autor: Haylzee
Šel zrovna do koupelny, když si všiml prvního; zářivě lesklý obal upoutal jeho pozornost, procházeje z obývací části tourbusu uličkou. Zvědavě se shýbl a sebral vajíčko, kutálející se ze strany na stranu uličkou, pohyby tourbusu ho nenechaly na jednom místě.
Oči se mu rozšířily, když zjistil, že to vajíčko je vlastně mléčná čokoláda Lindt Lindor, jeho nejoblíbenější, jediná, kterou Bill byl ochotný jíst. Obvykle mívala různé tvary, kulaté delikátní lanýže, jednotlivě balené; barva obalu naznačovala, jestli poklad uvnitř je z tmavé, mléčné nebo bílé čokolády. Jeho oblíbená byla červená, čistě mléčná. Bill ji ještě nikdy neviděl ve formě velikonočních vajíček, ale uvědomil si, že mezitím byl Velký pátek a je pochopitelné, že výrobce se přizpůsobí velikonočnímu sortimentu.
Šťastný, že si ještě nevyčistil zuby, Bill opatrně odstranil lesklý obal a vložil si malé vajíčko mezi rty; rozkošnicky si užíval báječnou čokoládu, s potěšením zaznamenal, že se na jeho jazyku rozpouští téměř okamžitě a svou chutí v něm probouzí rozechvělou rozkoš. Zasténal, když hustá, krémová sladkost zmizela v jeho hrdle a rychle olízl konečky prstů, aby se ujistil, že tam nezbyla ani trocha té nebeské pochoutky.
Šel dál uličkou a ani si nevšiml, že ho někdo sleduje, nevšiml si, že někdo stojí skrytý a bez dechu pozoruje, jak Bill jí vajíčko.
Než Bill došel do kuchyně, uvítalo ho další koulející se vajíčko, zabalené tentokrát do modré. Než ho zdvihl, rozhlédl se kolem sebe, mírně zmatený. Rozházel tady snad někdo pytlík vajíček? Zachichotal se sám pro sebe, když ho rozbaloval; jakkoli to bylo špatné, ten dotyčný měl prostě smůlu – teď to byla Billova vajíčka.
Ani teď nepostřehl osobu tajně ho sledující, která jen protočila oči nad tím, že Billovi vůbec nedošel fakt, že vajíčka zřejmě neleží po tourbuse rozházená náhodou.
Bill se zastavil, když došel do kuchyně, oči přilepené k malému stolku nebo spíš k tomu, co na něm leželo. Pomalu natáhl ruku k černým zaječím ouškům, která někdo nechal položená na dárkové krabici plné Lindtových lanýžů.
Ouška byla připevněna k čelence pokryté černým saténem. Bill je zdvihl a prsty přejel po jemném materiálu. Vnitřek uší byl pokrytý tím nejjemnějším kožíškem, jaký kdy Bill viděl, připomnělo mu to vnitřek uší jejich kocoura, kterého měli doma, jemné chloupky hladící jeho prsty.
Znovu se rozhlédl kolem sebe, hořel zvědavostí, kdo tu mohl nechat uši i čokoládové lanýže. Byly dokonce pro Billa? Musely být, všichni ostatní už byli v posteli, úplně zničení jejich večerním vystoupením. Podíval se zpátky směrem, odkud přišel, a přemýšlel o malém čokoládovém vajíčku, které našel. Nechal ho tam snad někdo úmyslně?
Ta myšlenka zanechala v jeho žaludku podivný pocit lítosti, už bylo moc pozdě a on byl unavený na překvapení. Bylo jen přirozené, že získal podezření, že za tím vším je jen nějaký romantický dárek někoho z obyvatel tourbusu, nad kterým fakt nechtěl přemýšlet.
Po chvíli si odfrknul a zasmál se sám sobě. Čokoláda ani zaječí uši určitě nebyly určena jemu, jako projev náklonnosti, ale někdo z kluků si z něj zřejmě dělá legraci, chce ho nalákat na jeho oblíbenou čokoládu a očekává, že si Bill nasadí ty uši, čímž ze sebe udělá úplného idiota. S nafouklými tvářemi sbalil krabici čokolády i s ušima. Ať je tam jako vtip nechal kdokoli, Bill byl rozhodnutý zbaštit čokoládu do posledního kousku a vysmát se tomu, kdo byl tak bláhový a myslel si, že Bill ze sebe udělá hlupáka.
