Časoprostor II 20.

Právě jsem minul benzínku, na které jsem minule nakreslil srdíčko… úplně mi zatrnulo, když jsem si na to vzpomněl. Byli jsme tak mladí a zamilovaní. Pro mě je to pořád nové. I když cítím to, co tenkrát moje druhé já, prožívám to až teď, takže si to pořád užívám. A hlavně si užívám přítomnost. Kdyby mi všichni okolo viděli do hlavy, řeknou si jen „šťastnej blázen“ a měli by pravdu. Mám všechno, co jsem kdy chtěl, a teď budu moct dokonce i odčinit svoji největší životní chybu. Nikdy si ji asi nepřestanu vyčítat… smrt dědy. Byla tak hloupá a zbytečná, jen kdybych v sobě našel trochu odvahy a řekl mu, co jsem provedl, mohl žít. Ale moc dobře vím, co by nastalo… nic by nebylo tak jako teď, on by to nedopustil.

Měl jsem ho rád, za ty společné týdny jsem si na něj zvykl a považoval ho za svého přítele. Když mi došlo, že za jeho smrt můžu jen já a nikdo jiný, slíbil jsem mu v duchu, že Bédu dodělám. Bylo to jeho dítě, on si ho vymazlil a jeho rozzářené oči, které mě přivítaly z cesty do minulosti, budu mít neustále před sebou. Nebudu se vracet časem, abych to napravil, protože bych zrušil i náš nový život, a to nemůžu… to ne, na to nemám sílu ani odvahu, z toho bych umřel. Nemohl bych přijít o tohle všechno.

V tomhle čase vlastně Béda ještě nikdy nefungoval, a teď je na Filipovi, jestli to dokázal dodělat, nebo skončíme hned na začátku. Včera večer jsme to s Tomem ještě probírali a on by byl nevýslovně šťastný, kdyby se to nepovedlo…

flashback

„Dáš si něco, než půjdeme spát?“ ptám se Toma, když si nalívám broskvový ledový čaj. Brrr, možná je až moc ledový, zatrnuly mi z něj zuby. Sedí na křesle a kouká do tmy.

„Tak Tomi, na něco jsem se ptal,“ zašeptám mu těsně u hlavy.

„Co?“ trhl sebou, vůbec mě nevnímal. Obejdu ho a posadím se mu na klín.

„Lásko, co se stalo? Nad čím pořád dumáš?“ zeptám se ho, i když znám předem odpověď, ale je potřeba to probrat, jinak se mi utrápí.

„Ale nic, jen tak si přemýšlím nad nesmrtelností chrousta,“ odpoví a trochu mi usrkne ze skleničky. Obtočil mi ruce kolem pasu, když jsem mu položil hlavu na rameno. Jsme oba unavení, ale krásně… bylo to s ním nádherný, nikdy se toho nenabažím. Dokáže mě svými otázkami vždycky tak rozhodit, že se pak celý klepu a nemůžu se ho dočkat. Umí to se mnou, a já ho za to miluju ještě víc, než je vůbec možné.

„A co jsi vymyslel? Je nesmrtelný, nebo není?“ snažím se ho trochu rozveselit, připadá mi strašně smutný. Vždyť to bylo tak krásný a on se tváří jako na pohřbu toho svého chrousta.

„Jo, to nevím, ale zato vím, že my jsme smrtelný, a to mi nahání hrůzu,“ odpoví mi a jeho smutek v hlase je už úplně hmatatelný.

„Lásko moje, vždyť žiješ, přestože už jsi byl jednou mrtvý, co bys chtěl víc? Máš mě, Davídka, naše, kariéru, kluky, já nevím, co bys chtěl mít ještě víc?“ snažím se ho přesvědčit, že nemá proč být smutný.

„Jistotu,“ odpoví stručně a mně je jasné, co tím myslí.

„Jistotu nebudeš mít nikdy, Tomi, to prostě není v lidských silách. Můžeš mít naději, ale jistotu? Jak by sis ji představoval?“ Mlčí.

„Já nevím,“ vydechne bolestně.

„Jedno je jisté, Tomi. Miluju tě a myslím, že to bude trvat až do smrti… to je bohužel jediná jistota, kterou ti můžu nabídnout. Smrt přijde určitě, ale možná ji spolu dokážeme oblafnout, co bys na to říkal?“ usmívám se a dýchám mu při tom na krk.

„Bille, co zase vymýšlíš za blbosti?“ natočí ke mně hlavu a líbne mě na nos.

