Skutečnost? 1/2

„Výzva cestujícím letu 815 do Hamburku. Letadlo odlétá za deset minut,“ ozve se halou letiště. Já tu sedím a stále se rozmýšlím, jestli mám odletět. Odletět za někým, kvůli komu jsem opustil svůj domov, přátele, rodinu. On je můj domov, přítel, rodina.

Utekl jsem před ním. Před láskou, která mě k němu poutala. Poutala mě tak, že jsem se jí začínal dusit. Dusit se citem, který jsem k němu cítil. Cítil? Co si budu nalhávat. I za ty dva roky, co jsem ho neviděl, stále cítím. Miluji ho i když bych neměl. Musím mu to říci, ale bojím se. Musím mu vysvětlit, proč jsem po rozpadu skupiny tak utekl. Proč jsem utekl a celý dva roky se mu neozval. Volal jsem rodičům na Vánoce, narozeniny, ale jemu jsem se neozval. Nemohl jsem. Určitě by se mě začal vyptávat, kam jsem zmizel. A já bych dlouho jeho otázkám nedokázal odolat. Nemohl jsem se s ním ještě vidět.

Důvodem, proč jsem neutekl již dříve, byla skupina. Práce kolem ní mi nedovolovala na něj tak myslet. Jenže naše sláva začala upadat. Objevily se nové skupiny a my jsem pomalu začali vcházet do síně nepopulárních a nežádaných. Čím více jsem měli nakročeno do této síně, tím více jsem na něj musel myslet. Čím méně mi mysl zaměstnávala skupina, tím více se mi do ní vkrádal on.

Musel jsem odjet. Prostě jsem musel. Byl jsem zbabělý na to, abych mu dokázal říci pravdu. Ale minulý týden jsem konečně vylezl ze své ulity strachu. Po dvou letech jsem našel odvahu se mu ozvat. Ozvat se svému bratrovi, do kterého jsem se zamiloval. Domluvili jsem se na dnešní den, že přiletím. Neprozradil jsem, kde jsem, jen jsem slíbil, že se uvidíme.

Proto teď sedím v hale letiště a rozhoduji se. Z mého přemýšlení mne vytrhne zvonící mobil. Vytáhnu ho z tašky hozené na vedlejším sedadle. Přišla mi zpráva. On něj. Rozklepanými prsty ji otevřu: Ahoj bráško, doufám, jsi to letadlo stihnul. Budu na tebe čekat na letišti. Tom

„Výzva cestujícím letu 815 do Hamburku. Letadlo odlétá za 2 minuty,“ ozve se znovu halou. Konečně se rozhodnu.

Poletím. Rychle sesbírám své věci a co nejrychleji se vydám přes halu. Cestou se vyhýbám pobíhajícím dětem, kufrům a ostatním cestujícím.

Z reproduktorů se znovu ozve: „Poslední výzva pro cestující letu 815 do Hamburku. Letadlo odlétá za minutu.“ Na nic nečekám a rozběhnu se. Pokud neodletím hned, opět ztratím odvahu.

Celý udýchaný doběhnu ke vchodu a strkám letušce svou letenku. Ta mi s omluvným úsměvem oznámí, že dveře letadla jsou už zavřené.
„Já ale musím odletět,“ zaúpím.
„Tak vydržte chvilku. Zavolám do letadla, jestli Vám ještě otevřou,“ dává mi naději. Položí sluchátko a s úsměvem mi oznámí: „Máte štěstí, ještě Vám otevřou.“
„Děkuju moc,“ skoro jí dám pusu.

Řítím se spojovací chodbou. Do letadla přímo vpadnu a letušku stojící u dveří vezmu skoro sebou. Omluvně se na ni usměji. Vrátí mi můj úsměv a ukáže mi cestu k mému sedadlu. Cestou mne provází nevraživé pohledy ostatních. „Jako by jste nikdy nepřišli pozdě,“ prskám v duchu.

Zasednu na své místo vedle starší paní, která si doufám nebude chtít povídat. Naštěstí pět minut po vzletu letadla má sousedka usne a já ukolébán šumem v letadle, ji po chvíli následuji.

Probudí mne až holčička, která mi přistála při turbulenci v klíně. Leknu se, ale podle jejích vykulených očí je ona vystrašenější než já. Vysokým hláskem zamumlá omluvu a peláší dále do letadla.

Kouknu na hodinky. Zbývá mi ještě půlhodina letu. Snažím se znovu usnout, ale už se mi to nedaří. Zbytek letu strávím přemýšlením nad setkáním s Tomem a listováním v časopise. Konečně nás letušky upozorní, ať si zapneme pásy. Trochu se mi rozklepou ruce. Uvidím ho. Konečně ho uvidím. Je pořád stejný? Zlobí se, že jsem tak náhle odjel?

Letadlo zlehka dosedne na zem. Čekám, až všichni vystoupí. Zvyk z dob naší slávy. Přejít jako poslední a získat si tak pozornost všech. Nemůžu si pomoct, dělám už to podvědomě.

Dnes mne nebrzdí vědomí, že se všichni podívají na posledního cestujícího, ale brzké setkání s bratrem, kterého stále miluji.

Konečně vystoupím z letadla. Jdu spojovací chodbou, která se mi zdá až moc krátká, abych se připravil na osudové setkání. Zastavím se. Hledám očima Toma. Konečně ho spatřím. Stojí ke mně zády. Něco drží v rukou, vím to. Normálně totiž stojí s rukama vraženýma hluboko v kapsách kalhot. Že by dárek pro ztraceného bratra?

Tom se náhle otočí. Můj upřený pohled musel cítit. Vypálil jsem mu jím do zad určitě díru o velikosti eura.

Dítě? Tom drží v rukou dítě. Nejsem v tom moc zběhlý, ale typoval bych ho tak maximálně na rok. Vyvalím oči a upustím tašku z rukou. To je teda pěkný dáreček.

Tom ke mně s pusou od ucha k uchu vykročí. Já stojím přimražený k zemi a hypnotizuji uzlíček, který Tom svírá v rukou. Nejsem schopen pohybu.

Tom ke mně dojde. Nedívám se na něj, jen na dítě. Tak na takovéhle setkání by se nepřipravil nikdo. To mi to naši nemohli říct, když jsem s nimi naposledy mluvil? Nebo Tom, když jsem mu zavolal? Koukám, že u nás v rodině se praktikuje léčba šokem.

autor: Akkira
betaread: Janule