Seděl na stejné lavičce každý den po dobu tří týdnů. Poslouchal vlaky, učil se jejich příjezdy, pociťoval vibrace v zemi a pozoroval spousty nastupujících a vystupujících lidí. Někteří byli ve stresu, pravděpodobně nebyli moc zvyklí využívat tenhle způsob dopravy, některým to zjevně připadalo, že je to stejně normální jako jízda autobusem, a někteří vypadali téměř znuděně, jako by to bylo něco, čeho už měli až po krk.
Dnes byly jeho oči zavřené. Čekal na příjezd toho jediného vlaku. Toho, který sledoval každý den už téměř měsíc. Nikdy se neopozdil a nikdy nezastavil. Projel kolem takovou rychlostí, že lidé, kteří to nečekali, sebou vždycky trhli. Někteří si přitiskli dlaně na uši, aby si je ochránili před hlukem, a téměř všichni o krok ustoupili, jakmile se přiblížil, bez ohledu na to, jestli stáli blízko okraje, nebo ne.
Jedna.
Dvě.
Tři.
Čtyři.
Pět.
Plánoval tento den celé měsíce, ale teď, když je to tady, připadalo mu to téměř neskutečné.
Dvacet.
Dvacet jedna.
Dvacet dva.
Dvacet tři.
Dvacet čtyři.
Dvacet pět.
Nechal oči zavřené a dech vyrovnaný. Nutil své srdce, aby zůstalo v klidu, aby se ujistil, že neucítí ten nával adrenalinu, který by jej s největší pravděpodobností přinutil běžet na místo toho na druhou stranu.
Padesát pět.
Padesát šest.
Padesát sedm.
Padesát osm.
Padesát devět.
Šedesát.
První minuta uplynula. Zbývaly jen tři. Dál počítal vteřiny, dokud v dálce nezaslechl skřípavý zvuk. Tentokrát to byl jiný druh skřípotu. Nebylo to z brzd. Byl to prostě jen zvuk, který vlak vydával, když jel vysokou rychlostí, zvuk, který většina lidí žijících v blízkosti železnice nenáviděla.
Bill by to udělal někde jinde, ale tohle bylo to nejlepší místo, aby se ujistil, že nebude žít, aby o tom mohl vyprávět.
Cítil, jak pod ním země vibruje, a vzhlédl, aby sledoval, jak se to, co brzy ukončí jeho život, přibližuje. Znovu začal počítat, tentokrát z opačného konce. Musel to načasovat dokonale, aby nikdo nedostal šanci zasáhnout. Aby mu to nikdo nemohl překazit.
Dvacet.
Devatenáct.
Osmnáct.
Sedmnáct.
Šestnáct.
Patnáct.
Udělal krok blíž, v ústech měl sucho, jak se snažil polknout ten nepříjemný pocit.
Deset.
Devět.
Osm.
Sedm.
Šest.
Pět.
Zhluboka se nadechl. Tohle bylo ono. Konečně bude konec. Konečně to všechno skončí.
Tři.
Dva.
Jedna.
Ucítil ruku na rameni a s překvapeným povzdechem se otočil. Přesně ve chvíli, kdy zaslechl varovné zapískání, že stojí příliš blízko, vzhlédl, a setkal se s očima cizince. Cizince s hnědýma očima plnýma obav. Nic neřekl, nedržel ho na místě. Jediný kontakt mezi nimi byla ta ruka na Billově rameni, a ty oči uzamčené s jeho vlastníma hnědýma.
Stále neřekl ani slovo. Vlak dál projížděl kolem neskutečnou rychlostí. Závan vzduchu byl dost silný na to, aby s nimi zakymácel, kdyby na to nebyli tak zvyklí, a jejich vlasy to rozvířilo, takže Billovy tmavé prameny byly rozcuchanější než kdy dřív.
A poté bylo všechno pryč. Vlasy Billovi poklesly zpět na ramena, když vítr odešel spolu s vlakem, vibrace se stávaly méně a méně nápadnými, dokud už je vůbec nemohli cítit, a zvuky už byly příliš daleko na to, aby je mohli slyšet.
Bill stále zíral do cizincových očí, který, třebaže se ještě nikdy předtím nesetkali, dokázal, že se stará víc než kdokoliv jiný v Billově životě. Více než všichni ti lidé, kteří sledovali, jak se z něj stal temný, tichý člověk, který nenáviděl všechno a všechny skoro stejně jako sám sebe, více než učitelé, kteří jednou řekli, že pokud by někdo cokoliv potřeboval, může si s nimi přijít promluvit, ale když se k nim někdo skutečně pokusil natáhnout ruku, otočili se na druhou stranu.
Cizinec, který se na něj díval s větším zájmem v očích, než který byl v jakýchkoliv jiných očích, které Bill kdy potkal.
Bill chtěl odpovědět, ale muž nechal své prsty ještě jednou přejet přes Billovu tvář a on pod tím dotekem zavřel oči, ucítil, jak se jeho tělem rozlévá teplo a jeho mysl naplnil zvláštní druh míru, pocit, že je všechno v pořádku, a právě v tu chvíli, poprvé po mnoha letech, cítil, že všechno skutečně bude okay.
Bill se zmateně rozhlédl, nejistý, jak mohl tak rychle zmizet, a znovu zamrkal, když jeho pohled padl na něco, o čem si byl zcela jist, že to tam vůbec nepatřilo.
autor: Zarlina
Moc hezké ale smutné i když to skončilo dobře.
Zvláštny príbeh, ďakujem zaň. Za krásny preklad ako vždy:)
To je opravdu moc pěkný, pro mě nečekané, ale jinak perfektní práce!
I když to mělo šťastný konec, povídka byla docela depresivní. Snad to pro Billa bylo dostatečné poselství.
Děkuji za krásný překlad.
Ďakujem za krásny preklad. To bolo skvelé.
Strašně smutná povídka i přes to, že nakonec skončila dobře. Škoda, že nemá nějaké pokračování! 😉
Děkuji za překlad! 🙂
Pani, tohle by dalo na pokracovani!:) Moc se mi to libilo, jak verne vystizena situace s tim vlakem. Uprimne receno, pro me depresivni povidka tak nejak zvlastne nebyla, mam to totiz spojene s nejakou moji pohadkou v hlave o tom, ze clovek to chce nejdriv udelat a pote se najde rozhreseni, obrati se to v dobre. Sama jsem podobnymi myslenkami prosla a i kdyz se "andel" neobjevil a vsechno se neobratilo v dobre presne tak, jak jsem si prala, vlastne se to pomalu vratilo alespon do neutralnich pocitu (zadna deprese):) Proto Billovi tak rozumim. Btw. ten zaver je ohromne hrejivy…"pocit, ze je vsechno v poradku" – tenhle pocit mivaji lide, kdyz jsou s nekym, koho opravdu miluji a kdo miluje je, v tom nejintimnejsim okamziku… Tak jo, dost rozjimani, povidka byla pusobiva…:)
[<font><font>6 </font></font>]
[<font><font>7 </font></font>]
There are two sequels to this actually, so if you look sweetly at Zuzu she might translate them as well 🙂
As always thank you for the wonderful work, Zuzu. I'm so pleased you wanted to translate this one 🙂
[8]: Oh thank you! She has made a fantastic job!:-) Your stories are just great!<3