Popelka v mužském rodě 2.

„Tome? Tome Kaulitzi? Ty jsi Nomad?“ překvapeně na Toma koukl Bill. Tom se usmál a přikývl: „Jo, jsem. Tenhle kostým mě moc před ostatníma nezamaskoval. Já totiž večírky tohodle typu nemusim.“

Bill se na něj pobaveně usmál.

„Hele, počkej. Ty a skrytej romatik? To je nesmysl. Ty seš největší machr na škole, jsi ve školní radě, a jak tě znám, seš hrozně namyšlenej.“ Tom se ale ohradil: „Zřejmě mě neznáš dobře. Já takovej ve skutečnosti nejsem. Jenom to hraju, protože… musím. Dovol mi ukázat ti, že jsem celkem normální kluk. Nepůjdeme se projít?“ Bill přikývl, Tom jej chytl za packu a šli ven do zahrady. Hned jak přišli k altánku, co stál ve středu, Bill jej pustil a podíval se na něj.

„Tak, Nomade, nebo ti mám říkat Tome? Co mi o sobě povíš?“ Tom mu pokynul, aby si sedl a řekl: „Tome bude lepší. Já nevím. To je poprvé, co nevím, co mám říct a ke všemu se mi i třesou ruce.“ Bill se zasmál a řekl: „Tak se mě na něco zeptej.“ Tom se děkovně usmál.

„Jo, to bude asi lepší. Ty chodíš do naší školy, že jo?“ Bill přikývl a Tom se na něj zahleděl. „Takže se známe. Já totiž znám ve škole skoro všechny. A vycházíme spolu dobře? Tedy měl sem na mysli, jestli spolu kamarádíme.“

„Jo známe se, ale nekamarádíme se.“

Tom na něj pohlédl.

„To je zvláštní. Jak to, že se známe, ale já si tě absolutně nepamatuju? Navíc máš nádherný očka, na ty se jen tak nezapomíná.“

„Někdy se díváš, ale nic nevidíš. Tome, včera jsi mi psal, že vědomky ubližuješ, ale nemůžeš přestat. Řekni mi o tom něco.“ Tom si vzdychl a začal: „Víš, mám nevlastního bráchu, kterého s mým bráchou nesnášíme. Jenomže já jej začínám brát jak vlastního a taky jej mám rád. Jenže nechci a nemůžu zradit Kevina – tak se jmenuje můj vlastní bratr.“ Bill na něj nechápavě pohlédl a řekl: „Zradit? To nechápu.“

„Víš, já a Kevin jsme si dali slib, že jej vyženeme i kdyby to mělo bejt to poslední, co uděláme. On je tak trochu zženštilej a prostě já už ani nevim, kvůli čemu jsme se takhle rozhodli. Jednoduše jej nenávidíme.“

Bill zvedl obočí a ještě nechápavěji řekl: „Já tě asi fakt nechápu. Před chvílí jsi mi řekl, že jej máš rád, a teď jej pro změnu nenávidíš.“

„Jo, a to je to, co mě nehorázně štve. Mám jej rád, ale taky ho nemůžu cejtit. Prostě něco ve mně mi v tom brání. A já to nedokážu porazit. Děláme mu s Kevinem hrozný naschvály, někdy mi je ho dokonce i líto. Ale zase to něco mi brání, abych ho šel utěšit.“ Bill na něj zaraženě koukl a zeptal se: „A jak se jmenuje tvůj nevlastní bratr?“

„Bill. Ale dost o tomhle problému, to vyřeším raději sám. Nebo to nechám tak, jak to je, a budu mu i nadále dělat ze života peklo.“

Billa to, jak to řekl dost zarazilo. Znělo to tak lhostejně. I když to, že jej má rád, řekl vážně. Nebo se mu to jen zdálo? Potřeboval se jen někomu vykecat? Nebo si krátí chvíli? Bill mohl jenom hádat. Bill se pousmál. Tom si všiml toho, jak jeho tajemný kamarád posmutněl.

„Děje se něco?“ Bill k němu zvedl hlavu a řekl: „Já jenom nechápu, jak to můžeš říkat tak lhostejně. I tvůj bratr je člověk, který cítí. Možná se trápí. Měl by ses nad tím zamyslet.“ Tom se usmál jako sluníčko.

