Zítra jedu na tábor!Už se nemůžu dočkat. Nikoho tam neznám, těšim se, že potkám nový kámoše. Sice jsem se snažil přemluvit Géčka, ti ale maj jinej program. Gustav jede s rodiči na dovču k moři a Georg k tetě do Hamburgu.
Přemýšlím, jaký to tam bude. Je to někde u lesa poblíž Magdeburgu. Z přemýšlení mě vytrhne máma:,,Tome,nechceš náhodou už začít balit? Zítra to nestihneš!“
,,Joo!!“ Odpovím ne moc ochotně. Balení nesnáším, tak do tašky naházím pár oblíbenej trik XXXL, nějaký čapky, rifle, tepláky, zapnu zip a hotovo. Tašku dotáhnu do haly, aby byla připravená na zítra.
,,No to snad nemyslíš vážně!“vykřikne máma po tom, co rozepne moje zavazadlo.
,,Mnoo,jo! Co bych jako neměl myslet vážně?“ Nechápu.
,,Tak zmuchlaný hadry můžeš mít jenom ty! Okamžitě to začni skládat, nebo nikam nepojedeš Tome!“ Je pěkně nervózní, tak radši poslušně skládám. Hotovo mám asi po hodině usilovnýho snažení. Celý vysílený padnu na postel. V minutě spím. Neříkal jsem, že balení nesnáším?!
,,Bille, proboha! Já vím, jak moc se tam těšíš, ale jestli si ty kufry nesbalíš teď, nikam nejedeš! Je ti to jasný?!“ Vyjede na mě táta.Vážně se na tábor moc těším, ale balení nemusím. A navíc, jako vždycky, když někam jedu, mám plno věcí a málo místa, kam je narvat. Dost neochotně se do toho nudnýho skládání triček, pásků, doplňků a jinejch nezbytností pustím. Jde mi to celkem rychle, ani ne za dvě hodiny mám sbaleno. Ještě zavolám Andymu a rozloučím se. Původně jsme chtěli jet spolu, ale potom mu do toho vlezla nějaká dovolená. Já už to měl zaplacený, odvolat to nešlo, tak jedu sám. Mám sice trochu strach, že tam nikoho neznám, přece jenom každej pochopí mou image trochu jinak, ale snad si najdu přátele. Fakt se už moc těším.
,,Tomééé!!!!!!!!! Vstávéj!!!“ třese se mnou máma.
,,Co je? Nech mě spáááát.“ Zívnu.
,,A co tábor?“ najednou si to uvědomím. Dneska přece jedu na tábor! Z postele vyletím rychlostí blesku. Zmateně pobíhám po pokoji a snažím se nají nějaký oblečení.
,,Já to nestihnu!Vono mi to ujede!“řvu.
,,Nevyšiluj!“ pobaveně se mě snaží uklidnit máma a směje se.
,,Tos mě nemohla vzbudit dřív? Co když to teď nestihnu?“ Nechápavě na ni civím.
,,Copak to šlo? Třesu s tebou půl hodiny, ale probudit tě nemůžu.“
„Tak mi aspoň pomoz najít nějaký oblečení, jo?“ Zaprosím už smířlivěji.
,,A nenapadlo tě někdy, že je oblečení v tý velký dřevěný krabici, který se říká skříň?!“ Rozesměje se naplno.
,,No ještě se mi směj…“ Zabručím. Oblíknu se, nasnídám, vyčistím zuby a vyrazím na zastávku, kde mě vyzvedne táborovej autobus.
V autobuse se mě řidič ptá na jméno. ,,Tom Trumper,“ odpovím. Škrtne si mě v obrovským seznamu. Je tady jen pár lidí.A to jedeme už jen do Magdeburgu. Sednu si k oknu a pozoruju přírodu. Nejedeme jen do Magdeburgu, jak jsem si myslel, ale projíždíme různejma vesničkama, takže i když se to nezdá, za chvíli je plnej autobus.Vjíždíme do Magdeburgu. Na nádraží čeká jen jeden kluk a dvě holky.Ty si sednou někam dopředu a ten kluk se nejprve nesměle rozhlíží, potom ale uvidí volný místo vedle mě.
,,Můžu?“ Zeptá se.
,,Jo, jo, jasně, sedni si!“ Odsunu svoji tašku na zem.,,Ty nemáš žádnej bágl?“Udiveně se na něj podívám.
,,Ale jo, jenže by se to sem asi nevešlo…“ Rozhodí rukama kolem sebe a omluvně se usměje.
Asi po půlhodině jsme na místě. Když vystoupím, přijde ke mě ten kluk z autobusu.
,,Jak se vůbec jmenuješ? Nestihli jsme se představit. Já jsem Bill Kaulitz,“podá mi ruku.
,,Já jsem Tom Trumper. Těší mě.“ Usměju se na něj.
,,Znáš tu někoho?“ pokračuje v konverzaci.
,,No, kromě tebe ne.“ Popravdě mu odpovím
,,Já taky a nemám s kým bydlet, můžem tu být spolu, co myslíš?“ řekne a už táhne svý dva obří kufry k volný chatce.
,,Nechceš s tím pomoct?“ Usměju se. Jen se podívá na mou tašku v jedný a na kytaru v druhý ruce a rozesměje se.
Ten Bill se zdá být celkem v pohodě. Pokecat se s ním dá. To zjistím hned po vstupu do chatky. Okamžitě se začne rozčilovat nad skříněmi, který jsou podle něj směšně malý. Zrcadlo zas strašně úzký a sprcha krátká. Říká to tak směšným způsobem, že se musím krotit, abych se nerozesmál. Začneme probírat chatku od stropu po podlahu. Nakonec se shodneme, že se to tady přežít dá. Taky si chvíli povídáme o sobě, abychom se trochu poznali. Je to moc zajímavej člověk… Vážně. Ty dva týdny tady budou fakt asi zajímavý. Zvlášť s takovým spolubydlícím jako je Bill…
autor: Blacky
betaread: Janule
Vypada to zajímavě.