autor: Janule
TOM
„Hmmm, dobrý, letos jsem vám jich ani moc nesněd, dost jich zbylo,“ konstatuje Gustí, když si bere pátý čokoládový bonbón s bílou rumovou náplní. Každý modrozlatý papírek soustředěně zmuchlá do mrňavé kuličky a tu pak obalí v novém staniolu. Za chvíli bude mít v ruce kouli jak pingpongovej míček.
„Protože furt couráš někde s Tarou,“ vyčte mu trochu Bill, že už u nás není tak častým hostem jako dřív. Jak si to její blbý jméno mohl zapamatovat?
„Hoď sem taky jeden, než je zlikviduješ,“ houknu na něj. Jeden mi přistane v nastavených dlaních. Rozbalím ho a zakousnu se. Po dobrým sexu sladká tečka… to miluju.
„Čuně,“ pronese Bill, když mi na triko ukápne kousek bílé náplně a usmívá se jak měsíček na hnoji.
„Jste fakt dvojčata, co?“ směje se Gustav, když se Bill snaží slíznout tu kapku z mého trička. Už je taky pěkně ovíněnej. Normálně by se na mě před klukama takhle nevrhal.
Bill je totiž zodpovědnej otec, takže na pařbách, které se pořádají u nás doma, nepije, aby se mohl postarat o Dejva. Ale zase tak úplnej abstinent není. Dneska si dal víc než obvykle.
„Hmmm, fakt dobrý, dám si taky jeden, hoď ho sem,“ pronese Bill, když se mu konečně podaří vyčistit mi jazykem tričko. Na Gustavově tváři se rozlije pobavený úsměv.
„Copak? Ještě jsi dneska neměl?“ zeptá se Billa. Ten se zarazí a usměje se.
„Ale jo, měl, jenže tahle náplň je nějaká sladší než ta nahoře,“ culí se na Gustu a oba nejspíš vědí, o čem mluví, jen já tomu absolutně nerozumím. Ale je mi to upřímně jedno. Geo postupně usíná… po té naší hádce toho do sebe kopal nějak víc než obvykle a já si vzpomněl, co jsme dneska v porodnici slíbili jeho ženě… ještě kousek, sveze se pod stůl a jsme přesně tam, kde jsem ho věštecky viděl už ráno… v tomhle je Geo spolehlivej.
Ale dneska mě teda vytočil do maxima, tohle se mi ještě nestalo. Když řekl o Billovi pohrdavě, že je matka, strašně mě to urazilo. Bill je sice trošku hysterickej, nějaký ženský rysy by se u něj našly, ale jinak má do holky hodně daleko. To, co mi předvedl před chvílí na chodbě… chtěl bych vidět holku, která by tohle se mnou dokázala udělat. Jenže to jsou předsudky lidí, kteří si myslí, že ve vztahu dvou chlapů musí bezpodmínečně jeden hrát ženskou. Ať žijou komedie o homosexuálech… růžový tričko, přiblblej přízvuk… Taková kravina! Jsme prostě dva chlapi, co spolu žijou a nepotřebujou žádný debilní rozdělení rolí.
Jasně, Bill se stará o Dejva víc, protože je jeho biologickej táta, vaří, protože mu to jde a já jsem na to línej, uklízí, protože nesnáší binec, a mně je binec ukradenej, ale to je všechno jeho povahou, ne rozdělením rolí. V řízení auta jsem lepší já, tak mi to s chutí přenechává a co se týče techniky, jsem taky lepší. No… když o tom uvažuju, tak je to vlastně docela zvláštní… on měl ten Dejv s tou nevěstou asi trošku pravdu. Bill dělá doma skutečně nejvíc ženskejch prací a já se jim úspěšně snažím vyhnout. Jenže to je proto, že mě to prostě nebaví. To není žádná role. Ale uznávám, že zvenku to tak může vypadat. Aspoň že na ten velkej úklid máme bábu Folkovou…
„Ježiš, já ráno zapomněl rozhrabat nahoře postel!“ vylítne ze mě, když si na to vzpomenu.
„Cože?“ koukne na mě nechápavě Gustav a kopne do sebe dalšího panáka.
„No, to bude mít bába Folková zase o čem přemejšlet,“ vyčítavě ke mně pronese Bill.
