Bill už napůl spal, když slyšel Toma, že se vrací. I když se snažil bratra nevzbudit, nedokázal zabránit charakteristickému zvuku svlékaného oblečení.
„Tak jaký to bylo?“ Bill se rozespale zvedl na lokti a mžoural Tomovým směrem. V pokoji byla tma, jen z ulice sem dopadalo trochu světla, Bill jako obvykle zapomněl stáhnout žaluzie.
„Šlo to…“ odpověděl Tom šeptem. „Vzbudil jsem tě?“
„To nevadí.“
Tom odhodil oblečení na židli.
„Fuj, hrozně to smrdí kouřem,“ zaprotestoval Bill. „Nemohl bys to hodit někam ven? Vždyť se tu do rána udusíme…“
Tom se bezradně rozhlédl kolem sebe. „Tak já to hodím do koupelny!“
„No, to bude máma nadšená,“ zašklebil se Bill pobaveně.
Za chvilku se Tom vrátil. Bill zavětřil. Poznal, že bráška stihl i rychlou sprchu.
„Pojď sem na chvíli ke mně,“ plácnul rukou vedle sebe na deku. „Chceš mi vyprávět, jak ses měl?“
Vycítil, že po Tomově tváři přešel pobavený úsměv. Byla to jejich hra. Vždycky si vyprávěli o všem, co prožili bez přítomnosti toho druhého. A schůzky tohohle druhu nebývaly výjimkou.
„Asi z toho nic nebude. Ještě se s ní sejdu, ale obávám se, že názor nezměním.“
„Takže?“ Bill zdvihl tázavě obočí.
„Jako obvykle… slepice. Sice pěkná, ale úplně blbá.“
„Vyspal ses s ní?“
„Ne a nějak mě i přešla chuť… mám takovej pocit, že by mi při tom byla schopná vyprávět o svejch kamarádkách a jejich problémech.“
Bill sebou praštil po zádech zpátky do postele a rozesmál se na celé kolo.
„Šoupni se,“ drcnul do něj Tom a už se cpal pod jeho deku. Bill se přetočil na bok a posunul se zády ke zdi.
Leželi teď proti sobě. I v šeru mohli vidět občasné záblesky v očích toho druhého.
„A ty?“ zeptal se po chvilce Tom. „Máš někoho? Líbí se ti někdo?“
Bill se pousmál. „Možná…“ zašeptal tajemně.
„Chceš o tom mluvit?“ Nemohl přeslechnout zvědavost, která z Tomova hlasu naprosto zřetelně vystupovala.
„Zatím ne.“
„Vypravuj mi něco,“ ozval se po chvilce mlčení znovu Tom.
„A co? Třeba pohádku?“
„Třeba,“ připustil a pohodlně se uvelebil.
„Tak poslouchej…“
*
Bill poznal, že Tom usnul. Nebylo to těžké. Dýchání se stalo mělčím a jeho víčka klidně odpočívala, dlouhé černé řasy se ani jednou nezachvěly. Ani neslyšel konec, pomyslel si. Srovnal si ruce pod hlavou a zavrtěl se. Nikdy dřív si nevšiml, jak je Tomův obličej hezký, když spí, naprosto uvolněný. Byl v pokušení sáhnout pod polštář a vytáhnout obrázek, který nakreslil, a porovnat ho s originálem. Chvilku si ještě brášku prohlížel, ale nedalo mu to. Hmátnul pod polštář, v tu samou chvíli si však uvědomil, že papír strčil sice pod polštář, ale zrovna na tu stranu, kde teď spal Tom… Napadlo ho, že možná kdyby se přes Toma trošku natáhnul, mohlo by se mu podařit vytáhnout obrázek z druhé strany. Báječný nápad! Posunul se kousek výš a vzepřel se na lokti. Pravou rukou se natáhl přes Toma, snažil se ze všech sil, aby ho nešetrným dotekem neprobudil a popaměti vsunul ruku pod polštář. Široce roztaženými prsty bloudil po prostěradle. Moment! Tady to bude ono! Už skoro držel růžek papíru, když mu podjela druhá ruka, o kterou se opíral, a Bill celou svou vahou spadl na Toma. Ten byl okamžitě vzhůru. No… nic jiného ani Bill čekat nemohl.
Mlčky sjel pohledem na Billovu hruď ležící na svém těle, lokty zapřené těsně vedle jeho obličeje… Zdvihl oči k tvářím planoucím studem.
„Co to děláš?“ zeptal se tiše.
