T.A.B.u 1.

Ne, ne a ne a NE!
Tohle prostě nejde!
Spěšně jsem vyběhl domovní schody a vztekle za sebou třískl dveřmi svého pokoje.
Hodil jsem sebou na postel a přes hlavu si bezmocně přetáhl polštář – nechtěl jsem nikoho vidět, a to poslední, co jsem si přál bylo, aby kdokoliv viděl mě.
Nechci nic, nechci, abych se teď rozbrečel, což právě nevědomky dělám, nechci, aby mě někdo otravoval, nechci, aby se mi líbil můj nejlepší kámoš!
Při tom pomyšlení jsem hystericky zaryl nehty do polštáře. Existují desítky holek, co by daly všechno za můj jediný pohled, za pohled vysokého zelenookého blonďáka, ale ne, já si nevyberu ani jednu… Já prostě musím být extrém, mně se musí líbit někdo víc, ne jen tak někdo obyčejný… Musí se mi líbit někdo, s kým se znám od třetí třídy, musí se mi líbit někdo, kdo je stejného pohlaví jako já !
Kolik bylo urážek na jeho hlavu – pomalu mu neřeknou jinak, než teplouš, a nakonec? Jsem to já, kdo po nocích pláče, že ho jeho anděl nemá rád…
Ach ta ironie…

Nemohl jsem se s tím faktem stále vyrovnat. Vždycky jsem měl sklony k myšlenkám na jiné chlapce, přesto jsem se však vždy hrdě označoval za heterosexuála. Vždyť to byly jen nepodstatné úlety, když jsem nemohl odtrhnout pohled od charismatických mladíků… Ale vždycky jsem to překonal, zaťal zuby a tyhle myšlenky si raději zakázal. Bylo to přeci zbytečné, komplikovat si tím život…
Jenže tentokrát je to jiné. Tentokrát je to daleko silnější než já, nedokázal jsem se ovládnout. Každým okamžikem se to stupňuje, s každým okamžikem je to horší a horší… Pokaždé, když se zadívám do těch jeho čokoládových očí, když cítím jeho jemně kokosovou vůni, nebo mě dokonce nějakým nedopatřením zašimrají na obličeji pramínky jeho uhlově černých vlasů… Každé jeho zamrkání řasami je stále se prohlubujícím utrpením… Je to jako třepotání motýlích křídel, na které pomalu usedá ranní rosa…
Omyl, kdepak on… To na mých řasách se tvoří krůpěje žalu, kapičky utrpení z nešťastné lásky. Z lásky k němu…
„Bille, prosím, prosím…“ šeptal jsem do polštáře a přál si, aby se to nikdy nestalo. Abych nikdy nezačal uvažovat o tom černovlasém stvoření, jež je skoro celý můj život po mém boku, jinak, než jako o nejlepším kamarádovi…
Zbývá buď doufat v zázrak, že tohle někdy odezní, nebo se spolehnout opět sám na sebe. Za celých těch šestnáct let se mi ale něco takového moc nevyplatilo, takže se zřejmě budu muset smířit s krutou skutečností. Když to tak ale musí být, alespoň se to nesmí nikdo dozvědět. Nikdo.
Avšak už brzy musí přijít doba, kdy se mé malé bolestivé tajemství provalí a já budu čelit jeho pronikavým čokoládovým očím… Vím, že se to jednoho dne stane, nemůžu to skrývat donekonečna. Když ovšem řekne to, co je na 99% jasné že řekne, a sice slovo o dvou písmenech začínající na eN – co budu dělat pak ?
Pak… pak už nemá cenu žít…

°°°°

(Tom)

„..a roku 1943 Anglie válku vyhrála. Tentýž rok..“ Bum!

„Sakra!“ ujede mi, když mi bolestivě podjede loket. Pravidelně v dějepise usínám. Není tu nic, co by mě drželo vzhůru, ještě když i Bill leží na lavici a předstírá, že poslouchá, zatímco jeho myšlenky se pohybují neznámo kde. Trochu zvednu hlavu a kouknu na Andyho. Sedí s podepřenou hlavou, pozoruje Billovu ležící hlavu a jakoby o něčem hluboce přemýšlel. Nemám co na práci a tak jen pozoruju jeho oči, jak mapují snad každý Billův vlas, každý Billův záhyb na tričku… Zdá se mi to, nebo je to poslední dobou čím dál tím častěji, co ho pozoruje, když o tom Bill neví? Blbost! Položím hlavu na lavici a zase upadnu do říše snů…

Probudí mě až ostrý a nepříjemný zvuk školního zvonku. Rozhlídnu se po třídě… lidi se protahují, zívají…

„Aaah nee!“ Bill se odevzdaně sesune na židli a jen pozoruje, jak se mu ze spadnutého pouzdra kutálí tužky a propisky.

