autor: Janule
Ačkoliv jsem po dopsání povídky „Časoprostor“ byla stoprocentně přesvědčená, že dál není o čem psát, že není jak pokračovat, když se líp podíváte, uvidíte jak jsem se mýlila. Za tím jednoduchým názvem je připsaná římská dvojka. Nevěřila jsem tomu, ale stačilo zavřít oči, vrátit se zpět do berlínského domu a první věty se samy začaly psát do čistého dokumentu nazvaného „Časoprostor II“. Ve chvíli, kdy tyhle řádky dopisuju, je v něm nacvakáno přesně 389 046 znaků. Poprvé nemám příběh dokončený, stále ještě píšu, ale zatím nebyl důvod ho uzavírat. To, co se mi na začátku jevilo jako těžké, mi najednou přijde samozřejmé a snadné. Píšu dál a až ze sebe vydám všechno co půjde, skončím a padnu mrtvá k zemi…Já vím… to už je trošku moc, až tak dlouho to psát nebudu…psaní není to, co by mě mohlo zabít, leda by mi probíjel notebook, mám ho totiž pořád napojený do sítě, protože tak dlouho by chudák nevydržel jen s baterkou. Jsem šťastná a spokojená, že se moje povídky někomu líbí a proto je s chutí a radostí píšu. Doufám, že se vám druhá řada bude líbit alespoň tak, jako ta první.
Všem přeju hezkou zábavu… Vaše Janule
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Vítám vás v Berlíně. Píše se rok 2015, je druhá polovina třeskutého ledna, sněhu po kolena a já vás zvu zpátky do domu, kterému by se bez nadsázky dalo říkat honosná vila. Z velkého francouzského okna je vidět jen stromy zarostlá zahrada, za plotem tichá ulice a na brance velká schránka na dopisy s jedním jediným nápisem: Kaulitz. Nic neříká o tom, kolik lidí v domě bydlí, je to jen prosté příjmení. Cestička od domu k brance je zapadaná sněhem, moc pracovití obyvatelé tohoto domu asi nebudou. Jsou šťastní? To snad zjistíme, když vstoupíme hlavními dveřmi. Tak pojďte dál… Je tu ticho, jen z dolní části domu se ozývají tlumené zvuky kytary… za dveřmi přízemního bytu je slyšet funění a během chvilinky se domem rozlehne štěkot psa. Páníček není doma? Aha… jistě… ona je poslední středa v měsíci, je na návštěvě…
„Dejve, řekni tátovi, co jsme mu právě udělali?“ pošeptá Frank do ucha mému synovi, který mu sedí na klíně. No… pošeptá… samozřejmě tak, abych to dobře slyšel… pardálové… dělají si ze mě zase šoufky.
„Šach mat, táto,“ zazubí se na mě Davídek a rozesměje se. Vidím mu až do krku, jak si opírá hlavičku o Frankovo rameno a smíchy se zaklání.
„Abych se ti nepomstil, ty mrňavej zákeřnej skřítku,“ řeknu mu s úsměvem a přes stůl ho zašimrám na bříšku, které mu vykukuje zpod trička.
„Ááááááá,“ zaječí ten mrňous a Frank se s úsměvem pohotově odpíchne od stolečku a popojede se svým vozíkem tak, abych na ně nedosáhl. Je to takové naše divadýlko, které tu každý měsíc hrajeme a Dejva snad nikdy neomrzí. Přesně vím, co bude následovat. Taky jo. Frank se otočí i s vozíkem a rozjede se na druhou stranu pokoje. „Rychléééjc,“ huláká Dejv a drží se pevně postranních opěrátek vozíku. Frank s ním projede celý svůj malý byt, jak může nejrychleji, a smykem zastaví zpátky u šachového stolku.
Tihle dva se hledali, až se našli. Frank je ve svých osmnácti pořád ještě hravé dítě, náš špunt se mu moc líbí a dokáže se s ním vyblbnout na měsíc dopředu. V poslední době už sem nechodíme ani tak kvůli hraní šachů, jako spíš aby se ti dva spolu vyřádili.
Zírám na šachovnici a snažím se pochopit, jak jsem se mohl zase nechat tak lehce porazit, ale je to marné… na tohle prostě nemám buňky a nikdy mít nebudu… no, hlavně že se Frank dobře zabaví a já mám hezký pocit, že jsem mu mohl udělat radost. Prohra mě v tomhle případě spíš potěší, než aby mě štvala. Jo, jsem sice soutěživý typ, to jo, ale ne s Frankem. Frank je moje srdeční záležitost.
