(Tom)
Líbila se mi plachost, s jakou mě objímal, když už bylo po všem. Byl úžasný. V jedné chvíli divoký, smyslný, plný vášně a jen o malý okamžik později se klidně červenal, když měl říct, jestli se mu to líbilo.
Ležel jsem na zádech, s jeho hlavou zase na mém rameni. Probíral jsem se mu vlasy a čekal, až se jeho dech zklidní na normální hladinu. Roztržitě přejížděl nehtem přes mou hrudní kost, cítil jsem, jak občas zamrká a řasami mě zašimrá.
„Budeme muset jít, než si sem pro nás někdo přijde,“ řekl jsem a trochu zdvihl hlavu, abych na něj viděl. „Určitě už na nás čekají.“
„Hm,“ zavrněl a protáhl se. Posadil se a já sledoval, jak si upravuje boxerky a zapíná kalhoty. Otočil se ke mně s úsměvem na tváři. Úplně zářil. Ty rozcuchané vlasy a zrůžovělé tváře mu strašně slušely.
Natáhl jsem k němu ruku. „Pojď sem,“ zašeptal jsem. Bylo mi jasné, že na uspokojení mého těla už teď čas není, ale neodolal jsem, abych ho ještě na malý okamžik neměl u sebe. Velmi ochotně se vrátil zpátky. Stáhl jsem ho pod sebe a opřený o loket se nad ním sklonil. Zabořil jsem volnou ruku do černých vlasů a prohlížel si zblízka jeho tvář. Bylo to všechno tak neuvěřitelné… Sklonil jsem hlavu a přitiskl se k jeho rtům. Otíral jsem se o ně, hladil je jazykem… poslušně je rozevřel. Líně, pěkně pomalu jsem vnikl dovnitř. Dával jsem si načas. Užíval jsem si ho. Každým milimetrem. Cítil jsem vlastní vzrušení, které se hlásilo o pozornost, ale v tuhle chvíli pro mě nebylo důležité, jestli se zbavím tlaku v kalhotách nebo ne. Mně se líbil ten pocit, že jsem vzrušený, že se ho dotýkám a že se tahle mučivá fáze ještě o něco protáhne, protože před sebou máme několik dlouhých hodin než budeme sami v tourbuse. Chtěl jsem si ho pořádně vychutnat a na to teď rozhodně nebyl čas. Můj penis sebou neklidně škubnul při představě, jak se s Billem miluju, jak se nořím do jeho horkého těla… Zhluboka jsem vydechl, nejde to, teď vážně ne. Naposledy jsem ho políbil a odtáhl se od něj.
Oblékl jsem si tričko, které Bill předtím odhodil na zem, a otočil se k němu. „Tak jdeme.“
Překvapeně mě sledoval z rozházené postele, pořád ještě jenom v kalhotách. „Proč jsi toho nechal?“ zeptal se nejistě. „Já myslel, že…“
Usnadnil jsem mu to. „Nemám to rád ve spěchu,“ plácnul jsem první, co mě napadlo, protože jsem na něm viděl, jak těžce se mu formulují myšlenky týkající se téhle pikantní záležitosti.
„Aha,“ řekl. „Tak to jo,“ vydechl s úlevou a tvář se mu roztáhla v širokém úsměvu.
