„Fanoušci jásají, jsou šťastní – ale co je s Billem? Co je s Tomem? Co se děje?“ slýcháváme… slýcháváme holou pravdu, budoucnost, která je neporazitelná…
Sice nevíme, kdy to přijde, ale bude to brzy… velmi brzy.
Okamžik, kdy temnota vyjde ze svých zákoutí a růže zvadnou, kdy se pobodáme o jejich trny… Kdy sestoupíme do stínů a slunce pro nás navždy zůstane schované za soumrakem…
<–>
Kdosi vchází do mých dveří. Jen jediný ví, že ještě nespím… jen jediný ví, kdy se trápím…
„Tome?“ udiveně na tebe pohlédnu. Poslední dobou za mnou málokdy chodíváš… raději pobýváš sám se svými myšlenkami v dobrovolném zajetí. Kéž bych i já byl takový… proč dávám své pocity všem najevo? Chci snad, abych byl litován? Ne, to nechci… jen chci aby člověk, jenž je pro mě důležitý, mi propůjčil svou hřejivou náruč… aby mě odtrhl od všeho zlého a šel se mnou do krajin bez zla a přetvářky.
Na tvém čele se tyčí vráska značící zamyšlení. Tvůj výraz je ustaraný, něco tě trápí. Ale tomu není jen teď, tomu už je delší dobu… i přestože pro okolí si ten šťastný hoch, jenž si každý den užívá s jinou. Jen mně ukazuješ své pravé pocity. Nikdo jiný nezná tvé pravé Já. Vlastně někdo ano… já sám… ale i přesto mám v tobě zmatek, občas tě nepoznávám… ale to zřejmě bude tou nevnímavostí vůči světu… ne, nevnímám, necítím… propadl jsem se do temnot, noc mě ztratila…
Panuje ticho, stále ticho… Jen usedneš vedle mě na postel. Svou hlavu přitiskneš ke kolenům a konečně pravíš: „Přišel jsem popřemýšlet.“ Zní to jako prosba? Mám být klíčem k tvým myšlenkám? Ne, nechci být využit…
Soucitně se na tebe podívám. No tak, bráško… co tě trápí? Chci ti přinést útěchu, ale pro mě je to tak těžké… sám bych potřeboval utišit. Pohladit, obejmout, srdce plné kladných citů nabídnout… Proč jsou všichni tak slepí? – Nevidí zničenou tvář. A hluší? – Neslyší balady, v nichž žebrám o pomoc… neslyší, mají oči jen pro naše andělské tváře, nic víc je nezajímá… Ale proč… aspoň ty, Tome… pomoz mi, v každé písničce tě prosím… zpívám ti je, copak to nevidíš? Ale ano, jen jsi vlastními starostmi zaslepen…
Svou ruku opatrně položím na tvá ramena. Potřebuji cítit teplo, jež sálá z tvé pokožky, potřebuji vědět, že tu jsi, vedle mě… Pohlédnu do tvé ustarané tváře, která by mohla vyprávět; do očí, které jsou kalně zastřeny a probíhá v nich složitý matematický úkon… jen něco řekni, pomůžu ti… chci ti pomoci…
Přitulím se k tobě… tak moc se třeseš… co se děje? Snad si nebyl též obětí temné noci… ne, to bych nerad… Tome, mám o tebe strach… Strach, který se stává pro mé srdce další zátěží… ale co když jej neunesu? Ne, to se nesmí stát… přišel bych o tebe.
Pohlédnu na tvojí basebolku, jež stíní tvé andělské kráse… s opatrností ti ji sundám a odložím na stolek po boku postele. Nereaguješ… nic neděláš… nebráníš se, snad nechceš pomoci… ale Tome, jsem tu pro tebe… vždy jsem tu byl.
