh. Bill okamžitě zalitoval, že ho bude muset vyrušit, věděl ale, že nemá na vybranou, ne, pokud chce, aby to fungovalo.
„Myslel jsem, že tu zůstávám, abychom se ani jeden nemuseli probouzet sám,“ zamumlal tiše ze svého místa mezi dveřmi.
Bushido odvrátil pohled od něčeho, co ho na zahradě upoutalo, a stočil ho k mladičkému chlapci. Bill mohl vidět vyčerpání v jeho očích umocněné povzdechem. Bushido k chlapci mlčky natáhl ruku a zval ho tak k sobě. Trochu se uklidnil, když neodmítl, a ochotně k němu přešel, usazuje se mu na klíně. „Promiň, maličký. Celou noc jsem nespal a nechtěl jsem tě rušit.“
„Co se děje, Anisi?“ zašeptal Bill. „Když jsme se včera odpoledne loučili, bylo všechno v pořádku. Co se stalo, že ses najednou uzavřel před námi všemi?“
Bushido chlapce objal pevněji kolem boků. „Najednou na mě všechno dolehlo. To, že nemůžu pořádně bránit tvojí čest, protože kdybych to udělal, mohl bych se znovu dostat do vězení. To, že jsem venku na podmínku, a jen kvůli tomu, že mám nemocnou mámu. To, že je máma nemocná a já jí nemůžu pomoct. Já nevím, Bille, přijde mi, že všechno najednou vnímám mnohem víc. Vím, že mamka umře a jsem s tím už celkem smířený, ale nejsem smířený s tím, že zatímco ty se mnou zůstaneš, já nemůžu udělat nic, abych tě udržel v bezpečí, protože stačí jeden špatný krok a můžu se vrátit tam, kde bych neměl vůbec žádnou moc. Říkám si, jestli by nebylo nejlepší, kdybych tě držel dál od sebe.“
Billovo srdce spadlo někam k žaludku a udělalo kotrmelec. „Ne, nebylo,“ pronesl rozhodně. „Kdyby ses včera neobjevil před školou, myslím, že by to nedopadlo dobře, Bu. Měl jsem až moc prořízlou pusu a viděl jsem, že Tobias začínal být vzteklý. To, že ses objevil, zabránilo mnohem větším problémům. A dokázal jsi tomu zabránit pouhými slovy,“ zabořil mu ruku do vlasů. „Nebylo potřeba, abys použil sílu. Dokázal jsi mě ochránit, Bushido.“
„Co když přijde někdo nebezpečnější než Tobias?“ zamumlal to tak tiše, až si Bill myslel, že se přeslechl, ale podle bezmocného pohledu v Bushidových očích pochopil, že se skutečně bojí větších hrozeb, než byl Tobias.
„Tak to zvládneme spolu,“ s výdechem se naklonil a přitiskl rty na jeho. „Teď už na nic nejsi sám, Anisi,“ zašeptal. Znovu spojili rty v polibku. Z původně konejšivých se ale rychle stávaly toužebné, vášnivé.
Bushido pevným stiskem Billových boků chlapce vysadil na desku svého pracovního stolu, a hned na to se mu natěsnal mezi stehna. Bill tiše zasténal, okamžitě ho objal kolem ramen a košili nechal spadnout na podlahu.
∞
„Zdá se, že nebezpečí je zažehnáno,“ Bill něžně stiskl Luisina ramena, jakmile před ní postavil šálek s čajem a talířek s malou snídaní. „Dolehlo na něj vědomí, že tentokrát tu svobodu nemá tak úplně bez podmínek.“
Luise si povzdechla. „Mohlo mě to napadnout, že problém bude v tomhle. Ach, poslední dobou mám pocit, že myšlenky už mi neslouží tak, jak mi sloužily před touhle šílenou nemocí,“ dlaní se lehce plácla do hlavy. „Kdy se to zastaví?“
„Luise, přestaňte,“ Bill se k ní v šoku sklonil. Posledních pár dní si sice všímal, že Luise je myšlenkami mimo a často si nedokáže dát dohromady souvislosti několika událostí, ale netušil, že by to mohlo být tak špatné, že by si to uvědomovala i ona. „Nemusíte se ničeho bát. Všechno je v pořádku. My nepotřebujeme, abyste měla brilantní mysl a dokázala řešit matematické rébusy. My jen chceme, abyste byla tady s námi, živá.“
„No jo, ale co vám tady budu platná, když za chvíli nebudu schopná pomoct vám ani s nejmenšími problémy? Občas přemýšlím nad tím, jestli by nebylo lepší, kdybych to vzdala už úplně…“
„Na tohle ani nemyslete, Luise,“ tentokrát se Bill zamračil. „Já bych pochopil, kdybyste měla bolesti, to by bylo samozřejmě něco jiného, hned bychom vás vzali do nemocnice a zařídili, aby ustaly, ale vy jste říkala, že žádné bolesti nemáte. Tak proč byste to vzdávala? Uznávám, že to říkám i trochu ze sobeckých důvodů, protože chci těžit z vaší společnosti, dokud je to ještě možné,“ pohladil ji po tváři. „Už kvůli Anisovi to nevzdávejte, prosím.“
„Neboj, napadne mě to jen sem tam, není to žádná konstantní myšlenka,“ usmála se Luise konejšivě. „Vím, že ti teď ještě musím se svým synem trochu pomoci, protože je až příliš mnoho věcí o jeho minulosti, které ještě nevíš, a které by vám postupem času mohly být překážkou. Jsou věci, před kterými tě musím varovat.“
Bill se zarazil, trochu se odtáhl. Kdyby z chodby nezaslechl kroky oznamující, že Bushido se blíží, okamžitě by Luise zahrnul otázkami, takhle ale nezbývalo, než se odtáhnout a nasadit neutrální výraz.
