Měl bych za tebou jít. Říct ti pravdu. Celou. O nás dvou, o naší lásce. Neměl bych tu takhle trčet uprostřed dveří a sledovat místo, kde jsi ještě před malou chvílí stál, díval se na mě a čekal na odpověď, která se nedostavila.
Tak proč tu stále setrvávám jako solný sloup a doufám, že se vrátíš? Že mi znovu položíš nespočet otázek a já se ti na ně konečně odvážím odpovědět? Proč když si tu byl, jsem tě všemožně odháněl a teď bych si ze všeho nejvíc přál, abys neodešel? Proč se raději utápím v sebelítosti, namísto abych jednal?
Proč… Tímhle slovem v posledních dnech začínala každá má otázka. Ta, již jsem se snažil ze svých myšlenek vypudit. Ta, kterou jsem si stále nechtěl za žádnou cenu připustit a kterou jsem ti nikdy neměl v plánu položit…
Aniž bych si to uvědomoval, stoupnu si před tvůj pokoj a zaklepu. Jemně. V skrytu doufám, že to neuslyšíš. Že to bude jedna z těch „bezvýznamných“ věcí, které si nevšimneš. Ostatně tak jako vždy…
Ovšem život nám málokdy naše prosby vyplní.
„Běž pryč, Tome. Vypadni!“ zakřičíš. V tvém hlase je slyšet bolest a zklamání. Stejně jako před pár minutami v tom mém. Vyměnili jsme si role. Teď jsem to já, kdo stojím za dveřmi a ty se utápíš ve svých myšlenkách. Jak ironické…
„Nemůžu,“ odmlčím se. Musím to říct. Dokud ještě stále pevně svírám střípek odvahy, než ho opět upustím… Dokud mé srdce neschová pod svými ochrannými křídly…
„Potřebuju s tebou mluvit.“
„Mluvit? Mluvit?! To jsem chtěl já ale taky!“
„To bylo něco jiného…“ vysvětlím na obranu, avšak sám tomu nevěřím.
„Jo, jasně. Pán totiž neměl náladu. A chceš něco říct? Teď ji nemám já!“
„Bille, omlouvám se… Chtěl bych ti toho tolik povědět…“
„Tak proč jsi to neudělal?“
„Protože jsem měl strach…“ Hlas mi selhal. Díval jsem se do země a snažil se znovu potlačit slzy, ale nešlo to. Nebo alespoň ne natolik, aby sis nepovšiml několika krůpějí na mých řasách, když si otevřel a já se ti podíval do očí.
„Proč si měl strach? Proč… proč ho máš teď? Čeho se bojíš?“
Proč mám najednou jazyk jako z olova? Vždyť se zeptal tak, jak jsem si představoval?
„Bojím se, že mě zavrhneš… že tě navždy ztratím.“ Odpovím, otočím se a rozběhnu se pryč. Co nejdál od něj. Neudržel jsem jej. Střípek mi proklouzl mezi prsty a zmizel v nenávratnu…
Utíkám před pravdou,
Nechci jí znát.
Utíkám od lásky zradou,
Nechci se ptát.
Nechci slyšet, že mě už nemáš rád…
Utíkám. Ovšem má to vůbec smysl? Dá se tomu vůbec utéct? Ne, strach vždy půjde v mých stopách, kamkoli se hnu.
Vím to, ale nezastavuji se…
Bojím se odmítnutí,
Bojím se zavrhnutí…
Bojím se, že mě nemiluješ,
Bojím se, že nejsi takový,
Jak beze slov slibuješ…
Bojím se, že nejsi stejný jako dřív…
Nevnímám kam běžím. Nevnímám nic. Jen ten strach. Naplňuje mi všechny útroby až z toho nemůžu dýchat. Kalí mysl, zatemňuje všechny smysly. Natolik, že do někoho vrazím a rozplácnu se na chodníku. A aniž bych se na toho člověka podíval, se omluvím a za jeho pomoci se i postavím. A teprve teď se mu podívám do obličeje. Avšak byl bych mnohem šťastnější, kdybych to neudělal.
Přede mnou totiž stál vysoký, hubený muž v kožené bundě a kšiltovkou nasazenou tak, že mu skoro nebylo vidět do tváře.
Avšak já ho i přesto poznal…
…a začal litovat, že jsem raději nezůstal doma. I když pod salvou otázek svého dvojčete.
Nemůžeš vrátit čas
Nemůžeš předběhnout sudiček slova
Kdyby jsi jednou řekl něco včas
Nemusel by ses bát, jak se asi zachová…
autor: Cera
betaread: Janule