„Ale jen tak jsem uvažoval, na co by se dal Béda použít,“ vyslovím to jméno, i když vím, že ho to dráždí. „Ty bys nechtěl být nesmrtelný? Cestovat z času do času a nikdy neumřít? Mít všechno, na co si vzpomeneš, a navždycky?“ zasním se, když si to všechno představuju.

„Ne, miláčku, nechtěl,“ odpoví mi rázně.

„A proč?“

„Protože by to znamenalo, že zítra do toho pekelnýho Bédy vlezeš a pojedeš ho vyzkoušet někam, kam na tebe nedosáhnu,“ řekne a kopne do sebe zbytek mého čaje. Tak, teď je to jasný. Má toho pořád plnou hlavu. Nebudu mu nic slibovat. Nemůžu.

„Nezapomeň, že tenhle pekelnej stroj ti zachránil život,“ připomenu mu. „Bez něj bys dávno ležel v hrobě v Lipsku a nikdy bys neměl ani mě, ani Davídka. Nikdy…“ snažím se, aby si uvědomil, že to, co máme, nebylo zadarmo.

„To vím, nemusíš mi to připomínat, ale chci, aby to tak zůstalo. Nechci, aby ses někde ztratil v čase a já tu s tím vším zůstal sám. Nemůžu ti to zakázat, nejsi můj majetek, ale uvědom si, že jsi moje všechno… rozumíš? Všechno!“ pohladí mě po tváři a jeho broskvový dech se ke mně přibližuje. Vyjdu mu vstříc a naše rty se setkají v jemném polibku. „Miluju tě,“ zašeptá „… víš jak je to silný?“

„Vím, mám to úplně stejně.“

„Tak mi to nedělej, lásko, neutíkej mi, nemuč mě, buď tu se mnou a nehoň se za snem. Užívej si mě a Davídka, nechtěj zase všechno změnit.“

„Nechci nic měnit, ale nemám jinou možnost, dlužím mu to. Musím splatit naše štěstí, nic není zadarmo a já…“

„Ne, nic mi neslibuj!“

„Miluju tě.“

„Vrať se mi.“

konec flashbacku

Vrátím se, Tome, jsem o tom přesvědčený. Nic mě nemůže donutit se k tobě nevrátit, jen smrt. Jenže tu můžu potkat kdykoliv… třeba zrovna teď. Auto, co jede přede mnou, může najednou zastavit a já to do něj naperu a je po mně. Nepotřebuju k tomu Bédu, abych se někde zabil a zrovna tak ty, Tomi… v tomhle tvém sporťáku někde vlítneš do zdi a co mi tu po tobě zbude? Jenže když budu mít Bédu, můžu to změnit, a to je to, co mě na tom tak láká. Nechci cestovat časem na dovolenou. Jen chci mít tu tvoji zpropadenou jistotu, a tu mi dá jen on… jen stroj času.

TOM

Nedokázal jsem to. Jsem absolutní idiot, nedokázal jsem ho zadržet, a když dneska ráno odjížděl, měl jsem slzy na krajíčku. Líbal jsem ho, jako by to bylo naposled. Jestli se mu něco stane, nikdy si to neodpustím. Měl jsem ho přivázat k židli nebo k posteli, to je jedno, ale neměl odjíždět. Nespustím oči z telefonu, dneska ne… dneska ho musím mít neustále u sebe, kdyby se něco dělo.

„Dejve, ticho!“ vyjedu na špunta, aby přestal ječet a pobíhat kolem mě s tomahawkem, a hned toho lituju. Sakra, Bille, vidíš, co děláš? Teď na mě ten chudáček kouká tak smutnýma očima. „Pojď sem ke mně, špuntí, pojď,“ natáhnu k němu ruce a usměju se. Rozběhne se ke mně a zaboří mi hlavu do břicha. „Jau, ty trdlo.“

„Pojď si hrát, strejdo.“

„Já nemám dneska nějak náladu, špunte. Hraj si sám, jo? Vem si třeba lego a něco mi postav. Třeba nějakej domeček, máme jich pořád málo,“ kejvnu hlavou k poličce, kde už je těch jeho škatulí vyrovnaných šest. Neumí ještě nic jiného, ale je na to tak hrdej…

„Ty jsi smutnej?“ udělá na mě tak srandovní obličej, že mě to rozesměje.

„Ne, už ne, když jsi tu se mnou, tak ne,“ snažím se přesvědčit sám sebe, ale zároveň vím, že mi ten smutek vidí v očích. Nedá se to schovat.

