Dny ubíhaly pomalu svým neměnným tempem, Billovi se zdálo, že se přímo plazí. Jeho zranění se hojila docela dobře. Přesto když se poprvé uviděl v zrcadle, neodpustil si menší hysterický záchvat. Všichni ho uklidňovali, že se nemusí bát nějakých následků, že se mu poranění na obličeji zcela určitě zahojí a nic poznat nebude.
Vystříhané místo ve vlasech obrečel.
Nesměl se podívat nikam, kde by zahlédl svůj odraz, jinak okamžitě propukal v hlasitý nářek. On, který si vždycky zakládal na své jemné a – jak sám připouštěl – celkem hezké tváři, byl najednou samý tmavý stroupek a všemi barvami hrající modřiny. Neupravené vlasy nutně potřebovaly odborný zásah. Přímo uprostřed temene přilepený velký bílý čtverec obvazu… Styděl se za to, jak vypadá. Styděl se před všemi; před mladými sestřičkami, které si ho pobaveně dobíraly… před doktory, kterým zcela určitě přišel přecitlivělý… i před Tomem, který si ho čím dál tím častěji zádumčivě mlčky prohlížel… Jen před mámou se nestyděl, byla to máma, nikdy jí nezáleželo na tom, jak Bill vypadá… ale to Tomovi přece taky ne!
Vzpomněl si na povídku, kterou před svým zraněním s takovým zápalem četl. Ten iluzivní svět mu teď přišel tak strašně vzdálený. Vzpomínal, jak každou volnou chvíli utíkal ke svému notebooku, hledal černé stránky a nořil se do magického příběhu. Draco a Harry, pomyslel si, pousmál se nad tím, jak si psal jejich jména na papír a vedle nich své a Tomovo jméno… Bylo to zvláštní, ale od té doby, co byl v nemocnici, se mu zdály samé obyčejné sny. Žádné noční toulky temným hradem, žádná něžná ruka, která by se dotýkala jeho tváří a rtů. Neklidně zavrtěl boky, při vzpomínce na ten sen se přece jen ozvalo lehké zašimrání ve slabinách. Zhluboka vydechl. Zavřel oči a představil si Tomovu tvář, jak se nad ním skláněl tu noc. Bylo to příjemné. Tenkrát Tom vztáhl ruku a dotkl se jeho obličeje, škádlivý tisíckrát opakovaný dotek, ale přesto jiný. Prudce otevřel oči a rozčileně vydechl. Přesto jiný… Ten dotek, zdrsnělá bříška prstů, neznámá ruka, Tomova ruka!… Já to ale přece věděl, už dávno to vím, uvědomil si najednou. Věděl jsem to hned tu noc, když mě pohladil na dobrou noc… zmateně si přejel dlaní po čele. Srdce mu bušilo a ruce nepříjemně zvlhly. Tom je jen jeho dvojče a nikdy nic víc být nemůže.
„Může ale vůbec existovat něco víc než Tom?“
Otázka vyslovená polohlasem vyzněla přímo fatálně.
*
Každý den netrpělivě očekával, až se ve dveřích objeví Tomova vysoká postava s nakřivo posazenou bejskou. Každý den doufal, že až přijde, bude to zase ten veselý, nesmírně společenský Tom, s pusou plnou správných hlášek a jiskřičkami v měkkých hnědých očích, který jediným svým úsměvem vrátí zpátky všechno hezké, co mezi nimi dřív bylo, co odvane pryč i Billovy dotěrné myšlenky.
Bohužel každý den doufal marně. Odpoledne co odpoledne se objevoval bledší a bledší Tom, se začervenalýma očima utopenýma v šedivých kruzích, mlčenlivý a podivně vyhaslý.
„Co je s tebou?“ uhodil na něj konečně jednou Bill. „Už se na tebe nemůžu dívat. Co tě trápí? Pořád se na mě zlobíš?“
Tom na něj upřel unavený pohled. „Nezlobím,“ zavrtěl zamítavě hlavou, „už jsem ti přece řekl, že se na tebe nezlobím,“ zopakoval trpělivě.