Vkročil do dveří vedoucích do chodby a ustrnul, přímo před ním u jeho nohou seděl malý zlatý zajíček. Sebral ho. Byl si jistý, že tam předtím nebyl, určitě by si ho byl všiml. Znamenalo to jediné, někdo se pohybuje tourbusem, tajně se skrývá a pravděpodobně ho i sleduje.
Bill převalil zajíčka v dlani. Byla to zas jiná čokoláda, zabalená do zlatého obalu s červenou mašličkou kolem krku. Na jeho rtech se objevil slabý úsměv, když se jeho prsty dotkly malého zlatého zvonečku zavěšeného na mašli. Letmo se rozhlédl obytným prostorem, ale nikdo tam nečíhal. Přidal králíčka na svou hromádku a vkročil do chodby, uvažujíc nad tím, že by si měl uložit svůj poklad do postele, dřív než půjde do koupelny.
Cestou však natrefil na dalšího zlatého králíčka, stejného, jen menšího než ten první.
„Páni,“ Bill nemohl skrýt široký úsměv, který se mu rozprostřel po tváři, když sevřel jemnou čokoládu v dlani. Rychle se ale zklidnil, když si uvědomil, že je pravděpodobně sledován. Odkašlal si a učinil další krok, když si všiml dalších malých zajíčků.
Zašilhal do tmy, jo – určitě mu značily cestu. Znervózněl… kdo by to mohl udělat? Objeví, kdo za tím vším stojí? Dobře, rozhodl se přijít na to, kdo ho chce zmást.
Bill posbíral všechny ty malé králíčky, míjejíc koupelnu, a konečně našel toho úplně posledního. V uličce mezi Gustavovou a Tomovou postelí. Ani jednoho z nich neviděl, nevypadalo to, že by byli vzhůru. Rozhlédl se a uviděl Georga, rozestlávajícího svou postel ve vedlejší části. Vykročil proti Billovi, zřejmě na cestě do koupelny.
Jakmile se Georg přiblížil, otevřela se Tomova záclona a objevila se jeho hlava. Bill postřehl úsměv na bratrově tváři, když uviděl jeho náruč plnou čokolády. Tom začal rozhrnovat víc svůj závěs, ale vylekalo ho, když Georg promluvil.
„Proboha Bille? To sis nemohl vybrat zdravější půlnoční svačinku? Hromadíš zásoby nebo co?“ Georg mávnul rukou ke vší té čokoládě, kterou Bill nesl.
Bill už otvíral pusu, aby něco odpověděl, když si uvědomil, že neví, co by měl říct, protože vlastně vůbec netušil, o co tady jde. Bylo tu ale mírné zčervenání Tomových tváří předtím, než zase rychle zatáhl závěs, a ještě než to stačil udělat, Bill zachytil záblesk čeho zlatavého v jeho posteli.
„Zaječí uši? Sakra Bille, co to je?“ Georg se nevěřícně rozřehtal na celé kolo a vytáhl uši z hromady králíčků. „Co s tím děláš? Trochu výstřední – dokonce i na tebe, nemyslíš?“
Bill byl docela rozmrzelý z poznatku, že Georg nedokáže mluvit bez toho, že by se pořád na něco ptal. Bill úplně nerozuměl tomu, co se stalo, ale věděl, že to má co dělat s Tomem a nechtěl to komplikovat.
„Hele… sklapni,“ vybuchnul Bill, vytrhl mu ouška a postrčil ho ven. Cítil se neuvěřitelně vytočený, protože Georg ještě než odešel, mu vytrhnul z náruče sladkosti a pohodil mu je na postel. Byl ještě zmatený, ale už věděl bez pochybností, že Georg přerušil… něco.
Sedě na posteli se zkříženýma nohama, Bill si vzal znovu do ruky ouška a pozorně se na ně zadíval. Napadlo ho, že je logické předpokládat, že když ti někdo dá zaječí ouška, znamená to, že chce, abys je nosil, ale proč by Tom chtěl, aby Bill nosil černá chlupatá ouška, a dal mu všechnu tu čokoládu?
Zvláštní chvění se ozvalo v Billově břiše, jak seděl a ohmatával jemné chloupky oušek, upřeně na ně zíral a vybavoval si Tomův rozpačitý výraz, nepřítomně začal jíst jeden čokoládový kousek po druhém.