Bill se na něj nedokázal podívat. Víc trapně se určitě ještě nikdy necítil. Honem vymýšlel přijatelnou výmluvu, co ho přimělo ocitnout se v téhle poloze, jenže jak na potvoru ho nic kromě pravdy nenapadlo.
„Já… ehm… hledal jsem kapesník!“ vypálil najednou vítězoslavně a zdvihl hlavu. Tomova tvář byla tak neuvěřitelně blízko. Skoro se dotýkali. „Vážně,“ zakýval Bill hlavou a lehce, jako by náhodou, se otřel o špičku Tomova nosu.
Tom si ho měřil s neproniknutelným výrazem. Cítil, jak Billovi prudce buší srdce. Cítil, že jeho dech je nepředstavitelně horký. Vlastně že celé jeho tělo podivně žhne. Přitiskl dlaně na rozechvělé boky. Setinu vteřiny zaváhal, než ho ze svého těla shodil. S očima zabodnutýma do Billových čokoládových panenek odhrnul polštář. Místo kapesníku tam však nahmátl přeložený papír.
„Hledal jsi tohle?“
Bill hlasitě polknul. Rychle natáhl ruku po papíru. „Dej mi ho.“
Tomův pohled se stočil k bílému obdélníku chvějícímu se ve špičkách jeho prstů. „Můžu se podívat?“
Bill zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Ale já se chci podívat,“ řekl Tom umíněně.
Bill mu vytrhl papír z ruky, posadil se a přitiskl si ho na hruď. Vzdorně vysunul bradu dopředu. „To je jen moje věc!“
„Není, Bille, chci vědět, co to s tebou poslední dobou je.“ Tom se taky posunul a usadil s překříženýma nohama proti bratrovi. „Nikdy jsme před sebou tajnosti neměli, proč mi najednou nechceš nic říkat? Já se ti přece svěřuju se vším,“ dodal naléhavě. Úplně automaticky vztáhl ruku a bříšky prstů pohladil Billovu tvář. „Vždyť jsem to přece já, Tom!“
„Já vím,“ Bill sklonil smutně hlavu. Právě proto… dodal sám pro sebe.
*
Vždycky sem chodil, když chtěl být sám. I dnes chtěl být sám. Neměl náladu na pořád stejné špičkování Deana a Seamuse, Nevillovo neohrabané breptání o kytkách, které nikoho po pravdě moc nezajímaly… dokonce ani na Rona neměl náladu. Chtěl si pročistit hlavu a zajistit si tak klidný, ničím a hlavně nikým nerušený, spánek. Stoupal po točitých schodech nahoru do věže. Trvalo to pěkných pár minut, než se dostal až nahoru, do míst, kde měly své útočiště sovy. Protáhl se mezi pootevřenými dveřmi, aby je zbytečně jejich vrzáním nerušil. Když vešel, uvědomil si, že téměř není koho rušit. Většina sov byla pryč, na lovu nebo jen tak se prostě proletět pod hvězdnou oblohou, a jejich obvyklá místa zela prázdnotou.
Zamířil ke svému oblíbenému místu, čtvrtému oknu od dveří. Zarazil se. Na jeho místě seděla štíhlá postava, celá v černém, s dlouhými světlými vlasy a nastavovala tvář měsíčnímu svitu. Nemohl popřít, že ho to překvapilo… a stejně tak nemohl nezaregistrovat téměř neznatelné mravenčení, které se v něm ozvalo.
Jeho první reakce byla opatrně se po špičkách vytratit pryč, zcela bez povšimnutí. Ale nějak to nešlo. Nohy jako by mu přímo vrostly do kamenné podlahy a když štíhlé prsty vklouzly do světlých vlasů a nechaly je protéct zas zpátky, byl ztracený. Byl to přesně ten pohyb, který znal, který tolikrát viděl ve svých snech. V těch proklínaných a přitom tolik toužebně očekávaných snech…
Minuta za minutou pomalu utíkaly a Harry pořád stál pár kroků za Dracovými zády a přemýšlel, co by měl v tuhle chvíli udělat. Ještě před několika měsíci by takhle rozhodně neuvažoval. Bylo by to jasné. Strčit do Malfoye a trošku ho poškádlit možností zaplachtit si z věže na školní pozemky… dneska? O co lákavější byla možnost zabořit ruce do těch hedvábných vlasů, přitáhnout si jeho horká ústa a pak už jen zavřít oči. Rezolutně zavrtěl hlavou. Tohle přece nechtěl, tyhle myšlenky si přece dávno zakázal! Jediná možnost, alespoň jak se zdá, je otočit se a pěkně v tichosti odejít.
