Podzim.
Déšť.
Zima.
… Teplo.
Svíčka hoří.
Okolo se potuluje vánek, ale je příliš slabý, aby mohl zhasnout tuto svíčku. Je příliš silná, světlo života. Ozařuje naše tváře, činí je šťastnými. Ale jednoho dne toto skončí…
Strážce rovnováhy mezi světlem a tmou se tu náhle vynoří ze stínů. A zažene vánek…
Je klid. Zima je polapována teplem sálajícím ze svíčky.
– – –
Vycházíme z tepla našeho domova do té studené plískanice, která venku panuje. Hromy bijí, koruny stromů se ohýbají do stran. Krom hlučně bijících kapek deště a krup, jež bijí do země, panuje ticho. Smrtelná tma začíná pohlcovat okolí.
Co se dnes stane?
Co se přihodí?
Někdo naše duše zatratí?
Moc otázek, málo odpovědí. Musíme najít spojitost…
Z menšího domku vykračují dva chlapci.
Jeden s nadměrně velkým oblečením, ochránce…
Druhý s černě havraními vlasy, nechává je smáčet jedovatým deštěm…
Nevinné pohledy se v jejich obličejích zračí, okolí na ně nedůvěřivé pohlíží. Jsou to oni? No tak, jsou to oni???
Železnou branku za sebou zavírají. Hlasitě zavrzá a tímto neuváženým krokem naruší klid přírody. Hrom promluví, strefí se do nedalekého stromu. Padá k zemi. Ale on za nic nemohl, on ne. Ještě měl žít. Přehradí cestu, která byla pro tuto oblast důležitou. Ale teď se stejně nikdo neodváží vyjít, nikdo nechce čelit nebezpečí, jež venku číhá.
Chlapci se porozhlédnou, ale stejně nic nespatří. Hustý déšť jim nedovoluje vidět dále než na krok. Stále postávají před brankou, svázaní strachy. S těly, jež se třesou. S pomyšlením, že to někdy může skončit. Že tento den… je zvláštní, ojedinělý. Poslední?
Těla dvou spojených duší se obejmou. Tisknou se, nevnímají lomozný vítr, který klátí stromy. Nevnímají život na této planetě. Pouze vzájemně vstřebávají teplo svého společníka. Je zde taková zima… otřásají se.
Cítí chlad, kterým je druhý obklopen. Teplo, které je mu propůjčováno. Láska, která stíní jeho mysli.
I přes neklid okolí slyší svá bijící srdce. Cítí dech toho druhého, který jej obnažuje. Každý sebemenší pohyb, který by znamenal další krok.
„Bille! Tome! Kde jste!“ žalostně k nim doléhá z dálky. Simonne… zklamala jsi. Na toto jsi měla myslet dřív, teď je již pozdě. Rozzuřila jsi nebesa, která šla vyhlásit válku druhým.
Bill s Tomem ruku v ruce kráčeli vstříc dálkám. Nekonečné louce, která se před nimi rozléhala. Křečovitě se držíc nechávali volný průchod slzám, které prosily o odpuštění. O nový začátek… tam někde jinde. Kde bude obloha vyjasněná a slunce bude blahodárně nastavovat své hřející paprsky okolí.
Rozhořčená nebesa začaly zahalovat ještě temnější mraky, ďáblové přicházejí. Vytasili své meče, jež dlouhou dobu bez pohnutí měli při ruce. Byly připraveni na zásah, na útok, na nějž se mělo čekat nespočetně let. Dočkali jsme se…
Chlapci na sebe beznadějně nechali spadat tvrdé kapky deště, byly chladné… Chladné jako náruč jejich matky, okolí, které je posílalo do útrob pekelných.
Další hrom ohlušil okolí. Osvětlil plochu, kde se chlapci nacházeli. Vytvořil neuvěřitelnou podívanou. Sic se nebe krásně blýskalo, sám živel onoho zázraku klátil stromy. Pálil obydlí, konal neštěstí. Lidé s teplými šálky čaje postávali u okna, čekajíc následující dění. Zřejmě očekávali něco neuvěřitelného – den k tomu vybízel.
Bill s Tomem se zastavili. Čelem se k sobě postavili, vyhledali ústa svá. Kdo začne? Kdo tuto chvíli oživí?
Bill nechtěl čekat, nechtěl promeškat tuto kouzelnou chvíli. S vášní a láskou v srdci se přisál na Tomova ústa. Sbohem matko, sbohem fanoušci. Prosíme o odpuštění…
I nadále na sebe nechali spadat tvrdošíjné kapky. Nepřestávalo pršet, blesky nepřestávaly rozdávat svůj úděl. Dnes ne, ještě ne. Nejprve se musí dokončit dílo boží…
Jen jediní přežijí, ti láskou spoutaní. Horlivě se objímali, nedokázali se nabažit. Jsou svobodní… nic jim již nebrání. Přijdou lepší časy, lepší svět. Jejich život, v kterém budou oni pány, kteří ovládají loutky. Jen oni budou mít to právo býti pány mocnými.
Ruku v ruce kráčejíc,
čekajíc na lepší podnebí.
Až déšť ustane, hlučná bouře přestane.
Slunce z mraků vystoupí, chlapcům se uctivě pokloní.
Nabídne jim svou náruč, ukáže cestu do krajin svící zářících.
Pohladí je po tváři, osuší studené rukávy.
Ukáže jim pohlazení, smutné tváře ve šťastné promění…
– – –
Ale tu se vyskytne vánek, který se k záři přibližuje nebezpečně blízko. Svíčka se brání, bojuje ze všech sil. Strážce rovnováhy mezi světlem a tmou přijde jako tenkrát. Opět je připraven zasáhnout. Tasí meč, chrání svou paní… ale tentokrát neúspěšně. Je poražen.
Tímto byla narušena rovnováha, tma zahaluje zem.
Ale dva chlapci jsou připraveni projít monzunem. Probojovat se skrz ocelové dveře do krajin jim určeným.
A poté bude všechno dobré…
autor: Shellayn
betaread: Janule