……….
Bill zaznamenal, že příštího rána byl Tom nezvykle tichý a ani Bill sám přesně nevěděl, co by mu měl říct, všechno to bylo tak podivné. Měl čas nad tím přemýšlet; celý den a celou noc měli jen pro sebe, celý večer volno před nadcházejícím koncertem příští večer. Autobus je odvážel ze Švýcarska do Itálie a Bill se těšil na opravdovou postel v hotelu.
První věc, kterou udělal, když se dostal na svůj hotelový pokoj, byla ta, že vytáhl z obrovského kufru černá zaječí ouška a upřeně se na ně díval, už nejméně po padesáté od chvíle, kdy je našel. Miloval ten pocit z jejich doteku, jemný chladivý satén omotaný kolem pásku, tak kontrastující s měkoučkými chloupky. Nejvíc ze všeho ale miloval představu, co vlastně mají znázorňovat.
Bill vždycky věděl, že on a jeho dvojče se vždycky pohybovali na hranici přípustného chování, pokud šlo o jejich vztah. Byli dost blízko toho, aby to udělali, bez toho, že by to nějak ovlivnilo jejich chování jednoho k druhému. Věděl, že ostatní si všímají jejich vzájemných pohledů a poznámek, které mohly být lehce vykládány mylně. Pro dvojčata to všechno byla legrace, bylo v tom něco lehce vzrušujícího dávat lidem možnost přemýšlet nad něčím natolik výjimečným, že nikdo nikdy nemohl ani snít o tom, že by byl součástí něčeho takového.
Ale to je všechno, co mezi nimi kdy bylo. Nevinné přitulení se zatímco se unavení v noci dívali na filmy a spokojené usínání na rameni toho druhého, hrané zápasy a boje, tak jak to dělají všichni bratři. A samozřejmě i objetí. Tomova náruč byla tím nejlepším, co si Bill mohl přát, když byl příliš rozčilený a jejich matka byla tak daleko.
Zamračil se na uši ve své ruce a přemýšlel nad tím, jestli tohle je Tomova představa roztomilosti a zábavy, a cesta složená z jeho oblíbených sladkostí jen způsob, jak ho potěšit. Život v tourbusu se někdy stával nudným a oni se pořád snažili hledat způsoby, jak si ho zpříjemnit.
To ale nevysvětlovalo, proč se Tom skryl zpátky za svůj závěs tu noc předtím nebo proč byl dneska celý den tak nabroušený. Tom s ním vlastně flirtoval? Ačkoli nad tou představou Bill zrudnul, nemohl popřít, že pro něj byla zaječí ouška dost výmluvným dárkem, i když to nebyl úplně typický dárek mezi bratry, dokonce ani mezi těmi, kteří si byli tak blízko jako on a Tom… Ale… to by nemohli, nebo ano? Ne, ovšem že ne. Cítil horkost a něco podivného ve svém břiše; právě tenhle pocit mu ukázal, že ačkoli se ve své mysli ještě zabývá tím, co je správné a nikoli, je ve skutečnosti už příliš později zabývat se tím, co by se mělo a nemělo stát.
Uvědomil si, že se na ouška dokonce usmívá a hladí jejich saténový povrch.
„Och bože,“ zamumlal do prázdného pokoje a spadl zády na postel.
…….
Byl si jistý, že bude vypadat jako úplný idiot, jestli se ukáže, že Tomovy úmysly byly úplně nevinné nebo přinejmenším, že to byla jen další Tomova legrácka. Jeho bratr si na fórky potrpěl.
Bill se setkal s ostatními na obědě dole v jídelně, celou dobu se snažil nedívat se na Toma, ale moc se mu to nedařilo. Vědomí je mocná věc, bylo úžasné, jak dramaticky změnilo jeho vnímání bratra. Něco se definitivně změnilo, během oběda mohl Tom zřídkakdy zachytit Billův pohled a když se tak stalo, uhnul rychle pohledem. Chvění v Billově břiše rostlo každým okamžikem a na konci oběda už mu bylo zřejmé, že zaječí ouška rozhodně nebyla vnímána jako vtip.
Nakonec se Bill usmíval sám pro sebe jak blázen a nepřestal, když se na něj Tom tajně letmo podíval. Tomovy uši se zbarvily do růžova, ale ještě předtím, než odvrátil pohled Bill postřehl, jak sebou koutky jeho úst trhly.
