autor: Saline A.
Zhluboka se nadechl a s mírným úsměvem se ohlédl za pár lidmi, kteří prošli kolem něj s hlasitým a veselým hlaholením. Cítil se jako znovuzrozený, jako kdyby si z očí sundal klapky a konečně spatřil svět se všemi možnostmi a příležitostmi, které mu nabízel. Otočil se čelem ke školní budově a zeširoka se usmál. Čekala na něj jedna jediná povinnost, a to slavnostní předávání vysvědčení. A to bylo všechno. Už ho tam nic nedrželo. Otočil se ke škole a o dva kroky postoupil, s každou vteřinou se cítil čím dál lépe.
„Tak už je to tady, konečně se zbavujeme otěží, který kolem nás škola držela, co?“
Z hlasu, který se ozval za Billem, mu přeběhl mráz po zádech a žaludek se nepříjemně zhoupl, zarazil se uprostřed kroku. Vteřinu nebo dvě počkal, jen aby prodloužil chvíli, než se bude muset otočit a podívat se mu do očí. „Co ode mě chceš, Tobiasi?“ zamumlal. Rukama se objal kolem pasu a o krok ucouvl, jen aby mu nebyl tak blízko.
Mladík pokrčil rameny, s rukama hluboko v kapsách se zhoupl na patách. „Přišel jsem si popovídat. Napadlo mě, že když už, technicky vzato, nejsme studenti, možná bychom k sobě spíš našli cestu.“
„Technicky vzato, studenti jsme až do konce léta,“ zamračil se Bill. „To je ale úplně jedno, protože to, že s tebou nechci mít nic společného, rozhodně nesouvisí s tím, že bychom předtím byli spolužáci. Souvisí to s tím, že ses choval jako hovado.“
„Ale no tak, to jsou trochu krutá slova,“ ušklíbl se Tobias. „Nemyslím si, že jich je třeba.“
„Já si taky myslel, že vám můžu dát druhou šanci,“ Bill odfrkl, myslí mu zmítala frustrace z toho, že všichni, kdo by mu snad mohli pomoct, byli už dávno někde na oslavě úspěšně složených zkoušek, zatímco ostatní měli ještě vyučování. V bezprostřední blízkosti ale nebyl nikdo. „Ukázalo se ale, že ne vždycky se můžeš spolehnout na vlastní mysl, protože myslet si, že snad ty se někdy změníš, byla obrovská chyba.“
„No, problém je ale v tom, že já nikdy netvrdil, že jsem se změnil,“ Tobias se ušklíbl, až se Billovi udělalo špatně. Nechápal, jak někdy mohl byť jen na vteřinu připustit, že by v něm mohlo být dobro. „Vždycky jsem tě chtěl jen ošukat.“
„S jistotou ti můžu oznámit, že tohle je něco, co se ti nikdy nesplní,“ odsekl Bill na svůj vkus až příliš bojovně. Nevěděl, kde se v něm brala odvaha tak najednou se bránit, ale věděl, že pokud by měl Tobiasovi ukázat jen trochu svého strachu, okamžitě by toho využil proti němu. To nemohl dopustit.
„Jsi až příliš odmítavý, kotě. Nemáš ani ponětí, jak skvěle by sis to se mnou užil. Nikdo si nikdy nestěžoval.“
„Vsadím se, že to není kvůli tvým kvalitám, ale spíš kvůli tomu, že se bojí, co bys jim udělal, kdyby si stěžovali,“ odfrkl Bill. „Nech mě být, Tobiasi, nestojím o nic, co by s tebou mělo něco společného,“ zavrtěl hlavou. „Využij toho, že teď budeme každý někde jinde a snaž se dospět. Potřebuješ to.“
Tobias se už už nadechoval, že Billovi něco odvětí, ale zastavil se a pevně semknul čelist, když se za Billem zastavil muž, kterému ještě před minutou nevěnoval sebemenší pozornost. „O něčem se tu bavíme, jestli dovolíte.“
„Myslím, že nedovolím,“ hluboký hlas za Billovými zády působil téměř jako morfium. Ramena mu okamžitě uvolněně spadla a on se o Bushida opřel akorát ve chvíli, kdy mu kolem pasu omotal svou paži. „I na dálku je poznat, že Bill o tuhle konverzaci nestojí, tak co kdyby ses sebral a zmizel dřív, než ti ukážu, co si zasloužíš za to, cos mému příteli provedl na posledním večírku, kde jste se objevili oba?“ pozvedl obočí. „A věř mi, že v tomhle případě ráno moudřejší večera neplatí. Dokonce ani několik dlouhých týdnů neuklidnilo můj vztek.“
To Billovi stačilo. Bokem se natočil k muži a dlaní ho pohladil po krku, zavrtěl hlavou. „Nech to být, Bu. Nestojí to za to,“ zamumlal tiše. Nepotřeboval, aby Tobias slyšel, co mezi nimi probíhá.