„Nebaví tě chodit sem za mnou? Je to pro tebe moc náročné?“
Další potřesení spletenými vlasy. „Ne, Bille, nevadí mi to. Chodím za tebou rád.“
Bill se usmál. „Pojď sem,“ poklepal zlehka na stoji postel. Počkal, až se Tom zdvihne a přemístí k němu. Nahmátl jeho ruku a sevřel ji ve svých už tradičně chladných prstech. „A teď mi pověz, co se děje. Pochopím to.“ Na důkaz svých slov stiskl jeho prsty o něco pevněji. „Mně přece můžeš říct všechno, Tome,“ dodal naléhavě. „Nikdo ti nemůže být bližší než já, nemám pravdu?“ Upřeně se díval do jeho sametových očí. „Nemám pravdu?“ Tlačil ho k odpovědi.
Tomův pohled utekl někam k oknu.
„Dívej se na mě, Tome,“ urputně trval na svém Bill.
Tom poslušně vrátil pohled zpátky k němu. Povzdechl si. „Máš pravdu, Bille, nikdo mi nemůže být blíž než ty,“ a zároveň víc nedostupný, dodal pro sebe.
„Tak vidíš,“ Bill se zatvářil zase vrcholně spokojeně, „tak mi pověz, co tě trápí. Zamiloval ses?“ Zakázal si vnímat žárlivé hryznutí kdesi uvnitř své hrudi.
Tom mlčel. Zkoumavě si prohlížel bratrovu tvář.
Billův dech nepatrně zrychlil. „Zamiloval ses?“ zeptal se znovu hlasem plným rozechvění.
„Možná,“ pokrčil Tom rameny a znovu odvrátil pohled zpátky k oknu. Jemně vyprostil ruku z Billova sevření.
„Chceš o tom mluvit?“
Tom jen potřásl hlavou. „Ne…“
*
Bylo už po půlnoci, ale Harry nemohl usnout. Ležel na posteli na zádech s rukama za hlavou a otevřenýma očima hypnotizoval dřevěná nebesa u své postele. Pořád a pořád dokola si v hlavě přemílal události večera… Cítil, že to nebude dobré, když jim McGonagallová uložila společný školní trest, neuměl říct, jestli bylo horší, že ho dostali všichni tři nebo kdyby tam byli jen dva.
V každém případě to dopadlo katastrofálně. Ron se naštval a urazil, že se Harry Malfoye zastal a nepodpořil ho… ale Harry nemohl jinak. Jakmile se Ronova ruka dotkla Malfoyovy hrudi, Harrymu se před očima objevila ta hladká jemná kůže, úplně živě viděl, jak nešetrný dotek vyvolal červený otisk. Udělalo se mu špatně. Špatně ze sebe, z Rona, z Malfoye, ze všeho. A když ho Ron povalil na zem a začal ho mlátit, Harry se na to nemohl přece jen tak nečinně dívat. Musel zasáhnout.
Pohled, kterým ho obdařil Ron, byl ničím ve srovnání s výrazem na Malfoyově tváři. Ten úžas a zmatek, s těmi zářivě světlými vlasy, které si hned puntičkářsky stahoval stříbrnou sponou…
Ron byl tak naštvaný, že na Harryho po celý večer už nepromluvil. Ani když se vrátili do ložnice a převlékali se na spaní. Ani dobrou noc mu nepopřál.
