Časoprostor II 22.

„Takže tohle tělo mi vlastně nepatří. Narodilo se v tomhle čase a byl v něm někdo jiný, než jsem se do něj nastěhoval já, ale jen sem,“ zaťukám si na čelo. Filip celou dobu pozorně poslouchal mé vyprávění o cestě časem, občas přikyvoval, občas se usmíval, bylo vidět, že si ty informace třídí do svých kybernetických šuplíků, aby je mohl co nejlíp zužitkovat. Záměrně jsem nemluvil o době, kdy se to všechno událo, aby si to nemohl dát do souvislosti s dědovou smrtí. Doufám, že mu to nedocvakne.
„Takže ty nechceš do minulosti, protože se bojíš, že bys tam mohl omylem něco změnit a všechno, co máš, by se ztratilo?“ zeptal se Filip a usmíval se při tom.
„Jo, vlastně jo…“
„Ale na tohle mám docela snadnou pomoc, Bille. Ty vůbec do minulosti nemusíš. Pofrčíš totiž do budoucnosti.“

TOM

„Mamííí.“ „Babííííí.“
„No co je, vy dva? To už jste hotoví?“
„Jo, pojď si ho vyndat a utřít, já se budu ještě chvíli válet, jo?“
„Tak pojď, Dejve, necháme strejdu odpočívat, když musel tolikrát utíkat do kopce, aby tě chytil… nejspíš usne hned, jak se utře a vleze do postele, nemám pravdu?“
„Jo, máš a už se na to těším… ale ještě předtím bych se docela najedl.“
„Oběd bude za půl hodinky, tak přijď. Oblečení se suší.“
„A ty boty?“
„Taky.“
„Dík, mami, jsi zlato.“
„Jo, já vím, stejně tak těžká, drahá, měkká… a lesklá potem.“
„Ale mami, víš, že to myslím jinak.“
„Jo, vím. Tak pojď, Davídku, pojď k babičce.“
„Čau, strejdo.“
„Čau, prcku.“

Nechali mě ještě ležet, tak toho využiju. Musím si připustit horkou vodu, Dejv se tu moc mrskal a už je to jen vlažný. Na rozdíl od tatínka se vůbec nebojí vody, mohl by se v ní ráchat hodiny, dokud by se nerozmočil. Musím ho naučit plavat brzo, aby se nepotatil. Jo, jeho tatínek… odjakživa byl na tyhle věci levej. Skládat vleže texty, to mu šlo dobře, ale pohyb? Nikdy. Mizel se zavřít někam daleko, aby ho nikdo nenašel. Občas jsem ho nemohl najít ani já, a to už je co říct. Prostě se pro pohyb nenarodil… s tím už nic neudělám. Ale když jsme spolu sami, některý pohyby mu jdou výborně a na jevišti se kolikrát taky pěkně proběhne… a jak mě občas umí sjet pohledem… to je pane pohyb očima… a jak tenkrát sjel rychle z postele, když omdlel.

Současně s teplou sprchou ze mě spadlo to nejhorší… když jsem Billa před půlhodinou viděl stát ve dveřích kuchyně, málem se mi zastavilo srdce. Tak jsem se snažil, abych ho nepotkal, myslel jsem, že když je v domě ticho, šel nakonec za našima do lesa, ale asi byl jen na zahradě. Stál a díval se na mě, bylo vidět, že je překvapený stejně jako já. Nečekal, že mě tam najde. Jenže já měl už strašný hlad, musel jsem vylézt z pokoje, nedalo se to vydržet. V tu chvíli mě hlad najednou přešel. Ty oči… bože ty jeho smutný oči… utopím se v nich. Zhroutil jsem se na kuchyňskou židli a dal si hlavu do dlaní, abych se na něj nemusel dívat. Nemohl jsem utéct, stál ve dveřích, nebylo kudy… a když se pohnul a šel mi ohřát jídlo, co jsem si nandal, tak už mě neposlouchalo tělo. Nejhorší dvě minuty, co jsem zažil. On stál za mnou, dovedu si představit, co mu vířilo hlavou, a já jen seděl, neschopen pohybu, myšlenky, zvuku… čehokoliv. Jak rád bych se na něj aspoň podíval… ale nejde to… on mi lhal… lhal… lhal… Nemohl jsem se toho slova zbavit.