Když jsem ho viděl poprvé, vůbec jsem nevěděl, s kým mám tu čest. Byl jsem ještě vyplašený z nového života a on mi do něj tak nějak vstoupil divnou esemeskou, ze které jsem málem dostal v pětadvaceti infarkt. Naštěstí se všechno rychle vysvětlilo, ale nechalo to ve mně stopu pochybnosti a přistupoval jsem k němu s rezervou. Až když jsem se rozvzpomněl na všechno ostatní, zjistil jsem, že Frank byl vlastně pro mé druhé já, které tu tehdy žilo, něco jako oáza klidu a pohody. Chodil si k němu léčit svou bolest a rány, které dostával. Franky, jak mu někdy rád říkám, je tak krásný a pohodový člověk, že to ani jinak nešlo. Jeho postižení, které má od narození, z něj udělalo citlivého a hodného kluka, který vidí svět úplně jinýma očima než obyčejní chodící lidé. Místo aby si stěžoval na nespravedlivý svět, září pro své okolí a každý ho má rád.
„Tak Daví, musíme jet, strejda čeká,“ pobídl jsem syna, kterému se evidentně nechtělo z Frankova klína, ale když slyšel o strejdovi, rozzářila se mu kukadla a sjel na zem rychlostí blesku.
„Kde mám bundičkůůů,“ poskakoval v předsíni a snažil se strhnout svou malou modrou bundu z Frankova věšáku. Všechno je tu přizpůsobené pro vozíčkáře, takže i věšák mám v úrovni prsou, ale přesto na něj malý Dejv ještě nedosáhne.
„Počkej, ještě čepici,“ připomněl jsem mu, když už stepoval v botičkách přede dveřmi Frankova bytu.
„Nechci čepici, svědí mě v ní uši,“ zamračil se Dejv, ručičkama si je na protest zakryl, dřepl si na bobek, sklopil hlavičku a dělal, že neslyší.
„Když si nevezmeš čepici, tak ti ty uši upadnou,“ vážně mu sdělil Frank a Dejv vykulil oči. Najednou slyšel dobře.
„To by šlo?“ zeptal se udiveně.
„To víš, že jo, je tam mráz, ten ti je spálí, a pak ti upadnou, až tě do nich strejda cvrnkne,“ ujišťoval ho Frank s vážnou tváří a já se musel usmát.
„Teda Franky, ty už jsi stejný jako ten Tom, oba si z něj pořád utahujete,“ zašklebil jsem se na něj a narazil Dejvovi teplou čepici. Je konec ledna, mrzne jak v Rusku a on by klidně lítal venku s holou hlavou.
„Ty taky nemáš čepici,“ sdělil mi Dejv, když si tu svoji povytáhl, aby se na mě mohl vyčítavě podívat… trošku jsem mu ji narazil víc a nic neviděl.
„Já mám dlouhý vlasy, ty máš ježka,“ odpověděl jsem mu už asi po stopadesáté, protože tyhle dohady jsme spolu provozovali pokaždé, když se šlo ven. Vždycky si vzpomenu na mámu, jak jsem se s ní hádal, když se venku ochladilo a ona po mně chtěla, abych si vzal něco na hlavu… byly to kruté boje, než to nakonec vzdala, a teď jsem v situaci, kdy tu prosazuju něco, co jsem sám nesnášel. Ovšem já nejsem takový máslo jako máma… já to hned tak nevzdám.
TOM
„Hergot, špunte, ty mě jednou zabiješ!“ Zařvu leknutím, ale s úsměvem, když se mi něco přitiskne na záda a já málem spadnu ze židličky. Zrovna jsem hrál sólo na Gibsona, zabranej do prstokladu, sluchátka na uších, když na mě skočil zezadu a objal mě kolem pasu. Je to ďábel. Vždycky, když se s Billem odněkud vrátí, jde mě hledat a většinou mě najde tady ve zkušebně… kde taky jinde, když si nemám s kým hrát… hraju si sám.
„Pojď sem, ty ďáble, ať tě můžu ztrestat,“ zašklebím se na něj, hodím kytaru do stojanu a zdrhám za ním. Prcek jeden, směje se mi do ksichtu a utíká, div se nepřerazí… ovšem to má smůlu, protože já mám o hodně delší nohy než on… ty jeho kraťounký párátka udělaj čtyři kroky, zatímco já jeden delší skok. Chytím ho a už ho držím v náručí.
