autor: Janule
TOM
Konečně… konečně mě ta hlava přestala bolet. Můžu otevřít oči a nic se nestane, to je vždycky taková úleva. Ale ještě to neudělám, je mi tu tak příjemně teplo. Slyším, že vedle mě oddechuje Bill. Nejspíš už je noc a já prospal celej den, ale to je tak vždycky. Láska moje… kocourek mourovatej, vždycky mě nechá, abych se z toho vyspal. Nechápu, proč tak chlastám, ale vždycky když jsem po mejdanu takhle zřízenej, přísahám na holej pupek, že už to příště nenechám dojít tak daleko… nikdy to samozřejmě nedodržím. Ach jo… když se takhle zřídím, kouká na mě Bill se strachem. Vím, že má hrůzu z toho, aby se ze mě nestal alkoholik, jako bylo moje druhý já v jeho starém životě, ale já k tomu nemám důvod. Piju, jen když je příležitost něco oslavit, a ne proto, abych utopil žal. Žádnej totiž nemám. Jsem absolutně šťastnej. Nebýt toho včerejšího výstupu, tak jsem v naprostý pohodě, ale můžu si za to sám. Když jsem napitej, tak ho provokuju. Geo je strašně citlivej na to, když mu dám najevo, že vím něco líp než on… nenávidí to. A já to vím. Nevím, kdy se to přesně stalo, na začátku to tak nebylo, mohl jsem do něj šít a nechal si všechno líbit… jo, jenže to mě považoval za chlapa. Teď už asi ne. To bude ono… nemám ho co poučovat, když pro něj nejsem rovnocennej.
Otevřu oči… no jasně, tma jako v pytli. Opatrně se posadím, abych se trochu zorientoval. Výborně, žaludek už se taky nehoupe, zato se vzteká hlady, takže jdeme podniknout nájezd na lednici, do rána bych nevydržel. Tak co tady máme… nějakej hrnec, tak se mrknem, co nám maminka uvařila. Polívka… fuj zeleninová, tak nic, no… tohle je co? Jo, párečky, tak to si dáme. Kdepak je hořčice? Támhle vzadu, pojď ke mně, ty mrško pálivá, půjdeš pěkně za párečkama. Co k tomu? Hergot, jenom chleba… není tu žádnej rohlík… chleba blbej, musí se krájet. Vždycky mi to ujede. Koupím kráječ, už si to říkám asi dva roky a nikdy na to nevzpomenu. No, to se mi povedlo, to zase bude Bill nadávat, který čuně to krájelo… budu se tvářit, že to byla babička. Jo, jsou dobrý. Ale studený… kdo se s tím má furt ohřejvat, ono se to v tom žaludku ohřeje samo. Ták, čtyři nožičky stačí. Ani bych ten chleba nepotřeboval, no ale co… aspoň je toho víc.
Copak asi dělá ten malej andílek. Když spí, je tak krásnej. „Pako, kde máš zase tu peřinu,“ zašeptám mu do ucha. Otočí se líně a vystrčí na mě zadek… je to naše prdelka. Tak, teď ti bude teplíčko, ty blbečku malinkej. Asi ti tady vyrobím nějaký zábrany, aby ti ta peřina pořád nesjížděla. Nechápu, proč tak kopeš, ty ťunťo. „Tak dobrou,“ zašeptám a jdu zpátky do postele. Aááá, to je nádhera, měkká postýlka, hned vedle to moje krásný mourovatý stvoření… kde jsi, jenom trošku se k tobě přitulím, abych tě nevzbudil… ty krásně hřeješ, takhle se mi spí nejlíp, voněj ti vlasy, lásko… jsi prostě dokonalej… můj…
„Dejve, bačkory,“ zavolám, když slyším, že se něco hrabe z pokojíčku. Už jsem na to přišel… budu mu to připomínat rovnou a on si zvykne.
„Ahoj tatí, hele,“ ukáže mi obuté nožičky a přiběhne ke mně. Kdybych neměl zrovna nůž v ruce, musel bych ho radostí obejmout.
„Počkej, já si tu kudlu položím, nebo bude průšvih… tak, teď můžeš,“ hop, už ho mám v náručí. „Ty jsi ale šikulka, konečně ses to naučil, jo?“ Kývá hlavičkou, div mě nepraští do čela.
„Já jsem o ně zakop,“ přizná se s úsměvem.