„Promiň, já na to zapomněl,“ omlouvám se mu, protože se mi to poslední dobou občas stává.
„O co jde?“ neúnavně vyzvídá Gustí a Bill mu to zajisté ochotně vysvětlí.
„Každej pátek dopoledne nám chodí uklízet taková jedna zvědavá baba a Tom vždycky zapomene, že to u něj nahoře musí vypadat, jako že tam spí…“
„A kde spíš?“ zeptá se naivně Gustav a pak se zarazí. „Jo, ajo vlastně,“ řekne a rozchechtá se. Geo sebou trhne, otevře půl oka a zavrní.
„Héééj, Geo, vstáváááááát,“ zařve zničehonic Gustí a děsně se tomu chechtá.
„Nech mě, vole, já nespim, já všechno slyšim, všechno vim,“ mumlá a mně je jasný, že je čas. Kývnu na Gustu a oba se současně zvedneme, dokud ještě sami můžeme.
„Tak, pane Listingu… zavíráme… platit… musíte domů, manželka už čeká s válečkem za dveřma,“ dělám si z něj srandu jako vždycky, když je takhle nadranej. Popadneme ho každej z jedný strany v podpaždí a táhneme ho nahoru ke mně.
„Ale pane vrrrchnííí, já mám ženu v porodnici, mě doma žádná nečeká, já chci pííííít,“ odpovídá totálně mimo Georg, ale naštěstí se dneska nechá celkem v pohodě vytáhnout do patra. Hodíme ho na moji postel, jen se pod ním prohne.
„A opovaž se mi poblejt polštář nebo peřinu,“ ještě mu pohrozím a hodím ji na něj. Svlíkat se s ním nebudu, to nemá cenu, aspoň se ráno nebude muset namáhat.
„Je to pako,“ řekne Gustav při pohledu na rozvaleného Georga. „Nezlob se na něj, Tome, on byl doma vychovanej ve víře, že homosexualita je nemoc a zvěrstvo… no a vy dva jste ještě k tomu bráchové. Neumí s tím nějak nakládat, musí se to ještě naučit,“ omlouvá Gustí našeho společného kamaráda cestou dolů.
„Vždyť jo, já to chápu, jen mě nasere, když uráží Billa, to nějak nemůžu vydejchat,“ vysvětlím mu, proč jsem dneska tak vystartoval.
BILL
Kluci šli nahoru uložit totálně odrovnanýho Gea, už vědí, kdy má dost, tak ho radši ukliděj, aby moc nevyváděl. Když se pak probere a začne znovu nasávat, neví, kdy přestat. Radši ho zastlali do Tomovy postele. Už mám taky docela dost, dneska jsem to s tím pitím malinko přehnal. To všechno ta pitomá hádka. Tom tyhle věci řeší nejradši sexem, odreaguje se a je schopen normálně fungovat, ale já to musel zapít… tohle bylo zatím to nejostřejší, co se mezi nima stalo, kromě tý rány pěstí před sedmi lety. Strašně mě to mrzí… byl bych tak strašně šťastnej, kdyby k tomu všichni přistupovali tak jako Gustav. Dívá se na to z tý lepší stránky, jemu stačí, že se máme rádi a víc to neřeší. Jenže Geo je holt Geo… ten to hned tak nestráví, jestli vůbec někdy… Občas, když mám depku, tak mu vlastně docela rozumím. Jeho dva kamarádi, který by mohli mít na každým prstě tisíc ženskejch, si to spolu půl roku rozdávali jemu pod nosem a on to nepoznal… když se to dozvěděl, málem ho trefilo. A asi nejvíc ho dorazilo, že je to zrovna Tom… ten macho, kterej ho neustále stíral, že je pořád panic, v každým rozhovoru ho nějak popichoval a nutil ho do ženskejch, div mu je sám neházel rovnou do postele… a z toho se vyklube něco pro něj tak odpornýho, jako je teplouš… chápu, že z jeho pohledu to muselo bejt strašný zklamání.