„Dej mi pusu, špunte,“ směju se do jeho rozchechtaného obličejíku a čekám s našpulenými rty. Nemůže se přestat smát, tak dostanu jednu parádně uslintanou přes celej nos a pusu, div mě k tomu nekousne. „Fuj, ty čuně… říkal jsem pusu, ne sprchu.“ Zavrtám obličej do jeho bříška a pořádně se mu utřu do trička… však on to taťka vypere.
Chytne mi čepici za kšilt a už mi ji rve z hlavy… potvůrka, už má naučené, jak ji vyvlíknout přes culík, takže jedním šikovným pohybem sletí dolů. Druhou rukou mi sundá čelenku a přitiskne mi svoji uslintanou tlamičku na čelo.
„Tak, strejdo, teď je to dobrý, takhle seš hezčí,“ pronese už s vážným výrazem, ale hned na to se začne zase usmívat. Ach jo, jsem totálně v háji. Jak můžu tohle dítě vychovávat, když je tak roztomilý… copak mu můžu vynadat? Ne, ne, ne… od toho je tady brácha, já ho budu rozmazlovat. Ať si ho vychovává sám.
„Tak jak bylo u Franka?“ zeptám se, když ho postavím na zem.
„Šach mat,“ řekne stručně a už se šine ke stojanu s Gibsonem. Dělám, jako že nic, ohlíží se po mně, jestli ho sleduju, a když vidí, že čumím do blba, pomalu natáhne ručičku ke kytaře. „Jedeš!?!“ zahulákám ze srandy a vrhnu se zezadu na něj. Chytím ho v pase a strhnu ho od kytary. „Co jsem ti říkal? No co?“ zahuhlám mu do ucha a současně mu na něj dám lehkou pusu.
„Že na ní nemám makat,“ řekne Dejv skoro přesný znění mých slov.
„No tak, co na ní makáš?“ ptám se se smíchem a zvedám ho nahoru, protože se začíná cukat a chce mi zdrhnout. Obtočí mi nohy kolem pasu a chytne se mě za krk.
„Já chci taky hrát, strejdo,“ řekne posmutnělým hlasem a trošku na mě zblízka šilhá.
„Co jsem ti slíbil?“ zeptám se ho pro jistotu, jestli si to dobře zapamatoval.
„Až ti bude šest, tak tě naučím hrát,“ řekne teď už přesně moji větu a je vidět, že je smutnej.
„Když to je strašně dlouho, strejdo, já bych to potřeboval hned.“
„Máš prťavý ručičky, ty trubko, musíš počkat, až ti trošku vyrostou,“ říkám mu znova důvod, proč to zatím nejde. Je to s ním těžký. Všechno se mu musí opakovat stokrát a on si stejně mele svou… celej táta.
„Co dělá táta?“ zeptám se Dejva.
„Říkal, že pude ohřát večeři,“ odpoví mi synovec a já s údivem kouknu na studiový hodiny. „Ježíš, to už je zase sedm?“ zírám a nevěřím svým očím. Vždyť jsem sem zalezl ve dvě. To už je diagnóza tohle. Když se tu zavřu a začnu hrát, přestávám vnímat čas a ani žaludek mi nic neřekne.
„Tak pojď, nebo ti to Scotty sní, znáš ho, jak kolem tvýho talíře vždycky čmuchá,“ utahuju si z prcka a popoženu ho ke dveřím.
„Kdo tam bude prvníííííí!“ Zařve špunt a zdrhá po schodech nahoru.
„Jen se nepřeraž, ty hlade,“ zavolám na něj, ale už mě neslyší. Vycupital schody strašně rychle a než já vůbec stihnu zhasnout a zavřít dveře, už sedí u stolu.
Jsem zvědav, co nám Bill zase ukuchtil, protože poslední dobou vaří skoro denně, nějak se do toho svýho otcovství vžil. Jak dlouho už jsme neměli pizzu? Počítám tak měsíc… nejmíň měsíc… pořád vaří dětský jídla, člověk aby si do toho sypal tunu pepře. Ještěže chodím občas s klukama ven, tam si dám vždycky něco pořádně pálivýho, protože ty krupicový kaše, co máme dvakrát tejdně k večeři, už mi lezou i ušima. Jó, ale teď teda cejtim něco luxusního, že by moje vysněná pizza? Možná si Bill všiml mejch ksichtů, co vždycky házím na tu kaši, a konečně mi chtěl udělat radost?
„Ahóóóój,“ zařvu domluvený znamení u dveří a už slyším, jak Bill vydává příkaz.
„Ani se nehni, Dejve, nebo ti to vystydne, já jsem tu hned. Scotty, hlídej,“ dodá ještě, aby bylo jistý, že se k nám malej nepřiřítí. Holt soužití nás dvou s jedním tříletým klukem, kterej nesmí nic vědět, není jednoduchý.
