Proč? Proč se vždycky nechám oklamat nadějí? Proč, i když vím, že je to naprosto zbytečné, se jí nechám zaslepit natolik, že v okamžiku, kdy procitnu do reality, se bolest, jež snad ani ne na desetinu sekundy utlumila, stane ještě bolestnější, než předtím? Proč musím dělat pořád dokola stále stejnou chybu? Proč se nikdy nepoučím?
Kolikrát už se takhle ptám?
Po kolikáté se láskou soužím?
Proč nemůžu mít to,
Po čem tolik toužím…
Kolikrát odpověď předem už znám?
Kolikrát ti slova lásky do noci zašeptám –
Než je doopravdy uslyšíš…
Přesně tahle slova se mi sama od sebe poskládala hlavě, když jsme se mu díval do očí. Nikdy jsem básničky nepsal. Nikdy se mi kvůli žádné dívce nezalily oči slzami. To všechno jenom kvůli Billovi. Změnil mě… Proutníka, všude obletovaného prince, přeměnil na smrtelně zamilovanou princeznu, čekající na svého vysvoboditele, v podobě krásného prince na bílém koni.
A kvůli čemu? Aby zapomněl a já se propadal do temné propasti zoufalství…
První kapka slané vody mi chce stéct po tváři. Rychle zamrkám, abych ji zastavil. Už nemůžu dál.
Vstanu a vyběhnu z pokoje, nechávajíc své, stále nic netušící dvojče, za sebou. Už se je nesnažím zastavit. Stékají mi po tváři jedna za druhou. Je mi to jedno. Už je mi všechno jedno…
Vběhnu do pokoje, zamknu za sebou a vrhnu se s hlasitým brekem na postel.
Nikdy předtím jsem nebrečel.
Nikdy předtím jsem totiž nemiloval…
Láska srdce v dlani svírá
Zoufalství slzy dopadají na polštář
Zradila mě naděje i víra
Chtěl bych opět políbit tvou tvář…
Tolik bych chtěl a nemůžu. Tolik bych si přál opět cítit bezpečí ve tvé náruči, namísto abych tady teď objímal plyšáka a smáčel mu jeho jemnou hebkou srst.Tolik bych ti chtěl říct, jak tě mám rád, aniž bys mnou opovrhoval. Tolik bych tě chtěl zpět. Tolik bych tě chtěl opět milovat…
„Tome?“ Slyším tvůj hlas. Neodpovídám. Proč vyslovuješ moje jméno? Proč mi to děláš? Hrozně to bolí! Připomínáš mi tím snad schválně skutečnost, že už mě nemiluješ? Kam zmizela ta něha, vášeň, touha? Kam zmizela láska? Proč jsi ji ukryl? Vím, že je někde v tobě, tak proč ji neposloucháš?
Zašlapal jsi naši lásku,
poklad v hloubi ukrytý.
Zašlapal jsi naši lásku
Objevit ji můžeš zase jenom ty…
„Tome!“ zkoušíš to znovu. Proč prostě nemůžeš jít pryč a nechat mě nepokoji? Proč mě nenecháš utápět v sebelítosti? Proč mi to za každou cenu chceš dělat ještě těžší?
„Tome! Co se stalo? Udělal jsem něco špatně?“
„Ne, nic jsi neudělal špatně.“ Odpovím. On za nic nemůže. Není to jeho vina. Nikdo nemohl tušit, že když toho rána nasedne do auta, už se domů nevrátí stejný jako dřív. Není jeho vina, že si nic nepamatuje.
„Tak proč jsi utekl? Já to nechápu! Prosím, pusť mě dovnitř!“
Ano, sám si to řekl. Nic nechápeš a já v sobě nikdy nenaleznu dost odvahy na to, abych ti to vysvětlil. Už znovu nechci zažít tu nejistotu, to ticho. Stejně jako kdysi. Když jsem ti poprvé vyjádřil své city. Než jsi mi odpověděl polibkem…
Tehdy jsem riskoval a vyplatilo se. Ale teď už ne. Teď už tě neznám tak jako dřív. Jsi už někdo jiný. Ovšem i tak osoba, jež jsem zaprodal své srdce i duši…
„Bille, teď chci být sám. Odejdi.“
„Ne. Neodejdu! Něco mi tajíš, a já chci vědět co. Proč mi to neprozradíš? Kam se podělo to tvoje nadšení? Kde je ten Tom, co mi v nemocnici tak horlivě vyprávěl o našem dětství a všemožných kouscích, jež jsme prováděli dospělým? Kam se poděl? Co jsem udělal jinak, že z tebe musím všechno dolovat?“ jsi zoufalý. Chápu, jak se teď cítíš, ale nejsem schopen ti jakkoli pomoci. Protože já sám potřebuji pomoct. Od tebe. Potřebuji zachránit…
Zachraň mě,
vyslyš slova nevyřčená
Pochop už konečně,
co to všechno znamená.
Jsi ztracený ve světě, jež tě obklopuje. Měl jsem být tvým průvodcem, ale selhal jsem při první větší zkoušce.
„Otevři, Tome. Prosím.“ Naposledy se pokoušíš. Zvedám se a vyslechnu tvé prosby. Otírám si slzy ze zarudlých tváří a nasadím kamenný výraz. Odemykám. Sedíš na zemi. Vyhledáš můj pohled. Lesknou se. Stejně jako před chvílí mě. Namísto abys mi však konečně položil otázky, jež jsi mi pokládal zpoza dveří, zvedneš se a rozběhneš se do svého pokoje.
Asi jsem váhal příliš dlouho.
Zradil jsem tě.
autor: Cera
betaread: Janule
tohle je tak nemožně smutný a krásný.. 🙁