„Tak se utíkej vyčůrat, dělám snídani,“ pustím ho zpátky na zem a už slyším jenom cupitání z předsíně, cvaknutí světla a bouchnutí dveří. Když jsme ho přivezli s mámou z Bambulky, ani jsem nevěděl, jestli dítě v jeho věku chodí na normální záchod, nebo ještě potřebuje nočník. Byl jsem úplně mimo… ovšem Dejv mi hned ukázal, že je vlastně skoro samostatenej. Když jsem pak pročítal odborný knížky, zjistil jsem, že je díky životu v dětském domově naučený na spoustu věcí, které děti z normálních rodin v jeho věku ještě neumějí. V domově nemají na děti tolik času, tak je to všechno učí rychleji. Oblíkne se klidně sám, sice občas naruby nebo má každou ponožku jinou, ale oblíkne se.
„Spláchnul jsi?“ zeptám se hned, jak strčí hlavičku do dveří kuchyně.
„Ne,“ plácne se zase do čela a utíká zpátky… další z věcí, který se ho snažím naučit.
„Už to je,“ hlásí a hrne se ke stolu.
„Ještě to nemám, tak se jdi umýt, jo?“ vydám další povel a snažím se odkrojit tu hrůzu, co Tom zase spáchal v noci na chlebu. Určitě bude tvrdit, že to udělala máma… jako bych ho neznal. Vidím mu až do žaludku, kde sídlej ty čtyři nohy párku, co v noci zmizely z lednice. Letos dostane k narozkám kráječ na chleba, už jsem se rozhodl… jenže to je až v září… tak ne, koupím ho jen tak. „Chceš med?“ zeptám se Dejva, který se hrabe do židličky.
„Jo, a na husičky,“ poručí si. To jsem ho zase něco naučil. Když jsme byli malí, babička nám vždycky namazala chleba máslem a medem a rozkrájela krajíc na malé obdélníčky… říkala tomu „na husičky“, aby se nám to líp jedlo a nestékal nám med po ruce. Jednou jsem to Davídkovi udělal a od tý doby to chce pořád.
„Dobrou chuť,“ postavím před něj talířek s chlebem a kakao. Zakření se na mě a už mizí první husička v jeho pusince. Bude zase sladkej… od medu.
„Ahoj Filipe, co potřebuješ,“ slyším z předsíně, jak Bill telefonuje. To je probuzeníčko… Filip, ten bílej ďábel, co mi chce vzít moji lásku a poslat ji časem někam do horoucích pekel. Ne, že bych ho neměl rád, ale je pro mě symbol… zrovna tak jako Béda. Jo, byl dobrej, ale už by měl rychle zmizet.
„No to je perfektní, jsi šikovnej,“ rozplývá se Bill dál do telefonu a mně zatrne. Co to říkal? To vypadá, jako by už tu děsivou práci dodělal. „Ne, dneska nemůžu, mám odpoledne rozhovor, ale zítra bych mohl přijet,“ mluví s Filipem a mně je to jasný. Sakra, teď mi zkazil náladu. Zaprvé ten rozhovor do ženskýho časopisu o rodině, na kterej jsem úplně zapomněl, a zadruhé, zítra tu zase budu celý den sám. Sice budu hlídat Dejva, ale hlavně mě pokaždé děsí myšlenka, že se Bill nevrátí. Zmizí někde v čase a já… co já… Nesmím pořád myslet jen na sebe. Taky je tu ten špunt. Nemůže ho tu přece jen tak nechat a odfrčet bůhví kam. Budu s ním o tom muset ještě hodit řeč, než zítra odjede. Musí mít přece nějakou zodpovědnost.
