autor: Janule
BILL
Bože, mám toho nejlepšího milence na světě a neustále ho urážím svou šílenou žárlivostí. Jsem idiot… ale nevím, jak to všechno v sobě potlačit. Vždycky když to přijde, je to silnější než já. Nemůžu proti těm směšným nápadům vůbec nic dělat… pohlcují mě a spalují zevnitř, moje fantazie pracuje a já jsem úplně někdo jiný. Teď teprve chápu ty žárlivé scény, co jsem mu tu kdysi předváděl, protože ten pocit zoufalství zažívám. Je to ale tak strašně sobecké, že se za to musím stydět. Doufám, že se mi to daří a Tom nic netuší, ale jistý si nejsem. Dnešní koupání mi přišlo tak trochu jako usmiřování po hádce, a přitom jsme na sebe jedinkrát nezvýšili hlas… to jen já v duchu křičel zoufalstvím. Je možné, že to cítí? Taky vím, když je smutný a může se přitom tvářit vesele, jak chce, já to stejně poznám, protože to prostě cítím. Možná se snažím zbytečně a on ví, co se ve mně odehrává za bouři. Dívám se mu do očí, je unavený, i když spal celé odpoledne. Usměju se na něj, a zároveň se mu snažím omluvit očima. Lásko moje, promiň, vím, že si to nezasloužíš… To já bych zasloužil… Voda, ve které ležíme, už je chladná. Upustím ji, nastavím příjemně horkou a napustím do vany novou. Teď si ho krásně umeju, zabalím do osušky, a když bude chtít, klidně ho odnesu do postele na zádech, jen abych mu vrátil jeho lásku.
(…)
Když jsem dneska přijel domů, bylo tu hrobové ticho. Od Filipa jsem odjel hned, jak mi všechno předvedl. Stavil jsem se ještě cestou v Hamburku na nákupy a dorazil domů v sedm večer. Dům se topil ve tmě a já si myslel, že jsem tu sám. Možná šli někam ven a ještě se nevrátili, myslel jsem si, když vtom jsem zaslechl tiché cupitání. Zrovna jsem rozsvítil, zavřel dveře bytu a zouval si boty, když se to ozvalo. Že by ke mně běžel Scotty?
Zvedl jsem pohled a setkal se s Davídkovýma rozzářenýma očkama.
„Ahoj tatí,“ skočil mi kolem krku, jak jsem byl ještě ohnutý k botám.
„Ahoj miláčku,“ zvedl jsem ho a přitiskl si ho co nejblíž k sobě. Obtočil mi nohy kolem pasu a držel se jako klíště. „Stýskalo se mi po tobě,“ šeptal jsem mu do ouška a líbal ho na tvář. Je tak sladký… Odtáhl se, aby se mi mohl podívat do očí, a usmál se: „Mně se stýskalo víc.“
„Ne ne, mně víc,“ snažil jsem se ho přesvědčit a on jen s úsměvem zavrtěl hlavičkou.
„Mně víc,“ a pevně mě zase objal kolem krku, aby mi to potvrdil.
„Tak jo, no, jsi větší stejskadlo, no. Ty jsi tu sám?“ zeptám se, ale je mi jasný, kde asi tak může být Tom.
„Ne, ale strejda spí. Byli jsme v kině na kresleným filmu o takový hezký rybičce, pak jsme si hráli, a pak už byl strejda moc unavenej, tak jsme šli spinkat,“ zatváří se starostlivě, jak má nejspíš obavy o Tomovo chatrné zdraví. „Já už jsem se probudil, a když jsem tě slyšel, tak jsem ti šel naproti, víš?“ Usměju se na něj, je rozkošnej.
„Podívej, co jsem ti postavil,“ ukazuje mi v obýváku krásný domeček z lega. Vrátím ho na zem, aby mi ho mohl pořádně předvést.
„Ten je krásnej, povedl se ti,“ pochválím ho a přidám ho na poličku vedle dalších dvou domečků, co postavil včera.
„A hele, tohle dělal strejda,“ ukáže mi tank.
„Hmmmm, strejda je taky šikovnej, dáme ho taky na poličku?“ zeptám se, a když kývne, přidám ho mezi dva domečky. Pomalu budeme muset uvolnit další, aby se ty jeho výtvory měly kam skládat. Lega má asi tak tunu, protože ho dostal k Vánocům pět krabic. Nějak jsme se všichni špatně domluvili a koupili mu to samé.
Došel jsem se podívat na strejdu, jak se mu spí, a když jsem viděl jeho spokojený výraz, nechal jsem ho chrnět. Určitě s Dejvem zase lítal po celém bytě, je někdy horší než on, jenže už nemá tolik energie jako ten špunt. Přikryl jsem ho až po bradu a zavřel opatrně dveře. „Daví, půjdem se vykoupat, jo?“ zavolám šeptem na syna. Dneska ho vykoupu sám, když Tom tak sladce chrní.