„Ahoj, lásko,“ špitne Bill potichu a obejme mě. Přitisknu si ho na tělo a pohladím ho po vlasech. „Chyběl jsi mi, zase jsem s Frankem prohrál,“ šeptá mi do ucha a současně mi něžně okusuje krk.
„Ahoj,“ odpovím mu a vyhledám jeho úžasný rty. Chvilku ho jen tak dráždím a přejíždím po nich jazykem, ale pak už se neudržím a začnu ho pořádně líbat. Ježíš, nevidím ho pár hodin a můžu se z něj zbláznit. Je tohle možný? Co se mnou ten chlap dělá… přitisknu si ho na sebe za tu jeho mrňavou prdelku, aby cítil, jaký má na mě jeho polibek účinky, a pak ho hned pustím. Nesmíme to moc protahovat, je to nebezpečný. Scotty je sice dobrej hlídač, ale Dejv ho má omotanýho kolem prstu. „Děláš, jako bys už někdy nad Frankem vyhrál,“ zašklebím se na Billa a naposledy ho líbnu na rty. Nejradši bych ho zatáhl do ložnice, ale večeře je večeře… právě mi poprvé zakručelo v žaludku. Sex počká, nejdřív jídlo.
„Co máme k večeři?“ zeptám se jen tak pro kontrolu. Vejdu za nima do kuchyně, a když slyším to krásný italský slovo, vrhnu se ke stolu. „No nekecej, že je s feferonkama,“ obdivně zírám na kulatej zázrak na stole a už se na něj vrhám. Bill ví, co mám rád…
„Co jsou to feferonky?“ zeptá se Dejv s plnou pusou.
„To je přesně to, co ty nesmíš jíst,“ sdělím mu s úsměvem a přivlastním si celou placku s červenýma papričkama.
„To jsou takový ošklivý papriky… pálila by tě pusa, kdyby sis do nich kousnul,“ vysvětluje mu trpělivě otec a já už se těma pálivkama vesele láduju. Dejv má před sebou nudnou hawai, ale evidentně mu chutná.
„Proč by mě to pálilo? Já bych chtěl, aby mě to pálilo. A strejdu to nepálí?“ zahledí se na mě a já mu s plnou pusou odpovídám:
„Páááálíííííí,“ a udělám patřičně vyděšenej ksicht, zamávám efektně rukou před pusou, aby viděl, jak je to vlastně ošklivý, když to pálí.
„Tak proč to jíš?“ vykulí na mě synovec oči údivem.
„Protože mi to chutná.“ To je přece jasný, ne?
„To teda fakt nechápu,“ zakroutí nevěřícně hlavičkou a zakousne se do svý šunkový s ananasem. No, vysvětlujte mu to… to je těžký.
BILL
Na ty dva je teda pohled… a konverzace mezi nima by se měla někdy natáčet a vydat na dývku, to by se národ pobavil. Je to, jako když se bavěj dva z pomocný školy. Sednu si k nim a sleduju je, jak se ládujou. Tom si svůj talíř objímá rukou, jako by mu ho chtěl někdo sebrat, a když vidí, že na něj koukám, zamračí se.
„No neboj, já si dám s Dejvem hawai,“ uklidním ho a vidím na jeho tváři spokojený úsměv. Žrout jeden, až mě bude líbat, bude to pálit jako čert, napadne mě.
„Nezapomeň si pak vyčistit zuby,“ zakoulím na něj významně očima, aby mu bylo jasný, co bude večer následovat. Rozsvítí se mu očička a nenápadně zakývá hlavou k Dejvovi. „Davídek je dneska moc ospalej, viď?“ zeptám se synátora, a když kývne na souhlas, Tom roztáhne pusu doširoka. Spokojenější už bejt nemůže…
„Já ti povím pohádku, jo?“ nabídne se sám z radosti, že bude dnes vášnivá noc.
