Mišiška Billíšto a Mišiška Tomíšto 8.

„Pane Bože, bráško! Copak se ti stalo, lásko moje?“ ptal se ustrašeně Tom, který se za ním okamžitě rozběhl a pevně ho objal.

„Tomí… prosím tě moc, já chci domů, sežeň matikáře, chci domů a on je jediný, kdo mě pustí a s tebou. Pojď se mnou domů, prosím…“ plakal Bill v Tomově náruči. Tom ho tedy ještě jednou pevně stiskl, políbil ho a utíkal shánět jejich jedinou naději. Asi po deseti minutách splašeného pobíhání po jejich rozlehlé škole se mu ho podařilo sehnat.

„Copak potřebujete, Kaulitzi?“ zeptal se klidně profesor jeho ne zrovna oblíbeného předmětu. „Prosím vás moc, potřebuju z vážných důvodů okamžitě jít s bráškou domů. Moc vás prosím, mému bratrovi se stalo něco vážného a… tohle je na dlouhé vysvětlování, moc vás prosím.“

„No dobře, ale co řeknu třídní vašeho bratra?“ Tom začínal mít strach, že je nepustí.

„Já… Já nevím, prosím vás, strašně moc vás prosím, nemohl byste jí nějak domluvit? Já vím, že ona by nás nepustila.“

Matikář se na něj pousmál, viděl, že je zoufalý. Až po dvou letech studia poznal, že Tom, který měl ve škole jen samé problémy, je docela hodný kluk, když má tak velkou starost o bratra.

„Tak víte co? Běžte. A nezapomeňte pak přinést omluvenku. Ať nemáte další malér.“ Usmál se na Toma a ten s poděkováním a vděčným pohledem běžel odvést Billa, který byl na pokraji zhroucení.

„Pojď, bratříčku můj, jdeme domů a k doktorovi.“

„Ne, k doktorovi ne, prosím, Tome… Chci domů, lásko, odved mě domů, prosím…“ řekl vysíleně a s pomocí Toma se postavil na nohy. „Au…“ usykával Bill při každém kroku, celé tělo ho bolelo, bylo mu zle z toho všeho. Tom se po cestě domů na nic neptal, jen přidržoval bratra, který se o něj opíral, aby neupadl, jak byl slabý. Když už konečně došli na zastávku, posadili se na lavičku a Tom si bratra prohlížel se smutným výrazem.

„Billí… Tak moc mě to mrzí, kdo ti co udělal? Lásko moje…“ Bill ale neodpovídal, jen se rozvzlykal a o Toma se opřel.

Najednou slyšeli, jak za zatáčkou přijíždí autobus. Tom pomohl bratrovi vstát a šli ke kraji chodníku. Vyndal peníze na jízdenku. Nastoupili a posadili se vedle sebe. Toma bolelo u srdce, když viděl Billa, jak se pořád ustrašeně rozhlíží kolem sebe, jestli někde není ten, kdo mu ublížil.

„Billí, copak ti je? Čeho se bojíš? Už je to pryč, neboj se, jsem u tebe a ochráním tě. Už tě nikdy nikam nepustím samotného,“ řekl plačtivě Tom.

„Tomí, je mi špatně, už chci domů. Je mi zima a všechno mě bolí, Tome, prosím, že mě nikdy neopustíš?“ ptal se zoufalý Bill.

„Co je to s tebou? Já tě nikdy neopustím, ať se stane a stalo cokoliv, miluji tě, Billí, a to se nikdy nezmění.“

„Já se ale bojím, že když ti řeknu, co se mi stalo, že mě opustíš a už mě nebudeš chtít ani jako bratra. Zavrhneš mě, odsoudíš, a bojím se, co by se ještě mohlo stát…“

Tom mu dal něžně prst na ústa.

„Pššt, vážně se mě nemusíš bát, já tě nikdy v životě neopustím a už dlouho nejsi jen můj bratr. Miluji tě a nikdy tě milovat nepřestanu, lásko. Doma nikdo není, tak mi to můžeš klidně říct, vždycky jsme si říkali všechno. Nechci, aby to bylo jinak.“

autor: Jitka Krejcarová
betaread: Janule