Časoprostor II 23.

„Cože? Do budoucnosti?“ zeptám se Filipa a pomalu mi to začíná docházet. Ano, vždyť vlastně Béda je obousměrný vozidlo… můžu zpátky, ale taky dopředu. Děda mi o svých výpravách povídal, ale byl jsem tenkrát natěšený za Tomem do minulosti a tyhle věci jsem moc nevnímal.
„Jo, jasně, tam se nemůže nic stát. Řekl bych, že je to o hodně bezpečnější. Princip si rozebereme a budeš vidět, že tam ti nic podobného nehrozí. Tak co, jakej jsem?“
„Chytrej,“ odpovím s úsměvem. Aby si to ale myslel i Tom…

„Takže budoucnost… jak to říct? Nevím, jak dalece jste o tom s dědou Schultzem mluvili, ale předpokládám, že jste se spíš zabývali minulostí a na tohle řeč nepřišla. Podle jeho záznamů tam sám byl asi třikrát. Rozdíl mezi výletem zpátky a dopředu je v tom, že v budoucnosti nemůžeš nikdy potkat sám sebe,“ snaží se Filip, aby mluvil srozumitelně.
„Jak to, to je přece blbost, proč bych tam nebyl?“ ptám se zaraženě. Je mi to divné. Je pravda, že mi děda nikdy neřekl, že by tam sám sebe potkal, ale já nepřemýšlel o tom proč.
„To je jednoduchý. Dejme tomu, že dneska v jednom okamžiku sedneš do auta a skočíš do budoucnosti… třeba do chvíle, která nastane za pět let. Jenže právě ve chvíli, kdy odtud zmizíš, opouštíš tuhle realitu a tvůj život tady skončil. Tvoje tělo i s duchem se přemístilo do meziprostoru a pak do budoucnosti. Tvůj život bude pokračovat, až když se tam objevíš. Neexistuje tam žádný Bill, který by prožil těch pět let, tys je prostě přeskočil. Nejspíš už budeš v té době prohlášený za mrtvého, protože dokud se nevrátíš zpátky sem, budou tě tu pohřešovat.
„Chápu, je to docela logický. Takže tam ani nemůžu omylem nic změnit, co by ovlivnilo můj život…“ uvažuju nahlas.
„Jistě, ale zase netušíš, co se dělo těch pět let, co jsi tam nebyl, a hlavně… úředně už nejspíš neexistuješ nebo po tobě budou pátrat, záleží na tom, jak daleko pojedeš.
„No, v každém případě mi to přijde jednodušší. A jak to bude s návratem?“
„Musíme to udělat tak, aby ses vrátil jen o pět minut později, než vystartuješ… nepřijdeš tak vlastně o žádný čas. A já se tu nebudu tak dlouho strachovat o tvůj život. Budoucnost nemá žádné limity jako minulost. Je jedno, jak dlouho tam zůstaneš, můžeš tam žít klidně dál, ale když se vrátíš, tady přijdeš jen o těch pět minut… to je docela malá cena, ne?“ usměje se na mě a mně nezbývá, než přikývnout. „Jen nesmíš udělat jednu jedinou věc… nesmíš se vrátit do dřívějšího času, než jsi odtud vypadl, to už bys byl ve své minulosti, tudíž dvakrát…“

TOM

„Nesrkej,“ syknu na Dejva. Naše obvyklá hra při polívce.
„Já nesrkám,“ uculí se David a vtáhne polívku tak hlasitě, že bych mu hned jednu střelil.
„Srkáš.“
„Nesrkám.“
„Nech ho, je to asi moc horký,“ vmísí se do toho máma a máme po hře. Billa tímhle dokážeme vytáčet klidně i pět minut, než bouchne jako piliňáky. Máma se nenechá.
„Máš to dobrý, mami, a vůbec to není horký,“ pochválím jídlo s plnou pusou.
„Při jídle se nemluví, takže buďte oba ticho… ale děkuju,“ napomene mě, jako bych byl malej. Dejv na mě z druhý strany stolu udělá pobavený škleb. Pardál… má radost, že mě máma peskuje jako jeho. V tomhle jsme na tom oba stejně, máma je prostě taková. A Bill je po ní.