Nevěřícně jsem vytáhl obočí. Nezažil jsem nikoho, kdo by se dokázal ponořit do milování s takovou vervou a v příštím okamžiku být takhle nejistý…
*
Všechno klaplo. Nikdo z nás nic nezapomněl, kufry odpočívaly bezpečně uložené v úložném prostoru pod podvozkem autobusu a my po několika dnech zas nastoupili na palubu našeho raketoplánu. Vlastně raketoplánů. Na téhle tour máme totiž tourbusy dva. Jeden obýváme já a Bill a druhej kluci. Je to skvělý. Máme víc místa, míň se hádáme, míň si lezeme na nervy. Já a Bill se doopravdy hádáme málokdy. Většinou to je jen takové divadýlko pro ostatní a i nás to baví. Člověk se u toho krásně odreaguje a uvolní adrenalin, možná právě proto, že oba víme, že to je jen hra. No, vlastně mě tak napadá, že Bill je schopnej seřvat úplně každýho, nejenom mě, takže na tom možná až tolik nezáleží. Pamatuju si, jak jednou ječel na Georga, chudák Geo, bylo to někdy loni v létě. Přitom neudělal nic tak hroznýho, prostě mu došel nějakej přípravek na vlasy, tak si ho půjčil od Billa a podařilo se mu urvat ten uzávěr, kterým se to z té pixly dostává ven, takže to mohl Bill rovnou vyhodit. Panebože, to byl rachot. Dokonce náš šofér zastavil a přišel se zeptat, jestli se něco nestalo. Přitom o nic nešlo, jen taková kravina…
Vzpomínka na tuhle starou událost vyvolává na mé tváři úsměv ještě dneska. Jo jo, bráška se nezdá. Umí se tvářit jak ten největší andílek pod sluncem, přitom má do něj na míle daleko… Kde že jsem to skončil? Jo, u tourbusu. Prostě tenhle styl cestování se mi líbí, rozhodně víc než letadlo. Klukům létání nevadí tolik jako mně. Ale i já si zvykám. Pomalu, ale jistě, si zvykám.
„Co budeme dělat?“ vytrhne mě z přemýšlení Georgův hlas.
Máme ve zvyku, že se sejdeme v jednom tourbuse a vždycky jednu etapu jedeme pohromadě a další se zase rozdělíme. Takže to je i důvod, proč je Georg u nás.
„Kde zůstal Gustav?“ ptám se. Nikde ho tu nevidím.
Bill sedí na sedačce s koleny až u brady a něco si opravuje na nehtu. „Hraje hry,“ odpoví mi, ale jeho veškerou pozornost pohlcuje ten smradlavej lak na nehty.
„Dáme závod?“ zasměje se vyzývavě Georg a už tahá z kapsy gumičku a stahuje si vlasy do culíku, aby mu nepřekážely ve výhledu.
„Prohraješ,“ pronesu sebevědomě.
„Tssss, tady si někdo věří,“ vrací mi to Georg.
„Můžete se vsadit,“ prohodí nevinně Bill a dál si lakuje nehty.
„Neprovokuj,“ utrousím jeho směrem.
„Tak ne, no,“ zatváří se jak andílek a mrkne na mě.
Usměju se a otočím se zpátky ke Georgovi.
„Jdeme na to.“
Po několika hodinách už ani nevím, jak se jmenuju. Určitě každej z vás někdy jezdil závody formulí. Já a Georg jsme jima úplně posedlí a když se do toho pustíme, může se klidně stát, že jezdíme celou noc. Dneska jsme dali okruh Monte Carlo. V červenci máme v Monaku vystupovat na nějakém fésťáku či co, aspoň se seznámíme s reáliema.
*
(Bill)
Nehty mi už dávno uschnuly, playlist v mptrojce mám přehranej tam i nazpátek a Tom s Georgem pořád závodí.
„Nechcete už toho nechat?“ ležím na sedačce, hlavu podepřenou rukou a pozoruju je. Jsou jak malí kluci.
„Sakra,“ bouchne Tom rukou do stolu. „To bylo o fous.“
Georg se jen zasměje a soustředěně se řítí dál.
„Tome… Geo,“ zkouším to znova, „za chvilku zastavujeme, bude benzínka. Jídlo!“
„Jídlo?“ zavětří konečně Tom. „Kde je nějaký jídlo?“
´No jasně,´ ušklíbnu se pro sebe, ´tohle je jediný, na co ho člověk nachytá. Kus žvance.´
„Můžeš si ho jít koupit. Bude benzínka,“ protáhnu se a sednu si.
„Kolik je hodin?“ ptá se Georg.
„Bude devět,“ mrknu na digitální hodiny, svítící nade dveřmi.
„Tolik, jo?“ podiví se brácha. „Kde vůbec jsme?“
„Asi hodinu cesty od hranic,“ odhrnu záclonku, abych vykoukl ven, ale je tam taková tma, že nic nevidím. Jsme v nějaké úplně neosídlené oblasti.