Bill vlastně bratra litoval, když před ně doprostřed stolu číšník postavil košíček s velikonočními vajíčky, jakmile dojedli oběd. Tomovy oči se překvapeně rozšířily a rychle do sebe kopnul bublinkatou colu, kterou právě upíjel. Billa natolik zaujala bratrova neobvyklá reakce, že si ani nevšiml ruky, která se před ním objevila. Gustav nabral hrst vajíček a rozděloval je každému.
Bill potřásl hlavou. „Ne, díky.“ Tyhle nepatřily k jeho oblíbeným, nebyly rozhodně tak kvalitní.
„Ale ty máš rád čokoládu,“ zaprotestoval Georg, „nebo aspoň ještě minulou noc ano.“
Bill viděl, jak Tom sklonil hlavu, zdánlivě se zajímající o brambory, které předtím shrnul na talíři na stranu.
„Ne, nemám,“ přel se Bill. Jen obtížně by jim vysvětloval, že má rád jen jeden určitý druh čokolády. Poposedl si na židli a přál si, aby tahle konverzace neprobíhala právě teď, když tu seděl i Tom.
„Ale jdi,“ řekl Gustav, stále ještě držící v ruce malé vajíčko, přímo před Billem.
„On tenhle druh nejí,“ ozval se konečně Tom a zněl trochu rozčileně.
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Georg, evidentně si neuvědomujíc, jak hloupou otázku položil.
„Vím, co má rád,“ řekl Tom, s pohledem upřeným na Billa.
Billovo srdce divoce poskočilo, když se jejich pohledy střetly, zrudl a uhnul očima. Georg a Gustav si celí šťastní rozdělili vajíčka mezi sebe. Bill sledoval svůj talíř a zdvihl oči ve chvíli, kdy ucítil kopnutí do svého kotníku.
Tom se díval přímo na něj, ale tentokrát se usmíval. Bill se na něj zpátky zazubil a zbytek oběda strávil s vzrušujícím vědomím, že on a Tom si tajně vyměňují drobné kopance pod stolem.
………
„Co že to chceš, abych ti sehnala?
„Slyšela jsi,“ řekl Bill a protočil oči, protože věděl, že jeho asistentka ho na druhém konci telefonu vidět nemůže.
„To je vtip?“
„Jo,“ odpověděl okamžitě. „Je to legrace, proto potřebuju, aby se o tom nikdo nedozvěděl.“ Slyšel, jak si odfrkla.
„Dobře a chceš to do zítřejšího večera?“
„Jo, potřeboval bych to mít po koncertě, jestli to bude možné,“ řekl Bill a snažil se, aby nezněl nervózně.
„A jakou velikost?“
„To je jedno,“ vykřikl Bill. Jeho krk a tváře hořely v rozpacích, ačkoli ho nikdo nemohl vidět. „Už jsem ti říkal, je to jen legrace, nikdo to ve skutečnosti na sebe nevezme.“ Párkrát se nadechl, okamžitě se cítil provinile, že na ni křičí. Na druhé straně bylo ticho. „Spíš menší, bych řekl,“ zamumlal, sledujíc ruku na svém plochém žaludku.
Slyšel její smích. „Jej, seš taková malá koketa, co?“
„Hej,“ vykřikl Bill, ale jeho veselá asistentka už mezitím zavěsila.
autor: Haylzee
překlad: Michelle M.
a ja zrovna odchazim no to je poděl ale jako ten komentík jsem si nemohla odpustit xD citím že se mi ta povídka bude pačit xD těším se na večer až si to přečtu xD
to je skvělá povídka:D fakt perfektní;) ale ta představa-Billí s ouškama…úplně to vidím, mmm..
tahle povídka nemá chybu, jako všechno od Haylzee :-DD
Jé, toe úžasné =) Bill se zaječíma ouškama = dokonalost sama ♥♥♥
Btw. tuším, co chce po té asistentce =D *dělá děsně nenápadnou*
jojo uzasna to poviiidka tak rychle dalsiiii do tretice
kriste xD čo po nej chce? inak , aj som uplne happy ! mam usmev na tvári, a tak rýchlo neodíde , kráásny diel , a tak naivný Bill xD roztomilosť sama !
No tak mne sa páči už len ten názov a zatiaľ to vyzerá byť dosť fajné 🙂 Bill s uškami, to by som chcela vidieť 😀