Miluju… miluju… ano, říkáš a píšeš mi, že mě miluješ… ale přitom jsi mi lhal a já ti tak věřil. To je pro mě horší, než kdybys mi teď řekl, že už mě nemiluješ. Stejně bych ti to neuvěřil, ale lež… nenávidím lhaní a ty to víš. Kdybys mi to alespoň nesliboval… řekl jsi, že všechno už budeme dělat spolu, že mi všechno řekneš, budeme na to dva… a zase to skončilo stejně. Zase jsi byl ten, kdo tahá za provázky a já jen loutka, která skáče, jak se za který provázek zatahá. V tom okamžiku doma u televize byl zpátky ten starý Bill, který mě přestával mít rád a lhal mi. Podezíral mě ze všech špatností světa, žárlil na každou sukni, která se kolem mě protočila, a sám… sám to dělal. Kde bys jinak přišel k dítěti… Omylem?… Lhaní ti jde sice dobře, ale tohle ti nespolknu. Člověk neleze do postele se ženskou omylem. Jenže současně vím, že tenhle Bill je nevinný, tenhle za to nemůže, je zmatený, hozený do nového života a snaží se ho žít, jak nejlíp umí… tak proč se mi proboha nesvěřil hned na začátku… vždyť já bych to pochopil… proč se rozhodl mi lhát… co když je stejný a jen se umí líp přetvařovat… bože, co mám dělat?
Neposlouchám vysvětlení mámy, snaží se ho omluvit, vždycky to dělala. Měla pro Billa odjakživa slabost, chránila ho… kdyby věděla, jak se ke mně choval poslední dva roky, pochopila by, že jsem uražený, nešťastný, smutný… a hlavně nedůvěřivý.

Měl jsem najednou obrovskou naději, že se to změní, Bille, že jsi mi spadl z jiného času, že jsi jiný… a ta naděje je pryč. Jsi stejný… jak jsem mohl být tak hloupý a věřit, že ses někde jinde, v jiném čase, choval jinak? Jsem naivní. Trápím se bez tebe, ale bude to s tebou lepší? Nebudu se trápit stokrát víc? Těšil jsem se na nový život a hned na začátku se to takhle podělá. Proč se to muselo stát zrovna nám? Máš najednou syna… někoho, koho budeš milovat místo mě… už mě nebudeš potřebovat… jsem navíc.

Už jen projít z koupelny kolem tvého pokoje mi dělá problémy. Stejně mi to nedá, musím se na tebe alespoň podívat. „Bille!“ vykřiknu, když tě vidím, jak padáš z postele. Sesunul ses jako hadrová panenka a tvoje hlava zaduněla o podlahu. Co se stalo? Tohle přece není normální… co je ti, lásko, prober se… skláním se nad tebou… tohle mi přece nemůžeš udělat, nemůžeš mi tu jen tak umřít, ještě jsem ti nestihl říct, že tě miluju pořád stejně, i kdybys mi lhal stokrát, tu lásku v sobě prostě neumím zabít… a ani nechci… teď neumírej. „Bille, Bille… je ti něco?“ mluvím nahlas, abys mě slyšel a probral se… zachvěla se ti víčka… žiješ… tvoje oči se ke mně zvedly a usmály se… jen stojím a sleduju, jak se zkoušíš zvednout… měl bych ti asi pomoct, ale to bych se tě musel dotknout… to nejde… nemohl bych tě už pustit.
„Asi jsem sebou praštil… promiň,“ díváš se mi do očí. Ty se mi omlouváš? Za co, proboha…
„Chceš pomoct?“ vylítne ze mě najednou, aniž bych si to rozmýšlel. Tak teď už musím… snad tě dokážu pustit a odejít, ještě nejsem připravený s tebou mluvit, ještě ne…

Vezmu tvé bezvládné tělo v podpaždí, a tak, abych se tě co nejméně dotýkal, tě posadím na postel. Tvoje oddané oči mě pořád sledují a já se jim snažím vyhnout. Neunesu jejich pohled… lhal jsi mi, lhal jsi mi… opakuju si neustále v duchu, abych to vydržel. Zvednu ti nohy na postel a slyším tiché šeptnutí: „Děkuju… lásko.“ Co ti na to mám říct, abych se nerozbrečel… něco krátkého… obyčejnou frázi, která se říká každému. „Nemáš zač.“ Musím jít. Okamžitě musím pryč, nebo to nevydržím…
Uff, zamkl jsem za sebou dveře svého pokoje a sjel po lakovaném dřevě na zem. Tohle nejde… takhle se nemůžu trápit. Slyším tvoje zoufalé vzlyky a po tvářích mi stečou první slzy… nebreč, babo… no tak…