Po celou dobu, co čistili ta pitomá brnění, cítil Malfoyovu přítomnost. I když mlčeli, věděl o něm. Bylo to tak živé. Chtě nechtě musel myslet na tom, jestli je jeho kůže skutečně tak hedvábná jako v jeho snech, jestli ty světlé vlasy zašustí mezi prsty, když by je do nich zabořil, jestli ta něžná ústa chutnají skutečně tak horce…
*
Chlapec s na prst silnými dredy zničeně sklopil hlavu a zadíval se někam na své břicho, kde mu na klíně trůnil rozehřátý notebook. Ano, oproti Harrymu měl určitou výhodu. Věděl, že ta bělostná kůže je stejně hedvábná, jako v jeho snech, věděl, jaké to je zajet prsty do rozcuchaných černých vlasů… jediné co netušil, jak chutnají ta smyslná ústa. A to ho pomalu, ale jistě začínalo přivádět k šílenství.
*
Tom jezdil za Billem do nemocnice každý den. Vždycky po škole šel rovnou na autobus směr Magdeburg.
Ke konci druhého týdne už mohl trasu od autobusové zastávky k nemocnici jít klidně se zavřenýma očima.
Doktoři i sestřičky si ho většinou už pamatovali, sestřičky ho obvykle obdařily povzbudivým úsměvem. Byl na pozornost tohohle druhu zvyklý, věděl, že se ženám bez rozdílu věku líbí… sice nechápal, co na něm vidí, ale rozhodně si nestěžoval. Občas to mívalo své výhody. Třeba když chtěl s bratrem zůstat o něco déle nebo prostě přijít mimo návštěvní hodiny, stačilo se trochu usmát, pronést něco mile vtipného a dotyčná mu vyšla ochotně vstříc.
Hluboce zadumaný prošel nemocniční bránou a kráčel k pavilonu, kde ležel Bill. Klasika, jako obvykle. Těžké vstupní dveře, krátká chodba, schody, první patro, pokoj číslo 18.
Zaklepal. Ani nečekal na vyzvání a vešel dovnitř.
„Ah–„, zarazil se uprostřed pozdravu. „Bille?“ vyslovil nechápavě.
Na bratrově posteli seděl štíhlý muž a nakláněl se k němu. Tomovi do uší řezavě vnikal Billův vysoký smích. Když Tom vstoupil, muž se po něm otočil. „Dobrý den,“ řekl.
Tom se zarazil. Snad ještě nikdy neviděl tak krásného muže. Úplně ho to ochromilo. Ano, i Bill byl mimořádně hezký a půvabný, ale tenhle muž byl něco úplně jiného. Člověk se na něj díval a jediné, na co dokázal myslet bylo to, že podmanivá a dokonalá krása přece existuje.
V srdci pocítil malé nepatrné bodnutí záště. Naprosto netušil, co tu dělá a proč Billův hlas zní tak šťastně a spokojeně.
„Tome!“ Bill zářil jako sluníčko, když vykouknul zpoza mužových ramen, zahalených do silné kožené bundy. „Pojď sem, musím ti někoho představit.“ Vztáhl k bratrovi ruku. Muž se postavil, byl o něco menší než Tom, a natáhl k němu ruku.
„Tohle je můj bratr Tom.“ „Tome, tohle je Dorian. Dorian Gray.“
Oba si potřásli rukama.
Mužovo jméno bylo Tomovi povědomé. „Dorian? To je německé jméno?“ zeptal se zvědavě.
Muž se usmál. „Ne, není. Jsem napůl Angličan. Matka je Němka a odjakživa zbožňovala anglickou literaturu,“ pobaveně se zasmál, „a když se seznámila s otcem a narodil jsem se já, trvala na tom, že se budu jmenovat stejně jako její oblíbená románová postava.“
„Aha,“ pokýval chápavě hlavou Tom a umínil si, že hned jak přijde domů, musí si najít, kdo to vlastně ten Dorian Gray byl. Nemohl si nevšimnout oddaného a zbožňujícího pohledu, který jeho bratr na Doriana upíral. „A jak se znáte s Billem?“
Bill na okamžik přemístil svůj pohled na Toma. „No víš…“ začal rozpačitě.