„Strašně ta cesta letí, viď?“ kývne Georg na bráchu.
Zašklebím se na ně. „Jak komu.“
*
Nakoupili jsme zásoby jídla, pití, sladkosti, slané blbosti, prostě všechno, co bychom mohli v noci potřebovat a co by nám mohlo chybět. S náručí plnou dobrot jsme se vrátili do tourbusu. Georg zůstal u nás. Gustav už asi usnul, protože na benzínce ani nevylezl.
Pojedeme ještě asi hodinku na hranice, tak si Geo přesedne ke Gustímu až tam.
Rozbalili jsme ty naše poklady a začali hodovat. Kdyby nás tak viděla máma! Cpát se na noc tolika nezdravýma věcma, určitě by nám vynadala a možná by i měla pravdu.
Tom napůl leží rozvalenej na svý sedačce, ruce spokojeně založený na plným břiše. Už odhodil čepici i šátek s čelenkou. Vlasy má stažený do culíku. Je neuvěřitelný, jak mu za těch osm let, co si je nechává, narostly. Když je rozpustí, má je hodně pod lopatky. To já bych na to trpělivost neměl. Beru si dalšího gumovýho medvídka a zamyšleně ho pozoruju. Je moc hezkej. Vlastně na to, že jsme jednovaječný dvojčata, si vůbec nejsme podobný. Tedy v některých detailech jo, ale rozhodně ne na první pohled.
„Půjdu si pustit nějakej film,“ rozhodnu se opustit ty dva. Zase řeší nějaký blbosti ohledně toho, který struny jsou lepší, který praskají a který nepraskají. To mě nebaví.
Kývnou na mě, jako že to berou na vědomí, a pokračují dál v hovoru. Vyrazím tedy ke schodům, který vedou nahoru do patra, kde spíme. U jejich zápatí se ještě otočím. Tom soustředěně naslouchá tomu, co Georg říká, ale když ucítí můj pohled, podívá se na mě a nepatrně se usměje. Moje srdce udělá obrovskej kotrmelec. Ví o mně! I když se na mě nedívá a baví se s Geem, přesto mně vnímá…
Celej šťastnej vyšplhám nahoru. Rozvalím se na své posteli a sáhnu pod sebe do zásuvky pro box s dývkama. Dneska to vidím na nějakej pořádnej slaďák. Chvíli se v tom přehrabuju a pak konečně vytáhnu mého dnešního favorita. Jo, to je ono…
*
(Tom)
Díval jsem se za ním, jak odchází. Vím, že tyhle mé hovory s Georgem moc neprožívá, ale dneska jsem byl i rád, že s Geem můžu diskutovat. Nevím, co bude, až Georg odejde ke Gustavovi a my tady zůstaneme sami. Zase ta moje divná rozpolcenost. Nemůžu se dočkat, až s ním budu sám… vím přesně, co bych s ním chtěl dělat… na druhou stranu se trochu bojím.
Celou tu dobu, co tu byl s námi… stálo mě hrozně moc úsilí chovat se tak, abych působil jako obvykle. Asi se mi to podařilo, protože Georg nevypadá, že by zpozoroval nějakou změnu.
Ještě jednou se ohlédnu ke schodům. Stojí tam a dívá se na mě. Skoro jako by mě lákal, ať jdu za ním… šel bych a jak rád… ale nejde to. Ještě ne. Ještě tu nejsme sami… a to, na co se chystám, rozhodně nikoho třetího nesnese. Usmál jsem se na něj, jen opatrně… Zase se tak kouzelně rozzářil, jako odpoledne v hotelu… ´Přijdu za tebou,´ říkám mu mlčky. A on mi rozumí.
autor: Michelle M.
honéém dáááálll
uuuplně famozní….krásný ! nádherný ! a rychle dál nebo já nevim co se stane …..fakt perfektní….
joo, jídlo, na to slyším také 😀 .. jo, k věci 😀 jen ať už ten Georg odtáhne :p úžasné jako vždy! rychle dál! 🙂
boze uz teraz sa neuveritelne tesim na dalsi diel pretoze viem co bude asi nasledovat… je to tak krasne ako rozpisujes ich zivot v tom tourbuse, tak predstavitelne a realne..