Jak dlouho jsem schopen tohle vydržet? Projede mi mráz po zádech, když si vzpomenu, jak jsi tam ležel… bezvládné tělo tolik připomínalo mrtvé… neunesu to, představa, že bys mi umřel a já už tě nikdy nepolíbil, mě svírá v hrudníku jako mrazivá pěst. Ne… nedokážu se dál tvářit, že jsem na tebe naštvaný, už dávno to není pravda… už dávno jsem sám v tichém pokoji pochopil, proč jsi to všechno dělal, jen jsem si to nechtěl přiznat… věděl jsi, že mi to ublíží, všechno to, co mi dělal tvůj předchůdce. Tušil jsem, že nebyl nevinný, jak se tvářil, ale radši jsem to nechtěl vědět… a tys to věděl… věděl jsi, jak mi to ublíží a zřejmě jsi neměl odvahu mi to říct. Musím se sebrat… sedím tu na zemi skoro nahý, z vlasů mi kape voda a ty vedle vzlykáš do polštáře. Nemůžeme se takhle trápit jen pro svou uraženou hrdost. Překousnu to, protože vím, že mi to vysvětlíš… určitě to pochopím, určitě. Najednou mám pocit, že bez tebe nevydržím už ani minutu. Rychle… kde mám oblečení… vezmu si tričko, které jsi mi kdysi koupil, ale ty to vlastně ještě nevíš… no, snad si jednou vzpomeneš. Vlasy musím vysušit alespoň tak, aby mi z nich necrčela voda na tvá ramena, protože lásko… já tě hodlám líbat tak dlouho, jak to jen vydržíš… a nemůžu se dočkat, až to udělám.

Nesměle zaklepu na tvé dveře… je za nimi ticho. Najednou zaslechnu zvuky z koupelny… pomalu se odhodlávám jít tam za tebou, ale nějak se mi nehýbají nohy… já mám strach… bože, z čeho, vždyť jsem to viděl v tvých očích, viděl jsem tu lásku, kterou jsi mi nabízel před chvílí a já ji tak hnusně odmítl… četl jsem to ve tvých zprávách, před chvílí jsi mi řekl tak krásně „lásko“, tak čeho se bojím? Odmítnutí? Co když jsi právě dospěl k závěru, že ti za to trápení nestojím? Jestli ano, nikdy si to zaváhání neodpustím. Dojdu k tvé posteli… tolikrát jsme se v ní milovali, nedovedu si představit, že by to mohlo skončit. Posadím se na ni, je měkká, nemáš rád tvrdé madrace. Počkám… radši tu na tebe počkám, lásko.

Klaply dveře od koupelny a mně se zastavilo srdce. Každý krok, kterým se přibližuješ, mi duní v hlavě jako zvon na věži. Bože, já vím, že jsem se nikdy nemodlil, ale prosím… vrať mi ho do náruče. Vešel jsi do dveří se sklopenou hlavou. Zastavil ses a zvedl ke mně překvapené oči.
„Promiň,“ dokážu ze sebe jen vymáčknout potichu, sotva se sám slyším. Dívám se do země. Mám stažené hrdlo a špatně se mi dýchá. Teď se rozhodne o tom, jestli jsem všechno zkazil, nebo budu dál šťastný… s tebou a s tvým synem…
„Co ti mám prominout?“ zeptáš se stejně potichu. Konečně se na tebe podívám… jsi nenalíčený, ubrečené oči… a tak krásný.
„Že jsem utekl… od tebe…“ řeknu a už se mi tolik neklepe hlas. Neodmítls mě, stojíš a díváš se na mě stále překvapeně, asi bych ti měl jít vstříc, ale nějak mě nechtějí poslouchat nohy.
„Měl jsi na to právo… neměl jsem ti lhát,“ odpovíš mi. Zvednu opatrně pohled. Jsem už alespoň schopen dívat se ti do očí.
„Ano, ale měl jsem tě vyslechnout,“ řeknu popravdě to, co cítím. Konečně jdeš ke mně… a klekneš si přede mě na zem… lásko, to já bych měl klečet.