„Tome, spíš?“ přiblížil se mezitím k posteli. Mám zavřené oči. Telefon už položil a sedl si ke mně. „Už bys měl vstávat, spíš přesně… přesně dvacet jedna hodin… teda s tou noční přestávkou na svačinu, to by ti mohlo stačit, ne?“ šimrá mě ve vlasech svými dlouhými prstíky. Otevřu oči a usměju se na něj. Má tak krásný kukadla. Přisunu se k němu, obejmu ho kolem boků a položím mu hlavu do klína. Hladí mě něžně a já bych takhle nejradši zůstal až do smrti… s ním. Co to říkal? Aha, takže už ví o mém nočním výpadu do lednice. „Máš hlad?“ zeptá se zrovna ve chvíli, kdy si vzpomenu na ten chleba, co jsem mu tam zprasil. Kývnu hlavou, že jo a protáhnu se. Tohle ranní protažení mě vždycky krásně narovná. Všechny obratle v páteři mi svým praskáním oznámí, že jsou na svém místě. Zívnu a zařvu jako lev. Tohle je můj ranní rituál, na který reaguje hlavně synovec. A taky jo, hned jak slyšel moje hlasité zívání, zjeví se ve dveřích ložnice. Bill už se zvedl, že mi půjde udělat snídani, a mně je jasné, že za chvilku tu mám toho ďábla.
„Jau,“ zakňučím, když mi dupne na stehno… ještě že se netrefil mezi, to bych ho přetrh… tohle se dá ještě vydržet.
„Ahoj strejdo, babička už odjela. Mám tě pozdravovat, opilče,“ sedí na mně a usmívá se. „Tohle řekla babička?“ zeptám se jen tak pro kontrolu. Zakývá hlavou na souhlas. „Ty jsi měl chleba s medem, viď?“ zeptám se, když obdržím ranní políbení od sladkýho drobečka… mám úplně zapatlanou pusu.
„Jo, táta mi ho namazal a nakrájel na husičky,“ chlubí se.
„Tak co dneska podnikneme?“ zeptám se toho srabíka a shodím ho ze sebe.
„Táta říkal, že odpoledne přijde nějaká paní,“ pronese smutně.
„To neva, to se vydrží,“ ujistím ho. „Než přijde, tak si něco zahrajeme, jo? Ale nech mě prosím tě dojít do koupelny a na záchod… to musím, protože jestli mě nenecháš se oholit, budu tě tímhle schválně škrábat,“ přejedu rukou výhrůžně strniště na bradě, které mi mezitím pěkně narostlo. Bill nesnáší, když škrábu.
„Tak jó, ale já tě namydlim, jo?“ škemrá prcek.
„Jo, ale opatrně, nechci tu pěnu plivat ještě zítra jako minule,“ připomenu mu jeho umění v zacházení s pěnou na holení… měl jsem ji díky němu i v oku.
Předpokládám, že mě Tom ráno slyšel telefonovat s Filipem, ale je divné, že nic neříká. Hraje si s Dejvem na indiány a skoro se se mnou nebaví.
„Zdrhééééééééééééééj,“ řve jako blázen a honí Dejva po obýváku. Oba mají pomalovaný ksichty, na hlavách šílený indiánský čelenky s barevnými péry, nejspíš ze slepic, v rukou umělohmotný tomahawky a lítají tu jako splašení. Ani nemám odvahu je okřiknout, aby nevysklili nějakou vitrínu… taky by mě mohli chytit, přivázat k totemu a skalpovat… cvoci…
„Nééééééééééééé,“ ječí David vysokým hláskem, když ho Tom konečně chytí za nohu a zalehne vlastním tělem, protože jinak neměl šanci ho dostat. Malej je strašně mrštnej a schová se do míst, kam se Tom za ním nemůže dostat.
„Tak! Mám tě, bratře Malý Péro, půjdeš před indiánskej soud za to, že jsi sežral posvátnýho kojota, kterýho jsme měli zítra pohřbít se vší slávou na strom! To si vypiješ!“ sedí Tom vítězně na Dejvovi a mává mu nad hlavou umělohmotnou zbraní. Jako kluk miloval indiánky a tohle byla jeho parketa… přesně takhle sedával na mně, když mě chytil a soudil mě se stejným zápalem. Totem jsme měli na zahradě postavený u ohniště a já tam stál přivázaný kolikrát i dvě hodiny, než se mu zželelo ubohýho bratříčka.
„Ne, ne, ne, nevypiju!“ křičí Dejv a směje se při tom. „Já jsem žádnýho kojota nesežral, takový vošklivý věci já nepapám! Ani nevím, co to je! To ty, náčelníku Dlouhý Péro, tys ho sežral. Já jsem tě včera viděl!“
„Tak to teda kecáš, Malý Péro, ještě máš mastnou pusu a pořád se oblizuješ.“
„Nene, to ty se pořád oblizuješ,“ brání se ten malej špunt a už neví, jak to udělat, aby ho strejda Dlouhý péro pustil. Teda to jsou jména… přesně podle Tomova gusta. Pako. Že bych to odpoledne vyprávěl paní redaktorce z časopisu pro ženy a dívky? To by se holky nachechtaly… jak se u nás doma honí Malý a Dlouhý péro.