„Tak pojď ven, strejdo,“ nedá se ukecat.

„Je tam kosa, zmrzne ti nos a upadne,“ vymyslím první pitomost, jen aby do té zimy nechtěl.

„Strejda Frank mi to taky říkal, že prej mi upadnou uši, když umrznou, je to pravda?“

„Jo, ale nejdřív ti zčernaj a budeš vypadat jako čert.“

„Čert je ošklivej, tak bych vypadat nechtěl, ale chtěl bych jezdit na sáňkách,“ nedá se zastrašit a zase škemrá.

„Zabijeme se a táta nás pak zabije podruhý,“ plácnu.

„To jde, zabít se dvakrát?“ udiveně na mě kulí oči.

„Ne, ale táta by to určitě dokázal,“ ujišťuju ho o jeho nadpřirozených schopnostech.

„Ne ne, táta by mě nikdy nezabil. A tebe taky ne, má tě moc rád. Dává ti pusinky a mně taky, tak nás má rád.“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. On nás viděl, bože, to je průšvih. Kde jsme si nedávali pozor? Tady mám zpátky ten svůj adrenalin. „Tak půjdem ven?“ zeptá se znova a já už jen odevzdaně kývnu. Sakra, tohle budu muset Billovi říct, hned jak se vrátí… jestli se vrátí… sakra dost, vrátí se, slíbil mi to… vlastně neslíbil… já to po něm nechtěl. Měl jsem jet s ním… jsem idiot.

BILL

„Filipééééééé,“ řvu už potřetí a nikdo nejde. Hergot, ten je ale hluchej. Já budu snad do těch dveří muset začít kopat nebo co. Možná je zrovna v baráku, ale tam by mě přece slyšel… kašlu na to, dojdu si do auta pro klíče a odemknu si, je to tu přece moje. Bože, v tý kabele je ale bordel, budu muset zase jednou všechno vysypat a vytřídit. Čím větší taška, tím větší binec… jo, tady jsou… čtyři klíče od laboratoře na jednom kroužku, jeden od baráku a od brány. Filip mě čekal, protože brána byla dokořán, tak kde teď vězí? Je to přinejmenším divné. No… to je zase něco, trefit se do správný díry správným klíčem, budu tady snad půl hodiny. Jo! Konečně to povolilo. Jsem vítěz. Je tu slabé světlo, vychází jen od lampy na pracovním stole, ale hlavní světlo je zhasnuté. Zavřu za sebou a rozsvítím. Nikde nikdo. To je ale dost divné, přece se někam nevypařil. „Filipe!“ zakřičím na celou laboratoř, jestli není zalezlý někde vzadu nebo v koupelně, ale odpovídá mi jen vlastní ozvěna. Jdu ho hledat, tohle přece není možné.

Chvilku se rozhlížím, až můj pohled padne na Bédu. „Do hajzlu!“ zašeptám, když si všimnu, že z Bédových pootevřených dveří visí bezvládná ruka. Rozběhnu se k autu. Bože můj, co se mu stalo? Je navlečený v kombinéze a leží zhroucený na předním sedadle. Jenom dveře zabránily tomu, aby nevypadl na podlahu a nepraštil se do hlavy. „Filipe,“ mluvím na něj potichu a vytahuju ho z auta. „Filipe, prober se, co ti je…“ začínám být docela hysterickej. Bože, co teď? Zkusím, jestli mu bije srdce… ale jak? Na krku jsou tepny, tak asi tam. Přiložím prsty na místo, kde by měla být tepna, a snažím se zklidnit vlastní bijící srdce. Cítím slabý puls, ale na tepnách by měl být daleko větší… ale žije, to je teď hlavní. „Filipe, prober se, nebo se zblázním… prosím… prosím… tohle mi nedělej, já nejsem doktor… co teď? Co s tebou mám dělat?“ Zklidni se, Bille, zklidni se a přemejšlej, co se mu mohlo stát. Proboha, já to nedokážu, co když mi tu umře… Tak klid. Seděl v Bédovi, takže asi něco zkoušel, ale kdyby zkoušel jen něco na palubní desce, nebral by si přece kombinézu. Takže zkoušel něco s ní? Ale co? Jo… kardiostimulátory. Asi jo, to bylo to poslední, co mu ještě zbývalo dodělat, minule mi to říkal. Ale přece není tak blbej, aby zkoušel kardiostimulátory na svém nemocném srdci… je to vědec, proboha. Jestli se do pěti minut neprobere, volám záchranku… vlastně jsem to měl udělat už dávno. Mobil, kde ho mám… do prdele, zase v tý pitomý kabele, proč já nejsem schopnej si ho brát s sebou… Ježíš on sebou škubnul, co to bylo? To vypadá, jako by dostal elektrošok… Takže první věc… sundat tu pitomou kombinézu. Ale rychle!