(…)
Teď jsem ve vaně už podruhé, s Tomem, ale schválně jsem mu to neřekl, aby si to předtím nerozmyslel. Potřeboval jsem ho… Těšil jsem se na jeho doteky celý den. Jezdím mu po hrudníku mořskou houbou a pěnou si ho pěkně rozmazluju. Má zavřené oči a usmívá se. Když zajedu níž, otevře je a chytne mi ruku.
„Tak dost, tohle už si udělám sám… pro dnešek myslím, že to stačilo,“ usmívá se na mě a sebere mi houbu. Udělám uražený obličej, protože to teda ne… já si ho chtěl umejt sám. Když vidí můj výraz, zase mi houbu vrátí, ale oči už nezavírá… ví, jak by to dopadlo. Nakonec mi nezbude nic jiného, než ho rychle namydlit, spláchnout a vypustit vanu. Ach jo, ale bylo to stejně krásný.
„Tak povídej, jak jsi dopadl u Filipa?“ zeptá se mě Tom, když sedíme vedle sebe v obýváku na sedačce a zíráme na nějakou blbinu v televizi. Nevím jak on, ale já to ještě nezačal ani vnímat.
„Jo, vypadá to, že za pár dní bude Béda hotovej, Filip je poklad. Lepšího člověka jsem si přát nemohl.“ Tom se jen usměje, ale dál nic neříká. Tohle je takový malý stín mezi námi. Když jsem přišel s tím, že po dědově smrti koupím jeho dům i s Bédou, kategoricky mi to zatrhl. Skoro jsme se tenkrát pohádali, ale nakonec se mi podařilo ho ukecat. Pochopil, co pro mě Béda znamená, že je to naše osudové auto a nebýt jeho, nikdy bychom se my dva nesetkali. Tak dlouho jsem ho přesvědčoval, až mi to nakonec schválil, ale stejně jsem na něm viděl, že není rád. Udělal to jen pro klid v rodině. Tak nějak tušil, že kdyby byl důsledně proti, stejně to udělám a budu mu to tajit. Radši se smířil s tím, že se tím budu zabývat, a jak mi jednou řekl, bude doufat, že se tu ďábelskou mašinu nepodaří nikomu oživit.
„Takže sis nakonec prosadil svou,“ zašeptal nešťastně. Kývl jsem, co jiného mi zbývalo. Přisunul jsem se k němu blíž a položil mu hlavu na rameno.
„Tomi, nezlob se… vždyť se nic neděje, všechno je při starém,“ snažím se ho zase uklidňovat, protože znám jeho obavy, které z Bédy má. Jednou, když jsme o tom už poněkolikáté diskutovali, a nebyli jsme u toho zrovna moc potichu, vyčetl mi, že se chci zase vypravit někam do minulosti a jeho tu s Davídkem nechat. Tenkrát mi to dost ublížilo… křičel jsem na něj, protože jsem věděl, že to není pravda, že už to nechci nikdy udělat, ale nenechal se přesvědčit. Někdy je paličatější než já.
„Ty víš, že jsem byl od začátku proti, tak se mě teď nesnaž přesvědčit, že o nic nejde. Kdyby o nic nešlo, necháš ho ve stodole a nebudeš se pokoušet ho znovu zprovoznit. To mi nevykládej ani omylem. Nejsem malej, abych ti na tohle skočil,“ rozmluvil se najednou plamenně Tom a mně bylo jasné, že jsem to ožehavé téma zase pěkně rozpumpoval. Pohladil jsem ho po ruce, ale ucukl. Najednou byl naštvaný. Tohle uměl dokonale. Tomuhle já říkám, že je samonaštvávací … z absolutního klidu je zničehonic vzteklý jako čertík z krabičky.
„Co mám udělat, abys mi věřil?“ zadívám se do jeho naštvaného obličeje a čekám, co mi odpoví. Určitě bude chtít, abych mu něco slíbil.
„Nic, Bille, radši nic nedělej, jen prosím tě do tý mašiny nestrkej ani špičku nosu, nebo se tady sám zblázním,“ domluví a já jsem překvapený ze slzy, která mu najednou stekla po tváři. Nedbám na jeho odmítání a sednu si mu obkročmo na klín. Dívám se do jeho slzavých očí.
„Lásko, vždyť já tě nechci ztratit stejně tak, jako ty mě,“ objemu ho a slíbám mu osamělou slzu z tváře.
„Nevěřím, že do toho auta už nikdy nevlezeš… prostě nevěřím, promiň,“ šeptá mi do vlasů a já najednou nevím, co mu říct. Jsem odhodlaný, mám strach to znovu udělat, ale nechci mu nic slibovat. Vím, že kdybych ten slib musel porušit, bude mezi námi konec, a to by mě zabilo.