♥ telepatia 4ewer x) x) fakt neuveritelné , tento diel , sa mi zdal…písaný , iným štýlom x) takým …..uvolnenejším x) prosíík ,dalej ♥♥♥
Nemůžu se dočkat dalšího dílu
Je to tak krásné.Ani mě nenapadá co dodávat , o čem se rozepsat .protože jediné slovo , jenž to vše vystihuje je : Krása.
Baví mě jejich pocity.Jsou zatím hravé..co až zjití , že se Bill nedočká romantických procházek parkem na veřejnosti..Nevypadá to , že by se tím zatím niak zabýval 🙂
Krása.
hej to je fakt krasný
by mě zajímalo na co se Bill díva
týjo…. takovejhle konec…. to nééé.. tak to šupky dupky další dílek…. je to upe úžasný..!!!!!!!!!!
ježiši ať už ten Georg nekření, aby to Tom s Billem mohli konečně pořádně rozjet!!!:))) honem dáál je to skvěloučkýýý!!!
Já tenhle příběh zbožňuju… je to tak jiný… ten jejich vztah tady. Nevím, jak to děláš, ale dokážeš navodit tak roztomilou atmosféru, rozechvělou, plnou očekávání, ale zároveň strachu… náklonosti k tomu druhému. Pochyb, ale přitom jistoty… já to ani neumím popsat. Je jen jeda věc, kterou umím formulovat přesně. Dokonalá povídka psaná šikovnou a talentovanou autorkou 😉 A ještě jednu věc bych věděla zcela neomylně… ráda bych další díl! 😀
už se nemužu dočkat dalšiho dilu!
užasný:)….fakt nádhera:)… myslím, že se do toho zamotávaj čím dál víc:-D…ae je to krása.)..
jéééé, honem ryychle dál, to je super napsaný(jako každej díl téhle povídky) tolik se těšííím:)
jééé to je klááásný !!! Ty brdo fakt pecka ! Tušíím že další díl nebude tak ,,nevinej,, jako tenhle…:-D nj tak šjuuup sem s dalším dílcem ! 🙂
ježiš to byla zase nádhera!! fakt tohle ff uplně žeru.. 🙂 tyjo já se tak těšim na další dílek.. až tam budou sami.. 😉 :*
Dál! Dál! Dál! Dál! Dáááál!
Tyjo, já to nevydržim!!! áááá! xD
Ach jo, začátky jsou vždycky tak něžný. Mezi nima je takový to krásný nejistý napětí, jiskry lítaj, div nezapálej tourbus… 🙂 Současně je z toho cítit pohodička, život jde dál, něco se sice změnilo, ale zvyky zůstanou. Tom to sice snáší trošku nervózněji, ale Bill si holt nehty musí lakovat pořád, ať se děje, co se děje :D:D Při tom sleduje pobaveně ty dva, co se honěj ve formulích, dokud jim neodumíraj palce od joysticku… je to prostě život. Probíhající normální život, kterej se najednou obrátil vzhůru nohama, aniž by si toho okolí všimlo. Je to fascinující příběh, kterej mě dostává pořád zas a znova, ať to čtu stokrát, nebo tisíckrát. Byla by katastrofa, kdyby povídka s názvem Hotelový pokoj zůstala jednodílná… :-* J.
To by mě zajímalo co s těma strunama dělají, že jim prasknou xD … ale to je nepodstatné, protože to bylo tááák! Ááách! Je to takové vrtkavé… nepředvídatelné ale při tom neuvěřitelně milé a napínavé :-O Málem jsem umřela, když jsem včera nemohla na net a tušila jsem, že je tady další díl! Ale aspoň jsem na něho byla opravdu natěšená 😀 A zase se těším na další :))) Já se těším vždycky… ještě že to nezkončilo u jednodílovky 😉
To je tak strašně moc krásný! =)
Povídka je krásna moc se mi libi.