Muž ho konejšivě pohladil po hřbetu ruky. Bill se okamžitě rozzářil jak sluníčko a vděčně přijal letmý dotek. Tom žárlivě sledoval jejich něžnou hru a bolestivé bodnutí vzteku se snažil nevnímat. Sám pro sebe mohl jen suše konstatovat, že by tu Dorianovu dokonalou tvářičku nejradši něčím přetáhl. Ale nemohl dělat absolutně nic.
„Přišel jsem se Billovi omluvit,“ otočil se k němu Dorian a tak zvláštně se na něj podíval. „To já jsem ho srazil na té motorce.“
*
„Můžu s tebou mluvit?“
Harry ztuhnul, když druhý den ráno cestou na snídani uslyšel vedle sebe ten hlas. Poznal by ho mezi všemi. Zastavil se. Draco Malfoy stál vedle něj a s neurčitým výrazem ve tváři si ho prohlížel. Celý v černém, světlé vlasy sepnuté stříbrnou sponou. Stejně jako předchozí noc. Harry polknul a jen přikývnul. Slova mu nějak zamrzla v krku. Široce rozevřenýma očima hypnotizoval ten bledý obličej. „Chtěl jsem ti poděkovat,“ Draco sklopil šedé oči ke špičkám svých bot. „Nemusel ses mě včera zastávat, ale udělal jsi to a za to ti děkuju. Nezastírám, že tvému chování poslední dobou vůbec nerozumím, ale to je teď vedlejší. Jsem tvým dlužníkem.“ Z Dracových očí vyšlehl stříbřitý záblesk. Taková slova se neříkala lehce, navíc pod drobnohledem těch zelených duhovek.
Harry se dychtivě vpíjel do jeho očí. Bylo to horší než si myslel. Prostě to nezvládal. Už tušil, že prohrává sám se sebou. Poprvé si totiž za denního světla připustil, že ho Draco přitahuje a co kdyby mu na něm začalo záležet? Učinil první krok do tmy…
autor: Michelle M.
hned dva šoky po sobě no tak to je kolabs
nejprve ten co ho srazí si tam balí bo co dělal Billa
a pak přijde Draco aby poděkoval?
no to je na mě moc to nerozdejcham xD
hej nemůžu prostě dokonalost
Och…
Tak to je silnej šokig tohle. Jsem překvapená, cose z toho Doriana vyklube.
To jméno je mi pevědomé, z nějakýho filmu asi hororovýho nebo tak…
…. sakra .. já nechci aby měl Billi někoho jinýho než Toma 🙂
Michellko , prosím , že ten Dorian zmizí … X-D
Oh ano, Obraz Doriana Graye, ta knížka je moc pěkná, mám jí docela ráda. Jedna z malé hrstky, kterou si stojí za to přečíst, na rozdíl od těch ostatních, co vám ve škole nutí 🙂 Ale řeknu vám, jmenovat se jako literární postava, to bych teda nechtěla 😛
A abych řekla pravdu, krok do tmy v téhle povídce rozhodně neudělal jenom Harry s Dracem… Tom je docela úspěšně dohání. Dorian jsem přišel v pravý čas… Třeba to bude pro Toma impulz, aby konečně něco udělal. Není to jednoduchý, to rozhodně ne, ale žárlivost je obrovský hnací motor. A s lítostí musím konstatovat, že si nemyslím, že by tahle vlastnost probouzející se u Toma byla až tak neoprávněná…
Ach jo, já se asi do dalšího dílu ukoušu zvědavostí. Je to naprosto grandiózní, Michelle, ty jsi čím dál lepší… teda pokud to ještě vůbec jde 🙂
O_o
Omg nemužu…
Draco jen tak dalll
Tome, Harry.. Do toho!!!!
Bille..To snad ne!!! Fuj
Doriane.. Vysmahni!!!