„Přestaňte mě drbat hned po ránu,“ zabručel Bushido ode dveří, ale na rtech měl laskavý úsměv, když se skláněl k Luise i Billovi, aby je políbil na čelo. „Poslyšte, tak mě napadlo… Dneska je venku celkem krásně a myslím, že si všichni zasloužíme menší útěk před realitou. Co kdybychom si zajeli na výlet?“
„Nerada kazím tvoji radost, miláčku, ale myslím, že zrovna dneska je den, kdy toho tolik nezvládnu,“ vydechla Luise zklamaně.
„Nemusíš se ničeho bát. Myslel jsem na to při vymýšlení, kam bych vás mohl vzít, a vzpomněl jsem si na místo, kde nebudete muset udělat nic jiného, než vystoupit z auta,“ usmál se povzbudivě. „K tomu mi ale budeš muset trochu pomoct i ty,“ otočil se k Billovi. „Protože nějakou dobu nemůžu řídit, a chci si to užít jen s vámi dvěma, bez řidiče, potřeboval bych, abys řídil.“
„Ale já nevím, kde to je,“ zasmál se Bill tiše. „Navíc, nikdy jsem neřídil tak drahé auto, jako máš ty, určitě se ani nebudu umět rozjet.“
„Se vším ti pomůžu,“ Bushido s něžným úsměvem prohrábnul Billovy vlasy a zlehka ho políbil. „Takže se nasnídejte, pomalu oblečte a až budete připravení, dejte mi vědět a vyrazíme na cestu. Chvilku to tam trvá.“
∞
Bill si za volantem tiše prozpěvoval s písničkami hrajícími z rádia, zatímco Luise na zadním sedadle stulená v klubíčku tiše oddechovala z lehkého spánku, a Bushido s potutelným úsměvem střídavě sledoval krajinu ubíhající za okny a Billa.
„Neuvažoval jsi někdy o tom, že bys zpíval profesionálně?“
Bill překvapeně ustal se zpěvem uprostřed slova a krátce na přítele pohlédl. „Kdysi jsem se živil snem, že bych snad mohl s Tomem založit kapelu a jezdit po světě, být hvězda,“ pousmál se pobaveně, pozornost znovu obrátil k řízení. „Ale to byly pubertální sny. Pak mi došlo, že nejsem tak dobrý, abych se uživil zpěvem, a rozhodl se pro druhou věc, kterou jsem miloval. Psychologii.“
„Proč myslíš, že by ses zpěvem neuživil? Nejsem sice žádný znalec, ale rozhodně můžu říct, že hlas máš krásný a jsem si jistý, že by ses prodával.“
„Jen jestli to neříkáš proto, že mě miluješ,“ s úsměvem ho pohladil po stehně, než s ním propletl prsty. „Řekneš mi už, na jaké místo nás bereš? Jedeme už poměrně dlouho.“
„Pamatuju si to místo z mého dětství,“ vydechl Bushido. „Mamka se snažila brát nás tam co nejčastěji, ale otec na to moc nebyl. Proto jsme tam jezdili vždy jen jednou ročně, ale mohl jsem poznat, že mamka to místo miluje. Později už jsme tam přestali jezdit, ale já se čas od času sebral, a když mi nebylo dobře, jel jsem tam sám, načerpat trochu pozitivní energie. Myslím, že tu teď potřebujeme všichni…“
Bill na Bushida krátce pohlédl s obavami, viděl, že se mu znovu vzdaluje na místo, kam Bill zatím stále ještě nezískal přístup. Poslechl Bushidovo upozornění na změnu směru, pomalu začínal tušit, kam jedou. Přímo před nimi se táhla cesta na jednu z nejznámějších vyhlídek. Znal to tam, jednou je tam vzala Simone, když ještě byli malí. Vyhlídka to byla nádherná, a přesto tak málo navštěvovaná zejména kvůli svému umístění, že byla velká pravděpodobnost, že tam budete sami nebo jen s velmi malým počtem dalších návštěvníků.
Zaparkoval na menším přírodním parkovišti a nechal Bushida, aby vystoupil jako první, a došel vzbudit Luise. Bill seděl na svém místě, mlčky sledoval Bushida podpírajícího svou matku, jak míří k lavičce kousek od okraje vyhlídky, a do očí se mu nahrnuly slzy. Přál si, aby život byl méně nespravedlivý.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Myslím že ty dva budou ještě moc bojovat ne jen z nemoci maminky ale i z Anisovou minulosti.
Je to skvělý, ti to tedy nebudou mít jednoduchý*****