Jenže z mého pohledu je to prostě velká čistá láska… jak s ní mám bojovat? Měl bych? Měl bych dělat to, co jsem dělal celých deset let předtím? Kam to vedlo? K tomu, že se Tom utrápil, a kdyby ho Sabine nezabila, nejspíš by se nakonec uchlastal. Byla by to vlastně pomalá sebevražda… Ale to by Geovi asi tak nevadilo jako to, že jsme spolu a jsme šťastní. Pití a sebevražda je pro většinu lidí pořád ještě přijatelnější než incestní vztah dvou bratrů… všechno je podle společenských norem normálnější než to, co děláme my dva… kdo to tak nastavil? Kdo to určil? Prý Bůh… to je nesmysl. Kdyby to tak Bůh chtěl, nedovolí nám zamilovat se do sebe. Ne Bůh to nebyl, byl to určitě člověk. Nejspíš ten samý, co kdysi vymyslel, že si můžete v kostele koupit odpustek, když spácháte hřích… nějaký pokrytec, který se nestyděl vydělávat peníze na lidském strachu z toho, že přijdou do pekla… kupte si lístek do nebe, já vám ho zajistím… jenže už nikdy nedokázal, že nebe a peklo opravdu existují. Hlavně, že on měl prachy… udělal si nebe na zemi a ostatní mu byli ukradení.
Možná nám Geo nemůže pořád odpustit, že jsme mu lhali. Nebo prostě nesnese představu, že spolu spíme… Možná… Těžko říct, proč to tak je. Je to jeden z našich nejbližších lidí a jako jediný to ještě pořád nechápe. Všichni ostatní to nakonec vzali a smířili se s tím, protože cítili, že to není nic menšího než láska. A láska je přece vznešený cit… není to žádná úchylná věc. Nejvíc jsem se bál reakce mámy… to si pamatuju od svého druhého já. Když jsme jim to tenkrát říkali, málem mu vylítlo srdce z hrudníku, jak byl nervózní… a nakonec tam to skončilo nejlíp, jak mohlo… máma je absolutně vyrovnaná a šťastná. Vzala to jako součást našeho života a neřeší to… tedy alespoň pevně doufám… snad se netrápí. Ale ne, netrápí, od té chvíle, co má Davídka, je šťastná a spokojená babička.
flashback
„Mami, prosím tě, ať vás někde někdo nezabije, dávejte na sebe pozor,“ snažím se ještě na poslední chvíli před začátkem nabádat mamku, aby mi na prcka dala pozor… a na sebe vlastně taky. Silke mi ještě upravuje vlasy a já nervózně pošilhávám po mámě a Davídkovi, který na mě zvědavě kouká do zrcadla. Ještě mě neviděl takhle vynervovanýho… Na našich koncertech bylo vždycky životu nebezpečno.
„Neboj, půjdeme se dívat před zábrany, tam se nemůže nic stát.“ Uff, za chvíli to začíná a já mám zase žaludek staženej a nejsem schopen normálně dýchat. První koncert nového života… panebože, doufám, že to celý nezkazím.
„Jděte doprostřed, ať na vás vidím a ať jste co nejdál od beden. A nasaď mu ty špunty,“ zavolám ještě na odcházející mamku a ta jen mávne a přikývne. Dejv bude sice vypadat divně se špuntíky v ouškách, ale budou stát hrozně blízko beden a já bych mu nerad způsobil vadu sluchu… stačí, že budeme hluchý my čtyři, až budem dědkové, on je na to ještě moc malej. Je neuvěřitelně těžký sehnat pro dítě špunty tak malý velikosti, všechny dělají strašně velký… nakonec jsem je zmenšoval nůžkama… Nejdřív jsem vůbec nechtěl, aby sem chodil, ale babička mě ukecala… hned, jak to skončí, nasednou s Davídkem do auta a pofrčí s ním a Scottym do Loitsche. My vyrážíme na tour a bude se nám po něm neskutečně stýskat… už teď to cítím, ale slejvá se mi to s nervozitou. Nádech… výdech… Silke se na mě mile usmála do zrcadla, a když jsem se zvedl z křesla, čutla mě do zadku „pro štěstí“. Budu ho potřebovat.