„Jdeš se mnou do hajan?“ zeptám se prcka, když dojíme. Kývne a vypadá, že usne dřív než já. To běhání do kopce ho utahalo.
„Povíš mi pohádku?“ zaškemrá.
„No, jestli při tom neusnu, tak možná jo. Půjdeme ke mně, nebo k tátovi?“ zeptám se, kterou postel společně zválíme.
„K tobě, tam jsem ještě nespal,“ rozsvítí se mu očka a už se hrne do mého pokoje.
„Ale zavři oči, ne že na mě budeš zírat,“ dám si podmínku, protože když na mě čučí, většinou usne až za dlouho.
„Jo,“ řekne přikrytý až po bradu a zaklapne víčka. Je na něm vidět, jak se usilovně snaží, aby se mu samy neotevřely.
„Tome,“ ozve se za dveřmi máma „… někdo ti volá.“
„Jo, už jdu, mami! Ani se nehni, špunte a neotvírej oči,“ vydám povel Dejvovi a jdu na chodbu. Vezmu si od mámy mobil, který jsem nechal v kuchyni na stole, a mrknu na displej. Když vidím blikat jméno Carl, váhám, jestli to vůbec vezmu… manažer, co zase potřebuje, ale je to naše práce, je pondělí… pro normální lidi pracovní den.
„Ano Carle, co se děje?“
„Potřebuju domluvit nějaký termíny na rozhovory a pár soukromých akcí, tak jsem se chtěl domluvit, kdy se sejdeme. Chci vás všechny pohromadě.“
„Tak přijď ve středu, to máme zkoušku u nás ve studiu, tam to domluvíme, jo?“ navrhnu mu. „Dobře, v kolik končíte?“ šklebí se na mě z displeje.
„Kolem sedmý, pak se jde prcek koupat, než ho uložíme, je osm… kluci tam počkaj, tak přijď po osmý, jo?“
„Jasně, chůvo, po osmý tam budu,“ směje se Carl.
„Jestli budeš drzej, Carlíku, tak s tebou zruším smlouvičku, dej si na mě pozor,“ odpovím výhrůžně na ten jeho přiblblej smích a típnu hovor. Vypnu mobil, aby mě už nikdo nerušil, když tak mi nechá zprávu v hlasovce. Pořád do nás někdo kvůli Dejvovi rejpe… ať mi už všichni políběj, jdu chrnět.
No to je úžasný, on usnul únavou… tak potichu… když se neprobere, mám jednu pohádku ušetřenou.

BILL

„Jau, to škrtí,“ kňučím, když mi Filip navlíkne na ruku manžetu tlakoměru a ta se mi začne stahovat kolem paže.
„Vydrž, hrdino, za chvilku to je. Dobrý, můžeme to sundat, tlak máš perfektní. O nějaké vadě srdce nevíš?“ vyslýchá mě jako u doktora. Pokud vím, tak mi nikdy nic nebylo, ale tohle tělo neznám tak dobře jako to minulé.
„O ničem nevím,“ odpovím. Kdyby mi něco bylo, určitě by mi to Tom řekl. Ví o mně absolutně všechno. Tuhle se mě ptal, jestli mě pořád bolí to koleno, jak jsem upadl na koncertě přes kabely… dokonce věděl, že to bylo pravý. Měl pravdu, občas mi v něm pěkně rejpne, když jdu ze schodů. Je to moje pečlivka, hlídá si mě jako oko v hlavě.
„Teď radši zavři oči a nastav prst, trochu to píchne.“
„Jau,“ kviknu, když mě bodne do prstu a vymáčkne z něj kapku krve. Dívám se na to, nejsem přece baba. Mázne jí do nějakého malého přístroje, který za chvilku zapípá.
„Jo, dobrý, takže můžeš vyrazit.“
„To jako myslíš hned?“ vykulím oči na Filipa.
„No a co? Vždyť jsi za pět minut zpátky, tak o co jde? Když to půjde všechno dobře, tak můžeš za hoďku frčet domů a já se tu na oslavu střískám sám… colou… hergot, jestli se to povede, tak mi bude poprvé líto, že nemůžu pít.“
„Jaký jestli se to povede?“ zeptám se ho výhrůžně.
„No, vždycky je možnost, že se něco posere, s tím se musí počítat. Proto musíme vymyslet důkladný plán, jak to provedeme, aby všechno klaplo a nic se nesemlelo.“

„Takže nejdřív musíme vymyslet, jak daleko to nastavíme,“ začne Filip s vymýšlení plánu. „Moc daleko bych to nehnal, je to zbytečné, ale zase ne moc blízko, aby byla funkce jasně prověřená. Navrhuju rok, co ty na to?“ zadívá se na mě a já jen přikývnu. Tohle je mi celkem jedno.
„No a teď kam? Máš nějaký nápad?“
„Ne, ale co třeba tady na dvůr, není tu ani noha, nic se nemůže stát?“ napadne mě.
„Jo, ale jak zjistíš, že jsi o rok dál než dneska?“ zeptá se mě Filip celkem logicky. „Tady v tý zakopaný prdeli asi těžko. Leda bys vylezl a šel si pustit televizi… Bůhví, co tu bude za rok, to chce něco jiného. Jak by se dalo v budoucnosti zjistit, jaké je datum?“ přemýšlí nahlas.
„Z novin,“ napadne mě jediné řešení.
„No, to je ono, takže kde znáš nějakou spolehlivou trafiku? Musí to být v tiché ulici, kde takhle odpoledne nechodí moc lidí, abys někoho nezabil Bédou a bylo co nejmíň svědků, kteří by tě mohli vidět,“ zvedne se a jde k počítači. Jdu za ním a sleduju, jak otevírá satelitní mapu na Googlu.
„No, jedna je hned před klenotnictvím, kde jsem nechal bráchovi dělat letos přívěšek, kupoval jsem si tam noviny,“ uvažuju nahlas.
„A znáš ulici?“
„Jo, to kdybych věděl, jsem tu jen půl roku, tyhle blbiny mi v hlavě nezůstávaj,“ odpovím s úsměvem.
„No, tak to je hezký. A název toho klenotnictví si pamatuješ?“ snaží se mě dotlačit alespoň k nějaké informaci.
„Jo, to vím, je to firma Herrman & Co.
„Sakra, ty jsi fakt bohatej, co?“ zašklebí se na mě. „Bráchovi necháš dělat přívěšek u takový drahý značky? Byl zlatej?“ kroutí hlavou nad mojí rozhazovačností.
„Platinovej,“ odpovím. Zahvízdá údivem. Jo, kdybys věděl, jak ho miluju, tak by ses nedivil, ale to ti troubit nebudu, ty vědče. Zadá do vyhledávače klenotnickou firmu a hledá její berlínskou pobočku. Za chvilku už mi ukazuje na mapě malinký bod. Jo, to bude ta trafika, je to takový stánek s babkou uvnitř.
„No jo, to bude ono. Ta babka je taková docela vostrá, jako stará domovnice,“ vzpomenu si, že na mě divně čuměla, moc jsem se jí nezamlouval.
„No, hlavně aby tam ta trafika ještě byla. Na jinou si nevzpomeneš?“ Zakroutím hlavou. Tohle je maximum.

