Mišiška Billíšto a Mišiška Tomíšto 13.

Další den ráno se Bill při cestě do školy rozhodl, že půjde zkratkou na autobusové nádraží. Tom si musel něco zařídit, a tak nechal Billa samotného. Když se rozdělovali, tak mu Tom pořád opakoval, aby na sebe dával pozor, a kdyby uviděl nějakého spolužáka, tak aby se raději schoval, aby mu zase neublížili. Bill procházel stinnou ulicí mezi malými a starými domy. Všude na zdích viděl kresby sprejem a samé grafity. Pousmál se, protože si vzpomněl, jak je jednou s bratrem načapala stará babička, když zneuctívali oprýskanou zeď…

Tom byl celkem nervózní, začínal mít strach, že při bratrově štěstí mu někdo ublíží. Bál se si připouštět i něco víc, protože jinak by se musel za ním rozběhnout a chytnout do náruče, protože jedině tak si mohl být jistý, že mu nikdo neublíží.

Bill šel houpavou chůzí a tiše si prozpěvoval. Ale když za sebou najednou slyšel známé hlasy, ztuhl. Trochu přidal do kroku, ale co netušil, bylo, že půlka partičky v rychlosti běžela vedlejší ulicí, aby mu znemožnila z toho hrozného místa vyjít. Samozřejmě to byli ti, kteří mu ublížili, a Bill měl pocit, že si to chtějí zopakovat. „Ne… Já už nechci….“ šeptl Bill sám pro sebe. „Ale já chci!“ Slyšel až nebezpečně blízko za zády. Bill se pomalu otočil, a když uviděl odpornou tvář Marka, zděšeně se rozběhl kupředu. „Ale, ale, copak? Kam utíkáš, maličký?“ Stoupl si před něj týpek, který se schovával za rohem. Bill ho chtěl oběhnout, ale ten plnoštíhlý a také dost odporný kluk ho chytl silně za zápěstí a Bill skončil na zemi…

Tom se z ničeho nic rozklepal a chtělo se mu křičet do prázdna. Nejdřív to vůbec nechápal, pak se podíval na své ruce a ty se mu nehorázně třásly. „Pane bože, Bill!!“ křikl do ulice plné lidí, kteří na něj jen nechápavě valili bulvy. Tom se rychle dral přes dav, a když se mu konečně podařilo se dostat na místo, kde se s Billem rozdělovali, posmutněl. „A teď kam? Kde jsi Billí, řekni, lásko, kde jsi?“ Tom plakal a pomalu se procházel ulicemi, nevěděl, kam jde ani netušil, kde by mohla jeho láska být. „Copak se vám stalo, mladý muži?“ Slyšel najednou Tom za zády.

Otočil se a uviděl policistu. „Ehm, já, dobrý den. Víte, já… Hledám svého bratra, je vysoký asi 180 centimetrů, štíhlý, má bílý obličej, dlouhé černé vlasy a čokoládové oči. Jsme dvojčata, chystali jsme se jít do školy, ale Bill musel jít potom sám, protože jsem někam musel jít. Tady jsme se rozdělili… Tom se zoufale svezl po jedné ze zdí a zvedl na policistu uslzené oči. „Víte, já… Cítím se stejně jako on, vím, že si teď o mě budete myslet bůhví co, ale vím, že má strach. Nedávno mu ublížili, ale on nechtěl žádnou policii, nechtěl to nikomu cizímu vyprávět. Dokonce i mně se to bál říct. Hodně mu ublížili a nechci, aby mu ublížili znova. Když vám, řeknu, co se mu stalo, tak ho nebudete vyslýchat? Prosím, tohle mi slibte.“ Policista si k němu přisedl a řekl: „Tak spusťte…“

Když mu Tom ztěžka a se slzami v očích vyprávěl bratrův smutný příběh, policistovi nepozorovaně utekla jedna slzička. Nemyslel si, že by dnešní teenageři dokázali něco tak odporného udělat. „A nemáte jeho fotografii?“ zeptal se zvědavě. Tom popotáhl a z peněženky vyndal malý kousek papíru, který následně něžně pohladil a lehce políbil. „Tak tohle je Bill. Pro mě je nejdůležitější osůbka na světě.“ „Je velice hezký, takový něžný. Ale právě takové typy si ti…“ „Úchyláci…“ doplnil Tom. „-Ano, to je správný výraz – vybírají a nutí je, aby…“ „Já vím!!“ křikl Tom. Kdyby to policista dořekl, asi by to neunesl.

„Oni ho vážně zneužili?“ zeptal se opatrně a Tom se zmohl jen na nepatrné přikývnutí. „Billí mi říkal, že měl ten hajzl i zbraň a tou ho donutil, aby…“ Tom se na víc nezmohl a padl na zem a plakal, až ho policista musel uklidňovat. „Tohle si vezměte,“ řekl Tomovi a dal mu malý prášek. Tom se na něj nejdřív nedůvěřivě podíval, ale nakonec si ho vzal. „Děkuju,“ špitl Tom a dal si prášek do úst…

autor: Jitka Krejcarová
betaread: Helushka