„Tome, nebudu ti to slibovat, protože vůbec nevím, jak to bude dál, ale slibuju ti, že kdybych se kvůli tomu měl vzdát všeho na světě, vždycky se k tobě vrátím, vždycky… miluju tě, ty to víš,“ líbnu ho lehce na tvář a přitisknu se k němu. Jeho ruce mě hladí po zádech. Sedíme chvíli v objetí a já nepřítomně zírám do prázdného rohu pokoje, kde ještě před týdnem stál vánoční stromeček. Bylo to tu tak krásné, takové slavnostní…
flashback
„Jůůůůůůůůů,“ svítí Davídkova očka. Stojíme všichni tři ve dveřích a on poprvé vidí rozsvícený vánoční stromek v našem obýváku. Venku na zahradách už jich letos viděl hodně, ale tenhle je jiný než ty ostatní. Pod tímhle je kupa dárků, které čekají jen na něj.
„Tak utíkej, špunte,“ řekne mu strejda a oba čekáme, že se rozběhne a začne cupovat vánoční papíry. Jenže on dál stojí mezi námi dvěma, civí na tu nádheru a není schopen se pohnout. „Tak jo, no,“ pronese blahosklonně Tom, vezme ho do náruče a ke stromku ho odnese. Posadí ho přímo doprostřed té kupy a sveze se vedle něj.
„Tak co to tady máme napsáno?“ dělá strejda, že to musí luštit. Vzal jednu z blízkých krabic a zkoumá černý nápis na zelenomodrém papíře se zvonečky. „DA… VÍ… DEK,“ doslabikuje a podá krabici špuntovi.
„To je moje?“ diví se upřímně ten prcek a neví, co s tím. Já najednou nejsem schopen slova.
Bože, mě nenapadlo, že nebude vědět, co jsou to Vánoce. Tak úzkostlivě jsme to před ním tajili, aby se nic předem nedozvěděl, stromek a ozdoby jsme kupovali tajně, zdobili ho v noci a obývák přes den zamykali, a teď mi dochází, že to bylo zbytečné. On vůbec neví, co má dělat. Své poslední Vánoce strávil v dětském domově a zřejmě si vůbec nic nepamatuje. Bylo mu dva a půl roku. Copak tam neměli stromek a dárky? Vždyť se všude pořád tvrdí, že dětské domovy jsou v tomhle stejné jako rodiny, Vánoce tam přece mají taky… slzy mi pomalu tečou po tvářích a je mi jedno, že si úplně rozmažu oči. Co na tom? Tohle je něco tak strašně dojemného, že to prostě nemůžu ustát.
Stojím a zírám na ty dva, jak rozbalují první krabici s legem, a nejsem schopen se pohnout. Tom už našel ztracenou rovnováhu a pomáhá Davídkovi s dalšími dárky a já pořád jen stojím a zírám na ně.
„Táto, proč brečíš?“ stojí najednou přede mnou ten malý cvrček a zvědavě si mě prohlíží. Usměju se na něj přes slzy a zvednu si ho k sobě nahoru. „Ty jsi smutný, že jsi taky nic nedostal?“ ptá se, když nejsem schopen odpovědi a jen zavrtím hlavou, že ne, že to není ten důvod mého babského breku.
„Já… já… vždyť já nebrečím, to mám od toho, jak jsem krájel cibuli, víš?“ vysoukám ze sebe nejistě a jsem rád, že jsem našel alespoň hloupou výmluvu. Nebudu mu kazit radost. „Tak utíkej rozbalovat,“ pustím ho znovu na zem a jdu s ním blíž ke stromečku. Tom na mě mrkne a podá mi kapesník, co právě vyndal z kapsy.
„Na, táto, utři si tu cibuli,“ usměje se a hrabe se chvíli v hromadě darů. „A hele, tady je napsáno BILL, tak to bude něco pro tátu,“ dá krabičku Davídkovi, aby mi ji podal.
Usměju se do jeho rozzářených očí a vezmu si od něj svůj dárek. Utřu si černé šmouhy a vysmrkám se. Sednu si k nim na zem a pomalu začnu rozlepovat papír. Červený se srdíčky, to nemůže být od nikoho jiného, než od mé lásky. Davídek mi zvědavě nakukuje do rukou a čeká s dychtivým výrazem, co na mě z krabičky vykoukne, a já jen očima zkontroluju Toma, jestli to můžu před ním rozbalit. Co já vím, kde ten dárek koupil… taky to mohl být sexshop… tvarem by to odpovídalo… Když mě Tom očima ujistí, že můžu, otevřu zlatou krabičku. Hodinky… ty nejdražší, co se dají koupit… vyndám je z krabičky a nasadím na ruku… sednou mi jako ulité… ještě je tam lísteček… „Budou měřit náš společný čas, tak se mi v něm už nikdy netoulej. Miluju Tě, TOM“. Zvednu pohled a setkám se s jeho očima. Usmívá se na mě a já na něj… oba víme, že teď to nejde, ale tak rád bych ho políbil. Oba současně k sobě natáhneme ruku a alespoň stiskem si řekneme, co se v nás teď odehrává.