Michelle… Dallllllllll
xD Směju se Ceře ↑ xD
Ale řekla bych to podobně xD…hej já si neměla číst ty komenty xD Chcípám xD
Ale k povídce…echm, echm xD…krásný jako vždy, docela mě tenhle díl překvapil, ale docela mile…třeba se z toho vyklube milostný trojúhelník xD
Rychle dál ;)) tohle a nebo Hotelový Pokoj xD
Ježiš…já tam měla starou přezdívku xD další záchvat xD OMg xD
cože? hej ! toe nefér ! moja zranená dušička priahne po dalšom elixíre ! prosíím prosíím x) dalej ♥♥♥♥♥ ……….♥……♥……..♥ – tisíce srdiečko pre teba x) ♥
Jejdaaaa….supeer
mrtěěě, nemám co dodat, skvělý ^^…zajímavý :D..tak dááál :))
Uff, Dorian… hrozba číslo jedna, vůbec se Tomovi nedivím, že by ho přes tu jeho krásnou tvářičku nejradši něčím praštil, ale třeba ho to opravdu k něčemu pohne. Bill je z něj evidentně nadšenej a to je nebezpečný, ale snad už si to konečně přiznal, tak nezapomene, při čí představě se mu sevře srdce vzrušením… Krása, střídání dvou různých a přece tak podobných příběhů, je hezky vyvážený. Harry podlehl svému srdci asi definitivně a Draco vypadá, že by snad aspoň na chvíli mohl zahodit tu tvrdou slupku nepřátelství. Ono říct takový "děkuju" bývá někdy těžší než cokoliv jinýho. Jsem nadšená tímhle příběhem, je tak zvláštní a ojedinělý… zaslouží si obdiv a pokračování. :o) J. <3
teda mě se ten příběh v příběhu líbí. 😀 sakriš, jen netuším, který víc. 🙂 musím ale přiznat že Harry podléhá Dracovu kouzlu mnohem hezčejí než Tom tomu Billovu. 😛
Wooooow…Dracoo
Prej Dorian Gray 🙂 🙂
Zabít hooo!Tome zab hooo
dorian sa mi nepáči… ani najmenej… bodaj by sa na tej motorke dochrámal a neprežil!!! > <
Že Dorian, že Dorian. Pche môže ísť do prdele taký Dorian! 😀 Nech je aj neviem aký krásny… bol tu o ňom len kúsok a už mi lezie na nervy 😀 ts… tak akože on Billa skoro zabije a Bill sa naňho ešte usmieva… no fuj! 😀 bože Bill máš tam Toma tak neblbni hej? 😀 och páčilo sa mi ako Tom žiarlil 🙂 ja by som žiarlila tiež! Tom nemôže dovoliť aby sa medzi neho a jeho úžasne dvojčiatko votrel nejaký magor s hnusným menom… veď ani na motorke nevie jazdiť!!! :D… no dobre nejdeme si kaziť dobrú náladu :D… och ja som nemohla keď Draco Harrymu povedal to "Můžu s tebou mluvit?"… aaa to bolo super a ako mu ďakoval za to že sa ho zastál 🙂 ale najviac sa mi páčilo keď povedal že je jeho dlžníkom 😀 och to je super! milujem to 😀 je to skvelé až na toho Doriana ktorý ma pekne sere! 😀 ak sa objaví ešte v nejakej časti tak to tu asi nerozdýcham 😀
Ach… do prdele s Dorianom. Prečo musí byť taký očarujúci? Dorian je veľmi nebezpečný súper, Tomi bude musieť začať na sebe pracovať, lebo mu Billiho vyfúkne. Som rada, že Tomi žiarli 😀
Draco s Harrym… tá časť poviedky je ako keby bola zastrená nejakým snovým závojom. Je prenádherná, ale tak vzdialená a cítim v nej nejaký silný smútok. Asi je to tou prvou kapitolou, ktorá naznačuje, že to nebude … no nehádžem ešte flintu do žita. Uvidíme. V každom prípade je to nádhera.