„A proč? Nám to vyhovuje, jemu to očividně nevadí, tak proč kazit rodinnou idylku? A vůbec, neměl jsem ti o tom říkat. Nepochopil jsi mě. Přesně jako každý, kdo se se mnou nekamarádí jenom proto, že jsem tak oblíbený.“ Bill se na něj nečekaně otočil a zašeptal: „Tak promiň. Prostě je to divný. Na jednu stranu jej máš rád a chceš to vyřešit, na druhou jej nesnášíš a je ti u prdele.“ Tom mávl rukou na znak toho, ať to nechá tak. Bill ztichl a nastala chvíle ticha, kterou Tom přerušil větou: „Smím prosit?“ Bill se umál od ucha k uchu a nabízenou ruku přijal. Pohybovali se tak ladně a jemně, že se dokonce i Tom sám sobě divil, jak jemně s Billem zachází. Když si byli obličeji neobyčejně blízko, Tom se k němu začal naklánět. Billovi něco říkalo, že je to nesprávné, ale touha je touha. Když v tom…. začal Billovi vyzvánět mobil. Prozváněla ho Viv, protože už bylo 23:45.

Bill se rychle rozloučil a běžel k východu. Jen tak-tak to stihl zpátky do práce dřív, než se přiřítila Fiona. Jen na něj podezřívavě zírala, a pak zavelela, že se jde domů. Když přišli, Bill byl už doma. Šel z práce dřív, tak aby jej nikdo neviděl. Nehodlal někomu vysvětlovat, co dělá v tuhle pozdní dobu venku, převlečenej za upíra. Když si vyslechl další Fionino kázání o tom, že z práce nebude chodit domů dřív, než když odbije 24:00, teprve pak mohl jít spát. Když zalehl, přemýšlel o dnešku. Nemohl uvěřit tomu, že Nomad je Tom a ke všemu jej má i rád, ale zároveň jej i nenávidí. Vůbec ho nechápal. A dál to taky nechtěl rozpitvávat. Byl rád za to, že si s ním mohl popovídat jako normální člověk a ne jako sluha. Bill pomalu usínal. Nechal se unášet vlnou myšlenek o jeho bratrovi….

Další den hned, jak dorazil do školy, utíkal za Vivian, aby jí to všechno řekl. To i udělal. A ona měla co dělat, aby se ovládla. Vůbec se jí totiž nelíbilo, že Nomad je Tom. Měla na něj už delší dobu zálusk, jenže Tom se s ní nedostal do žádného kontaktu. Zatím… Od toho tady byl přeci Bill. Kamarádila s ním jenom proto, aby se mohla dostat blíž k Tomovi. Bill o tom neměl ani páru, myslel si, že jsou spřízněné duše. Jak jen se mýlil…

O pár minut později zvonilo na hodinu.Vivian ji celou strávila vymýšlením plánu, jak dostat Billa od Toma, i když mezi nimi ještě nic nebylo. Nechtěla nic riskovat. Pro začátek by měla říct o Nomadovi a Billovi jednomu člověku, o kterém stoprocentně věděla, že se k ní přidá. Po hodině vylítla ze třídy jako přesně mířená střela, ale zastavila se v okamžiku, když uviděla celou vstupní halu školy oblepenou plakátma s Billovou podobiznou a pod tím byl nápis: „Viděl někdo mého tajemného upíra? Jestli ano, kontaktujte prosím Toma Kaulitze. Děkuju.“

V hale uviděla i Billa, jak na to ohromeně kouká. To jí dostatečně přesvědčilo. Musí to zatrhnout. Nasadila milý úsměv a přišla k Billovi.

„Vidíš, a ty ses bál, že potom jak se setkáte, o tebe ani nezakopne. Myslím, že jsi se mu zalíbil.“ Bill se umál a řekl jí: „To je nesmysl. Vždyť jsme bráchové. Jak bych se mu mohl zalíbit?“ Vivian protočila očima.

„Simtě, jste nevlastní bráchové. Žádné pokrevní pouto vás nespojuje. A navíc, co když je Tom na kluky?“ řekla a pevně doufala, že je to jen její kec. Bill uznal, že Viv má pravdu, ale přesto se bál.

„Viv, nejlepší bude, když na něj zapomenu, časem zapomene i on na mě a všichni budeme rádi, že jsme rádi. Okolí by to nepřijalo a upřímně se děsím toho, když na to přijde Kevin. Nezabije jen mě, ale zle bude mít z toho i Tom. A… to já nechci,“ řekl a mírně se zapýřil. Viv se na něj vítězoslavně podívala a řekla: „Haa, já mám tušení, že se ti Tom líbí. Hodně líbí. A dobře víš, že mě jen tak neoklameš. Na to tě znám dost dlouho. Hele Bille, pouvažuj na tím jo? Já už musím na další hodinu, sejdeme se po škole, ano?“ Bill přikývl a vydal se svým směrem. Viv čekala až zajde za roh, a už si to štrádovala ke třídě, do které chodil Kevin. Když ho uviděla, naznačila mu, aby šel za ní. Kevin se omluvil klukům, že hnedka přijde, jen si jde něco vyřídit. Když se zašili do nejtmavšího kouta na chodbě, Vivian začala: „Kevine, musím ti něco velice důležitého říct…“

autor: Calypso
betaread: Janule