„Zrovna ty mi máš co říkat o odvaze,“ promluvil tichý hlas do jeho zad. Kupodivu to neznělo vůbec konfrontačně, naopak… s jakousi mlhavou lítostí.
Zarazil se. Hlavou mu vířilo tisíce myšlenek.
Obrátil se zpět. Dívali se na sebe. Ani jeden nevěděl, co říct. Harry se osmělil a pár kroky se přiblížil k světlovlasému stvoření. Vypadal přesně jako v jeho snech. Ani v nejmenším se nepodobal arogantnímu rozmazlenému klukovi, kterého znal ze školy. Tohle byl někdo úplně jiný. Tomuhle se ani nedalo říkat Malfoy… tohle byl prostě… Draco.
*
S ublíženými pocity, že člověk jemu na celém světě nejbližší mu přestal důvěřovat, se Tom zvednul s Billovy postele a bez jediného slova se přesunul do své.
„Tome!“ Billův hlas zněl naléhavě.
Nechtěl ho slyšet. Přetáhl si deku přes hlavu. Cítil se podivně prázdný, jak vyždímaný citron. Bill se mu někam vzdaloval, ztrácel se mu a on pořád netušil kam. Jasně, mohl si ten papír přečíst, mohl by se podívat do Billova počítače a pohrabat se v jeho souborech, v historii a v oblíbených, mohl cokoli… ale to právě udělat nechtěl. Bill mu přece důvěřoval a Tom o jeho důvěru rozhodně přijít nechtěl. Věděl, že všechno jde spravit, ale ztracená důvěra se hledá jen velmi těžko.
*
„Nenávidíme se.“
„Nepochybně.“
„Proč?“
„Prostě to tak být musí.“
„Třeba tě nechci nenávidět.“
„Ale přesto to tak skončí.“
„Nenávistí nebo láskou?“
„Na tom přece nezáleží.“
„To neříkej!“
„Láska neexistuje…“
„To není pravda!“
„Snílku… máš jen své sny. Nic z toho neexistuje, tak ani tvá láska nemůže existovat.“
„Draco!“
„Neříkej mi tak.“
„Ale já chci!“
„Ublížíš mi.“
„Nikdy!“
„Harry, probuď se!“
Někdo cloumal s jeho ramenem.
„No tak, Harry, probuď se. Něco se ti asi zdálo.“ Harry otevřel oči. Třásl se po celém těle.
Ron opatrně stáhl pihami posetou ruku z jeho ramene. „Jsi v pořádku, brácho?“ Zeptal se starostlivě.
autor: Michelle M.
ááááááá xD ouch , ekby mu Tomi zobral obráázok ….to by bolo zaujímave x) krása ♥
Tak tady si dělám poznámku…twe..já těch 20 dílů neudělám 🙂
Wooow..tohle se mi líbí..povídka v povídce a stejně obě dvě jsou zvrhléé…xD lovuju to..
za to by si měla dostat nobelovku je to úžasný vážně…Wow!
Och bože to je také úžasné!… nečudujem sa Tomovi že ho mrzí že mu už Bill tak nedôveruje… strašne chcem aby mu Bill povedal aspoň čo číta 😀 strašne by ma zaujímalo čo by na to Tom povedal :D… no a teraz k Harrymu… božeee to je úplne skvelé… och ako sa mu stále sníva o Dracovi… ježiš to je fakt úžasné… už chcem aby sa niečo stalo 😀 aj keď som len na začiatku ale nevadí 😀 milujem to! 😀
Myslela som si, že toto už nebol iba Harryho sen, pretože vo sne sa ho predsa nebojí dotknúť. Teraz bol plachý ako v skutočnosti. Je to krásne ako po ňom túži. Kde je tá povestná chrabromilská odvaha 😀 Dúfam, že ju niekde nazbiera.
Billa mi je veľmi ľúto, chúďatko zaláskované. A Toma tak isto. Jeho milovaný bráška sa stratil a namiesto neho je tu zrazu niekto iný, niekto, kto má pred ním kopu tajomstiev… Je to nádherne bolestivé.
Vztah Billa a Toma je prostě nádherný. Hriozně se mi líbí, že mezi sebou kluci nikdy neměli tajnosti a Tom se mu opravdu se vším svěřuje..tuhle důvěru mezi nimi mám strašně ráda. Naprosto chápu, že se Bill Tomovi cekoli bojí a stydí říct, ale na druhou stranu je mi Toma hrozně líto, protože se teď musí cítit hodně ublíženě…