Opilost se někdy vyplatí

„Ne, Tome!“ Pozdě. Tom se rozpřáhl a udeřil chlapíka do obličeje. Jako ve zpomaleném filmu jsem se díval, jak se ta hora masa před Tomem otáčí, napřahuje ruku a vrací Tomovi úder. Bratr se však na vratkých nohou neudržel a spadnul na zem. V okamžiku jsem u nich a postavím se mezi ně. „Hele, brácha je opilý, neví co dělá. Zapomeneme na to, jo?“ zachraňuju situaci a strkám chlapíkovi do ruky bankovku. Jen se ušklíbne a strčí ji do kapsy. „Teď si ho vodveď a zmiz!“ sykne zlověstně. Beze slova zvednu toma ze země, přehodím si jeho ruku přes rameno a táhnu ho ven z klubu. ,Bože, to zas byl trapas,‘ pomyslím si ,Jestli to zas viděli paparazzi, jsme v háji‘. Proč se Tom musel zas opít? Proč se musí takhle chovat? Poslední dobou je podrážděný, mrzutý, uzavřený… A mě to trápí! Nic mi neříká. Nekomunikuje. A pokaždé, když jsme na nějakém večírku, se opije. Jako dnes. Tentokrát zde však nejsou kluci, aby mi s ním pomohli.
S velkým úsilím ho strčím do přivolaného taxíku, který nás vyhodí před domem. Zaplatím a s pomocí taxikáře vytáhnu Toma z auta. Poděkuju řidiči a omluvně se na něj usměju, těsně předtím, než mi zmizí se skřípěním brzd z očí. „Brumlbe… Chrm,“ zažbleptá Tom. „Hm, jasně,“ zamumlám a nadhodím si jeho ruku výš. ,,Bráááško!“ zakřičí mi najednou Tom do ucha a zamžourá na mě namodrávajícím oteklým okem. „Tome! Panebože, nekřič, jsme na ulici a už je 1 v noci!“ Jako bych mluvil do větru. Tom se ode mě odtrhne, postaví se doprostřed ulice a – „Schrei! Bis du du selbst bist… Schrei! Und wenn es das Letzte ist…,“ zpívá nebo spíš křičí na celou ulici. „Buď zticha!“ okřiknu ho, když si všimnu, že se rozsvěcí v domech. „Schrei! Schrei!“ jako bych mluvil do dubu! „Drž hubu!“ ozve se z okna jednoho domu. „Bůh promluvil, ale hrubě!“ uchechtne se Tom, načež okázalým gestem ruky naznačí majiteli domu, co si o něm myslí. „Tome, co blbneš? Pojď dovnitř!“ zatáhnu ho za rukáv a strčím do branky domu. „Co je? Vždyť ten páprda nerozezná vlastní koule od melounu! Obojí je zelené!“ řekne a přiopile se zasměje vlastnímu vtipu. Protočím oči, odemknu dveře a strčím Toma dovnitř. Avšak zapomenu na jeho opilost a Tom se nebezpečně zapotácí. Na poslední chvíli se chytne věšáku na kabáty, který máme v chodbě. Pomůžu mu najít ztracenou rovnováhu a prudce zabouchnu dveře. Ještě že nikdo není doma. Nesnáším, když je opilý! Nechám ho v chodbě a zamířím do kuchyně. S povzdechem postavím vodu na kávu. Tohle bude dlouhá noc. Můžu jen doufat, že brzo usne. „Jé, bráško, ty jsi tu taky,“ uslyším ode dveří žbleptavý hlas svého dvojčete. Pevně sevřu ruce v pěst, když ke mně dolehne pach alkoholu. Začíná se ve mně vařit krev! Jsem na něj naštvaný. Vadí mi jeho opilost, apatie… Vadí mi, že si nevšiml, co k němu cítím. Už dávno pro mě přestal být JEN bratr. Je pro mě objekt touhy, jenž nemůžu mít. Je blízko a zároveň daleko. Jako by jste měli nové auto, ale bylo vám odpíráno se v něm projet. A on, místo aby mě vyslechl, aby tu pro mě byl, se opije!
Polekaně sebou škubnu, když ucítím jeho teplý dech na mém krku. „Uděláš mi taky kafe?“ zašeptá. „No, ehm… Jasně,“ zajíknu se. Jeho dech z mého krku zmizí, když si jde sednout ke stolu. Roztřesenými prsty uchopím připravené šálky a jeden z nich postavím před něj. „Díky,“ zamumlá. „Měl by sis jít lehnout,“ prohodím po chvilkovém mlčení, které ruší jen občasné usrknutí z hrnečku jednoho z nás. Zamyšleně přikývne a zvedne se. Neuvědomí si však stav ve kterém se nachází a opět zavrávorá. Přiskočím k němu a pevně ho chytnu. „Radši ti pomůžu,“ pousměji se. Opře se o mě a společně vyjdeme z kuchyně. „Koupelna,“ zaskuhrá. „Ale měl bys jít -“ „Bille, chci se umýt!“ „Fajn!“ odseknu mu. Zavedu ho do koupelny, kde ho posadím na vanu. Chci odejít, ale zastaví mě jeho hlas. „Pomůžeš mi?“ Nerozhodně se na něj podívám, ale když vidím útrpný výraz v jeho krví podlitých očích, mlčky kývnu. Přistoupím k němu a sundám mu kšiltovku, šatek a rozpustím mu dredy. Když mu sundávám triko, bolestivě sykne. Soucitně se na něj usměju a po krátkém zaváhání se jemně dotknu jeho tváře. Přejíždím po ní krouživými pohyby a sem tam na ni fouknu. Zavře oči a mé srdce zaplesá. Líbí se mu to! „Bolí to moc?“ zašeptám. „Už ani ne,“ pousměje se, ale oči neotvírá. Ruce se mi třesou nervozitou, když opouštím jeho tvář a sjedu na krk. Jeho hruď se zvedá, jako by běžel maratón. Dodám si odvahy a prsty sjedu i na jeho hruď. Fascinovaně sleduju jeho hladkou pokožku. „Proč mi to děláš?“ zašeptá chraptivě. Překvapeně zvednu pohled. „Cože?“ „Nedělej mi to ještě těžší, Bille,“ zašeptá. „Co ti dělám těžší?“ zamumlám, i když už asi vím a prsty stále přejíždím od hrudi na obličej a zpět. „J-Já se neovládnu, prosím přestaň. Jsem dost opilý na to, abych ztratil zábrany,“ prohlásí, čímž mě dokonale ohromí. Znamená to tedy, že opravdu… Že on, můj bratr… „Tak je ztrať,“ prohlásím s pohledem zabodnutým do jeho. Chvíli se na mě dívá nechápavě a zmateně, ale když si skousnu spodní ret, uchopí mě za boky a horlivě políbí. Líbá vášnivě, dravě, smyslně… Stejně jako já. „Konečně,“ řekne udýchaně, když se od sebe na chvíli odtrhneme. „Proč jsi mi to neřekl?“ zeptá se. „A ty?“ odpovím otázkou. „Bál jsem se,“ řekne zamyšleně. „I já,“ usměju se a věnuju mu něžný polibek. Polibek, který znamená nový život…

autor: Kia
betaread: Eleanot