Bushido přikývl, přestože Billovi bylo jasné, jak moc se mu tohle řešení nelíbí. „Jestli ještě jednou jedinkrát uslyším, že ses k Billovi přiblížil a řekl něco, cokoliv, co by mu bylo proti srsti, počítej s tím, že se brzo setkáme a to, co udělám, bude proti srsti tobě,“ zavrčel tak, že dokonce i Billovi přeběhl mráz po zádech. Krátce se na Tobiase podíval, ale aniž by cokoliv dodával, pevněji se přitiskl k Bushidovi a spolu s ním zamířili dál od školy.
„Nemusel jsi to dělat…“
„Ale musel,“ zabručel Bushido, „a věř, že kdybych nebyl v podmínce, udělal bych mnohem víc.“
„Jak jsi věděl, že je to Tobias?“
Pokrčil rameny. „Došlo mi to. Říkal jsi, že s nikým jiným nemáš problémy a z něj vyloženě křičelo, že je hovado. A taky to, že na tebe má zálusk, nehledě na tvůj souhlas,“ pevněji ho objal kolem ramen, když zastavili před autem. „Musel jsem mu ukázat, že máš někoho, kdo se postará o to, že se tě nikdo nedotkne jinak, než si přeješ.“
Bill se pousmál, prsty něžně pohladil mužovu tvář. „Děkuju,“ vydechl. „Co tady ale vlastně děláš? Myslel jsem, že budeš doma s Luise.“
„Byla unavená, tak si šla lehnout, zůstala s ní ošetřovatelka. Než usnula, vyslala mě, abych si s tebou zašel na oběd na oslavu úspěšně zvládnutých zkoušek.“
Krátce se zasmál, nevěřícně zavrtěl hlavou. „Luise. Občas si říkám, že i ona zapomíná na to, že už jsi na svobodě a nemusíme tak bojovat o každou společnou minutu o samotě,“ s úsměvem se natáhl a Bushida líně políbil na rty. „Tak pojď, odpoledne musím do věznice.“
„Pořád si nemůžu zvyknout, že tam jdeš, aniž bych tam byl já,“ Bushido chlapci přidržel dveře od auta, načež jakmile nasedli, pokynul řidiči, aby vyrazil na cestu a Billa si přitisknul těsně k sobě. „Přijedeš pak ke mně?“
Bill si skousl ret, s úsměvem přejel dlaní přes jeho stehno. „Jakmile se rozloučím s Andreasem, zamířím rovnou k tobě.“
∞
Bill se rozvalil v menším křesílku s vyčerpaným výdechem, dlaněmi si promnul obličej. Vděčně vzhlédl, když před něj Andreas postavil šálek s kávou a usmál se. Bylo příjemné na chvíli být s někým, kvůli komu nemusí být silný nebo se snad tvářit, že je v naprosté psychické pohodě. Protože pokud by měl být upřímný, cítil se poměrně na hovno.
„Ty Bille, víš, že tě vždycky rád vidím, ale vypadáš celkem na hovno,“ Andreas se posadil přímo proti němu, starostlivě si kamaráda prohlížel. „Jsi v pohodě?“
„Vyčerpaný,“ pokrčil Bill rameny. „Dneska jsem měl poslední zkoušku a čekám na výsledky přijímaček na výšky. Ale celkově se cítím hůř, než jsem si myslel. Doufal jsem, že po škole bude všechno v pohodě, ale s tím, co se kolem mě pořád děje…“
„Máma se pořád neuklidnila?“
„Je to lepší,“ zavrtěl hlavou, „ale pořád má dost zábran. Když jsem jí oznámil, že pár dní zůstanu u Bushida, mohla zešílet, protože někdo z našich sousedů mě viděl s tím mužem, který zabil tu chudinku malou holčičku, když byl úplně zdrogovaný!“ napodobil šokovaný hlas jedné z jejich sousedek a protočil očima. „Všichni to teď probírají. Nejradši bych je všechny praštil. Chápu mámu, že se kvůli tomu cítí špatně, ale jak jí asi mám pomoct, když ani ona sama není schopná připustit, že to byla jen nehoda?“ povzdechl si.