TOM

To je v háji, tohleto… člověk se tak těší, že si lehne a usne, a ono nic. Jak je to možné, byl jsem utahaný jako kotě. Malej vedle mě odfukuje, už si i zaskřípal zubama, a já pořád čumím do stropu. Vykašlat se na to… Z kuchyně slyším cinkání nádobí a zvuky televize, co neustále běží jen tak naprázdno v obýváku. To je děsný, tohle… já snad vstanu a začnu něco dělat, tohle mě nebaví. Asi jsem se přetáhl. Nebo stárnu… no to je kravina, tak starej, abych trpěl nespavostí, snad nebudu nikdy. Já… mistr světa v dlouhým spaní… to nehrozí. Kolik je vlastně hodin? Mrknu na hodiny… půl druhý, to je v háji. Malej bude spát ještě nejmíň hodinu, to je tak jeho dávka, kterou potřebuje, aby pak nebyl protivnej. Otočím se na druhou stranu, zkusím zavřít pořádně oči, třeba usnu jako Dejv. Co kdybych si hodil přes hlavu peřinu… no jo, to se ale zase dusim… hergot, tohle je situace.

Co asi dělá Bill? Ještě se mi dneska ani neozval, vždycky mi píše, když někam jede sám, abych se nebál, že se mu v tý mý rychlý káře něco stalo. Dneska se neozval. Nejspíš ho Filip tak dokonale oslnil hotovým Bédou, že na mě s klidem zapomněl. Kdyby Filip nebyl albín, skoro bych snad na něj začal žárlit… ale ne, to je blbost, Bill je věrnej. Teda tenhle Bill… bože, už jsem zase u tý Karin, ta ženská mě snad nikdy nepřestane pronásledovat. Viděl jsem její fotku s Dejvem, když byl ještě mimino… nic moc… předtím to prý byla krásná holka, ale já ji nenávidím. Takhle mi přefiknout Billa, to neměla dělat, mrcha jedna. Kdyby si to aspoň pamatoval… ale radši ne, ještě by se mu mohly zalíbit ženský… to teda ne. Bill je můj.
Bože, jak mám usnout, když mám takovýhle přiblblý myšlenky. Jenže zase nebýt Karin, nemáme Dejva… takže je dobře, že ho přefikla a on si z toho nic nepamatuje. To je vlastně něco jako umělé oplodnění… dárce ví prdlajz a dítě se stejně narodí. Ale vždyť tenhle můj novej Bill se ženskýma spal, ne jako ten starej. Vyprávěl mi, že měl asi pět dlouhodobějších vztahů. Sice je nemiloval, ale spal s nima. Už má svoje zkušenosti, ví, co je to za potvory. Většina s ním byla kvůli jeho slávě a prachům, takže si teď váží toho, že má mě. Já bych ho chtěl, i kdyby neměl ani floka. Když jsem se do něj zamiloval, bylo nám šestnáct… byli jsme oba stejně chudí, a hlavně on byl tak krásně nevinnej… byl panic, a to mě na něm přitahovalo ještě víc. Bože né, já snad nikdy neusnu, už zase na něj myslím a to je konec veškerýho spánku, nejradši bych ho měl vedle sebe a on je zatím někde v tý starý barabizně a na mě si ani nevzpomene.
Takže jedna ovečka, druhá ovečka, třetí ovečka, hergot vám to trvá, než ten blbej potok přejdete, čtvrtá ovečka, pohni zadkem, ty líná mrcho, pátá ovečka, šestá ovečka, sedmá ovečka, holky rychlejc, potřebuju usnout, osmá ovečka, devátá ovečka, no nečum a nebeč, utíkej, desátá ovečka, jedenáctá oveč… ka… dva… náctá… o… več… ka… tři…