„Hej vy dvě Péra, bude oběd, umejt packy a nástup do kuchyně. Máme pečenýho kojota. Ráno jsem vám ho ukradl a upekl k obědu, tak honem, ať nevystydne,“ zavolám na ně z kuchyně, když porcuju pečený kuře. Pěknej kojot… ještě nedávno měl peří.
„Tak pojď, Malý Péro, táta je ten zločinec, kterýho musíme umučit a skalpovat, ale nejdřív si na to umejem ruce. Až s ním skončíme, budeme je mít od jeho krve…“ slyším z předsíně Dlouhý Péro.
„Néééé, tatínka néééé,“ řve to moje hodný dítě a brání mě.
„Jóóóó, je to Praštěná Veverka, náčelník sousedního kmene, a zasluhuje pomstu, že nám ukradl kojota!“ mele pořád svou Dlouhý péro a při tom myje v koupelně Dejvovi ruce. Bože, doufám, že mu to nevydrží až do večera. Já mu dám Praštěnou Veverku! Ten se bude divit…
„A jak vychováváte svého syna, pane Kaulitzi? Jakým stylem výchovy? Dáváte spíš přednost tradiční německé, nebo jste pro americký způsob volné výchovy?“ táže se upjatá redaktorka, kterou jsme usadili na sedačku v obýváku. Každou chvíli nakrčí nosík a posune si padající brýle. Davídek způsobně sedí vedle mě a tváří se jako nejsladší andílek, a strejda radši někam zmizel.
„No, já jsem spíš pro tu volnější výchovu, vzhledem k tomu, že mi pomáhá můj bratr, tak to ani jinak nejde,“ řeknu a je mi jasné, že z toho udělají úplně něco jiného, než jsem tím myslel. „Víte, on bydlí tady nahoře v prvním patře, proto je často u nás na návštěvě a s Davídkem si hodně rozumějí,“ dodám rychle, aby se mě nezačala vyptávat, jestli tu s námi Tom bydlí. Takhle je to jasně řečeno. Musím dávat pozor na každé slovo, které vypustím z pusy, protože novináři jsou schopni z každé blbosti udělat aféru.
„A jak vám jdou domácí práce?“ usměje se na mě upjatá redaktorka, usrkne kafe a hned se obrátí na Dejva. „Vaří tatínek?“
„Hmmmm, vaří. Dneska jsme měli k obědu ukradenýho pečenýho kojota,“ oznámí s klidem a zubí se.
„Cože to tatínek uvařil?“ ptá se nevěřícně redaktorka a kulí při tom oči.
„No.…“ nadechuje se Dejv, ale rychle mu do toho skočím.
„Pečené kuře… dneska bylo pečené kuře s bramborem,“ vyhrknu rychle, abych to Malý Péro zastavil. „Domácí práce mi, myslím, docela jdou, na větší úklid máme hospodyni, ale jinak všechno dělám sám,“ snažím se mluvit, ale Dejv do mě neustále šťouchá.
„Copak jsi chtěl, maličký?“ zeptá se švitořivě redaktorka Dejva.
„Tady náčelník Praštěná Veverka pěkně kecá, protože říkal, že nám dneska upekl toho ztracenýho posvátnýho kojota, co hledal náčelník Dlouhý Péro!“ prohlásí rozhořčeně.
A je to v hajzlu… já věděl, že se zase něco semele…
autor: Janule
betaread: Janik
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 54
malý péro xDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD
dlouhý péro xDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD
praštená veverka xDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD
mamíííííííííí xD xD xD xD xD ty ma raz zabiješ ! bože xD néé xD
toe uplne super ! daleeeeeeeeeeeéj 🙂
XDXdxdxdxdxdxd…………to me moc:-D..malý a velký péro…xD..málem sem se počůrala a pak do toho praštěná veverka… to už bxlo mocXDXD…super…:)
Bože, já z toho nemůžu, to je p=rost bestovní!!! Naprosto dokonalý! Janule, ty se překonáváš!!!