Andreas přikývl, bylo mu jasné, že s tímhle budou ještě velké problémy. Společnost byla nastavená na nedůvěru k lidem z vězení a s naprostou jistotou bude trvat desítky, možná stovky let, než se na tom něco změní. „A místo, abys přišel domů k Bushidovi a uklidnil se, tě vyčerpá ještě jeho máma, co?“
„Ne, to nemůžu říct, Andy,“ Bill okamžitě zavrtěl hlavou. „Luise je naprosto úžasná, opravdu se snaží, aby před námi hýřila pozitivitou a nenechala se ovládnout strachem nebo špatnou náladou. Spíš jsem hrozně nešťastný z toho, jak ji vidím chátrat. Přísahám, že každý den je na ní vidět, jak jí je hůř, a že už nezbývá moc… Upnula se na moje předávání vysvědčení, že ho ještě musí vidět, a toho se drží, ale když se na ni večer dívám, říkám si, jestli to ještě vůbec zvládne…“ Do očí se mu nahrnuly slzy. Sklopil hlavu, aby je zamaskoval, ale Andreas byl příliš všímavý, dokonce i přes jeho citlivost dutého pařezu. Natáhl se a kamarádovi povzbudivě stiskl rameno, ale Bill zavrtěl hlavou a slzy chvatně rozmrkal. „Jsem v pohodě, jen… Občas přemýšlím, jak dlouho tohle ještě zvládnu. Mám obrovskou výhodu, že mám tebe a Toma, i Bushida,“ pousmál se. „Pořád má nějaké problémy a bloky, ale stal se z něj opravdu milující přítel, dneska zasáhl i proti Tobiasovi, který se ke mně zase zkoušel přiblížit. Pořád tam jsou ale …“
„Zdi, přes které nemůžeš přelézt?“
„Jo,“ vydechl Bill zklamaně. „Vím, že tam ty bloky jsou a vím, že musím být trpělivý, než se prokoušeme k samému jádru jeho osobnosti, ale přál bych si, aby to nebylo tak těžké.“
∞
„Jsem tady,“ houknul Bill ode dveří dostatečně hlasitě, aby ho slyšel i Bushido, ale dostatečně opatrně, aby nevzbudil Luise, kdyby už náhodou spala. Překvapeně zamrkal, když žena vystoupila ze dveří k obývacímu pokoji a jemně Billovi stiskla dlaň.
„Nemá moc dobrou náladu,“ zamumlala tiše, „a já jsem moc utahaná na to, abych to zvládala, Billy, promiň.“
Bill se konejšivě pousmál a zavrtěl hlavou. „To je v pořádku, Luise, nic se neděje. Pojďte, doprovodím vás do ložnice,“ ochotně jí nabídl rámě, snad aby se ještě na pár chvil vyhnul Bushidovi, ať už se s ním dělo cokoliv. „Když mě odvezl k věznici, měl náladu ještě poměrně dobrou, co se stalo?“
„To nevím, chlapče. Když se vrátil, už byl takový…“
Bill přikývl, opatrně pomáhal křehké ženě do postele, přikrývaje ji i přes teplé počasí peřinou. „Půjdu za ním a zkusím přijít na to, jestli s tím nejde něco udělat,“ usmál se. „Nebojte se, něco vymyslím, abyste ráno měla zase klid.“
„Ale kdepak, o mě nejde, Bille,“ vděčně ho pohladila po paži, „jde o tebe. Ty tu s ním budeš, až já umřu. Mrzí mě, že nemůžu udělat víc, abych mu od podobných stavů pomohla.“
„Luise, nic se neděje. Zvládnu to,“ přikývl sebejistě, přestože hrdlo se mu nejistě stáhlo. Lehce ženu políbil na spánek a na noční stolek připravil veškeré věci pro případ akutní potřeby, kdyby se něco dělo, než pomalu zamířil zpět do obývacího pokoje. Podle zvuků vycházejících z místnosti Bill usoudil, že Bushido má puštěné něco, co obsahuje spoustu krve, zbraní a možná i výbuchů. Povzdechl si, doufal, že s podobnými náladami je konec ve chvíli, kdy ho propustili z vězení.
„Mamka už usnula,“ opřel se mezi dveřmi, s rukama založenýma na hrudi ho pozoroval. Bushido přikývl, chlapci věnoval jediný kratičký pohled, než svou pozornost znovu obrátil k televizi. Bill potlačil nutkání protočit očima a překonal vzdálenost mezi ním a Bushidem, ke kterému se posadil. „Říkala, že se dnes necítíš moc dobře. Co se děje?“
„Nic.“
„Bushido,“ Bill opatrně položil dlaň na Bushidovu, ale překvapeně se odtáhl, když sebou Bushido vztekle cuknul a ruku si stáhl k sobě.
„Řekl jsem nic, tak mě nech laskavě být,“ odsekl Bushido.
Bill pár okamžiků mlčky sledoval jeho tvář staženou vztekem, než přikývl a znovu vstal. „Dobře, jak si přeješ. Já si jdu lehnout, takže kdyby ses uklidnil, budu tam,“ zamumlal tiše. Pomalu zamířil do ložnice, snažil se myslet na něco jiného než na to, co se právě stalo. Přestože Bushido měl několik svých horších okamžiků, nebyl si vědomý, že by to někdy bylo tak moc přísné, tak moc odměřené. Posledně se hodně rychle změnil zpět na přátelského Bushida, stačilo jen být k němu milý a vstřícný… Co tentokrát bylo jinak?
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Jsem zvědavá co se Anisovi stalo asi to kluci ne budou mít lehké.
Tak uvidíme, co bude dál, zatím za mě super…
Byla jsem nadšená, že Bu zakročil, když Billa obtěžoval Tobias. Doufám, že si ten zmetek aspoň cvrnkl do prádla.
Ale co se stalo potom? Něco se přihodilo? Nebo se Bushidovi něco vylíhlo v hlavě? Jsem zvědavá, jestli si s tím Bill poradí.
Jaj, čo zas preletelo Busidovi cez nos? Ten chlap je jedna záhada za druhou. Som zvedavá, čo sa zas stalo. Ďakujem za časť.