„Já ti to seberu,“ vyskočí Andy a začne všecko sbírat zpátky do pouzdra, které pak položí zpátky na Billovu lavici. Jen koukám, zatímco Bill děkuje a nevěnuje Andyho zvláštnímu chování žádnou pozornost.

(Bill)

Musím mu to říct. Už včera jsem měl. Hned jak jsem na to přišel, jsem mu to měl říct! „Andy?“ vylítne mi z úst rychleji, než jsem to čekal. Za chvilku máme hodinu, nemám ani šanci mu to stihnout říct. Všichni už odešli, jen on se teď pomalu otočil zpátky ke mně.

„Můžu s tebou mluvit?“ nadechnu se a čekám, až kývne, abych mohl zase v klidu vydechnout.

„Jo,“ se zamračeným výrazem se vydá za mnou. Naznačím mu, aby si sednul na lavičku a udělám to samé.

„Co se stalo?“ pozoruje mě. Sklopím hlavu.

„Já bych ti chtěl něco říct,“ srdce mi bije o sto šest. Zvoní. „Musíš na biologii?“ zeptám se. „Nee, povídej,“ shodí tašku na zem a sedne si blíž ke mně. Nervózně si hraji se všemi náramky a prsteny.

„Mě se asi líbí kluci,“ nával horka pocítím v obličeji, ale i přesto k němu zvednu obličej. „Andy, to je šílený, já… já nevím, jak se to mohlo… stát. Poslední dobou, když se mě dotkne nějakej přitažlivej kluk, tak ne že mi to nevadí, ale je mi to příjemný… ach bože, co mám dělat?“ zrudnu ještě o pár odstínů a raději pohled sklopím.

„Jako chytne… třeba takhle za rameno?“ zeptá se Andy a stiskne mi rameno. Jen zoufale kývnu, nechápu, o co mu jde. „A… a co když u tebe budu takhle blízko?“ poprvé za celou dobu z něj cítím nervozitu, když přiblíží špičku nosu sotva půl centimetru od mé.

„Andy, co to…“ Zavře oči a bez jakéhokoliv upozornění mě umlčí svými rty, ihned se probojuje dovnitř a nedočkavě si pohrává s mým jazykem, zatímco já jen strnule sedím a nepobírám situaci… Když si toho zřejmě všimne a chce nejspíš přestat, zkusím mu to jaksi oplácet. Takže teď, když máme mít oba dva hodinu a když je asi 70% pravděpodobnost, že se tu někdo objeví, tu my dva sedíme, já mu drtím ramena a líbáme se. Vůbec poprvé líbám kluka, je to lepší než s holkou…

(Andreas)

Bože můj, tohle snad není možné! Já..líbám Billa, svého nejlepšího kamaráda, toho Billa, ke kterému se poslední dobou upírají ty nejzvrhlejší myšlenky mé hlavy, a ještě ke všemu zjišťuju, že on je na tom stejně jako já… Myslím, že zkrátka nemůžu uvěřit takovému štěstí…
Ovšem až do chvíle, kdy…
„Andy ?!“ odlepí se ode mě konečně a v jeho očích se zračí překvapení, pobouření a především dva veliké otazníky.
Vykolejeně na něj pohlédnu. Způsob jeho pohledu na mě se mi ani trochu nelíbí… Děsí mě.
„Já… Nemyslel jsem to tak, že…že…“ jeho tváře získávají červený nádech, ovšem to není nic oproti mému obličeji, jež by se dal v současnosti srovnávat s okvětními lístky vlčích máků…
„Neměl jsem na mysli tebe,“ řekne konečně a omluvně mi pohlédne do tváře. Jeho schopnost strhnout pokaždé veškerou vinu na sebe a pak z toho jediným zamrkáním vybruslit, mě odjakživa fascinovala… Protentokrát jsem se ale cítil jen hůř.
Sklopím zrak a chce se mi smát nad mou bláhovostí a brečet zároveň…