ááááá super 😀 mazec 🙂
xDDDDDDDDD
roflmaooooooooo
nádech výdech
klídek
dejchat
dokonalostníííííííííííííííí
<33
malý péro, dlouhý péro a praštěná veverka;)) heh to je teda rodinka:)
skvělej díl:)
tak to bylo jednoduše úúúúúúúúúúžasný…
Víte že když spadnete smíchy pdo stůl tak to hodně bolí?:Dprostě nemám slov
X-D …. dlouhýž péro X-D …. víc není potřeba dodávat X-D
:))) tahle povídka mě jednou zničí!!!:))) je to geniální!!!!:))))
Nejdřív jsem se už asi po xté rozesmála nad tou scénkou s párkama hned v úvodu, no ale indiánský přezdívky jsou naprosto bezchybný 😀 😀 Už se ani neptám, kam na tyhle hlášky chodíš, protože odpověď znám :-D:-D Tvá vševědoucí M. 😉 😀
nooo… přezdívky už byly okomentovaný až až:o), tak jen podotknu, že u nás doma se chleba nekrájel na husičky, ale na ovečky. A vždycky se našel zlej vlk, co mi je ujídal:'(
bože ty mě jednou zabiješ xD xD xD
hej ale jako Praštěná Veverka to se mi tááák líbí xD xD xD
škoda že nějakej takovej rozhovor není 🙁 xD
mě upe bolej tváře jak se směju xD
a ktěm husičkám mi to krajeli na něco jinýho ale nemůžu si vzpomenout na co xD jak mama přijede tak se ji zeptam xD
Toe hustýýýý!!!!!! O5 chcípám smíchy!!!!!!!!!!! (= Praštěná Veverka!!!!!! LOL!!!!!!! (= Toe nejúúúúžasnější povídka na SVĚTĚ!!!!!!!!
bože péra…. 😀 a my jsme říkaly měsíčky nebo sluníčko tomu chlebu 😀
a my jsme ten chleba krájeli na rybičky xD
já nemá slov…prostě úžasné^^
Myslím, že lidi na ajsku už mi nenapíšou… Posílala sem celý dovádění Pér xD
To bude ale sskra aféra, co? Kdyby nebyl Davídek tak… Skvělej xD
Prostě Jani, bezkonkurenční… Ty to víš :)))
Zítra mám ve škole o čem mluvit…
Ale chleba sme krájeli na kostičky xD Ani na husičky, ani na rybičky xD Prostě kostičky… xD Ach ta fantazie xD
xDxD pééra xD
mimochodem..my jsme je krájeli na žabičky:D
teda já se stydim, že jsem tady vyprovokovala debatu o názvech kusů chleba 🙂 naštěstí všichni před tím padaj na kolena před skvostným dílkem, tak mi neublížíš, žejo? bojim, bojim…
Neboj Jojo, neublížím ti :o) tohle se mi stalo už když jsem to poslala Nicky, ta mi hned obratem sdělila, že u nich to bylo na husary… to tu ještě nikde není. Každej si hned vzpomene na vlastní dětství. :D:D
Jinak vám holky strašně moc děkuju, že mě tak chválíte, to potěší. Kdybyste mě viděly, jak jsem se chechtala, když jsem ty "péra" psala, tak byste si myslely něco o starejch cvocích… ale hlavně že se vám to líbí. :-)Ještě pár dílů bude klid… <3 J.
xD
Ježiš, já si to čtu až teď… a kdybych věděla, co mě čeká, nechala bch si to až na někdy, kdy se můžu hlasitě projevovat. Se tu totiž bezúspěšně snažím dusím smích, až od vedle přiběhla rozběsněná mamka, pěkně mě sprdla, že všichni už spí a z mýho pokoje se ozvývaly bublavý a dávivý zvuky, že se myslela, jestli třeba nemám nějakej astmatickej záchvat 😛
Tohle je příběh za všechny prachy, drahá Janule, a já se obávám, že když se nepovede mě odrovnat Michelle s Příběhem na druhou, tak se to 100%podaří Tobě a tomu malýmu péru… eh, chci říct špuntovi 😀
Ale na druhou stranu, umřít smíchy byl vždycky můj sen! :))
Ooh, Jani, tentokrát nemám slov.. A to to čtu zase až tak pozdě 🙁 polovina lidí nebyla ušetřena na icq mojeho posílání úryvků.. To s pérama mě dostalo dokonale.. už ten začátek, že se honí po kuchyni, mi stačil :D:D a pak ještě ty jejich jména, to už je na me moc 😀 nemám co vytýkat.. chci další perverzní dílek ♥
😀 , 😀 …
Bože , moje dětsví na vesnici 😀 ano , Já byla "Zběsilý horolezec " a když jsem se bránila , že taková přezdívka není ani indiánská , byla jsem přivázaná k totemu , za nesouhlas s hlavním náčelníkem , velkou tlapu , a jeho pravou rukou ,zlomenou nohou..