Sundám gumičku, jež svazuje tvé dredy… jen krok k dokonalosti… Dredy se ti poté samovolně spustí… ano, jsi krásný… moc krásný. Celá matička Země by se mohla nad tebou rozplývat, jsi můj malý dredatý andílek…
Je tu neoklamatelné ticho… slyšíte ho? Ano, já ano… mučí mě, mým uším přináší neskutečná muka. „Bráško… co se děje…“ optám se tě. A ačkoli očekávám odpověď, jež by konečně skončila to trápení, tvé rty chladně mlčí… drásají mé srdce. To ticho mě tíží… zabíjí mě. Ano, nesnáším ticho… víte to? Jistěže… nikdo nemá rád ticho. Ticho, které nám drásá srdce na miliony kousků a nic jej nechce slepit… jen jediný cit, který by nám byl darován… Tak Tome… netrap mě… mé srdce není moc silné, opravdu ne… jednoho dne se nadobro rozlomí a nic jej neslepí…
Pomalu natočíš svůj obličej vstříc mému. Ne, nechci vidět to utrpení… kdyby jej alespoň mé zrcadlo neodráželo… ale k čemu mi to je? Teď vidím sám sebe, své druhé já, které tak bezhlavě miluji…
Mučivé ticho pokračuje, avšak do mého náručí padneš. Objímáš mě, div mě neumačkáš. Ano, vyvoláváš ve mně miliony emocí, avšak ony nevědí, co si mají počít… nemohou najít tu správnou uličku. Mé srdce stále pláče, je týráno… tvá bolest se přenáší i na mě, jsem slabý, velmi slabý…
Ale tento okamžik…. je vzácný, nezaplatitelný. Vyvolává v mém srdci radost, ale napětí a smutek noci se drží ve vzduchu… nikdo se teď nemůže cítit šťasten. Nikdo. Protože dva jsou jeho zdrojem…
Zcela zřetelně slyším tvůj zrychlený dech a tvoje srdce, jež hlasitě bije… bije pro mě? Kéž by… Ano, tolik přacích vět padlo, jež by chtěly být splněny… ale jde to? Nevím, nic nevím… na zem upadla černá temnota, jež nás činí slepými…
Tvůj smutek proniká do mého srdce, které je již tak přetíženo. Bratříčku, po několikáté se tě ptám… jak ti mám pomoci, když mě samotného srdce bolí? Každý lítostivý pohled, jenž je mi věnován, mě zabíjí… proč všichni cítí mé neštěstí, proč všichni tuší, že se něco děje… Ano, kdyby má duše mohla mlčet a oči tak moc nevyprávěly… Ale je to můj sen? Ne, není… smutek musí být objeven, a pak musí být zabit… Ale nezabije to i nositele onoho smutku? Ne, pokud smutek zabije onen vyvolený, princ večerních nocí…
Své slzy, jež dopadají na mou tvář, neskryješ… Ano, pláčeš. Tome, prosím, ne… přestaň! To ty máš být ten silný, ty mě máš vysvobodit… neporuš zákony přírody, prosím. A odpověz mi, co se s tebou děje? Odpověz… pohlédnu ti do očí… tak, vidíš už? Vidíš ten smutek? Ale ne, ty začni první… ty… „Bille… Mé srdce se tříští, již delší dobu… A zbývá jen poslední kousek, než se rozpadne úplně… zachráníš jej?“ slzy se do ticha noci linou i z mých očí… Ano, když chceš, umíš krásně promlouvat… umíš mě rozplakat, chceš-li; umíš mě i zabít, ačkoliv nechceš…
Tvůj trhaný hlas, jenž protrhl ticho, je nanic… to pusto je tu zas, ale jak se jej zbavit? Už jej nechci cítit, chci cítit jen tebe… jen tebe, v zemi slunce…
Bratříčku… opravdu ti chci pomoci… jen povídej, povídej a zabij tu noc…
Já nikdy nedopustím, aby si na samém okraji propasti stál
a vanoucím větrem byl k pádu nabádán…
Kde se ta slova ve mně berou? To já sám vědět… ne, to mé srdce se projevuje… projevuje své city, které byly dlouho schovány v hlubinách největších…
Ale už by to mělo skončit… tato nekonečná chvíle… roztrhá mě na kusy… chci to? Ne… tohle musí mít dohru, toto nesmí tak rychle skončit…
„Kdybych mohl, Tome, udělal bych to… Ale nemůžu, sám potřebuji záchranný člun… Tome, sám mě mučíš…“ zašeptám a čekám. Čekám, až noc ustoupí… až den ukáže své přívětivé stránky, uleví naším duším, a noc… popřeje nám krásný den. Ale to se nestane, všechno vím, všechno… osud nelze oklamat.
Pohlédneš do očí mých a já v nich spatřím záblesk naděje. Ale nebyl to jen výplod mé fantazie? Ne, prosím, ať je to pravda… Ať mě protentokrát mé smysly neklamou, ať se přelud neodváží do mé hlavy vstoupit…
Rozeštkám se. Ne, nechci žít! Nechci tu být! Chci zachránit… osud nám předurčil špatné role, zapomněl… zapomněl na nás. Nevěděl… protože my jsme vybočili z cest nám určených, vybrali jsme si jinou cestu, tu svou… nikdy nám ji nevezme, avšak možná brzo skončí. To ticho nás zabíjí…
„Klid… Bráško…“ to má být útěcha? Ne, to nestačí… blíží se konec, již to vím… jedna slza střídá druhou, srdce začalo krvácet… Ano, blíží se konec.