„Ty… Taky se ti líbí kluci ?“ vyrukuje na mě s poněkud absurdní otázkou.
„Ne, proboha ! Jen…“ s provinilým zahanbeným úsměvem od něj odvrátím hlavu.
„Jen já ?“ dořekne protiotázkou. Jeho občas až naivní sebevědomí, je další z těch hluboce přitažlivých vlastností, kterými oplývá. Tentokrát se však strefil.
„Jo, ty jsi první…“ přikývnu, ač ne tak úplně popravdě, ale s tím se mu zrovna v tuhle chvíli svěřovat nehodlám a sám se divím, že je ještě možné, abych rudnul dál…
„A tobě se tedy líbí který kluk?“ chtěl jsem lehkovážně nadhodit, avšak přes veškerá má přání, aby se tak nestalo, můj hlas nesl patrné známky žárlivosti.
„Hmm, nikdo konkrétní…“ řekne zamyšleně a já mám jasno – lže, jako když tiskne.
„Promiň…“ zamumlám a stále zírám do země.
„Ne ne, ty promiň, muselo to vyznít tak… Nevím, omlouvám se,“ pokrčil rameny a vyloudil ze sebe smířlivý úsměv. On zkrátka ví, co dělá…
„Neomlouvej se. Zapomene na to, okay ?“ zvednu k němu poněkud posmutnělý pohled. Jak rád bych se těmi svými slovy opravdu řídil – zapomenout to všechno… Tak osvobozující myšlenka…
„Ne, to ne, já… Jak dlouho, Andy ?“ starostlivě mě chytne za rameno. Jako by mnou projel elektrický proud, nepatrně jsem se zachvěl. To dělá naschvál ? Dělá mu to dobře, trápit mně ? Vypadá to, že ano…
„Asi..měsíc..? Nevím, ale je to… hodně silné…“ přiznám se a prosím vyšší mocnosti, abych už odsud směl vypadnout – začínají mě pálit oči a aby mě viděl Bill brečet, to se nestane! Prostě ne…
„Ach jo, Andreasi, to mě moc mrzí…“ řekne a soucitně se na mě podívá. Nevím proč si zrovna teď ještě musí hrát na starostlivého kamaráda. Možná by mu mohlo v té jeho střapaté hlavě dojít, že to teď není zrovna na místě…
Snažím se těm jeho pronikavým očím vyhnout. Ano, věděl jsem že to přijde, věděl a stejně tomu nedokázal předejít… všechno je to jedna velká chyba… Bill se ovšem nenechá odradit a během zlomku okamžiku ke mně přiskočí a obejme mě. Pevně mě k sobě tiskne, hladí mě po zádech a do ucha mi šeptá, jak moc je mu to líto… To si ani nedovedeš představit, jak moc je to líto mě, pomyslím si…
Tohle je konec. Nemá cenu hledět do budoucnosti, protože tam už prostě nic není… U Billa nemám nejmenší šanci a já bez něj prostě nemůžu být šťastný… Co mám teď dělat, co ?

(Bill)

Andreas se pod mými dotyky začne třást… Pláče…
Je mi to tolik líto, dokážu se přesně vžít do jeho situace, jelikož já se v čemsi takovém bohužel nacházím také…
Takový hezký kluk, a musí se zamilovat zrovna do mě…
Heh, mluvím, jako kdyby mi to vadilo – tak to ne. Je to.. i jakási pocta, přeci jenom – vždyť se do mě zamiloval kluk, jeden z nejbližších přátel, to už musí něco dokazovat…
Přinejmenším to, že něco takového není zcela nemožné… A v mé situaci je takové zjištění přinejmenším povzbudivé.
„No tak, Andy, neplač… Najdeš si někoho jinýho, lepšího, je spousta holek, co by daly všechno za to, být na mém místě ! Získáš si, kterou budeš chtít, jseš hezkej kluk, jseš zábavnej a… Skvěle líbáš…“ už jsem se nestačil zarazit.
Pozvedl mírně obočí a zkoumavě si mě prohlížel.
Nejradši bych si nafackoval, co jsem to zase vypustil z pusy za kravinu?
Ale byla to pravda. Je neobyčejně pěknej, je vtipnej a jeho polibky jsou jako pohlazení letního vánku…. To je ta pravá něha, romantika, to po čem tolik toužím…
Vlastně – mám před sebou dokonalýho kluka, který mi leží u nohou a já ho chci odmítnout? No to snad ne…
„A Andreasi?“
Zvedne ke mně oči, užuž se nadechuje k odpovědi, já ho však rázně přeruším – spojím naše dechy v jeden a jeho natlačím až na lavičku za ním. Donutím ho sednout si, a pak se mu posadím obkročmo zepředu na klín a dál se dobývám do hlubin jeho úst.
Dle jeho výrazu, mohl bych soudit, že se právě nachází v ráji. A kdybych tvrdil, že mně je to nepříjemné – byla by to ta největší lež, jakou jsem kdy v životě vypustil z úst…

autor: Ketty, *Nicky*
betaread: Janule