Vím to.
Dneska se to stane.
Ale proč?
Proč nemůžeme jít spolu?
Protože ty nechceš.
Ano, to ty jsi zničil náš vztah.
Proto toto řešení.
Ale ještě stále máš šanci si to rozmyslet.
Víš to? Ten papír, který je tak neúhledný, popsaný mým, protentokrát krasopisným písmem, bídně ležícím na tvé posteli.
<–>
Milý Bille!
Prožili jsme spolu mnoho krásného, na tyto okamžiky nikdy nezapomenu. Ale později se vše obrátilo. Každý kámen byl pomatený. Ty víš, o čem mluvím, nepletu-li se.
<–>
Ano, ráno, jsem se s tebou byl rozloučit. S tvým úsměvem, tvým krásným tělem, které už nikdy neobejmu.
Sám sebe se ptám proč. Ale přesto znám tisíce argumentů proč ano.
Avšak stále máš ještě šanci to zastavit, pokud o mě stojíš. A pokud sis četl ten dopis. Pokud tvá hrdost nedovolovala pohlédnout na ten cár papíru, tak už nemáš možnost mě zastavit.
Stojím tu nad propastí, vlahý vánek tiše hladí mou tvář, a tím mě uklidňuje.
Jakoby mi říkal, že poté bude vše dobré.
… wird alles gut … zpíváš … je tomu tak?
Kéž by tomu tak bylo.
<–>
Ano, poznáváš výčitky svědomí. Co když si chci něco udělat, že?
<–>
Jak jsem byl naivní a věřil tvým řečem, pokud by jeden z nás chtěl skoncovat se životem, i ten druhý tak učiní. Budeme stát nad propastí, a pak skočíme. Budeme na věky spolu.
Ale to jsou jen pouho pouhé řeči. Ano Bille, dobře se umíš přetvařovat.
Ty dny, kdy si mi s vážným výrazem tvrdil, jak mě miluješ. Dokazoval si mi lásku a bál jsi se, abych já tebe někdy neopustil.
Ale nakonec si to byl ty, pro koho byl tento vztah jahůdka na dortu. Ty jsi to bral jako rychlovku na jednu noc, a přitom těchto pár okamžiků strávených s tebou trvalo pět měsíců. Tak rychle mi proklouzly mezi prsty.
Ano, čas běží.
Čas běží a ty nepřicházíš.
Bille, možná až něco nepotřebného ztratíš, zjistíš, že je to to, bez čeho nemůžeš žít. Že je to tvůj jediný zdroj života. Ty víš, kdo to je. Jsem to já. Ale to si uvědomíš, až bude pozdě.
Budeš spokojenej?
<–>
Jistě že chci. Život bez tebe nemá smysl. Ale má tvůj život smysl beze mě? Nevíš? Poznáš.
<–>
Věřím že ano, určitě to tak chceš.
Jaká slova ironická vycházejí z mých úst…
Nutkavě se podívám na hodinky. Ne, opravdu už nespíš. Zajisté jsi vzhůru. Co tě tak zdrželo? Že by něco důležitějšího?
Tvoje Antoaneta, kterou miluješ nesmrtelnou láskou?
Později poznáš, že ona je ta chyba.
Chyba našeho vztahu.
Bývalého.
<–>
Poznáš tu bolest, kterou jsem já prožíval každý den, když jsem tě s ní viděl v objetí. Dělalo se mi špatně, rukama, kterýma ji pokaždé objímáš, jsi držel dříve mě. Jak nechutné.
Sto nožů se mi pokaždé zabodlo do srdce. Tak moc to bolelo. A ještě stále bolí. Věříš mi to?
<–>
Ale čas se žene kupředu, vím že nepřijdeš.
Skočím. Čekat na tebe nemá cenu.
Ona je pro tebe důležitější, teď to vím.
Když mě nemáš rád ani jako vlastního bratra, nemá cenu žít.
<–>
Nevadí. Poznáš. Ale vzpomínáš si na tu propast? … Už víš, co mám na mysli?
Dobře. Minuty utíkají.
Máš mě ještě rád?
Aspoň trochu?
V tom případě mě zachraň.
Jestli máš dost odvahy a tvé ego je ti to schopno povolit.
<–>
Nadechnu se čerstvého vzduchu a porozhlídnu se.
Žádná osoba ti podobná, nepřichází.
Žádný hluk, jen ticho přírody a slabý větřík, který se odráží od stěn propasti.
Nepřijdeš.
Už jen jeden jediný krok…
<–>
Sbohem Bille, … možná v příštím životě.
Jestli o to stojíš. O další setkání s člověkem, který ti daroval srdce.
Tvůj milující Tom, který se nechal zaslepit láskou… promiň mi to…
<–>
Vítr si příjemně hraje s mými dredy.
Padám.
Cítím, že jsem osvobozen.
Jen… malý výkřik se ozývá… jsi to ty?
To už je jedno.
Ty víš, kde si mě najdeš. Vše je tak jednoduché. Stačí jeden krok, krůček, a půjdeš za mnou.
Bille, i přestože jsi mi ublížil a mé slabé srdce rozpáral na cucky… miluji tě.
Chyby můžeš napravit jinde, když o to budeš stát.
Sbohem, tvůj Tom… ať pocítíš také tu bolest, až budeš beze mě…
… tvrdý náraz o špičaté kameny se projeví hlasitým lomozem na míle daleko … Tom umřel … a Billova duše s ním …
autor: Shellayn
betaread: Janule