„Zlom vaz,“ plácnu rukou do té Tomovy, když vybíhá na pódium a já tu zůstávám jako vždycky sám, abych přišel poslední… Dneska bude koncert patřit mému synovi. Doufám, že se mu to bude líbit… na zkouškách je spokojený, proti mému zpěvu nemá námitky, ale stejně vždycky víc sleduje Tomovy prsty, jak kloužou po hmatníku kytary. Neustále škemrá, aby ho Tom naučil hrát, a on mu trpělivě vysvětluje, že musí nejdřív vyrůst. Tak už… tři, dva jedna… „Jdi,“ strčil do mě Carl a já vyrazil nahoru. Už devátý rok stejný scénář… jen o pár let starší fanynky, které už naštěstí neječí tak, jako prvních pár let. Zestárli jsme my a zestárly i ony. Jestli jsme zmoudřeli? To těžko soudit, ale když vylezu na tohle nádherný místo, cítím, že je mi pořád šestnáct. Všechno se vrací a já mám pocity stejné jako kdysi, když to pro nás bylo všechno nové a zázračné. Bloudím očima, projíždím prostor pod pódiem a hledám ty moje dva poklady. Během první písničky je konečně objevím a nenápadně zamávám. Jenže to by nesměly být naše fanynky, aby si toho nevšimly. Hned všechny zírají směrem, kam jsem otáčel často oči, a hledají, kdo že je tak zajímavý, že si ho neustále všímám. Budu muset asi s pravdou ven, nebo to ještě odnese nějaká nevinná fanynka, co stojí za nimi.
„Ahoooooooj Berlíne!“ zakřičím do mikrofonu, když skončí první skladba. „Ahoooooooooj,“ ozve se úžasný řev všech přítomných. „Přeju krásný večer a vítám vás na prvním koncertě naší September tour 2014! Doufám, že si to spolu užijeme a až dnešní večer skončí, budeme všichni spokojení. Určitě jste si všimli, že jsem tak trošku šilhal a mával do první řady, takže se vám musím k něčemu přiznat. Tenhle úplně první koncert věnuji jedné malé roztomilé osobě, mému srdci nejbližší, svému synovi Davidovi. Ahoj Dejve,“ zamával jsem jeho směrem a kluci začali hrát druhou písničku. Ozval se šílený řev a až za chvilku jsem rozpoznal, co to je. Všichni křičeli jak na fotbale a skandovali jméno „Da – ví – dek, Da – ví – dek!“ Začal jsem zpívat a skandování pomalu přestávalo. Dejv seděl mámě na ramenou a mával mi jako o život a rozhlížel se po holkách, které křičely jeho jméno. No vida… první zážitek slávy má za sebou… „Díky! Moc děkuju,“ volal jsem do mikrofonu po skončení druhé skladby, když se zase ozvalo to samé skandování.
Chvilku jsem se rozmýšlel, mrknul na Toma a gestem mu naznačil, co chci udělat… snad mi to schválí alespoň očima… když jsem viděl jeho kývnutí, popošel jsem ke kraji pódia a naznačil bodyguardovi, který stál vedle mámy, aby mi podal Dejva. Nebylo to sice domluvený, ale oba nás s Tomem nejspíš napadla stejná věc. Dejv není žádný strašpytel, tak ho představíme. Odpoledne na zkoušce lítal po jevišti a byl tam jako doma, tak se snad teď nelekne. Máma mu ještě rychle vyndala špuntíky z uší a předala ho silákovi, který mi ho postavil přímo na pódium.
„Daví, neboj, nic se nestane, jen se tě na něco zeptám a ty mi odpovíš tady do toho, jo?“ řekl jsem mimo mikrofon, a ukázal mu ho, aby věděl, kam mluvit.
„Jo,“ přikývl a otočil se na publikum. Vzal jsem ho za ručičku a odvedl ho blíž k Tomovi. Bylo vidět, že se nebojí. Hned jak fanynky viděly, co se chystá, spustily nadšený jásot a mně bylo jasné, že tohle bude velice úspěšný rozhovor.
„Tak to je on!“ zakřičel jsem do mikrofonu, aby mě holky alespoň trochu slyšely, a naznačil jsem rukou, aby se utišily. Řev se trochu zmenšil a já si přidřepl k Dejvovi.
„Řekneš tady těm lidem, jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se Dejva a on přikývl. Přistrčil jsem mu mikrofon a on zakřičel svým vysokým hláskem:
„DAVID!!“ jako to viděl předtím u mě. Usmíval se a užíval si ten pohled na davy před sebou.
„A jak se ti tu líbí?“ položil jsem další otázku.