„Děkuju,“ řeknu nahlas a němě dodám „lásko“. Tom mi nenápadně pošle vzdušnou pusu a já mu ji stejně nenápadně vrátím. Davídek už rozbaluje svoji třetí krabici lega a my si stále zíráme do očí.
„Strejdo, ty nemáš dáreček?“ ozve se najednou vysoký Dejvův hlásek a naše oči se konečně rozpojí.
„Ale jo, snad jo,“ odpoví mu Tom a začne znovu prohrabávat hromadu. Nenápadně mu ukážu směr, kde leží mnou pečlivě zabalená zlatočervená krabička, a on po ní sáhne. „A hele, asi jsem moc nezlobil, taky tu něco mám,“ hraje divadýlko pro synovce a ukáže mu, jak se správně trhá vánoční papír. Rozškube ten pečlivě zabalený dárek jako nějaký vzteklý skřítek, a když se konečně dohrabe k malé krabičce zabalené ve třech větších, vidím na něm, jak je napnutý. Odklopí víčko podlouhlé modré kazety, a když si dárek dostatečně prohlídne, přišoupne se po zadku až ke mně. Shrne při tom několik roztrhaných vánočních papírů, ale je mu to fuk.
„Připneš mi ho?“ poprosí mě s rozzářenýma očima a podává mi platinový řetízek, který jsem nechal vyrobit speciálně pro něj. Vím, že zlato nemá rád, ale platina je stříbrná, tu by mohl nosit. Nadzvedne si rozpuštěné dredy, aby se k jeho krku líp dostal, a čeká. Vezmu opatrně do ruky oba konce zapínání a nakloním se k němu. Jemně voní… Tak… kroužky zapadly do sebe. Urovnám přívěšek na Tomově krku, aby diamantová písmenka B a T byla hezky rovně. Proplétají se tak, že nejsou skoro k poznání, ale my oba víme, jaká písmenka v tom ornamentu hledat.
„Špunte, mohl bys mi skočit do lednice pro colu?“ zeptá se jen tak mimochodem Tom, a Davídek hned ochotně vystartuje. „Mám děsnou chuť…“ zašeptá, když prcek zmizí za dveřmi „… políbit tě…“ přitáhne si mě blíž a něžně se svými rty přitiskne k mým.
konec flashbacku
Miluju ho, bože můj… tahle vzpomínka mě vždycky znova dojme, už jsem jak stará baba…
autor: Janule
betaread: Janik
aj mňa dojala x) mňa dojíma celá ffka , som ubrečená babovka x( to je nádhera x)
Béééé..fňuk.Ježiš to je krásný ..super..Opravdu velice..nenápadné 🙂
stejskadlo… to je tak strašně rozkošný x)) … a ty Vánoce… prostě paráda x°( … ae furt mám taký divný tušení, že Billí do toho auta stejně vleze a stane se něco hroznýho … x((
Uch… Táág tohle jsem si práwě přečetla po šestý a už po šestý jsem se rozbrečela.. Chjo ((= A ještě budu brčečet asi třikrát ((= A těšim se na to ((= Nádhernýý ((= Mno.. Nwm, co jinýho k tomu napísat.. Uf.. ((=
to je božíí..:-)
Já jsem taky jako stará baba :D:)
Tohle je prostě veledílo. Miluju to ♥
ty vánoce byli kouzelný .. uplně to vidím zlatička moje 🙂
ooh… upřímně, mně se z romantiky dělá špatně.. ale tohle bylo kouzelnýý… asi jsem se zbláznila, ale usmívala jsem se jako to pako… wow x)
Kúzelné Vianoce a ja som sa k tejto poviedke dostala práve teraz, keď o dva dni budú Vianoce zas a usmievam sa od ucha k uchu a je mi z tejto poviedky krásne. Len keby Bill nesadal do toho auta… prosííím
Vzpomínka na Vánoce byla opravdu kouzelná! ♥ Až mi z toho vhrkly slzy do očí. Bylo to tak strašně krásné! I to, jak byl Davídek překvapený a nevěděl, co dělat. Úplně jsem se na dtím vším rozplývala. A Tomův vzkaz na dárku pro Billa byl nádherný! U toho jsem se usmívala jak blbeček 🙂