„Ne, abys tam zase usnul,“ ještě ho popíchnu. I když se mu to stalo jen jednou, od té doby to má ode mě neustále na talíři a strašně ho to štve. Rád ho provokuju. Štípne mě pod stolem nenápadně do stehna, a když sebou cuknu, zaculí se. Pomalu, pomalinku jede jeho ruka od kolene nahoru a já stejně pomalu nadzvedávám pravé obočí… už aby ten prcek spal.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
jupí, konečně tu je moje neeeeeej povídka…miluju ji:-*už mi to hodně chybělo, tak doufám že se to dožene:)
jj presne tak kooonecne je tady x* ja se teeesim na dlasi dilecky xD
xD ano , muck muck muck xD zase sa smejem xD prvý diel som čítala 14 krát ale stále sa na určitých veciach pučím smiechom xD bože bože x) daleeeeeeeeeeeej
HUHU HIHI!!!!! =D =D =D Jééééééééééé!! Mě je táááááááág dobže, když si to tag hezky čtu!!! ((= Neskutečně dobžeeee!!! ((= Hu??? Muším číst dááááááááááál!!! Sice prwní kapitolu znám téměř přesně nazpamět, ae NIC MĚ NEMŮŽE ODRADIT, ABYCH SI JÍ ČETLA STOPADESÁTKRÁT (((=
Tak teda… Já jsem z toho naprosto hotová :)) Povídku jsem začala číst předevčírem – a to je květen 2009. Nechápu, proč jsem jí nečetla, když byla tady nová. Ale vůbec mi to nevadí.. Je to úžasné, jsem ráda, že jsem na ní narazila :))
Konečně =) II řadu jsem nedočetla takže teď si to s klidem vychutnám od začátku až do konce =)
Tak jsem tu jdu číst i tu druhou řadu hned dnes mno xD .. a prní díl už si vubec nepamatuju takže ouplně supeer 🙂
Janulko, samozřejmě jsem po první řadě neodolala a hned se vrhla na další, obzvlášť, když jsi mi slíbila, že si užiju TOMMYHO♥ 😀 Říkala jsem si, že ti zas tak nějak napíšu jeden koment, ale už s 41 díly jsem nakonec měla myšlenky totálně všude a teď, co napsat dřív? Jeden zážitek byl silnější jak druhý.
A druhá řada má skoro 70 dílů… Takže budu psát asi ke každému z nich. Možná si to přečteš, možná ne, ale asi by ten konečný koment byl ještě zmatenější, jak ten včerejší…
K dnešnímu, prvnímu dílu… Jednak mě zaujal už tvůj proslov a to, že by ti musel probíjet noťas… to jsem se usmála.
Konečně k ději. Poslední středa v měsíci a návštěva Franka. To byla strašně hezká chvíle. Nejlepší bylo Davídkovo: "Šach mat, táto," – jak si s Frankem rozumí. Ale vůbec, vždy, když Davídek Billa osloví "táto", vženou se mi do očí slzy. No jo, ta esemeska by se dala hodně dvojsmyslně vyložit, obzvlášť, pokud nynější Bill ví jaké bylo jeho mladší já.
Díky tak krásným lidem, jako je Frank, je svět opravdu mnohem krásnější… Líbila se mi Davídkova reakce – jen jak uslyšel o strejdovi…♥♥♥ Musí ho mít moc rád!
Chcííííííí okamžitě slyšet Tommyho sólo… já začínám Davídkovi pekelně závidět JAKO :-DDDD Jednak může slyšet, co Tommy skládá a jednak… má pravdu, bez kšiltky a čelenky musí být strejda k zulíbaní…♥
Doufám, že v nějakém dílu snad třeba další řady nebo další a další, tvých řad Časoprostoru by mohlo být absolutní nekonečno (to jsem napsala pitomost, protože nekonečno je nekonečné…), bude strejda Davídka učit na kytaru hrát… no to se vážně v ten moment rozplynu…
Nádherný díl, jako vždy od tebe, Janulko!♥
[8]: :o) Díky, Ondi, no jestli chceš psát koment ke každýmu dílu, tak to ti nezávidím 😀 Takový práce s tím… napiš něco třeba každejch pět dílů, nebo deset, ať můžeš v klidu číst a nemusíš pořád vymýšlet, co mi napsat, to si zapamatuješ. 🙂 Mně stačí, když vím, že to čteš s chutí a líbí se ti to, nerada bych tě připravila o ruce. 😉
Já si přečtu všechny komentáře, jako admin blogu je vidím v administraci, takže se neboj, všechno se ke mně dostane. 🙂 Díky moc, J. :o)
To je krása. Ja sa tak strašne teším, že je tu aj dvojka, a vidím, že sa bude čítať tak isto krásne ako prvá séria. Davídek je úplne skvelý, som zvedavá či sa chlapcom podarí uspať ho tak, aby si spolu niečo aj stihli užiť 🙂
Paráda je fajn že je pokračování.
Tak začátek druhé řady je naprosto skvělý! Tom s Dejvem mě strašně rozesmívají! 😀 Oni jsou spolu skvělí, fakt. Ty jejich rozhovory 😀 A to jsem zvědavá, co ještě přijde :))