Stojím u dveří a čekám na jeho závěrečný tah. Tah, jenž rozhodne o mém osudu. O osudu mého srdce. Jestli se roztříští na tisíce kousků, anebo se po dlouhé době zběsile rozbuší pod návalem citu. Otázka, o kterou jsem ho žádal, však nepřichází…
Čas ubíhá, minuta po minutě a stále nic. Co je na tom tak složitého?
„Zeptej se.“ Zašeptám znovu, tentokrát však o něco naléhavěji. Moji duši obepíná strach. Pokolikáté už dnes?
„A na co? Na co se tě mám zeptat?“ prolomí to zdánlivé ticho a podívá se mi do očí. Ty jeho mi nic neříkají. Jsou prázdné. Až příliš… „Na to, jestli mě pořád ještě miluješ? Jestli bychom nemohli pokračovat tam, kde jsme skončili? To chceš slyšet?“ přistoupí opatrně ke mně a donutí mě tak couvnout o několik kroků dozadu. Až ke zdi. Jeho rty jsou tak blízko, tolik vábí… Cítím teplý dech na své tváři, avšak nemohu odtrhnout pohled od té temně hnědé propasti, jež mě vtahuje do svých hlubin. Billovy rty jsou jen pár milimetrů od těch mých. Srdce mi zběsile tluče, div mi nevyskočí z hrudi přímo do bratrovy dlaně, klidně na ní spočívající. Nevím, co mám dělat. Jestli odpovědět a narušit to křehké neviditelné spojení mezi námi, nebo čekat, co přinese budoucnost. Přiklonil jsem se k druhé možnosti. Opatrně jsem přivřel víčka. Řasy se mi jemně chvěly v lehkém vánku s mrazivou mátovou vůní. Smysly se pozvolna hroutily pod tou sladkou malinovou příchutí pomády, dohánějící mě k šílenství.
Polibek se však nedostavil. Podmanivá ovocná vůně se vzdálila. Vytratila se stejně, jako větřík z mých řas. Pod bílým králem se pohnula šachovnice a otřásla v jeho základech. Jen taktak se udržel.
„Já nemůžu. Je to… nechutné. Nemorální. Respektuj to, prosím, nechci tě ztratit. Nechci ztratit svého bratra.“ Černá královna se přemístila na temně zbarvené políčko na druhé straně mramorové desky. Bílý král padl, stejně jako jeho věrní vojáci. Držel se, jak nejdéle mohl, ale už mu došly síly. Dunivý zvuk se rozprostřel celou místností. Temná dáma dala šach mat. Ten už se nedal zvrátit. Nic proti tomu nezmohla ani věž, stále hrdě stojící vedle svého pána. Král dopadl na chladnou šachovnici.
Po tváři mi stekla slza a roztříštila se o studenou zem. Já zamířil za ní. Sjel jsem po bílé stěně a zhroutil se. Po tváři mi nestékala jedna, ale tisíce slz. Bylo mi jedno, jestli tu Bill nadále stojí a dívá se na mě. Bylo mi jedno všechno. Přál jsem si jenom umřít. Roztrhat si plíce, vzdorující přívalu vzlyků. Přidat si vlastníma rukama na hruď několik dalších kamenů. Rozprášit za pomoci vichřice i ty nejmenší kousky, jež zbyly z mého srdce a nechat je odvát na všechny světové strany.
Má láska, jediná osoba, které jsem dovolil, aby zaplnila to prázdné místo, mě zradila. Bill opatrně prošel okolo mě a otočiv se ještě na několik málo sekund mezi dveřmi, zašeptal: „Promiň…“ a zmizel ve svém pokoji.
Já zůstal ležet na podlaze a utápěl se ve svém žalu. Nehty jsem si zarýval hluboko do kůže a snažil se tak alespoň trochu přebít bolest, jež na mě útočila z toho nejzranitelnějšího místa – srdce. Chtělo křičet, zbavit se toho utrpení. Vyrvat si jej z těla i za cenu vlastního života. Ten už stejně neměl cenu… Ovšem nešlo to. Hlas se vytratil spolu s Billem.
Bratrovo nezřetelné promiň mě ještě víc svrhlo do propasti zoufalství, bránou do pekla země. To si myslel, že jedno jediné slovo může všechno zvrátit? Že dokáže vymazat vzpomínky? Vymazat cit, prostupující celou mou bytostí? Ošetřit ty tisíce krvavých ran, které mi svým odmítnutím způsobil? Copak na tolik šrámů stačí jediná náplast?
Nejsem zvyklý přijímat zbytky. Kroužit jako hladový sup nad čerstvou mršinou a doufat, že snad časem ukořistím něco víc. Mít jen jeho část, je jako nemít ho vůbec. Být pro něj jen bratrem znamená být nikým. Být vyhnancem, kterého život donutil ustoupit. Vzdát se uprostřed bitvy.
Smrt mi vrátila mého bratra, jelikož ještě nenadešla jeho chvíle. Avšak cena za to, že jej propustila ze svých spárů, je až příliš krutá.
Přál bych si tu mít zpátky svého Billa. Toho, s nímž jsem se, když mě objal, cítil v bezpečí. Toho, s nímž jsem, když mě políbil, vzlétl do oblak. Kam se poděl? Proč mě opustil? Co jsem udělal špatně, že mě tu nechal napospas člověku mu tak podobnému a zároveň neskonale jinému?
Kapky slané vody mi stékaly po zarudlých lících. Odplavily několik kapek zoufalství a alespoň trochu zahojily ty největší rány, na které působily jak léčivá mast. Vzlyky zvolna ustaly, dech zpomalil a já usnul. Klidným, hojivým spánkem beze snů, působícím jako ten nejlepší lék na zármutek, na nešťastnou lásku.
~*~
Černovlasý chlapec seděl na okenním parapetu a sledoval první paprsky slunce, ozařující šedivou ulici přes ohromnou clonu pochmurných oblak. V rukou svíral několik listů – textů písní. Tu na samotném vrcholu již znal a její slova ho teď pronásledovala…
In die nacht… Zaplavovala mu mysl a on teprve teď pochopil jejich význam. Význam, jenž mu byl ještě před pár hodinami skryt. Komu ji složil, komu ji zpíval… Teď už to věděl. Už věděl, komu patřilo jeho srdce…
autor: Cera
betaread: Janule