„Líbí… akorát špatně slyšim přes ty špunty,“ pronese a zazubí se do publika. Okamžitě se ozve šílenej smích. Kluci se vedle nás prohýbají smíchy, ale rozhovor musí pokračovat. Najednou ucítím za zády, že se něco děje. Jistě, strýček Tom si přišel přihřát svou polívčičku. Sebral mi mikrofon z ruky a zeptal se Dejva:
„Co se ti víc líbí, kytara, nebo mikrofon?“ Nenápadná otázka, vskutku!
„Kytara!“ zakřičí Dejv a Tom udělá vítězné gesto. Vrátil mi mikrofon a za smíchu všech v hale se vrací na své místo.
„Ano, strejda Tom je ve všem lepší jako vždy,“ řeknu trošku kousavě do mikrofonu a usměju se jeho směrem. Najednou se ozve hurónský smích a za chvíli všichni skandují
„Strejda Tom, strejda Tom…“ Asi se jim to spojení zalíbilo a Tom se jen culí a s rukou položenou uctivě na prsou se klaní veškerému publiku. Šašek… Dejv poskakuje do rytmu a tleská s davem, najednou se zarazí, nakloní se ke mně a prohlásí:
„Já už musím, tati… mně se chce čůrat!“ Mikrofon mám samozřejmě těsně vedle, takže to slyšeli úplně všichni… Podám ho zpátky badyguardovi a ještě mu pošlu vzdušnou pusu. Celá hala burácí smíchem a nezbývá nic jiného, než začít hrát další písničku. Tak tohle byl první Dejvův komický výstup, možná se tím jednou bude živit…
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
nejlepší povídka….Jaňulka je prostě skvělá na posvídky…další dílek prosíím prosíím
Janule , povedala by som že táto ffka je dokonalá , ale tým by som ju urazila , lebo dokonalosť je slabé slovo , na tak silnú ffku x) daleej :o)
Dzesi3:uplny suhlas…..
Dzesi3:nedá se nesouhlasit…čtu ji už po stopadestáté a pořád se mlátím smíchy:D
Já už porstě nemůžu, od smíchu mě bolí břicho, nicméně, jestli tu nebude brzo další díl, budu vraždit!
Já se tak těším, až tu bude dál přibívat časoprostor.. Ale to ty víš.. 🙂
Poslední dobou jsem pořád jenom nemocná, ale teď jsem toho využila a za poslední dva dny jsem přelouskala celou první řadu Časoprostoru a kousek týhle druhý… Co má taky člověk doma dělat, když je nemocnej?? x)) Tohle bylo příjemné zpestření. Moc se mi po těch originálních větách a hlavně příběhu od našeho zlátého pokladu Janule stýskalo :o) Už, aby tu zase dál přibývali další nový kapitolky kde se jenom mění číslo za názvem. Netrpělivě tu aktulizuju stránku, abych se dočkala… a já vím, že se jednou dočkám x)))
To je fakt bomba, já nemůžu xD Davídek je mástr, fakt xD
Oupe ouža dííílek xD Nejlepší je ten flashback, jak si vezme Bill Dejva na pódium… a jemu se chce čůrat… xD Mně taky – smíchy xD xD xD
Muhehe.. Tag jáá nemůůůůůžuuu!!(((= =D Mno.. Pstě LOL!!! =D Ano, Dawídku, taghle se na ně mušíí ((= Hihi ((= Mno… Co dodat (((=
Já chci zažít ten konzeeeeeeert!:D:D
jůůů ten flashback <3
Třeba se toho někdy dočkáme xD Jinak naprosto božíííííííí♥!!!!!!!
Ten Davídek je táák sladkej 🙂
mě se chce taky čůůrat xD smííchy xDDD bože to sou pakoši xDDD hlavně Tom, ten aby si nerejpnul xD
Já tady normálně brečím smíchy! 😀 😀 😀 Dokáže mě teda pobavit spoustu věcí, ale je jen málo momentů, kde se směji tak, že brečím! 😀 😀 Celá ta scéna s rozhovorem na podiu byla DOKONALÁ! Prostě strejda Tom si rýpnout musí a musí si zvednout svoje ego 😀 A Davídek? To je zlatíčko největší! 🙂
Opravdu tuhle povídku miluju! ♥