Konečně je to dole, takže teď už ho jenom probrat. „Filipe,“ zkouším ho poplácat po tvářích, jak to znám z filmů… čpavek nemám, abych mu dal čuchnout, a jinak nevím, co ještě můžu dělat, aby se probral. Voda! Jasně, polejt vodou, to se taky dělá. Rychle, kde tu má něco, do čeho by se to dalo natočit. Jo, hrnek od kafe… to se nedá nic dělat, není čas to mejt, vypláchnutej musí stačit. Leží mi tam na zemi jen v triku, taky jsem ho mohl dotáhnout na postel. Tak… rovnou do obličeje, snad se vzbudí. Raz, dva, tři… já nemůžu… namočím prsty do vody a zkusím na něj trochu cáknout. Nic… tak Filipe, asi budu muset, připrav se na to… Tak. Máš to tam, promiň. A teď jestli se neprobereš, tak jdu pro mobil.

„Co… co… co… je?“ ozve se ze země a já bych ho nejradši objal a políbil. Ten mi dal, blbec jeden! Málem jsem se strachy zbláznil!

„Filipe, ty blbče, co jsi dělal?“ vyjeknu na něj, když nadzvedne hlavu a otevře svý růžový oči.

„Já nevím,“ vydechne a břinkne hlavou zpátky na podlahu.

„Pojď, můžeš vstát?“ zkouším ho nadzvednout alespoň do sedu.

„Jo, jo… už se hrabu, šéfe,“ mumlá a zkouší se posadit. Sednu si na zem a opřu ho o sebe.

„Jak ti je? Nepotřebuješ nějaký léky nebo něco?“ mluvím potichu do jeho ucha. Hlavu má opřenou o můj hrudník a pořád má zavřený oči.

„Jo, Digitalis… támhle,“ ukáže rukou na poličku pod zrcadlem.

„Tak vydrž, musím tě zase položit,“ sundám bundu a ustelu mu na zemi. Opatrně ho odložím a jdu pro tabletky.
„Na, zapij to,“ podávám mu jednu tabletku. Strčí si ji pod jazyk a vodu odmítne.

„Musí se rozpustit,“ zamumlá a zavře oči. Kleknu si k němu a zkouším jeho tep na zápěstí. Nemůžu ho najít, asi bude strašně slabej. Nechám jeho ruku ve svých, je strašně studená. Potřebuje přikrýt. Pustím ho a jdu se podívat do skříňky u postele. Jo, je tam deka. Přikryju ho a čekám vedle jeho hlavy, až mu lék zabere.

To jsou šoky, tohle, ještě že já mám srdce v pořádku. Stejně mi pořád bije jako zvon. Za chvilku otevřel oči a usmál se na mě.

„Díkes, šéfiku.“

„No nemáš zač, co jsi dělal za kraviny v tom autě?“ Podám mu ruku, aby se mohl posadit.

„No… já ani nevím. Nasoukal jsem se do kombinézy, abych vyzkoušel, jak se v tom sedí v plný polní, a pak už nic nevím. Předpokládám, že jsem dostal pecku od kardiostimulátoru. Ale nechápu, jak se to mohlo stát…“

„Ale já jo, ty pako! Jakmile je to všechno zapojený a počítač v kombinéze zjistí, že ti bije nepravidelně srdce, snaží se tě nakopnout, to ti nedošlo?“ udiveně na něj zírám. Ježíš já jsem amatér a napadlo mě to hned. Ale jen díky tomu, že jsem v tom seděl a děda mi ten princip vyprávěl.

„A jo, ty vole, já jsem blbej,“ praští se Filip do čela a zarazí se. „Sorry šéfe, nechtěl jsem…“

„Prosím tě, už mi laskavě konečně tykej, pak mi můžeš klidně říkat i vole, mně to nevadí, hlavně už do tý zatracený kombinézy nikdy nelez!“

TOM

„Ježíš co ti to ten táta koupil za mrňavou kombinézu? Kdo tě do toho má narvat? To je snad pro trpajzlíky, ne? Já toho tátu přetrhnu!“

„To by šlo?“

„Jo, já dokážu všechno, když se nas… štvu!“

autor: Janule
betaread: Janik