„Lhal jsem, abych ti neublížil, ale nepovedlo se to. Ublížil jsem ti ještě víc. Omlouvá mě jen to, že všechno, co se stalo, nebylo mou vinou. Jenom jsem se snažil všechno pochopit a napravit. Měl ses to dozvědět ode mě a ne z televize,“ mluvíš a já hypnotizuju jen tvé rty… co říkáš, je teď lhostejné, věřím ti každé slovo, které přejde přes sametově růžové polštářky, které tak toužím líbat.
„Děkuju za ty zprávy, držely mě celou dobu nad vodou,“ odpovím úplně nesmyslně, zřejmě ani nereaguju na to, cos mi říkal… nemůžu, nevím, co to bylo… jsem jak omámený. Musím tě pohladit po tváři… líbáš mě do dlaně a já už to nemůžu vydržet. Svezu se na zem a klečím před tebou. Nejradši bych se znova omluvil, ale už nemůžu… hladím tvé černé dlouhé vlasy a nechám se přitahovat nádherně sametovými rty… přitáhl sis mě za pas a je rozhodnuto. Bože ty rty jsou tak sladké… jak jsem na to mohl za tak krátkou dobu zapomenout… je to nádherný pocit, zase tě mít, zase tě líbat, hladit… lásko… „Miluju tě,“ vydechnu ti do vlasů to, co jsem chtěl říct už dlouho. „Slíbil jsem ti, že tě nikdy neopustím a já svoje sliby plním.“ Musel jsem to ještě dodat, ale teď už nebudu dělat nic jiného, než tě líbat a líbat a líbat…

konec flashbacku

Byl jsem tenkrát úplně mimo. Věděl jsem, že ho miluju víc než svůj život, a přesto jsem ho musel opustit. Byla to nějaká moje vnitřní vzpoura, chtěl jsem si dokázat, že bez něj můžu existovat, že můj život není jen jeho, že je i můj. Nesmysl. Patřím jen jemu a nic to nikdy nezmění. To pouto mezi námi je příliš silné, aby ho kdokoliv mohl přetrhnout. Ocelové lano je proti němu pavoučí nitka… a proč bych ho měl trhat já, když bych na jednom jeho konci zůstal sám, nešťastný a zničený… tohle už nikdy nesmím dopustit. Až se Bill dneska od Filipa vrátí, budu ten nejšťastnější člověk na světě.

Tenkrát nám to smiřovací líbání přerušil Davídek. Chvilku jsem byl za to na něj naštvaný, ale ve chvíli, kdy se v Billově náručí otočil a zapíchl do mě svá nádherná kukadla, propadl jsem jeho kouzlu. Jeho otázka, jestli jsem ten strejda, co nemá hlad, mě rozesmála. Byla to jen vteřina a já se přestal divit Billovi, že ho chtěl mít, chtěl být jeho táta a nikomu cizímu ho nedat. Když se večer posadil na zem a sledoval, jak hraju na kytaru, měl mě nadosmrti obtočeného kolem prstu. Tak úžasné publikum jsem ještě do té doby nezažil. Ty obdivné oči, které sledovaly každý pohyb mých prstů po hmatníku, mě dostaly definitivně, a když se pak zavřely únavou a on usnul na klíně svého táty, měl jsem pocit, že hezčí dvojici jsem nikdy neviděl. Až tam jsem pochopil, že se nám vlastně stal oběma zázrak. Nejen že jsme našli sebe navzájem, ale ještě jsme odteď rodina. Nikdy mě nenapadlo, že budu mít někdy dítě. Neuvažoval jsem o tom, a když, tak jen jako o katastrofě, která ohrozí náš vztah. A najednou jsem dostal šanci předat někomu to, co jsem se sám naučil. Jednou z něj bude kytarista. Slavnější, než jsem já kdy mohl být. O to se postarám.

„Tome, oběd je na stole a ty se tu ještě válíš? Už to musíš mít úplně studený.“
„Jo, už lezu, nějak jsem se zamyslel, mami.“
„Tak pohni, nebudu ti to ohřívat.“
„Jó, vždyť říkám, že už jdu.“
„Nejdeš, sedíš ve vaně a nic se neděje.“
„Mami… nebudu vstávat, dokud jsi tady. Nerad bych tě šokoval.“
„Jo jasně, ta indiánská přezdívka… Davídek mi vyprávěl…“ směje se, až se to rozléhá celou koupelnou… „Promiň synu, už jdu.“
Máma… do smrti mě bude mít za malýho kluka.