„Ne, konec je tu, ty jej nevidíš?“ táži se tě a snad očekávám odpověď. Ne, nečekám… nečekám už na nic. Už se nechávám unášet na vlnách moře, nic jiného mi nezbývá… mám-li prohrát, prohraji… dobrovolně se oddám nekonečným temnotám.
Tome… zůstaň tu se mnou, hlavně tu zůstaň… nesmíš nic přerušit, nesmíš se hnout, nesmíš promluvit – přilákal by si sem zloděje našich duší… těch, jež drží v rukou naše osudy… stačí jen pohnout brvou a bude po nás… Tome, chci umřít v tvém náručí… kolíbán v něm, chci slyšet poslední slůvka útěchy, ač falešná a proradná…
„Bille… vím to, vše to vím…“ co víš? Co ty víš… když vše víš, věz především to nejdůležitější, věz co máš udělat… co vdechne poslední elixír naděje do mého srdce… nechci, aby to bolelo… aby mé slzy při tom z očí tekly… ale ty budou téct i tak, žádáš si o to… ta společná soustrast nad sebou samýma… je to neúprosné.
Hladíš mě po vlasech, má hlava lpí na tvém rameni. Též cítím tvé třesoucí se tělo, jež ovládá mráz, tak jako to mé… Už není pomoci, již nám nikdo nepomůže. Ale proč to tak rychle skončilo? Toto je nespravedlivý konec… Avšak všechno krásné končí. Končí bolestivě a s utrpením – to jest to, co nám nikdo nesdělil. Každý to pozná až na samém konci, na konci začátku, bráně k nekonečnu… blouděním od nikam k nikam, strádáním mysli, krvácením srdce… Ne, nechci to cítit. Ještě ne, ještě tu s tebou chci být… Tvou hřejivou lásku cítit.
„Naposled, Tome… ještě jednou, zasloužíme si to…“ skrz své slzy vyřknu rozhodnutí, na které se neklade odpor… musí mu být vyhověno, mysl spokojena… ke šťastnému spánku unášena… ano, ale to nejde.. toto je realita a ne ta pohádka, o níž sníme… ne, vše je jinak… vše se pomátlo, svět je naruby, každý kámen je obrácený, již teď cítím jak vzduch se stává pro nás méně dýchatelným, otupuje nás.
„Naposled…“ zašeptáš. Slyším ten smutek, to volání… na které nikdo neodpovídá, jen musíme naslouchat. Své rty k tvým přiblížím a nechám se pohlcovat okamžikem, jenž se nikdy nevrátí. Bude zaznamenán v dějinách minulosti, na které stejnak nikdo nenarazí… ale v našich srdcích… zůstanou navždy. Navždy si budeme vědomi své lásky, i kdyby nám srdce byly ukradeny… i kdybychom se stali samotnými ďábli.
Slzy stále vytékají. Odtéká z nás vše. Všechny vzpomínky… Naše těla pozbývají života, ale bojují o něj… bezradně, je to bez šance… Tome, díky za vše, za tvou lásku, kterou jsem byl po své věky udržován na živu. Za tvé pohledy, které mě dováděly k nepříčetnosti. Za tvoje pohlazení, které mi pomáhá, za tvůj poslední polibek, který zanechává stopu smrtelného tajemství…
Mé tělo by hořelo, kdyby mohlo… ale pohlcuje nás mráz… ten krutý mráz, už je tu… zabíjí nás…
Proč… zní má poslední otázka… proč si nás zde nenechal déle? Copak je skutečná láska tak trestná? Asi ano… hodna smrti.
Umíráme, nešťastni… zklamáni tímto světem…
Ale ačkoli naše těla v prach se rozpadají, naše krvácejí srdce pořád někde hoří… nezapomínají, i když si to nebesa přejí… jsme proti, jsme neporazitelní… Ale jednu slabinu stále máme… – už cítím ostnaté trny usychajících růží.
Strašidelné nestvůry, jež ze stínů vystupují,
soumrak, který nahání strach…
a zbývá tu jen poslední, ten prach…
autor: Shellayn
betaread: Janule