Ty přezdívky byly divné, ale na Rybanu, a jiný kraviny, my moc nebyli..
taky se rozkopávali potůčky, a stavěli barykády, aby voda netekla O__o . Dospělí, pak nadávali , že je voda zakalená..jé je..Ty jsi mi teda oživila paměť 🙂 za coč ,pochopitelně, děkuju.Já bych zapoměla, a to by byla škoda .
Ta povídka je dobrá , a to velmi.Takových je ,ač to říkám nerada , málo.
S "péry" jsem se opravdu smála , až se na mě příslušníci domu , divně dívali, a židle podivně protáčela.
🙂
Tohle je úžasnej díl, brečím smíchy xDxDxD Ááá, miluju Časoprostor xDxDxD
Dlouhý Péro, jo???? xD xD cha cháááá xD xD Miluju ty jejich hry… toho Dejva bych fakticky chtěla mít doma xD Tahle povídka je 100% nejlepší, jakou jsem kdy četla!!! Vážně… zase (asi po 150tý xD) musim obdivovat tvoji kreativitu a schopnost dokázat podrobně popsat děj i pocity.. x) Si dycky připadám, jak dybych v tý povídce hrála taky x)
Jáá nemůůůžuuuu!! Nemůůůůžuuuuuuuuuuuuu!!! xD xD xD xD OMG ((= Když jsem jim we třídě tenhle díl wypráwěla tag jsem myslela, že budu muset skočit do krámu pro plíny, jak se řehnili xD Já z toho fuckt nemůžu ((= Och Jani, ty bys mohla i napísat samostatnou FFku na téma těhle "Pér" a Praštěný wewerky xD Uch.. ((=
xDDD skvělý!
U nás to byli zase vojáčci.
Ale bezkonkurenčně nejlepší jsou ta dvě Péra xD xD xD!!!!!Něco takového by mohl vymyslet jedině Tomi!!!!!!xD xD xD
tuhle kapitolu sem četla pozdě večer v posteli.. měla jsem ji anhranou na mp4.. já se tak nehorázně smála 😀 se divim že na mě nevlítla 😀 "Hej vy dvě Péra…" :D:D:D:D OMKT 😀 já už nemůžu.. na tohle nezapomenu 😀
nejdřív noční nájezd na lednici a špatně ukrojenej chleba.. pak 2 Péra, Praštěná Veverka a snězenej posvátnej kojot a nakonec rozhovor s reportérkou.. já chcípám smíchy 😀 Janule.. nemám slov 😀
Tahle kapitola je úžasna smějí se od prvního až do posledního slova,ještě že jsem sama doma.
Božéééé! já tuhle povídku vážně miluju! ♥
Opravdu, takhle moc jsem se dlouho nezsamála! Nejen, že mě v každém dílu něco dostane, ale teď to Malé Péro, Dlouhé Péro a Praštěná Veverka 😀 😀 😀 😀 To je prostě moc 😀 A Davídek to na konci samozřejmě zabil 😀 😀
Já tu jejich malou rodinku prostě miluju ♥ Ale nevíc asi Toma s Dejvem, oni spolu vždycky tak vyvádí a vymýšlí lumpárny..u toho se člověk musí teletit blahem a ještě se chcechtá, jak je to směšné. Taky chci takovýho strejdu Toma doma 😀 😀 😀
Tak sa budem opakovať po ostatných, ale. Už dávno som sa pri poviedke tak nezaujalo, ako teraz. Náčelník prastena veverka, to je teda gól! Len tak ďalej! Dakujem!
Slavní indiánští válečníci Malé Péro, Dlouhé Péro a Praštěná veverka už jsou široko daleko proslulí a já se jim prostě zase a zase musí smát 😀
To je tak, když člověk místo toho, aby dělal co má, už tři dny leží v Časoprostoru 😉