Tome… proč? Proč si odešel…
Právě v ten den, který měl mít v názvu Velký s velkým D.
–
Proč jsi mi ubližoval…
Proč jsi mi ublížil… ?
–
Co já si tu sám počnu? Myslíš si snad, že život zde má bez tebe smysl? Že to bude pro mě lehké? Že tím něco spravíš… ?
Nepomyslel jsi nikdy na následky?
–
Ne?! Ale to jsi měl…
Co to mělo za smysl?
Je mi smutno…
Matka se trápí…
Fanynky pláčou…
–
„Maminko… Tom…“ „Pojď ke mně, Bille, neplač…“
–
Měl to být účel?
Chtěl si to?
Chtěl si nás všechny snad za něco potrestat?
Ano? Ale to je nespravedlivé…
–
Co tě k tomu donutilo?
Nic jsi neřekl… stalo se to jen tak, ze dne na den.
Tvůj smutný výraz… ten den ses stal pro mě andělem… věděl jsem to.
–
„Tome, máš sbaleno?“ „To není potřeba…“ „Cože? …“
–
Tvé jindy tvrdé rysy nabyly jemného výrazu a tvůj úsměv zářil. Okouzloval, vnášel radost do srdcí. Aspoň na den si zahodil roli super „hopera“ a stal se andílkem… tvé rty vybízely k polibku, tvé bezbranné tělo k objetí…
Objal jsem tě. Náhle. Přesně tak, jak jsem to v tu chvíli cítil.
Poslední objetí… zahřálo mé srdce. Dalo průchod mým slzám a tvé rty utkvěly v tichu… Tvé oči to vše sledovaly. Věděl jsi to… chtěl jsi to?
–
A chtěli byste vědět můj nejbolestnější zážitek?
Tome, zajímá tě, kdy mé srdce puklo a rudé střípky se rozletěly do širokého okolí mé potrhané duše?
Chtěl jsem si zajít pro poslední polibek… ale už bylo pozdě.
Litoval jsem.
–
Krasopisné písmo zdobilo dopis na tvém psacím stole, věnovaném mně.
Romantické… plamínek svíčky poblíž plápolal… Vrhal temné stíny.
Ještě dříve než jsem jej přečetl, věděl jsem jeho obsah… věděl jsem vše. Jsme přeci bratři, mě neoklameš!
Ale myslíš si, že tím to vše končí?
Ne!
–
Já to tu však bez tebe už nějak přežiju, neměj strach.
Ale počkej tam nahoře, já si to ještě s tebou vyřídím…
autor: Shellayn
betaread: Janule
hezů