Brothers 11.

„No tak, Tome! Snaž se! Co se to s tebou děje? To je snad poprvé v životě, co kurvíš jednu notu za druhou!“ Georg už psychicky nevydržel moje dnešní kiksy. Byl jsem s nervama v kýblu. A když se k tomu přidalo ještě palčivé vzrušení a touha po nakrucujícím se Billovi, nedokázal jsem se soustředit vůbec na nic.

Povzdechnul jsem si a sklopil hlavu. Myslím, že pro dnešek je to zbytečný. Nazkoušený už stejně všechno máme, tak dnešek byl už jen taková generálka před zítřejším začátkem turné.

„Sorry, dneska to balím. Není mi dobře.“ I s kytarou jsem opustil místnost, aniž bych se na někoho z nich podíval.

Za ten téměř měsíc jsem to dopracoval do stádia, kdy jsem naprosto nepoužitelný. Na Billa se nemůžu už ani podívat. A nejhorší je, že je smutný. Cítí, že se něco děje, že to má spojitost s ním, mrzí ho, že už s ním skoro ani nemluvím. Naše konverzace se omezila jen na občasné přikývnutí a vyjádření jednoslovné odpovědi. Pokoušel se se mnou mluvit, snažil se přijít na to, co se se mnou děje. Bezúspěšně. Vím, že je to moje vina, vím, že tím v podstatě trestám všechny okolo, jen na mě, na osobu, na kterou by to mělo nejvíce působit, to nemá naprosto žádné účinky. Prostě to nejde vydržet. Nedokážu se už déle ovládat. Nejde to.

Opravdu jsem se snažil, tak strašně moc jsem se snažil! Ale víc už toho prostě neunesu. Chybí mi Bill, chybí mi jeho smích, jeho úsměvy, jeho doteky, prostě on. A vím, cítím, že už brzo moje hráz sebeovládání povolí. A potom, to bude pohroma. Už nikdy to nebude takové, jako dřív. Už nikdy! Nikdy jsme nechtěli, aby jeden z nás zůstal sám. Jenže veškeré dosavadní dění k tomu směřuje. Vím, že to tak dopadne. Vím, že to bude mít dopad na kapelu, vím, že to všechno je moje chyba. Ale už to prostě dál nezvládnu. Celé tělo mě bolí. Mysl se utápí v chaosu a srdci hrozí kolaps. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem se smál, kdy naposledy jsem si povídal s Billem, kdy naposledy jsem se cítil dobře. Nikdy v životě jsem se tolik nebál. Nikdy v životě jsem necítil tolik nenávisti vůči mé osobě.

Celou tu dobu jsem se snažil ochránit Billa, aby se nedozvěděl, jaké úchylné prase má za bratra. Jenže jsem si uvědomil, že právě jemu jsem ublížil nejvíc. Odcizení bez jakékoliv věty vysvětlení, odstrčení z mé strany. Bolí to. Opravdu mě to fyzicky bolí. Vidět jeho ublížené pohledy, smutné oči, utrápený výraz v obličeji.

Došel jsem do místnosti s nástroji. Odložil jsem kytaru do stojanu a sesul se na pohovku. Složil jsem hlavu do dlaní a bolestí v hrudi se rozplakal. Nešlo to zastavit, nemohl jsem dýchat, srdce mi svíral pocit zmaru a úzkosti. Všechno kolem sebe, celou svou budoucnost, jakýkoliv krok vpřed, který bych mohl učinit, jsem viděl černě. Nic už nedávalo smysl. Jediné co jsem cítil byla bolest, neskutečná bolest a beznaděj.

„Bille…“ zavyl jsem jeho jméno. To jediné jsem dokázal protlačit přes zatnuté zuby a necitlivé rty. Moje křečí ztuhlé tělo se otřásalo vzlyky. Tichou bolestí.

„Tome?“ Jeho šepot. Další přelud mé zoufalé mysli.

„Tommi, prosím, řekni mi, prosím, co se děje! Tome, prosím!“ Cítil jsem jeho dlaně na své hlavě. Kleknul si přede mě a ruce přesunul na moje dlaně, přitisknuté k obličeji. Je tady! Rozvzlykal jsem se ještě silněji.

„Tome, podívej se na mě.“ Zašeptal klidným hlasem. Hladil mě po rukou a neustále šeptal moje jméno. Postupně se ke mně čím dál víc přibližoval. Odtáhl mi dlaně od obličeje. Nedokázal jsem se na něj podívat. Pevně jsem tiskl víčka k sobě a věděl, že teď je ten okamžik, kdy všechno skončí. Klesl jsem na kolena a s hysterickým pláčem jej sevřel v objetí. Tiskl jsem jej k sobě, protože jsem tušil, že to je naposled. Naposled, aniž by si o mě myslel něco špatného. Od tohoto okamžiku už nic nebude stejné. My nebudeme stejní.

„Šššš, podívej se na mě, Tommi. Řekni bráškovi, co tě trápí. My to zvládneme, spolu!“ Lehce se usmál a pohladil mě po tváři. V jeho očích se zrcadlily slzy. Zavrtěl jsem hlavou a štkavě se nadechnul.

„Tome, víš, že mě můžeš říct cokoliv. Nikdy se nic nezmění.“ Díval se mi přímo do očí. Jeho pohled byl pevný, odhodlaný. Tolik síly se zračilo v jeho očích.

„Jsme jeden, neexistuje nic, co by nás rozdělilo. Nic. A ty to víš. Tak se mi svěř, Tome.“ Šeptal, ale jeho hlas nikdy nebyl odhodlanější, nikdy si nebyl ničím jistější, než tím, co právě vyslovil. Dodával mi sílu. Nedokázal jsem se od něj odtrhnout. Přerušit kontakt se jeho očima.

„Já…“ Můj hlas zněl tak cize. Trošku nakřáple, zastřeně. Veškerá úzkost a zmatek se začala soustředit do slov. Moje myšlenky se snažily zformulovat do vět.

„Ano?“ Bill se mi neustále upřeně díval do očí.

„Já, já….“ Jako bych se zaseknul na tom slově, jako by ten zbytek nemohl překonat hráz, tvořenou mými zábranami a studem.

„Tommi, můžeš mi říct všechno, opravdu……naprosto všechno.“ Při posledních dvou slovech mi přejel mráz po zádech. Na tváři se mu rozlil mírný úsměv. Vědoucí úsměv!

Zamrkal jsem, předtucha bleskla mou myslí. On to ví? Ne, to není možné! Ví to?

„Já…já…“ Můj mozek nedokázal zpracovávat impulzy z okolí, nedokázal zpracovávat ani ty interní. Zaseknul jsem se na jediném slově, víc toho momentálně moje osobnost nebyla schopna.

„….jen mě bolí břicho!“ zašeptal jsem a sklonil hlavu. Bill ztuhnul. Slyšel jsem, jak si povzdechnul.

„Mrzí mě, že mi nevěříš. Já myslel, že si nemusíme lhát, že se navzájem chápeme a bezvýhradně si důvěřujeme. Asi jsem se mýlil.“ Zašeptal a po tváři se mu skutálela osamělá slza. Začal se ode mě odtahovat. Nemohl jsem to dopustit. Zesílil jsem sevření svých paží a přitiskl jej k sobě.

„Ne, prosím, neodcházej!“ naléhavě jsem jej žádal. „Já ti všechno řeknu, jen …“ Vyhledal jsem jeho dlaně a pevně je sevřel ve svých. Bříšky prstů jsem hladil jeho štíhlé prsty.

„Tome, udělám cokoliv si budeš přát. Naprosto cokoliv…“ Nechal svoje slova vyznít do ztichlé místnosti.

„Jen mě drž a slib mi, že mě nikdy neopustíš. Prosím, slib mi to!“ Hladil jsem jej ve vlasech, tiskl jeho štíhlé tělo k mému.

„Hlupáčku!“ Jemně se zasmál, tiše. „Nikdy tě neopustím, přísahám.“ Vzal moji hlavu do dlaní a vtiskl mi lehký polibek na rty. Na několik vteřin se mi zastavilo srdce. Bylo to tak překrásné. A nejkrásnější na tom bylo, že to bylo z jeho strany.

Začal se odtahovat. Nemohl jsem to dopustit, ne jeho rtech závisel můj život. Moje duševní zdraví. Přitiskl jsem dlaň zezadu k jeho hlavě a přitiskl jej víc k sobě. Líbal jsem jeho heboučké rty, opatrně, aby se nevylekal. Pohrával jsem si s nimi, jemně je laskal. Jenže po několika okamžicích už mi to nestačilo. Potřeboval jsem víc, chtěl jsem víc! Druhou paži jsem obmotal kolem jeho pasu a přitiskl jej úžeji na své tělo. Zaklonil jsem mu mírně hlavu a ponořil se do jeho rtů naplno. Nebránil se. On se nebránil!Moje srdce se třepetalo uvnitř mé hrudi jako čerstvě narozený motýl. Sbíralo sílu k prvnímu rozpřažení křídel, připravovalo se k prvním pořádnému letu. Cítil jsem tolik naděje, tolik energie z našich spojených rtů. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na Billa v mém náručí, na jeho sladké rty, přijímající, opětující mé laskání. Jemné třepetání křídel motýla se přeměnilo na dravé záběry silných mocných perutí a já se vznášel. Vznášel jsem se na vlnách extáze. Ne té tělesné, ale té duševní. Moje duše se léčila závratnou rychlostí, tělo získávalo zpět ztracené síly, mysl se pročišťovala a najednou vše vnímala v jasných barvách. Vše bylo najednou naprosto jasné, křišťálově čisté. Bill v mém náručí jemňounce zavzdychal. Oddálil jsem svoje rty a podíval se mu do tváře. Přivřené oči, pootevřené vlhké rty, lehounký úsměv, spokojenost vyzařující z jeho očí. Působil malátně, omámeně. Pohladil jsem jej po tváři a rty přitiskl ke koutku úst.

Silně jsem jej k sobě přivinul a choval jej v náručí. Hlavu jsem zabořil do jeho vlasů a vdechoval jeho rozkošnou vůni. Vlastně, Bill celý je tak nádherně rozkošný! V duchu jsem se tetelil blahem a šťastně se usmíval. Že by se splnily moje tajné sny? Byly moje obavy liché? Trápil jsem se nadarmo? Už tak dlouho jsme mohli být spolu!

‚Mám tě rád, bráško! Udělám pro tebe všechno! Všechno na světě!‘ Bill se mírně zachvěl v bratrově náručí. Věděl, že už nic nebude takové jako dřív. Jeho život už nebude takový, jako dřív.

autor: Dania
betaread: Janule